Silence - 3.kapitola

11. října 2011 v 23:32 | Marti |  Silence (Becca Fitzpatrick)
kapitola 3


Máma a já žijeme na statku, který je mezi hranicí města Newcastle a vzdálenou vnitrozemní oblastní Maine. Výhled ze všech oken je jako letmý pohled do minulosti. Obrovská čistá divočina na jedné straně a lněné pole orámované jehličnany na té druhé. Žijeme na konci Hawthorne Lane a jsme míli daleko od našich nejbližších sousedů. V noci světlušky rozsvěcují stromy zlatou září. Vzduch je teplý a voní po borovicích. Není těžké přimět mysl, aby věřila, že jsem v úplně jiném století. Kdybych mohla ošálit i moje vidění, byla by tu červená stodola s pasoucími se ovcemi.
Náš dům je ale natřený na bílo, má modré okenice a verandu s mírným náklonem, což je vidět i pouhým okem. Okna jsou dlouhá a úzká, a když je otevřeme, vždycky na protest nesnesitelně zaskřípou. Můj táta říkal, že na okna v mé ložnici nebylo nutné instalovat alarm, protože vtipné tajemství bylo v tom, že já jsem byla jenom těžko dcera, která by utíkala z domu.
Moji rodiče se přestěhovali do téhle ´farmy, která zas tolik nestála´ s filozofií, že ne do všeho se musíš zamilovat na první pohled. Jejich sen byl jednoduchý: pomalu zrenovovat dům do jeho původní podoby (kterou měl v roce 1771) a dát nad přední dveře ceduli ´postel a snídaně´. Chtěli servírovat ty nejlepší humry na celém pobřeží Maine. Sen se ale rozpadnul, když byl můj táta jednou v noci zavražděný v centru města Portland.
Dneska ráno jsem byla propuštěná z nemocnice a teď jsem byla sama ve svém pokoji. Tiskla jsem si polštář k hrudi a pomalu se kývala na posteli tam a sem. Očima jsem nostalgicky sledovala koláž fotek, které jsem měla připíchnuté na korkové nástěnce. Byly tam fotky mých rodičů, kteří stáli na vrcholu Raspberry Hill. Vee, která pózovala v příšerném kostýmu Catwomen, ve kterém šla před několika lety na Halloween a můj obrázek z ročenky. Při pohledu na svůj usmívající se obličej jsem se snažila oklamat sama sebe, abych uvěřila tomu, že jsem v bezpečí, a že jsem zpátky ve světě, kam patřím. Pravda byla, že jsem se necítila v bezpečí, a že jsem se nemohla vrátit do svého života, když jsem si nepamatovala, co se stalo během posledních pěti měsíců, a to zejména těch posledních dvou a půl. Pět měsíců se zdálo nevýznamných proti sedmnácti letem života, (i když jsem vynechala svoje sedmnácté narozeniny, které jsem měla během týdnů, z kterých si nic nepamatuju) ale já viděla jenom tu chybějící mezeru v mé paměti. Obrovská díra mi stála v cestě a blokovala mě. Nemohla jsem se dívat na nic jiného, jenom na ní. Neměla jsem minulost a neměla jsem ani žádnou budoucnost. Pronásledovala mě jenom obrovská prázdnota.
Testy Dr Howletta potvrdily, že je všechno v pořádku. Prostě v pořádku. Pokud mohl říct, až na pár modřin a odřenin, které už se léčily, jsem na tom byla s fyzickým zdravím stejně jako v ten den, kdy jsem zmizela.
Ale hlubší věci, ty které nemohli vidět, a které byli pod povrchem, ležely mimo dosah veškerých jejich testů - v těchhle věcech jsem ohledně návratu do původního stavu váhala. Kdo jsem byla teď? Čím jsem si prošla za těch pár měsíců? Postihlo mě to trauma tak, že to všechno nikdy nedokážu pochopit? Nebo ještě hůř - že se z něj už nedostanu?
Máma mi uložila přísný zákaz návštěv, když jsem byla v nemocnici a Dr. Howlett jí na to kývnul. Chápala jsem její obavy, ale teď už jsem doma a pomalu se zapojuju do mého života. Teď už jsem neměla v úmyslu nechat mámu držet mě doma. Možná to myslela dobře, ale chránit jsem už nechtěla. Možná, že jsem se změnila, ale byla jsem to pořád já. A jediné co jsem teď chtěla, bylo probrat všechno s Vee.
Sešla jsem do přízemí a chňapla po mámino BlackBerry, co ležel na pultu. Pak jsem se rychle vrátila do mého pokoje. Když jsem se probudila na hřbitově, neměla jsem u sebe telefon. Než si seženu náhradní, bude mi muset chvíli sloužit tenhle.
TO JE NORA. MŮŽEŠ MLUVIT? napsala jsem Vee. Bylo už pozdě a máma Vee jí nutila zhasínat v deset. Kdybych jí zavolala a uslyšela to její máma, mohla by mít z toho potíže. Znala jsem paní Skyovou a nemyslela jsem si, že by byla moc shovívavá. A to hlavně s přihlédnutím na zvláštní povahu téhle záležitosti.
O chvíli později zapípal BlackBerry. ZLATO?!?!!!!!! SEM VYDĚŠENÁ. JE ZE MĚ ÚPLNÁ TROSKA. KDE SEŠ?
ZAVOLEJ MI NA TOHLE ČÍSLO.
BlackBerry jsem měla položený v klíně a nervózně jsem si kousala špičku nehtu na palci. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak moc jsem byla nervózní. Byla to přece Vee. Ale byli jsme nejlepší kamarádky, nebo ne? Nemluvili jsme spolu už měsíce. V mé hlavě to tak dlouho nebylo, ale ve skutečnosti jo. Přemýšlela jsem o rčení ´Odloučení dělá srdce ještě víc milující´ versus ´Sejde z očí, sejde z mysli´ a já jsem doufala v to první.
I když jsem čekala, až Vee zavolá, nadskočila jsem, když začal BlackBerry vyzvánět.
"Haló? Haló?" řekl Vee.
Krk se mi stáhnul potlačovanými emocemi, když jsem uslyšela její hlas. "To jsem já!" vyhrkla jsem.
"Konečně," vyštěkla, ale její hlas byl taky plný emocí. "Včera jsem byla v nemocnici celý den, ale nepustili mě za tebou. Snažila jsem se proklouznout kolem ochranky, ale ty vyhlásili kód devatenáct a rozběhli se za mnou. Doprovodili mě v poutech ven, ale myslím si, že všechny ty kopance a nadávky si jen tak za klobouk nedají. Vidím to tak, že jedinej kriminálník tady, je tvoje máma. Žádné návštěvy? Sem tvoje nejlepší kámoška. Nebo si toho za posledních jedenáct let nevšimla? Příště se fakt naštvu a vyříkám si to s ní."
Ve tmě jsem cítila, jak se moje rty roztahují do úsměvu. Přitiskla jsem si telefon k hrudi. Byla jsem rozpolcená mezi smíchem a pláčem. Měla jsem vědět, že by se na mě Vee nevykašlala. Vzpomínka na všechny příšerné věci co se staly od té chvíle, kdy jsem se probudila na hřbitově před třemi dny, byla najednou zastíněná skutečností, že mám tu nejlepší kamarádku na světě. Možná, že se všechno ostatní změnilo, ale můj vztah s Vee byl pevný jako skála. Byli jsme nerozlučné. Nic to nemohlo změnit.
"Vee," vydechla jsem úlevně. Chtěla jsem si užít normálnost tohohle okamžiku. Bylo už pozdě a my měli spát, ale povídali jsme si tady při zhasnutém světle. Minulý rok máma Vee vyhodila telefon potom, co jí se mnou chytila mluvit při zhasnutém světle. Druhý den ráno jsme pročesávali kontejnery v celém okolí a Vee se do nich nořila, aby ho našla. Ještě teď ten telefon má. Říkáme mu Oscar, stejný Oskar, jako je v Grouch.
"Dávaj ti aspoň kvalitní drogy?" zeptala se Vee. "Táta Anthonyho Amowitze je totiž lékárník a já bych pro tebe mohla nejspíš sehnat nějaké suprové věcičky."
Zvedla jsem údivem obočí. "Cože? Ty a Anthony?"
"Sakra to ne. Ne tímhle způsobem. Já jsem s chlapama skončila. Potřebuju trošku romantiky a na to je přece Netflix."
Tak tomu uvěřím, až to uvidím, řekla jsem si s úšklebkem v duchu. "Kde je moje nejlepší kamarádka a cos s ní udělala?"
"Zrovna procházím klučičím detoxem. Je to stejný jako dieta. Výborné pro moje duševní zdraví. Zapomeň na to, o tom pokecáme jindy," pokračovala Vee. Neviděla jsem svojí nejlepší kamarádku tři měsíce a tohle telefonní krafání je blbost. Holka, chystám ti dát medvědí objetí."
"Hodně štěstí, až se budeš snažit dostat přes mámu," řekla jsem. "Je to nová mluvčí až moc starostlivých rodičů."
"Ta ženská!" zasyčela Vee. "Právě teď dělám znamení kříže."
O mojí mámě a o její čarodějnické povaze si můžeme povídat i jindy. Právě teď jsme měli důležitější věci k debatě. "Chci, abys mi řekla všechno, co bylo před mým únosem, Vee," řekla jsem a tak posunula náš rozhovor na mnohem závažnější úroveň. "Nemůžu se zbavit pocitu, že můj únos nebyl náhoda. Musely tam být nějaká varovná znamení, na které si nemůžu vzpomenout. Můj doktor mi řekl, že je ztráta paměti dočasná, ale do té doby mi musíš říct, co jsem dělala a s kým jsem byla ten týden, co se to stalo. Zkus mě tím nějak provést."
Vee odpověděla pomalu. "Určitě je to dobrý nápad? Je trošku brzy na to stresovat tě těma věcma. Tvoje máma mi říkala o amnézii-"
"Vážně?" prohodila jsem. Takže ty seš teď na straně mojí mámy?"
"Tak fajn," zamumlala Vee na znamení ústupu.
Dalších dvacet minut mi povídala o každé události posledního týdne před mým únosem. Čím dýl mluvila, tím víc se mi svíralo srdce. Žádné divné telefonáty. Žádní cizí lidé v mém životě. Žádná neobvyklá auta, která by nás pronásledovala po městě.
"A co ta noc, co jsem zmizela?" zeptala jsem se a přerušila jí uprostřed věty.
"Šli jsme do Zábavního parku v Delphic. Vzpomínám si, jak jsem se odpojila a šla si pro párek v rohlíku ... a pak se rozpoutalo peklo. Slyšela jsem střelbu a lidi začali vyděšeně utíkat z parku. Vrátila jsem se pro tebe zpátky, ale tys byla pryč. Myslela jsem si, žes vzala rozum do hrsti a utekla. Jenže jsem tě na parkovišti nenašla. Vrátila jsem se zpátky do parku, ale přijela police a všechny vyhodili ven. Snažila jsem se jim říct, že bys mohla být ještě v parku, ale nebyli moc přátelští. Každého poslali domů. Volala jsem ti asi milionkrát, ale tys mi to nezvedala."
Připadalo mi to, jako kdyby mě někdo praštil do břicha. Střelba? Delphic mělo vážně zlou pověst, ale i tak. Střelba? Bylo to tak zvláštní -a úplně příšerné- že kdyby mi to neřekla zrovna Vee, nevěřila bych tomu.
"Pak už jsem tě znovu neviděla. Pak jsem se dozvěděla o té věci s rukojmím."
"Věci s rukojmím?"
"Nejspíš ten stejnej psychopat, co střílel do parku si tě vzal jako rukojmí ve strojovně pod Domem legrace. Nikdo neví proč. Nakonec tě nechal jít a utekl."
Otevřela jsem pusu a zase jí zavřela. Konečně se mi podařilo dostat z toho šoku. "Cože?"
"Policie tě našla a vyslechla tě. Ve dvě ráno tě vzala domů. To bylo naposled, co tě někdo viděl. Pokud jde o toho člověka, co si tě vzal jako rukojmí ... nikdo neví, co se mu stalo."
Hned potom se mi všechny kousky začaly spojovat dohromady. "Museli mě unést z domu," napadlo mě a bezmyšlenkovitě jsem to vyslovila. "Po druhé už jsem nejspíš spala. Ten chlap, co mě držel jako rukojmí mě musel sledovat domů. Nejspíš ho napadlo, že když mu v Delphic nevyšlo, vrátí se pro mě. Musel se vloupat dovnitř."
"A to je ono. Nebyly tam žádné známky zápasu. Dveře i okna byla zamčená."
Masírovala jsem si klouby čelo. "Našla policie nějaké stopy? Ten chlap -ať už to byl kdokoliv- nemohl být přece duch."
"Říkali, že s největší pravděpodobností používal falešné jméno. Ale ať už tě k tomu vedlo cokoliv, řeklas jim, že se jmenoval Rixon."
"Neznám nikoho, kdo se jmenuje Rixon."
Vee si povzdechla. "To je ten problém. Nikdo ho totiž nezná." Chvilku byla zticha. "A je tu další věc. Někdy si myslím, že jeho jméno poznávám. Ale když si na to snažím vzpomenout, moje mysl je úplně prázdná. Jako kdyby to v mé paměti bylo, ale já se k tomu nemohla dostat. Jako ... kdyby v místě, kde bylo jeho jméno, teď byla jenom obrovská černá díra. Je to fakt děsivej pocit. Pořád si říkám, že je to možná tím, že si ho chci pamatovat, víš? Jako kdybych si na něj vzpomněla a - bingo! Máme našeho záporňáka. A policie ho může zatknout. Je to až moc jednoduché. Vím to. A teď příšerně žvatlám," řekla. Pak tiše dodala: "Ale ... přísahala bych, že ..."
Moje dveře do pokoje se se zaskřípěním otevřely a máma strčila hlavu dovnitř. "Jdu ti dát dobrou noc." Podívala se na BlackBerry. "Je pozdě a obě se potřebujete vyspat." Netrpělivě postávala ve dveřích a mě došlo, čeho tím chce dosáhnout.
"Vee, musím jít. Zavolám ti zítra."
"Pošli čarodějnici mojí neskonalou lásku." Zavěsila.
"Potřebuješ něco?" zeptala se máma a nenuceně si ode mě vzala BlackBerry. "Vodu? Další deku?"
"Ne, je mi skvěle. Dobrou noc, mami." Věnovala jsem rychle nucený, ale uklidňující úsměv.
"Zkontrolovalas okno?"
"Třikrát."
Přešla pokoj a zkusila zámek. Když zjistila, že drží, slabě se zasmála. "Vůbec neuškodí, když ho zkontroluju ještě počtvrté, ne? Dobrou noc, zlato," dodala. Pohladila mě po vlasech a políbila na čelo.
Potom co odešla, jsem se pořádně přikryla a přemýšlela o všem, co mi Vee řekla. Střelba v Delphic, ale proč? Čeho chtěl ten střelec dosáhnout? A proč si z tisíce lidí v parku vybral za rukojmí právě mě? Možná, že jsem měla prostě smůlu, ale to se mi moc nezdálo. Neznámý mi plnil hlavu, dokud jsem nebyla úplně vyčerpaná. Kdyby jen -
Kdybych si jenom vzpomněla.
Zívla jsem si a rozhodla se, že už půjdu spát.
Uteklo patnáct minut. Potom dvacet. Otočila jsem se na záda a trošku šilhavě se podívala do stropu. Snažila jsem se plížit mojí pamětí a zaskočit jí nepřipravenou. Když jsem se nedokázala dobabrat k žádným výsledkům, zkusila jsem to tou přímější cestou. Praštila jsem hlavou do polštáře a snažila se tak vyvolat v mé hlavě nějaký obrázek. Kousek rozhovoru. Vůni, která by podnítila moje vzpomínky. Cokoliv! Ale brzy se ukázalo, že spíš než s něčím, se budu muset spokojit s ničím.
Když jsem se ráno odhlašovala z nemocnice, byla jsem přesvědčená, že jsem ztratila paměť napořád. Ale teď, když se mi myšlenky trošku projasnily, byla jsem šokovaná ještě víc. Moje myšlenky se začaly ubírat jiným směrem. Cítila jsem rozbitý most v mé mysli. Pravda byla na hodně vzdáleném konci, před kterým byla obrovská díra. Kdybych byla vážně zodpovědná za zpřetrhání toho mostu, což mělo sloužit pro mojí ochranu kvůli traumatu, které jsem prožila během mého únosu, pak bych ho mohla znovu postavit. Jenom jsem potřebovala zjistit jak.
Začala jsem černou barvou. Hlubokou, temnou nadpozemskou černou. Nikomu jsem to neřekla, ale ta barva pořád kroužila mojí myslí v těch nejpodivnějších chvílích. Když se to stalo, moje kůže mi příjemně zabrněla. Na chvíli jsem cítila prsty, které něžně sjížděly po mojí čelisti a naklonily mi hlavu nahoru, abych něčemu čelila.
Věděla jsem, že byly tyhle myšlenky absurdní. Myslet si, že ta barva byla živá, ale jednou nebo dvakrát jsem si byla jistá, že jsem postřehla i záblesk něčeho jiného. Páru očí. Způsob, jakým se na mě dívaly, mi rval srdce.
Ale jak se něco mohlo ztratit v mé paměti, když mi to místo bolesti působilo radost?
Pomalu jsem vydechla. Cítila jsem zoufalou nutnost sledovat tu barvu bez ohledu na to, kam mě vedla. Toužila jsem najít ty černé oči. Postavit se jim tváří v tvář. Toužila jsem poznat toho, komu patřily. Ta barva mě táhla k sobě a kynula mi, abych jí následovala. Racionálně to nedávalo smysl. Ale ta myšlenka pořád vězela v mojí hlavě. Cítila jsem hypnotickou, nutkavou touhu nechat tu barvu, aby mě vedla. Byla to tak silná přitažlivost, že jí nemohlo zlomit ani moje logické uvažování.
Nechala jsem tu touhu ve mě růst tak dlouho, dokud mi nezačala silně vibrovat pod kůží. Bylo mi až nepříjemně horko, tak jsem ze sebe shodila peřinu. V hlavě mi bzučelo. Trhla jsem sebou a přetočila se. Intenzita bzučení se pořád zvyšovala, dokud jsem se nezačala třást horkem. Tohle byla zvláštní horečka.
Hřbitov, pomyslela jsem si. Všechno to začalo na hřbitově. Černá noc, černá mlha. Černá tráva, černé náhrobky. Třpytivá černá řeka. A černé oči, který mě pozorovaly. Nemohla jsem ignorovat ty černé záblesky a nemohla jsem ani usnout. Nemohla jsem mít klid, dokud nezjistím, komu patří.
Prudce jsem vstala z postele. Natáhla jsem si přes hlavu teplé tričko, nasoukala se do džínsů a hodila si přes ramena vestu. Zastavila jsem se u dveří mojí ložnice. Na chodbě bylo ticho. Od stěn se odrážel zvuk hodin, který se nesl z haly. Dveře od máminy ložnice nebyly úplně dozavřené, ale z trhliny jsem neviděla žádné světlo. Chvíli jsem poslouchala a po chvíli rozeznala její tiché chrápání.
Tiše jsem sešla po schodech, vzala baterku a klíče od domu. Vyšla jsem ven zadními dveřmi, protože jsem se bála, že by mě prozradily vrzající prkna na přední verandě. To a strážník v uniformě na cestě před domem. Byl tam, ani odháněl novináře a kameramany, ale měla pocit, že kdybych v tuhle hodinu odešla předními dveřmi, hned by volal detektivu Bassovi. Jemný hlas v zadní části mé hlavy mě varoval, že není moc bezpečné jít teď ven, ale já jsem byla poháněná zvláštní hypnózou. Černá noc, černá mlha. Černá tráva, černé náhrobky. Třpytivá černá řeka. Černé oči, které mě pozorovaly. Musela jsem ty oči najít. Měly odpovědi.
O čtyřicet minut později jsem procházela klenutou bránou, která vedla na Coldwaterský hřbitov. Zafoukal vítr a listí se zvedlo ze stromů a připomínalo tmavé větrníky. Našla jsem bez problémů hrob svého otce. Začala mi být zima. Zachvěla jsem se. Metodou pokusu a omylu jsem našla cestu k náhrobnímu kameni, kde to všechno začalo. Sehnula jsem se přejela jsem prstem po starém mramoru. Zavřela jsem oči a snažila se nemyslet na noční zvuky všude kolem. Soustředila jsem se na nalezení těch tmavých očí.
Rozhodla jsem se zeptat na rovinu a doufala, že mě uslyší. Jak jsem se dostala na tenhle hřbitov potom, co jsem strávila jedenáct týdnů v zajetí?
Pomalu jsem se rozhlédla kolem hřbitova. Všude byla cítit vůně podzimu plná rozkladu, posečené trávy a zvuku hmyzích křídel, které se o sebe třely. Nikde ale neviděla ani náznak odpovědi, kterou tak zoufale potřebovala. Polkla jsem a snažila jsem se necítit tak poraženě. Černá barva, která pronásledovala už celé dny, mě zklamala. Strčila jsem si ruce do kapes džínsů a otočila se k odchodu.
Na kraji mého vidění jsem si všimla šmouhy na trávě. Zvedla jsem černé pírko. Bylo dlouhé jako délka mé paže. Od ramene až k zápěstí. Moje obočí se stáhlo, když jsem si snažila představit ptáka, který ho tu mohl nechat. Bylo příliš dlouhé na vránu. Příliš velké na jakéhokoliv ptáka, kterého jsem kdy viděla. Přejela jsem po něm prstem a každé malé pírko se zase vrátilo na své místo. Něco se pohnulo v mojí paměti.
Andílku. Zdálo se mi, že slyším šeptat sametový hlas. Jsi moje.
Ze všech těchhle absurdních, matoucích věcí jsme se začervenala. Rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že ten hlas není skutečný.
Nezapomněl jsem na tebe.
Ztuhle jsem stála a čekala jsem, až se hlas ozve znova, ale zmizel ve větru. Záblesky vzpomínek, které za sebou zanechal, mi zmizeli z dosahu dřív, než jsem je mohla uchopit. Cítila jsem se rozpolcená mezi tím odhodit pírko pryč a šíleným nutkáním ho zahrabat někde, kde ho nebude nikdo hledat. Měla jsem dojem, že jsem narazila na něco tajemného a soukromého. Na něco ,co by mohlo způsobit velké škody, kdyby to někdo objevil.
Na parkovišti se ozvalo zaskřípění pneumatik auta, ze kterého řvala muzika. Slyšela jsem výkřiky a výbuchy smíchu. Nebyla bych překvapená, kdyby patřilo lidem, s kterýma jsem chodila do školy. V téhle části města byly husté lesy. Bylo to tu daleko od centra města a bylo to dobré místo kam vyrazit o víkendech a v noci bez dozoru. Protože jsem nechtěla narazit na nikoho známého, zejména proto, že zprávy o mém náhlém objevení byly teď nejspíš žhavá novinka v místních zprávách, zastrčila jsem si pero pod paži a rychle šla po štěrkové cestě zpátky k hlavní silici. Krátce po půl třetí ráno jsem byla zpátky uvnitř statku. Zamknula jsem a po špičkách se plížila zpátky nahoru. Chvíli jsme stála nerozhodně uvnitř mého pokoje a pak jsem strčila pero do šuplíku v mém prádelníku, kde jsem měla ponožky, legíny a šátky. Když jsem se nad tím zamyslela, ani jsem nevěděla, proč jsem si ho vzala domů. Nebylo to tak, že bych sbírala strašidelné věci, a už vůbec jsem si je neschovávala do prádelníku. Ale tohle podněcovalo mojí paměť...
Svlékla jsem se a zívla jsem si. Pak jsem se obrátila k posteli. Byla jsem v polovině cesty, když jsem se najednou zastavila. Na polštáři jsem měla list papíru. Když jsem ale odcházela, nic tam nebylo.
Prudce jsem se otočila a čekala jsem, že uvidím ve dveřích naštvanou mámu, která zjistila, že jsem se vykradla ven. Ale vzhledem k tomu, co se stalo, vážně jsem si myslela, že by mi na nechala jenom vzkaz, když by našla mojí prázdnou postel?
Vzala jsem si papír a uvědomila jsem si, že se mi třesou ruce. Byl to linovaný papír z trhačky, který jsem používala ve škole. Na něm byla naškrábaný vzkaz černým fixem.
TO, ŽE JSI DOMA NEZNAMENÁ
ŽE JSI V BEZPEČÍ.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Łucííí Łucííí | E-mail | 12. října 2011 v 6:55 | Reagovat

oooooooooooo...to že seš doma neznamená že jsi v bezpečí...to je tak tajemný...jinak super překládek... :-D

2 ruzovka ruzovka | 12. října 2011 v 8:45 | Reagovat

"Andílku"...ach....chci další kapitolu  :o)

3 Lucca Lucca | 12. října 2011 v 11:11 | Reagovat

Ach bože.... prosím další kapču... To je tak napínavé... :-D

4 annaliesen annaliesen | E-mail | 12. října 2011 v 11:53 | Reagovat

já chci další kapitolu to je tak napínaví a krásně přeložené :-)  :-D :-D

5 Lara Lara | 12. října 2011 v 13:45 | Reagovat

užasný už aby bala další kapitolka :-D  :-D  :-)

6 Andy Andy | 12. října 2011 v 14:36 | Reagovat

Děkuju za další kapitolku..a prosím o další :-) ..Jsem napnutá jak kšandy :-D  :-D

7 síma síma | 12. října 2011 v 14:47 | Reagovat

nezapomněl sem na tebe....jééé patch :-D prosím prosím adlší kapča.. :-D A PATCHE
.. ;-) supeer překládek ;-) díííky mooc si zlatá! :-)

8 Verča Verča | 12. října 2011 v 18:04 | Reagovat

aaaach PATCH prosííím prosím další kapitolu je to tak napínavý jinak skvělej překlad šikulka :-)

9 beja beja | 12. října 2011 v 19:11 | Reagovat

:-O no tak to je na me moc. ona zapomela aji na Patche. sem napnuta jak pruzina. no doufam ze si brzo vzpomene.

10 Catrina Catrina | 12. října 2011 v 19:37 | Reagovat

Skvělá kapitola. Těším se na pokračování.

11 Anett=) Anett=) | 12. října 2011 v 20:56 | Reagovat

supééééérr :-D  :-D  :-D ANDÍLKU  že si ani Vee nepamatuje na Rixona a Patche [:tired:]

12 veris veris | 4. března 2012 v 12:37 | Reagovat

to je supr...napínavé už od začátku nej nej nej si skvělá díky za překlad miluju tě :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama