Silence - 14.kapitola 1/2

27. října 2011 v 22:23 | Marti |  Silence (Becca Fitzpatrick)
kapitola 14


Po obědě jsem jela domů. Asi minutu potom, co jsem zaparkovala Volkswagen na betonovém místečku vedle příjezdové cesty, dorazila i máma s jejím Taurusem. Byla doma, když jsem ráno odcházela a já přemýšlela, jestli vyklouzla ven na oběd s Hankem. Potom, co jsem opustila Enzo jsem se nepřestávala usmívat, ale moje nadšení najednou ochladlo.
Máma vjela do garáže a šla směrem ke mně. "Jaký byl oběd s Vee?"
"Stejný jako dřív. A co ty? Žhavé rande na obědě?" zeptala jsem se nevinně.
"Spíš to byl pracovní oběd." Vydala ze sebe ztrápený povzdech. "Hugo se mě zeptal, jestli bych s ním tenhle týden nejela do Bostonu."
Moje máma pracovala pro Huga Renaldiho, majitele aukční společnosti stejného jména. Hugo dělal aukci luxusních nemovitostí. Práce mojí mámy spočívala v zodpovědnosti za to, že bude aukce probíhat hladce. To bylo něco, co nemohla dělat na dálku. Je pořád na cestách, takže já jsem doma sama a obě víme, že to teď není zrovna ideální věc. Už chtěla skončit, ale v téhle práci jí šlo vždycky o peníze. Hugo jí platil víc, než dost a ona byla za vodou. Mohla si dovolit dům mimo hranice Coldware. Kdyby skončila, musela by se vzdát hodně věcí. A začalo by to prodáním statku. Kam moje paměť sahá, můj otec se vždycky téhle farmě hodně věnoval. Možná jsem na ní byla trošku sentimentální.
Odmítla jsem ho," řekla máma. "Řekla jsem mu, že si budu muset najít práci, která nebude vyžadovat, abych byla tak moc pryč z domu."
"Cože jsi mu řekla?" Moje překvapení rychle vyprchalo a já cítila, jak mi do hlasu prosakuje strach. "Tys skončila? Už sis našla novou práci? Znamená to, že se budeme muset stěhovat?" Nemohla jsem uvěřit tomu, že udělala tohle rozhodnutí beze mě. Dřív jsme se vždycky ke všemu stavěli stejně: a stěhování rozhodně nebylo nic, co bych chtěla.
"Hugo řekl, že zjistí co se dá dělat. Řekl, že by mi mohl pomoct dostat nějakou práci tady, ale že mi nechce nic slibovat. Jeho sekretářka pro něj pracuje už celé roky a dělá svojí práci dobře. Nechce í vyhodit jenom proto, aby mi udělal radost."
Ohromeně jsem se rozhlédla po statku. Když jsem si pomyslela, že by tu mohla žít nějaká jiná rodina, stáhnul se mi žaludek. Co když budou dům přestavovat? Co když zničí studovnu mého táty a vytrhají z podlahy prkna z třešně, které jsme tam spolu pokládali? A co jeho knihovničky? Nebyly úplně rovné, ale byl to náš první pokus o zpracování dřeva. Byly osobité!
"Ale nebojím se, že by se musel statek prodat," řekla máma. "Něco určitě přijde. Kdo ví? Možná, že si Hugo uvědomí, že potřebuje dvě sekretářky. Jestli to tak má být, tak se to stane."
Obrátila jsem se na ní. "Bereš to všechno tak v pohodě, protože počítáš s tím, že si vezmeš Hanka a ten nás z toho dostane?" Tahle cynická poznámka ze mě vyletěla dřív, než jsem jí stačila zastavit. Okamžitě jsem pocítila vinu. Tahle hrubost byla pod mojí úroveň. Jenže ze mě mluvil strach, který byl ukrytý hluboko v mé hrudi, a který všechno převálcoval.
Máma ztuhla. Pak prošla garáží dovnitř a zmáčkla tlačítko, které za ní automaticky zavřely dveře.
Stála jsem na příjezdové cestě a byla jsem rozpolcená mezi tím jít rovnou dovnitř a omluvit se a rostoucím strachem z toho, jak jednoduše se vyhnula mojí otázce.
Takže takhle to bylo. Chodila s Hankem s tím, že se jednou vezmou. Dělala přesně to, z čeho jí Marcie obviňovala: myslela si na jeho peníze. Věděla jsem, že jsme na tom s financemi nebyli moc dobře, ale do teď jsme to zvládali, ne? Zazlívala jsem mámě, že tak hrozně klesla a Hanka jsem nesnášela za to, že jí postavil před tuhle volbu a ona už nezůstane jenom se mnou.
Nastoupila jsem zpátky do Volkswagena a jela jsem do města. Už jsem ujela asi patnáct kilometrů, ale pro jednou mi to bylo jedno. Nechtěla jsem na nic myslet - prostě jsem jenom chtěla být od mámy co nejdál. Nejdřív Hank, teď její práce. Proč jsem měla pocit, že se pořád rozhoduje beze mě?
Když se přede mnou objevila cesta na dálnici, odbočila jsem doprava a pokračovala jsem po silnici až k pobřeží. Sjela jsem z poslední odbočky před Delphským zábavním parkem a pak projela kolem cedule, která označovala veřejné pláže. Na tomhle úseku pobřeží byl mnohem menší provoz, než na jihu na plážích v Maine. Pobřeží bylo skalnaté a keře na nich se právě dostaly z dosahu přílivu. Místo turistů, plážových ručníků a piknikových košů jsem viděla jenom osamělého chodce se psem, který pronásledoval racky.
Což bylo přesně to, co jsem chtěla. Potřebovala jsem být chvíli sama, abych vychladla.
Vystoupila jsem z Volkswagena. Ve zpětném zrcátku jsem ještě uviděla červené auto, které zatáčelo na cestu, kde jsem byla já. Matně jsem si vzpomněla, že jelo celou dobu na dálnici jenom pár aut za mnou. Řidič si chtěl nejspíš dopřát poslední výlet na pláž, než se počasí zhorší.
Přeskočila jsem zábradlí a vylezla nahoru po skalnatém břehu. Vzduch tu byl chladnější, než v Newcastlu a vítr se do mě silně opíral.
Obloha byla víc šedivá než modrá. Všude byla mlha. Zůstala jsem na dohled vln a šplhala ještě výš na skály. V terénu se dalo pořád hůř chodit. Soustředila jsem se radši na moje pečlivé kroky než na hádku s mámou.
Na skále mi podklouzla bota. Padala jsem dolů a skončila jsem na boku. Nespokojeně jsem si zamumlala a znovu se zvedla na nohy, když na mě padl velký stín. Zaskočeně jsem vzhlédla. Nad sebou jsem poznala řidiče ze staršího amerického červeného auta. Byl vysoký a tak o rok nebo o dva starší než já. Vlasy měl krátké a obočí měl písčitě hnědé. Na bradě měl několikadenní strniště. Podle svalů pod jeho mikinou to vypadalo, že pravidelně cvičí.
"Co se týče toho, jak často opouštíš dům," řekl a rozhlížel se kolem. "Snažil jsem se tě zastihnout samotnou už celé dny."
Zvedla jsem se na nohy a balancovala na skále. Snažila jsem se rozpomenout na jeho tvář, ale žádné světýlko m v hlavě nezasvítilo. "Promiň, ale známe se?"
"Myslíš, že tě někdo sledoval?" Jeho oči stále prohledávaly pobřeží. "Snažil jsem se mít přehled o všech autech, ale možná mi nějaké uniklo. Možná by pomohlo, kdybys předtím než zaparkuješ, objela blok."
"Ehm, upřímně. Nemám nejmenší ponětí, kdo si."
"To je divné říct klukovi, který ti dal auto, kterým si sem přijela."
Chvíli trvalo, než moje hlava stačila zpracovat jeho slova. "Počkej. Ty jsi - Scott Parnell?"
I když už to byly toky, ta podoba tam byla. Stejný důlek ve tváři. Stejné oříškově hnědé oči. Víc toho na něm ale bylo jiné. Včetně jizvy na jeho lícní kosti, jeho pět stop, plné, smyslné rty a symetrické a krásně tvarované rysy.
"Slyšel jsem, žes ztratila paměť. Takže jsou zvěsti pravdivé? Vypadá to, že je to stejně zlé, jak se povídá."
Ale, ale, nebyl to náhodou optimista? Založila jsem si ruce na prsou a klidně řekla: "Když už si to nakousnul, možná bys mi mohl říct, proč jsi nechal u mě doma Volkswagen tu noc, co jsem zmizela. Jestli jsi slyšel o mojí amnézii, musels slyšet i to, že mě unesli."
"Auto mělo být jako omluva za to, jakej sem neskutečnej blbec." Očima znova přejel přes stromy. Koho se tak bál, že by nás mohl sledovat?
"Chci se bavit o té noci," řekla jsem. Tohle sice nevypadalo jako to nejlepší místo pro tenhle rozhovor, ale moje odhodlání získat odpovědi vyhrálo. "Zdá se, že nás oba tu noc postřelil Rixon. To je to, co jsem řekla policii. Ty, Rixon a já sami v Domě legrace. Jestli teda Rixon existuje. Nevím, jak se ti to podařilo, ale začínám si myslet, že jsem si ho jenom vymyslela. Začínám si myslet, žes mě postřelil ty a jenom si to na někoho potřeboval hodit. Donutil si mě říct Rixonovo jméno na policii? A další otázka, postřelil jsi mě, Scotte?"
"Rixon už je v pekle, Noro."
Trhla jsem sebou. Řekl to bez zaváhání a s tím správným množstvím melancholie. Jestli lhal, zasloužil by si za to cenu.
"Rixon je mrtvý?"
"Jo, smaží se v pekle. Ale jo, jak říkáš. Je mrtvý. Aspoň co já vím."
Zkoumala jsem jeho tvář. Hledala jsem jakoukoliv faleš. Nechtěla jsem se s ním dohadovat a tom, co je po smrti. Jenom jsem se potřebovala ujistit, že Rixon odešel navždy. "Jak to víš? Řekls to policii? Kdo ho zabil?"
"Nevím kdo ho zabil a komu bych tak měl poděkovat. Ale vím, že je pryč. Tohle se šíří rychle, věř mi."
"Budeš muset udělat daleko víc. Možná můžeš zmást zbytek světa, ale mě si nekupíš tak snadno. Nechal jsi na mé příjezdové cestě auto tu noc, co jsem byla unesená. Pak ses utekl schovat do New Hampshire. Nebo se pletu? Odpusť mi, když to poslední slovo, co mi může přijít na mysl, když tě vidím je ´nevinný´. Myslím, že to ani nemusím říkat, ale Nevěřím ti."
Povzdechl si. "Předtím, než nás Rixon postřelil, jsi mě přesvědčila o tom, že jsem ve skutečnosti Nephilim. Ty jsi ta, kdo mi řekl, že nemůžu zemřít. Jsi jeden z důvodů, proč jsem utekl pryč. Měla jsi pravdu. Nikdy jsem nechtěla skončit u Černé ruky. V žádném případě mu nehodlám pomáhat přidat víc vojáků do jeho Nephilimské armády."
Vítr profoukl moje oblečení. Bylo to, jako kdyby mi po celé kůži přejel mráz. Nephilim. Zase to slovo. Bylo všude. "Řekl si, že si Nephilim?" zeptala jsem se nervózně. Krátce jsem zavřela oči a modlila se, aby se opravil. Modlila jsem se, aby slova ´nemůžu umřít´ myslel jenom obrazně. Modlila jsem se, aby mi vysvětlil, že je jenom poslední zastávka v propracované mystifikaci, která začala včera v noci Gabem. Že to byl jenom vtip. Že si ze mě někdo utahoval.
Ale byla to pravda. Říkal mi to vtíravý pocit v temném místě v mé paměti, které zůstala neporušená. I když jsem to nedokázala vysvětlit, cítila jsem to. Uvnitř. Pálilo mě v hrudi. Scott si tohle nevymyslel.
"Jenom by mě zajímalo, proč si na nic z toho nemůžeš vzpomenout," řekl. "Myslel jsem, že amnézie není trvalá. Co to způsobilo?"
"Nevím, proč si nemůžu vzpomenout," odsekla jsem mu. "Jo? Já prostě nevím. Před několika dny jsem se probudila na hřbitově bez ničeho. Nemohla jsem si vzpomenout, jak jsem se tam dostala." Nebyla jsem si jistá, proč jsem najednou cítila nutkání všechno Scottovi vyklopit, ale prostě to tak bylo. Začalo mi téct z nosu a cítila jsem slzy, které se mi tvořily v očích. "Policie mě našla a odvezla do nemocnice. Říkali, že jsem byla pryč skoro tři měsíce. Říkali, že mám amnézii kvůli tomu, abych se sama ochránila. Že jsem tak zablokovala to trauma. Ale chceš vědět co je vážně divné? Začínám si myslet, že já nic neblokuju. Dostala jsem vzkaz. Někdo se vloupal do mého domu a nechal mi ho na polštáři. Psal, že i když jsem doma, neznamená to, že jsem v bezpečí. Někdo za tím stojí. Vědí to, co já ne. Ví, co se mi stalo."
Hned potom jsem si uvědomila, že jsem mu řekla až moc. Neměla jsem žádný důkaz o tom, že ten vzkaz existoval. Horší bylo, že logika říkala, že žádný vzkaz nebyl. Ale jestli jsem si ho vážně vymyslela, proč jsem to odmítala přijmout? Proč jsem nemohla přijmout, že jsem si ho vymyslela, vysnila nebo že se mi jenom zdál?
Scott si mě prohlížel. Mračil se. "Oni?"
Rozhodila jsem rukama. "Zapomeň na to."
"Psalo se v tom vzkazu ještě něco?"
"Řekla jsem ti všechno. Máš kapesník?" Cítila jsem, jak mi kůže pod očima napuchává a já se zase dostala do bodu, kdy jsem posmrkávala a snažila se udržet nos v suchu. Jako kdyby nestačilo, že mi po tvářích stékaly slzy.
"Hej," řekl Scott jemně a vzal mě za ramena. "Bude to v pohodě. Nebreč, jo? Jsem na tvojí straně. Pomůžu ti uklidit tenhle nepořádek."
Když jsem se mu nebránila, přitáhl si mě k hrudi a pohladil mě po zádech. Nejdřív to bylo rozpačité, ale potom jeho doteky nabraly uklidňující rytmus. "Tu noc, co jsi zmizela, jsem utekl do úkrytu. Nebylo to tu pro mě bezpečné, ale když jsem viděl ve zprávách, že ses vrátila a nemůžeš si na nic vzpomenout, musel jsem se přestat skrývat. Musel jsem tě najít. Dlužím ti to."
Věděla jsem, že bych se měl odtáhnout. To, že jsem Scottovi chtěla věřit neznamenalo, že bych mu měla věřit. Nebo přestat být ostražitá. Jenže já byla unavená z neustálého stavění zdí a tak jsem nechala svojí obranou stěnu zmizet. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem se cítila naposled tak dobře. Stačilo, aby mě držel. V jeho objetí jsem skoro začala věřit, že jsem v bezpečí. Scott slíbil, že to zvládneme spolu a já mu chtěla věřit.
Navíc mě znal. Byl pro mě spojení s mojí minulostí, což pro mě znamenalo víc, než jsem mohla vyjádřit slovy. Po tolika neúspěšných pokusech vzpomenout si na cokoliv z posledních pár měsíců, se tu najednou objevil Scott, aniž bych se musela nějak snažit. To bylo víc, než jsem vůbec mohla žádat.
Utřela jsem si oči do hřbetu ruky a řekla: "Proč to taky pro tebe není bezpečné?"
"Je tu Černá ruka." Jako kdyby si vzpomněl, že mě to jméno nic neříká dodal: "Jen, abychom si to vyjasnili, ty si nic nepamatuješ? Myslím tím nic jako vůbec nic?"
"Nic." Díky tomuhle jednomu slovu jsem se cítila, jako kdybych stála u otevírajících se dveří do zakázaného labyrintu, který se táhl až k obzoru.
"To je pěkně na houby," řekl a díky jeho výběru slov jsem upřímně věřila, že mu to bylo vážně líto. "Černá ruka je přezdívka jednoho hodně silného Nephila. Staví si armádu a já byl jedním z jeho vojáků. Nemám pro to lepší slovo. Teď jsem dezertér a jestli mě chytí, nebude to moc hezká podívaná."
"Zpátky. Co je to Nephil?"
Scott jemně zvedl koutky. "Teď se připrav, že ti to v hlavičce pěkně zamíchám, Greyová. Nephil," začal trpělivě vysvětlovat," je nesmrtelný." Když jsem se na něj pochybovačně podívala, jeho úsměv se ještě rozšířil. "Nemůžu zemřít. Nikdo z nás nemůže."
"A v jakém slova smyslu?" zeptala jsem se. Nemohl myslet nesmrtelným nesmrtelného.
Ukázal na moře a pak na vlny, které se hluboko pod námi rozbíjely o skály. "Když skočím, přežiju to."
Dobře, možná to byl takový blázen, že už skočil někdy dřív. A přežil. To ale nic neznamená. Nebyl nesmrtelný. Jenom v to věřil, protože to byl dospívající kluk, který udělal pár věcí, o kterých mi tady teď povídal a proto věřil, že je nepřemožitelný.
Scott zvednul obočí na znamení hrané urážky. "Ty mi nevěříš. Včera v noci jsem byl dvě hodiny v moři. Potápěl jsem se pro ryby a neumrznul jsem k smrti. Můžu zadržet dech na osm až devět minut. Občas jsem se vynořil, ale když jsem se vynořil, vždycky jsem v pohodě doplaval ke břehu a moje životní funkce byly naprosto v normálu."
Otevřela jsem pusu, ale trvalo mi asi minutu, než jsem ze sebe dostala souvislou větu. "To nedává smysl."
"Dává to smysl, protože jsem nesmrtelný."
Než jsem ho mohla zastavit, Scott vytáhl švýcarský armádní nůž a zabodnul si ho do stehna. Přidušeně jsem vykřikla a přiskočila k němu. Nebyla jsem si jistá, jestli bych ten nůž měla vytáhnout a stabilizovat ránu. Předtím, než jsem se rozhodla, vytrhl nůž sám. Zasténal bolestí a jeho džíny začala máčet krev.
"Scotte!" zakřičela jsem.
"Přijď zítra," řekl tiše. "Bude to, jako kdyby se to nikdy nestalo."
"Ach, jasně," odsekla jsem mu a pořád se vzpamatovávala. To se snad úplně pomátl? Proč udělal takovou blbost?
"Tohle není poprvé, co jsem tohle udělal. Snažil jsem se upálit, ale zůstal jsem na živu. Moje kůže byla spálená - byla pryč. Během několika dní jsem byl zase jako nový."
Podívala jsem se jeho džínsy. Krev začala pomalu schnout. Rána už nekrvácela. On ... se léčil. Během několika vteřin, ne týdnů. Nechtěla jsem věřit svým očím. Ale už jsem Scottovi věřila.
Najednou jsem si vzpomněla na Gaba. Jasněji, než jsem chtěla, jsem si vybavila železnou tyč, která byla zabodnutá v jeho zádech. Jev přísahal, že ho to zranění nezabije ...
Stejně jako mi Scott přísahal, že se jeho zranění vyléčí a nezůstane tam ani škrábanec.
"Tak fajn," zašeptala jsem, i když vlastně nic nebylo fajn.
"Víš jistě, že mi věříš? Klidně se vrhnu pod auto, jestli potřebuješ další důkaz."
"Myslím, že ti věřím," řekla jsem, ale nedařilo se mi z tónu dostat omámenost a překvapení.
Donutila jsem se vzpamatovat z mé strnulosti. Pro teď jsem musela jít s proudem tak moc, jak jsem mohla. Zaměř se na jednu věc," řekla jsem si. Scott je nesmrtelný. Dobře. Tak co dál?
"Víme, kdo je Černá ruka?" zeptala jsem se. Najednou jsem byla hladová po informacích, které by mi mohl Scott dát. Co dalšího si nepamatuju? Kolik dalších věcí, o kterých jsem přesvědčená, že jsou pravdivé, změní? Co dalšího mi o nich řekne? A to nejdůležitější: Mohl by mi pomoct získat zpátky mojí ztracenou paměť?
"Naposled, když jsme spolu mluvili, jsme po tom oba pátrali. Strávil jsem celé léto sledováním jejich vůdců, což nebylo zrovna jednoduché. Byl jsem na útěku, neměl u sebe hotovost, pracoval jsem sám a Černá ruka byl opatrný na každý svůj krok. Ale svůj výběr jsem zúžil jenom na jednoho člověka." Sklopil pohled. "Jsi na to připravená? Černá ruka je Hank Millar."
"Hank je co?"
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Marti Marti | Web | 27. října 2011 v 22:24 | Reagovat

Zítra dopoledne další..

2 luciáš luciáš | 27. října 2011 v 22:36 | Reagovat

Ahojky, mohu se zeptat ,kdy opět bude na scéně Patch ? :-) dÍKY :-)

3 Kajji Kajji | 27. října 2011 v 22:39 | Reagovat

Moc díky. :-)  :-)

4 hejpej hejpej | 27. října 2011 v 22:44 | Reagovat

[2]: V 17. kapitole ;-)

5 Łucííí Łucííí | E-mail | 27. října 2011 v 22:55 | Reagovat

Eh...no...překvápko???

6 Life's good Life's good | 27. října 2011 v 23:02 | Reagovat

Scott je BACK! :D nevím proč, ale jsem ráda... mně se jako opilej moc líbil :D

Patch až v 17. kapi? :-O achjo, je to na hhouby, ale díky Marti za překlad, těším se na zítřek :)

7 Tessa Tessa | 27. října 2011 v 23:14 | Reagovat

No, konečně Noře někdo řekl něco užitečného. I když nejsem moc nadšená z toho, že to byl zrovna Scott. A něco mi říká, že Scott se teď bude objevovat na scéně hodně často. Hm, jsem zvědavá, co bude dál...

Jinak se ti zase klaním, Marti. Skvělý překlad.
Měla bych jeden dotaz, jsem strašně zvědavá. Jak dlouho ti trvá, než přeložíš jednu (řekněme destistránkovou) kapitolu? Myslím si, že to musí zabrat plno času, ale dost by mě zajímalo, jak dlouho nad tím kvůli nám sedíš.

8 Anett Anett | 27. října 2011 v 23:21 | Reagovat

ááá :-D super je tam Scott konečne nekdo kdo ji nelže!! :-D  :-D konečene se začne neco dít [:tired:] už se tešim na pokračováni [:tired:]

9 Mannon Mannon | Web | 28. října 2011 v 0:38 | Reagovat

ooo booože !! :D já snad začnu Scotta uctívat !! :D juchůůů konečně se vynořil někdo , kdo nebude tak debilně tlachat o její ochraně a řekne jí pravdu !! kdo jí konečně pomůže !! :D juchůůů jdu slavit.. jdu si dát panáka :D ať žije Scott :D

10 Hayley Hayley | E-mail | Web | 28. října 2011 v 12:40 | Reagovat

[9]: súhlasím :-D  :-D  :-D konečne :D  :D  :D  :D

11 lucky lucky | 28. října 2011 v 12:40 | Reagovat

si skvělá!!! :-D a scott taky :-D třeba jí řekne pravdu o patchovi!! :-D díky díky moc... :-)

12 šaja šaja | 28. října 2011 v 13:00 | Reagovat

Jo jo, jsi úžasná, strašně moc děkuji za překlad :-D a souhlasím Scott taky :-D

13 annaliesen annaliesen | 28. října 2011 v 18:39 | Reagovat

fak to je paráda já se nemužu dočkat dalšího dílu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama