Silence - 2.kapitola

9. října 2011 v 23:37 | Marti |  Silence (Becca Fitzpatrick)

kapitola 2



Probudila jsem se v nemocnici.

Strop byl bílý a stěny měly uklidňující modrou barvu. V pokoji byly cítit lilie, aviváž a čpavek. Vedle mé postele stál vozík na kolečkách. Byl zasypaný květinami a hromadou balónků, na kterých bylo napsáno BRZY SE UZDRAV! Vedle byla fialová dárková taška. Jména na kartičkách byla rozmazaná a zvláštně roztáhnutá. DOROTHEA A LIONEL. VEE.

V rohu jsem zachytila nějaký pohyb.

"Ach, zlatíčko," zašeptal důvěrně známý hlas a osoba, které patřil, vstala ze židle a vrhla se ke mně. "Srdíčko." Sedla si na okraj mojí postele a přitáhla si mě do těsného objetí. "Miluju tě," šeptala mi do ucha. "Tolik tě miluju."

"Mami." Jenom zvuk tohohle slova rozptýlil moje noční můry a vytáhnul mě z toho příšerného snu. Projela mnou vlna klidu. Uvolnila uzel strachu, který se mi usadil na hrudníku.

Věděla jsem, že brečela, protože se její tělo otřásalo. Pak začala zhluboka dýchat. "Pamatuješ si na mě," řekla. V jejím hlase byla zřetelná úleva. "Tolik jsem se bála. Myslela jsem si - ach, zlatíčko. Myslela jsem si to nejhorší!"

A díky tomuhle se moje noční můry pomalu vplížily zpátky pod mojí kůži. "Je to pravda?" zeptala jsem se. Něco slizkého a kyselého mi vířilo v žaludku. "To, co mi řekl detektiv. Byla jsem ... jedenáct týdnů ..." Nemohla jsem se donutit k tomu, říct to slovo. Unesená. Bylo to tak divné. Tak nemožné.

Frustrovaně si povzdechla.

"Co - co se mi stalo?" zeptala jsem se.

Máma si konečky prstů usušila tvář pod očima. Znala jsem jí až moc dobře. Věděla jsem, že se jenom snaží uklidnit, aby mi to mohla říct co nejopatrněji. Připravila jsem se na hodně špatné zprávy.

"Policie dělá všechno, aby daly dohromady všechny souvislosti." Nasadila úsměv. Byl ale dost nejistý. Jako kdyby potřebovala nějakou kotvu, natáhla se pro mojí ruku a stiskla jí. "Nejdůležitější je, že jsi zpátky doma. Jsi doma. Je po všem. Dostaneme se přes to."

"Jak jsem byla unesená?" Tahle otázka byla spíš pro mě. Jak se to stalo? Kdo by mě chtěl unést? Zastavili mě v autě, když jsem jela ze školy? Naložili mě do kufru, když jsem šla po parkovišti? Bylo to takhle jednoduché? Prosím, jen to ne. Proč jsem neutíkala? Proč jsem nebojovala? Proč mi trvalo tak dlouho, než jsem utekla? Protože přesně tohle se stalo. Nebo ne?

Neznala jsem odpovědi na tyhle otázky. Byly pro mě nedosažitelné.

"Co si pamatuješ?" zeptala se máma. "Detektiv Basso řekl, že by nám mohl pomoct i malý detail. Vzpomínej. Zkus to. Jak ses dostala na hřbitov? Kde si byla předtím?"

"Nic si nepamatuju. Je to jako kdyby moje paměť ..." odmlčela jsem se. Bylo to, jako kdyby mi někdo ukradnul kus mé paměti. Vytrhnul jí z mé hlavy a nechal tam jenom paniku a prázdno. Cítila jsem bezmocně. Jako kdyby mě někdo bez varování strčil z vysoké plošiny. Pořád jsem padala a bála se toho pocitu mnohem víc, než dopadu na dno. Nebyl tam žádný konec. Jenom si se mnou pořád zahrávala gravitace.

"Co si pamatuješ jako poslední?" zeptala se máma.

"Školu." Odpověděla jsem automaticky. Pomalu jsem se začala probírat svými vzpomínkami. Kousky skládačky se mi znovu začaly spojovat dohromady a tvořili něco pevného a neměnného. "Měla jsem před testem z biologie. Ale myslím, že jsem na něj nešla," dodala jsem. Pravda o uplynulých jedenácti týdnech se mi schovala ještě hlouběji do podvědomí. Jasně jsem si vzpomínala na to, jak jsem seděla ve třídě Trenéra McConaughyho. Všude byla známá vůně křídového prachu, čistících prostředků a hustého vzduchu, který byl prosycený tělesným potem. Vee seděla vedle mě. Byla můj partner na laborky. Měli jsme otevřené učebnice na černých stolech před námi. Vee si pod ní ale dala výtisk US Weekly, aby si ho mohla místo učení číst.

"Chceš říct z Chemie," opravila mě máma. "V letní škole."

Nejistě jsem se na ní podívala. "Nikdy jsem nechodila do letní školy."

Máma si přitiskla ruku k ústům. Její kůže zbledla. Jediný zvuk v místnosti bylo rytmické tikání hodin nad oknem. Cítila jsem v sobě každý jemný tikot. Po desátém jsem konečně našla svůj hlas.

"Co je dneska za den? Co je za měsíc?" V duchu jsem se vrátila zpátky na hřbitov. Červenající listí. Jemný chladný vánek ve vzduchu. Muž s baterkou mě přesvědčoval o tom, že bylo září. Jediné slovo, které se mi pořád dokola opakovalo v mysli, bylo NE. Ne, to přece nebylo možné. Ne, tohle se neděje. Ne, měsíce mého života neuplynuly bez toho, abych si toho vůbec všimla.

Vrátila jsem se zpátky k mým vzpomínkám a snažila se najít něco, co by mi mohlo pomoct odrazit se od poslední vzpomínky, kdy jsem seděla ve třídě Trenéra. Jenže se nebylo od čeho odrazit. Všechny vzpomínky na léto byly úplně a naprosto pryč.

"To je v pořádku, zlatíčko," zašeptala máma. "Zase si vzpomeneš. Doktor Howlett řekl, že většině pacientů se paměť postupně zase vrátí."

Pokusila jsem se posadit, ale ruce jsem měla připojené ke směsici trubiček a monitorovacích zařízení. "Jenom mi prostě řekni, co je za měsíc!" opakovala jsem hystericky.

"Září." Její smutný obličej byl k nesnesení. "Šestého září."

Položila jsem se zpátky na postel a zamrkala. "Myslela jsem si, že je duben. Nepamatuju si nic, co se stalo od dubna."

Otočila jsem se ke zdi, abych zabránila úplnému vypuknutí mého strachu, který se ve mně pomalu šířil. Nemohla jsem se smířit s tou příšernou novinkou. "Vážně léto - skončilo? Jen tak?"

"Jen tak?" zopakovala po mě neutrálním hlasem. Vleklo se. Každý den bez tebe ... jedenáct týdnů plných nejistoty ... paniky, strachu, obav a nekonečné beznaděje ..."

Dumala jsem nad tím vším a přiklonila se k matematice. "Jestli je vážně září, a já jsem byla pryč jedenáct týdnů, pak jsem zmizela-"

"Dvacátého prvního června," řekla klidně. "Na noc letního slunovratu."

Zdi, které jsem si postavila na obranu před skutečností, se začaly hroutit rychleji, než jsem je mohla duševně znovu spravit. "Ale já si nepamatuju červen. Nepamatuju si ani květen."

Dívaly jsme se na sebe navzájem a já věděla, že jsme sdílely jedny a ty samé příšerné myšlenky. Bylo možné, aby se moje amnézie vztahovala na mnohem víc, než jenom na jedenáct posledních týdnů? Je možné, abych si nepamatovala nic už od dubna? Jak se mohlo něco takového stát?

"Co řekl doktor?" zeptala jsem se a olízla si rty, které byly rozpraskané a suché. "Utrpěla jsem nějaké zranění hlavy? Byla jsem omámená? Proč si na nic nemůžu vzpomenout?"

"Dr. Howlett řekl, že je to zpětná ztráta paměti." Máma se odmlčela. "To znamená, že některé z tvých vzpomínek jsou ztracené. Jenom jsme si nebyli jisti, jak daleko ta ztráta sahá. Až do dubna," zašeptala a já viděla, jak se jí z očí vytratila naděje.

"Ztratily? Jak jako ztratily?"

"Myslí si, že je to způsobeno tvojí psychikou."

Prohrábla jsem si rukou vlasy a na prstech mi zůstala mastnota. Najednou mi došlo, že mě ani nenapadlo, kde jsem všechny ty týdny byla. Mohla jsem být spoutaná v nějakém vlhkém suterénu. Nebo svázaná v lese. Určitě jsem se pěkných pár dní nesprchovala.

Když jsem se podívala na své ruce, uviděla jsem šmouhy, špínu, malé ranky a modřiny po celém těle. Čím jsem si prošla?

"Psychikou?" Přinutila jsem se nevěřit spekulacím, protože bych byla nejspíš ještě víc hysterická. Musela jsem zůstat silná. Potřebovala jsem odpovědi. Nemůžu se rozsypat. Kdybych se mohla celou svojí silou zaměřit na mojí mysl a zkusit se dostat za černé skvrny, které mi zatemňovaly vzpomínky ...

"Myslí si, že svoje vzpomínky blokuješ, abys tak zapomněla na něco traumatického."

"Já je neblokuju." Zavřela jsem oči, ale nemohla jsem zastavit slzy, které mi padaly z koutků očí dolů. Zalapala jsem po dechu a nejisté ruce jsem sevřela do pěstí, abych tak zastavila jejich chvění. "Věděla bych, kdybych se snažila zapomenout na pět měsíců svého života," řekla jsem. Mluvila jsem pomalu a snažila se zklidnit svůj hlas. "Chci vědět, co se mi stalo."

I když jsem jí hypnotizovala pohledem, ignorovala to. "Zkus si vzpomenout," naléhala na mě jemně. "Byl to muž? Byla jsi celou tu dobu s nějakým mužem?"

Byla? Až do teď jsem si ani nesnažila vybavit tvář mého únosce. Jediný obraz v mé hlavě bylo monstrum, které na mě číhalo ve tmě. Nade mnou se vznášel hrozivý mrak nejistoty.

"Víš, že nemusíš nikoho chránit, viď?" pokračovala stejně jemným tónem. "Jestli víš, kdo to byl, můžeš mi to říct. Nezáleží na tom, co ti řekli. Jsi v bezpečí. Nemůžou na tebe. Udělali ti hroznou věc a je to jejich chyba. Jejich chyba," opakovala.

Byla jsem frustrovaná. Termín ´tabula ráza (nepopsaný list)´byl až nechutně přesný. Chystala jsem se beznadějně vzdychnout, když jsem u dveří zahlédla stín. Detektiv Basso stál u vchodu do místnosti. Ruce měl složené na prsou a oči měl ostražité.

Moje tělo se reflexivně napjalo. Máma si toho musela všimnout. Následovala můj pohled, až její oči doputovaly až k němu. "Myslela jsem si, že by si možná Nora mohla na něco vzpomenout, když bychom tu byli jenom my dvě," řekla mu omluvně. "Vím, že jste mi říkal, že se jí na to chcete zeptat vy, ale já si prostě myslela-"

Přikývl, což signalizovalo, že to bylo v pořádku. Potom přišel blíž a podíval se na mě. "Řekla si, že si nic jasného nepamatuješ, ale nám by mohli pomoct i detaily."

"Třeba barva vlasů," vložila se do toho máma. "Nebyly třeba ... černé?"

Chtěla jsem jí říct, že si nevzpomínám ani na jedinou věc, ale neodvážila jsem se, když byl detektiv Basso v místnosti. Nevěřila jsem mu. Instinkt mi říkal, že na něm bylo něco ... špatného. Když stál moc blízko mě, brněly mě vlasy na hlavě a vzadu v krku jsem cítila chlad, jako kdybych spolkla kostku ledu.

"Chci se vrátit domů," bylo všechno, co jsem řekla.

Máma a detektiv Basso si vyměnili pohledy.

"Dr Howlett ti musí udělat ještě několik testů," řekla máma.

"Jaké testy?"

"Ach, souvisí s tvojí ztrátou paměti. Bude to za chvilku hotové. A pak půjdeme domů." Lhostejně mávla rukou a to mi bylo podezřelé ještě víc.

Podívala jsem se na detektiva Bassa. Zdálo se, že měl odpovědi na mé otázky. "Co mi neříkáte?"

Jeho výraz byl stejně netečný, jako kdyby byl z ocele. Předpokládala jsem, že se v tomhle během let jako policista zdokonalil a teď na sobě nedal znát žádné emoce. "Jen musíme udělat ještě několik testů. Ujistit se, že je všechno v pořádku."

V pořádku?

Jaká část tohohle všeho se mu zdála být v pořádku?
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hayley Hayley | Web | 9. října 2011 v 23:45 | Reagovat

super kapitola :-D dik za preklad :-)  :-)

2 Andy Andy | 10. října 2011 v 0:48 | Reagovat

Nádhera..děkuju a už se těším na další.. :-)  :-)

3 Catrina Catrina | 10. října 2011 v 7:44 | Reagovat

Supr kapča. Děkuju.

4 viki viki | 10. října 2011 v 9:29 | Reagovat

Děkuji za překlad !

5 Ayu Ayu | 10. října 2011 v 14:04 | Reagovat

wow, super kapitola. Díky za preklad :)
Len by ma už zaujímalo, kedy sa konečne stretne s Patchom, a či si potom aspoň na niečo spomenie..... :-)  :-)

6 Lara Lara | 10. října 2011 v 14:34 | Reagovat

Supéééééééééééér :-D  :-D

7 ruzovka ruzovka | 10. října 2011 v 15:11 | Reagovat

Opět skvělá práce! Máš můj obdiv, už teď jsem pěkně napnutá, a to to ani ještě pořádně nezačalo...

8 Annie Annie | 10. října 2011 v 15:46 | Reagovat

Seš úžasná :)) děkuji za překlad a mohu tě poprosit a poslání knížky v angličtině na mail?? Děkuji moc :)

9 Jannys Jannys | 10. října 2011 v 17:06 | Reagovat

a přidej další please, asi už vím o jaké testy ide

10 Míša Míša | 10. října 2011 v 17:54 | Reagovat

děkuju za překlad, jsem napnutá, jak to bude pokračovat :D  :-)

11 síma síma | 10. října 2011 v 18:32 | Reagovat

já už chci mít v ruce tu knížku!! :-) bohužel ještě měsíc.. :-( díky za překlad, kapitolka super, ale asikvůli ní nebudu spát a místo toho budu přemýšlet kde je patch a proč jí vymazali vzpomínky :-D

12 Peyton Peyton | 10. října 2011 v 20:01 | Reagovat

Úžasný, nemůžu se dočkat další kapitoly, že bude dneska??? Jsi úžasná, já bych to nepřeložila :-D!!!

13 Istred Istred | E-mail | 10. října 2011 v 20:18 | Reagovat

Ahoj,opravdu úžasný.Nemohla by jsi i mě poslat tu knížku v angličtině na email? :-)  :-)

14 Anett=) Anett=) | 10. října 2011 v 20:35 | Reagovat

skvěly uzasný :-D  :-D kde je Patch?! [:tired:] už se nemužu dočkat další kapitoly!!!! [:tired:]

15 Lulu Lulu | 11. října 2011 v 11:48 | Reagovat

Ahoj,chcela by som sa spýtať,že či budeš teraz prekladať len Covet:-( alebo budeš pridávať aj Silence? :-)

16 Marti Marti | Web | 11. října 2011 v 13:18 | Reagovat

[15]: Na přeskáčku.. Obě knížky..

17 Lucille Lucille | Web | 11. října 2011 v 13:39 | Reagovat

Děkuju za překlad, už se těšim na další kapitolu. Co nejdříve, prosím! :)))

18 annaliesen annaliesen | E-mail | 11. října 2011 v 13:46 | Reagovat

Děkuju úžasný a co se dělo mezi tím  já se tak těším na další kapitolu :-D  :-D  :-D  :-)

19 lucky lucky | 11. října 2011 v 17:11 | Reagovat

Wau! to sou ale demnti!! :-D oni si myslej že ju unesl patch a že ju znásilnil :-D blbci... já už chci patche!!! :-) kde si patchi? :-(

20 Lulu Lulu | 11. října 2011 v 19:52 | Reagovat

[16]:aha,no tak to super....ale ja tie dni neprežijem :-D a myslím,že nebudem jediná,všetky už chceme Patcha a šťastný koniec :-)

21 čzs čzs | 11. října 2011 v 20:11 | Reagovat

kdy vychází silence v čr? :)ba

22 Aďa Aďa | 11. října 2011 v 20:44 | Reagovat

[16]:
Ale ten Covet má už 5 kapitol a Silence iba 2 :-(  :-(  :-(
ďakujem ta preklad :-D  :-D  :-D

23 lída lída | 11. října 2011 v 22:14 | Reagovat

[22]:tak třeba dřív přeložila 5 kapitol covet a ted 5 kapitol silence,protože mě osobně by se ty knížky hrozně pletly :-D takže za to ji obdivuju :-) jinak se ale přidávám ke skupině: my chceme patche! :-D kdo by ho taky nechtěl... ;-) supr překlad

24 báři báři | Web | 5. prosince 2011 v 16:46 | Reagovat

Paráda. :)

25 lenide lenide | 18. června 2012 v 0:49 | Reagovat

takze jej vymazali pamat na spomienky od kedy spoznala patcha,aby nevedela ze vobec existuje,to je super!:d

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama