Silence - 10.kapitola

23. října 2011 v 22:52 | Marti |  Silence (Becca Fitzpatrick)
kapitola 10


Jev ujel jenom pět bloků. Trochu později mi došlo, že jsem ho požádala, aby mě hodil ke Coopersmith, ale on se i tak rozhodl sjet ze silnice. Jeli jsme po klidně venkovské silnici, která byla lemovaná akry lesa a kukuřičných polí.
"Dokážeš se odsud dostat domů?" zeptal se.
"Ty mě tu hodláš nechat?" Skutečná otázka, která mě ale hlodala byla tahle: Proč mě Jev, nejspíš jeden z nich, zachránil a tak se k nim obrátil zády?
"Jestli se bojíš Gaba, věř mi, že má teď důležitější věci na práci, než tě sledovat. Neudělá nic, dokud ze sebe nedostane tu tyč. Jsem překvapený, že měl tolik síly, aby nás pronásledoval tak daleko. Až to ze sebe dostane, bude mít přímo vražednou kocovinu. Nebude mít náladu na nic jiného, než prospat několik dalších hodin. Jestli jsi čekala na vhodnou chvíli, kdy utéct, teď máš tu nejlepší příležitost."
Když jsem se ani nepohnula, ukázal palcem zpátky na cestu, kterou jsme přijeli. "Musím se ujistit, že Dominic a Jeremiáš vypadnou."
Věděla jsem, že to má být narážka, ale nebyla jsem o tom přesvědčená. "Proč si mě vlastně zachránil?" Možná že měl Jev pravdu a Jeremiáš a Dominic se rozhodou bojovat proti policii. Možná, že to všechno skončí krvavou lázní. Ale není tohle riziko lepší, než je nechat na svobodě?
Jev upřel oči na přední sklo. "Protože jsem jeden z nich."
Zavrtěla jsem hlavou. "Nejsi jako oni. Oni by mě zabili. Ty ses pro mě vrátil. Zastavil jsi Gaba."
Místo odpovědi se odpoutal naklonil se ke mně. Otevřel moje dveře a ukázal ven do noci. "Jdi touhle cestou až do města. Jestli ti nefunguje telefon, pokračuj tak dlouho, dokud stromy nezačnou řídnout. Dřív nebo později chytíš signál."
"Nemám telefon."
Unaveně si povzdechnul. "Až se dostaneš k Whitetail Lodge, zeptej se na recepci, jestli si od nich můžeš zavolat. Pak zavolej domů."
Posunula jsem se na sedadle směrem ven. "díky za záchranu před Gabem. A díky za svezení," řekla jsem zdvořile. "Ale pro příště, nesnáším, když mi někdo lže. Vím, že je tu toho hodně, cos mi neřekl. Možná si myslíš, že bych to neměla vědět. Možná si myslíš, že mě sotva znáš a že za to nestojím. Ale myslím si, že vzhledem k tomu, čím jsem si prošla, mám právo na to znát pravdu."
K mému překvapení přikývl. Ne dychtivě, ale spíš neochotným kývnutím hlavy, čímž mi říkal, že je to fér. "Chráním je, protože musím. Kdyby je policie viděla v akci, byla by to rána do našeho krytí. Tohle město ještě není připraveno na Dominica a Jeremiáše nebo na kohokoliv z nás." Díval se na mě a jeho ostrý pohled se pomalu měnil na sametový černý. Na tom, jak se na mě díval bylo něco tak pohlcujícího, že jsem skoro cítila, jako kdyby se mě skutečně dotýkal. "A já ještě nejsem připravený na to opustit tohle město," zašeptal a očima pořád hypnotizoval ty moje.
Naklonil se ke mně blíž a já cítila, jak se mi zrychluje dech. Jeho kůže byla tmavší než ta moje a drsnější. Nebyl dost nádherný pro to, aby se dal považovat za pohledného. Měl tvrdé a výrazné rysy. Něco mi říkalo, že je jiný. Ne proto, že by se lišil od jiných kluků, které jsem kdy poznala, ale protože byl úplně něco jiného. Držela jsem se podivného nového slova, které mě provázelo celou noc. "Ty jsi Nephilim?"
Jako kdyby ho to šokovalo, prudce se odtáhnul zpátky. Všechno co se tu odehrávalo skončilo. "Běž domů a žij zase svůj život," řekl. "Udělej to a budeš v bezpečí."
Kvůli jeho neomalenému odseknutí jsem cítila, jak se mi do očí hrnou slzy. Když je uviděl, zavrtěl omluvně hlavou. "Podívej, Noro," zkusil to znovu a položil mi ruce na ramena.
Ztuhla jsem v jeho objetí. "Jak to, že znáš moje jméno?"
Měsíc vyšel zpoza mraků a já se mohla konečně podívat do jeho očí. Měkký samet zmizel a nahradila ho tvrdá neprostupná černota. Jeho oči vypadaly jako ty, co skrývají nějaká tajemství. Ty, které dokážou zalhat bez mrknutí oka. Ale taky to byly oči, do kterých se podíváte a už se nedokážete odtrhnout. Oba jsme byli po našem útěku promrzlý a mezi námi se vznášela vůně jeho sprchového gelu. Cítila jsem mátu a černý pepř. Projela mnou vzpomínka tak náhlá, že jsem z toho dostala závrať. Nevěděla jsem jak to vysvětlit, ale tahle vůni jsem znala. Bylo to ale mnohem horší, věděla jsem, že jsem znala Jeva. Ať už to byla náhodná známost nebo něco mnohem důležitějšího a proto i víc znepokojujícího, Jev byl součástí mého života. Nebyl tu žádný jiný způsob, jak vysvětlit vzpomínky, které ke mně přicházely, když jsem byla v jeho blízkosti.
Napadlo mě, že to mohl být můj únosce, ale ta představa mi k němu neseděla. Nechtěla jsem tomu věřit. Možná proto, že jsem nechtěla.
"Znali jsme se, nebo ne?" řekla jsem. V rukách i v nohách mi mravenčilo. "Dneska jsme se nesetkali poprvé."
Jev zůstal klidný a já si byla jistá, že to byla odpověď na mojí otázku. "Víš o mé amnézii? Víš, že si nepamatuju nic z posledních pěti měsíců? To proto si předstíral, že mě neznáš?"
"Jo," řekl unaveně.
Moje srdce bilo rychleji. "Proč?"
"Nechtěl jsem ti na záda nakreslit terč. Kdyby Gabe věděl, že se známe, použil by tě, by mi ublížil."
Fajn. Tak na tuhle otázku odpověděl. Ale já jsem nechtěla mluvit o Gabovi. "Jak jsme se poznali? A potom, co jsme nechali Gaba za námi, proč jsi pořád předstíral, že mě neznáš? Co přede mnou tajíš?" Nervózně jsem čekala na jeho odpověď. "Vyplníš prázdná místa v mojí paměti?"
"Ne."
"Ne?"
Jenom se na mě díval.
"Tak potom seš sobeckej idiot." Obvinění ze mě vyletělo dřív, než jsem ho mohla zastavit. Ale nehodlala jsem ho vzít zpátky. Zachránil mi život, ale jestli věděl něco o těch uplynulých pěti měsících a odmítl mi to říct, cokoliv dobrého udělal, bylo v mých očích ztracené.
"Kdybych ti mohl říct něco dobrého, věř mi, řekl bych ti to."
"Zvládnu i špatné zprávy," řekla jsem stroze.
Zavrtěl hlavou a odklonil se ode mě. Vrátil se zpátky na místo řidiče. Popadla jsem ho za paži. Jeho oči se podívali na mojí ruku, ale nepokusil se mi vytrhnout.
"Řekni mi, co víš," řekla jsem. "Co se mi stalo? Kdo mi to udělal? Proč si nemůžu vzpomenout na nic z posledních pěti měsíců? Co bylo tak zlé, že jsem si zvolila radši na to zapomenout?"
Jeho tvář byla jako maska. Všechny emoce byly pryč. Jedinou známkou toho, že mě slyšel, byly zatnuté svaly v jeho čelisti. "Dám ti radu a pro jednou chci, abys to brala vážně. Vrať se zpátky do svého života a prostě jdi dál. Jestli se budeš pořád ohlížet zpátky, skončí to špatně."
"Tohle? Ani nevím co to je! Nemůžu jít prostě dál. Chci vědět, co se mi stalo! Víš, kdo mě unesl? Víš kde mě drželi a proč?"
"Záleží na tom?"
"Jak se opovažuješ," řekla jsem a ani se neobtěžovala polknout, abych zahnala chrapot v mém hlase. "Jak se opovažuješ tu jen tak stát a zlehčovat to, čím jsem prošla."
"Když zjistíš kdo tě unesl, pomůže ti to nějak? Uzavře to tohle všechno a ty se rozhodneš jít dál a začít znovu? Ne," odpověděl za mě.
"Ano." Jev nechápal, že pro mě je lepší něco, než nic. Poloplná paměť byla lepší než prázdná. Nevědomost byla ta nejhorší forma potupy a utrpení.
Ztrápeně si povzdechl a prohrábl si prsty vlasy. "Znali jsme se," vzdal to. "setkali jsme se před pěti měsíci a já byl pro tebe ta nejhorší zpráva už od první chvíle, kdy se tvoje oči podívaly do těch mých. Využil jsem tě a ublížil ti. Naštěstí si měla dost rozumu, abys mě vykopla ze svého života dřív, než jsem se mohl vrátit na druhé kolo. Naposled, když jsme spolu mluvili, si přísahala, že jestli mě někdy znova uvidíš, zabiješ mě. Možná si to myslela vážně, možná ne. Ať tak či onak, v pozadí byly hodně silné emoce. Je to to, cos chtěla vědět?" dodal.
Zamrkala jsem. Nedokázala jsem si sama sebe představit, jak takhle nebezpečně vyhrožuju. Něco blízko nenávisti jsem cítila k Marcie Millar, ale ani tak jsem nikdy nesnila o její smrti. Byla jsem člověk, ale nebyla jsem bezcitná. "Proč bych to říkala? Cos mi mohl udělat tak příšerného?"
"Snažil jsem se tě zabít."
Setkala jsem se s jeho ostrým pohledem. Linie jeho úst i výraz byl klidný. Věděla jsem, že to myslel vážně.
"Chtělas pravdu," řekl. "Smiř se s tím, Andílku."
"Smiř se s tím? To nedává žádný smysl. Proč bys mě chtěl zabít?"
"Pro zábavu, z nudy, záleží na tom? Prostě jsem se tě snažil zabít."
Ne. Něco mi tady nehrálo. "Když si mě chtěl zabít předtím, proč jsi mě dneska zachránil?"
"Nedošla ti pointa. Mohl jsem ukončit tvůj život. Udělej si laskavost a uteč ode mě co nejrychleji a co nejdál můžeš." Otočil se ode mě s odmítavým gestem a ukázal mi, abych šla. Naznačoval, že je to naposled, co se vidíme.
"Jsi lhář."
Otočil se ke mně a z černých očí mu šlehaly blesky. "Jsem taky zloděj, gambler, podvodník a vrah. Ale tohle je jedna z mála chvil, kdy mluvím pravdu. Běž domů. Vyber si pro sebe štěstí. Máš šanci začít znova. Ne každý tohle může říct."
Chtěla jsem pravdu, ale byla jsem ještě zmatenější než předtím. Jak jsem se s ním mohla já, morálně založená, áčková studentka někdy zaplést? Co bychom my mohli mít společného? Byl to ten nejodpornější ... ale taky nejsvůdnější a nejzmučenější člověk, kterého jsem kdy potkala. Dokonce i teď jsem cítila, jak ve mně probíhá vnitřní boj.
V ničem nebyl jaká já. Byl rychlý, jízlivý a nebezpečný. Možná i trošku děsivý. Ale od okamžiku, kdy vystoupil z jeho Tahoe, moje srdce nemohlo najít svůj normální rytmus. V jeho přítomnosti každým mým nervem procházela elektřina.
"A ještě poslední věc," řekl. "Přestaň mě sledovat."
"Nesleduju tě." Ušklíbla jsem se.
Dotkl se ukazováčkem mého čela. Jeho dotek mě na kůži hřál. Neuniklo mi, že stále vyhledával důvody pro to, aby se mě mohl dotýkat. Taky jsem si ale všimla, že jsem nechtěla, aby přestal. "Pod vším tímhle si mě nějaká tvoje část pamatuje. Je to ta část, která mě přišla dneska v noci hledat. Je to ta část, která tě zabije, jestli nebudeš opatrná."
Byli jsme tváří v tvář a oba jsme ztěžka dýchali. Sirény byly hrozně blízko.
"Co mám říct policii?" zeptala jsem se.
"Nebudeš mluvit s policií."
"Ach, vážně? Legrační, protože já mám v plánu popsat jim, jak si vrazil Gabovi železnou tyč do zad. Pokud neodpovíš na mé otázky."
Věnoval mi ironický úšklebek. "Vydíráš mě? Změnila ses, Andílku."
Další strategický útok na mojí slepotu k posledním pěti měsícům. Nutil mě být ještě nejistější a rozpačitější. Soustředila jsem se na svou paměť a snažila se na něj vzpomenout, ale věděla jsem, že je to marné. Protože jsem se nemohla spoléhat na mou paměť, prostě jsem rozhodila zkusit to jinak a doufala, že to vyjde. "Jestli mě znáš tak, jak tvrdíš, musíš vědět, že nepřestanu hledat toho, kdo mě unesl. Budu pokračovat dokud je nenajdu nebo nespadnu na úplné dno."
"A dovol mi říct, kde to dno bude," vrátil mi ostře. "V tvém hrobě. Mělký hrob v lesích, kde tě nikdo nenajde. Nikdo nepřijde k tvému hrobu a nebude po tobě truchlit. Pokud jde o lidi okolo, prostě pro ně zmizíš. Bude to rána pro tvojí mámu. Ten neustálý hrozný pocit z neznámého. Zničí jí to a bude jí to posouvat k okraji tak dlouho, dokud z něj nespadne. A místo toho, aby byla pohřbená na nějakém zelení pokrytém hřbitově vedle tebe, kde jí budou moc navštěvovat její blízcí, bude sama. A ty taky. Už na věky."
Narovnala jsem se. Byla jsem odhodlaná mu ukázat, že se neleknu tak snadno. Bylo mi ale zle od žaludku a v břiše se mi usadil záchvěv strachu jako nějaká zlá předtucha. "Řekni mi to, nebo tě udám jako krysu na policii, to ti slibuju. Chci vědět, kde jsem byla. A chci vědět, kdo mě unesl."
Položil si ruku na pusu a zasmál se. Znělo to ale nervózně a vyčerpaně.
"Kdo mě unesl?" odsekla jsem. Docházela mi trpělivost. Nehodlala jsem se hnout z místa, dokud mi neřekne, co věděl. Najednou jsem ho nesnášela za to, že mi zachránil život. Chtěla jsem k němu cítit jenom opovržení a nenávist. Bez zaváhání ho udám na policii, kdy mi neřekne, co ví.
Zvedl ke mně své neprostupné oči. Koutek na jedné straně měl zvednutý. Nemračil se. Bylo to něco mnohem zvláštnějšího a děsivějšího.
"Už v tomhle nemůžeš dál být. Ne, když tě nemůžu udržet v bezpečí."
Pak odešel. Řekl všechno co chtěl, ale já to nehodlala přijmout. Tohle byla moje jediná šance najít nějaký smysl v mém životě, který jsem si nepamatovala.
Rozběhla jsem se za ním a popadla ho vzadu za košili tak tvrdě, že jsem jí roztrhla. Bylo mi to jedno. Měla jsem důležitější věci na práci.
"V čem už nemůžu dál být?"
Jenže slova, která jsem vykřikla, byla nějaká zvláštní. Dořekla jsem je ve stejnou chvíli, kdy mě něco chytilo za břicho a tvrdě se mnou škublo. Cítila jsem, jak mě něco vystřelilo do vzduchu. Každý sval v těle jsem měla napjatý a připravený na to, co mělo přijít. Poslední věc, kterou jsem si pamatovala byl výkřik a pak se svět kolem mně zbarvil do černa.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Andy Andy | 23. října 2011 v 23:30 | Reagovat

děkuju,děkuju..jsi super..a sakra,co se jí to stalo?

2 ŽandaK. ŽandaK. | 23. října 2011 v 23:51 | Reagovat

Děkuju za úžasný překlad......doufám, že Noře neublíží i když podle toho jak s ním mluví by jednu zasloužila.

3 viki viki | 23. října 2011 v 23:56 | Reagovat

Děkuji za překlad !

4 lucia lucia | Web | 24. října 2011 v 12:15 | Reagovat

co to s tym Patchom je??? je na nu taky hnusny aj ked viem ze ju chce len chranit :) som zvedava co sa jej stalo a tesim sa na pokracko :)

5 síma síma | 24. října 2011 v 14:58 | Reagovat

chudák :-( patch je blbec... ale je to patch :-D podle mě ju chytl Gbe nebo někdo takovej, ale patch ju zachrání ;-)

6 šaja šaja | E-mail | 24. října 2011 v 15:23 | Reagovat

Jsi skvělá, strašně děkuji za překlad .......... a už aby byl další nebo se zbláznim

7 annaliesen annaliesen | 24. října 2011 v 15:39 | Reagovat

nedotkla se jeho jizef a neukázala se jí minulost moc pěkné :-D  :-D  :-D  :-D

8 Lara Lara | 24. října 2011 v 15:44 | Reagovat

Jsi úžasná,a strasně děkuju :-D  :-D  :-D

9 Mannon Mannon | E-mail | Web | 24. října 2011 v 17:30 | Reagovat

[2]: souhlasím, že občas se chová strašně Nora :D a že by občas potřebovala trošku dostat ... :D :D
No.. pokud se dotkla jizev, tak jsem zvědavá co to bude :D huhůůů už se těším na další kapču :D snad už se to konečně pořádně rozjede :D zase nějaká ta akce ;) :D

10 Jane Jane | 24. října 2011 v 18:05 | Reagovat

tak jizev se snad nedotkla. tak to nechámu, možná že ji zrušil amnézii

11 ellen ellen | 24. října 2011 v 18:34 | Reagovat

[7]:
souhlasim, taky si mylsim ze jak mu roztrhla to tricko tak se dotkla jizev :)

12 Catrina Catrina | 24. října 2011 v 18:37 | Reagovat

Podle mě se oba chovají jako paka a potřebovali by pořádnou pusu a facku, aby se jim v hlavách rozsvátilo. Nora je urputná, i když to celkem chápu. Patch jí(i mě) leze na nervy s tou svojí záhadností. No, těším se na pkračování.

13 Anett=) Anett=) | 24. října 2011 v 19:32 | Reagovat

zase to skončilo napinave ja se picnu [:tired:] prosíím rychle další kapitolku [:tired:]  [:tired:]

14 Míša Míša | 24. října 2011 v 19:45 | Reagovat

Já žeru Patche v každé situaci :-D  :-D to jeho, že je zloděj, gambler, podvodník a vrah mě vždy dostává ♥♥♥ team Patch forever

15 Monika Monika | 24. října 2011 v 19:46 | Reagovat

kedy bude dalšia kapča??? ma picne ked je to take napinave :D

16 lucky lucky | 24. října 2011 v 20:01 | Reagovat

jn... asi se dotkla jizev a konečně se něco dozvi :-D čupr překlad a jen tak dál :-D  ;-)  :-)

17 síma síma | 24. října 2011 v 20:43 | Reagovat

[16]:[11]:[7]: já sem si říkala co se jí stalo :-D konečně to dává smysl :-)

18 Life's good Life's good | 24. října 2011 v 21:09 | Reagovat

mě by ty jizvy taky nenapadly, ale bylo by to skvělý, třeba by viděla minulost a konečně se dozvěděla pravdu :D ... proti tomu by Patch už nemohl slovně bojovat :D

díky za překlad, jsi jednička :-)

19 Ayu Ayu | 24. října 2011 v 22:08 | Reagovat

jaj, iste sa dotkla tych jaziev, ked mu roztrhla to tricko... ale ja uz chcem aby sa konecne uz zase dali dokopy!!!!!!!!!!!!!!!

20 lucky lucky | 24. října 2011 v 22:38 | Reagovat

[19]:tak nějak ;-) ten patch by už jí mohl zase vrátit pamět jako :-(

21 veris veris | 5. března 2012 v 16:00 | Reagovat

ahojte nemohl by mi někdo říct jaké má patch auto?protože ja sem všude četla že má černého jeepa a tady sem četla že bílé SUV díky a jinak super knížka prosím odpovězte...díky :-( :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama