Silence - 4.kapitola

12. října 2011 v 19:16 | Marti |  Silence (Becca Fitzpatrick)

KAPITOLA 4



Zmačkala jsem papír a hodila ho proti zdi. Byla jsem vystrašená a frustrovaná. Dlouhými kroky jsem přešla k oknu a zkusila jsem zámek, abych se ujistila, že pevně drží. Necítila jsem se dost odvážně na to, abych otevřela okno a podívala se ven, ale zastínila jsem si rukama oči a podívala se do stínů, které se táhly po trávníku a připomínaly dlouhé, štíhlé dýky. Neměla jsem tušení, kdo mi tu nechal ten vzkaz, ale jedna věc byla jasná. Než jsem odcházela, zamknula jsem. A předtím, než jsem si šla lehnout viděla jsem, jak moje máma aspoň třikrát kontrolovala všechny okna a dveře.

Tak jak se ten vetřelec mohl dostat dovnitř?

A co ten vzkaz měl vlastně znamenat? Byl tajemný a krutý. Zvrácený vtip? To byl právě teď můj nejlepší odhad.

Vešla jsem do chodby a otevřela dveře do ložnice mojí mámy tak, abych viděla dovnitř. "Mami?"

Posadila se ve tmě se zády rovnými jako pravítko. "Noro? Co? Co se stalo? Měla jsi noční můru?" Chvíle ticha. "Vzpomněla sis na něco?"

Rozsvítila jsem lampičku. Najednou jsem měla strach ze tmy a ze všeho, co jsem neviděla. "Našla jsem v pokoji vzkaz. Píše se tam, že jsem blázen, jestli si myslím, že jsem v bezpečí."

Zamrkala proti náhlému světlu z lampičky a já sledovala její oči, když pomalu vstřebávala moje slova. Najednou byla úplně vzhůru. "Kdes to našla?" zeptala se.

"Já-" Byla jsem nervózní z toho, jak bude reagovat na pravdu. Když jsem se zamyslela nad tím, co jsem udělala, najednou mi to už nepřišlo jako moc dobrý nápad. Vyplížit se ven? Potom, co mě unesli? Ale bylo těžké začít se bát možnosti druhého únosu, když jsem si ani nevzpomínala na ten první. Musela jsem jít na hřbitov, abych nepřišla o rozum. Ta černá barva mě tam vedla. Hloupé, nevysvětlitelné, ale přesto pravdivé. "Měla jsem to pod polštářem. Nevšimla jsem si toho předtím, než jsem šla spát," lhala jsem. "Pak jsem se ale začala převalovat a slyšela jsem, jak ten papír šustil."

Natáhla si župan a rozběhla se do mého pokoje. "Kde je ten dopis? Chci si ho přečíst. Musíme o tom hned teď říct detektivu Bassovi."

Už vytáčela jeho číslo na telefonu. Znala ho zpaměti a mě napadalo, že během několika posledních týdnů, když jsem byla unesená, spolu museli hodně úzce spolupracovat.

"Má od domu klíč ještě někdo jiný?" zeptala jsem se.

Natáhla ke mně ruku, aby mi dala najevo, že mám počkat. Hlasová schránka, zašeptala ke mně. "Tady je Blythe," řekla hlasovce detektiva. "Zavolejte mi, jakmile si to poslechnete. Nora našla dneska večer ve své ložnici vzkaz." Její oči vyhledaly ty moje. "Může to být od člověka, co jí unesl. Měla jsem zamčené dveře celou noc, takže jí ten vzkaz musel dát někdo pod polštář ještě předtím, než jsme se vrátili domů."

"Zavolá brzy," řekla mi, když zavěsila. "Jdu dát ten vzkaz důstojníkovi před domem. Možná by měl prohledat dům. Kde je?"

Ukázala jsem na zmačkaný papír v rohu, ale ani jsem se nepohnula, abych ho zvedla. Nechtěla jsem to vidět znova. Byl to vtip ... nebo to byla výhružka? To, že si doma neznamená, že si v bezpečí. Tohle byla určitě výhružka.

Máma rozprostřela papír na zdi a rukou ho narovnala. "Tenhle papír je prázdný, Noro," řekla.

"Co?" Přešla jsem k ní a podívala se na papír. Měla pravdu. Ten nápis zmizel. Rychle obrátila papír, ale zadní strana byla taky prázdná.

"Bylo to tady," řekla jsem zmateně. "Bylo to přímo tady."

"Možná sis to jenom představovala. Třeba se ti to zdálo," řekla máma jemně a přitáhla si mě k sobě do náruče. Pohladila mě po zádech. To gesto mě ale moc neuklidnilo. Vážně jsem si ten vzkaz vymyslela? A z čeho? Paranoia? Panika?

"Nic jsem si nevymyslela." Nezněla jsem ale moc jistě.

"To je v pořádku," zamumlala. "Dr Howlett říkal, že by se to mohlo stát."

"Co by se mohlo stát?"

"Říkal, že je tu šance, že bys mohla slyšet věci, které nejsou skutečné-"

"Jako třeba co?"

Klidně se na mě podívala. "Hlasy a jiné zvuky. Neříkal nic o tom, že bys mohla vidět věci, které by nebyly skutečné, ale klidně by se mohlo stát i tohle, Noro. Tvoje tělo se snaží dát do pořádku. Je pod velkým stresem a my musíme být trpěliví."

"Řekl, že bych mohla mít halucinace?"

"Pst," řekla mi jemně a vzala můj obličej do dlaní. "Tyhle věci se prostě musí stát předtím, než se úplně zotavíš. Tvoje mysl se léčí tak rychle, jak jenom může a my jí musíme dát čas. Stejně jako každému jinému zranění. Spolu to zvládneme."

Cítila jsem slzy v očích, ale odmítla jsem brečet. Proč zrovna já? Ze všech miliard lidí tam venku, proč já? Kdo mi tohle udělal?

Moje mysl se točila v kruzích a já se snažila na někoho ukázat prstem, ale neměla jsem ani tvář a ani hlas. Neměla jsem ani kousíček vzpomínky.

"Bojíš se?" zašeptala máma.

Odvrátila jsem pohled. "Jsem spíš vytočená."

Zalezla jsem do postele a překvapivě rychle usnula. Chycená mezi bdělým stavem a snem se moje mysl bezcílně toulala dlouhým, tmavým tunelem, který se s každým dalším krokem zužoval. Doléhal na mě blažený spánek, který jsem vzhledem k uplynulé noci vítala.

...

Na konci tunelu se objevily dveře, které se zevnitř pomalu otevíraly. Vycházela z nich slabá záře. Osvětlovala obličej, který mi byl až důvěrně známý. Skoro jsem to nevydýchala. Měl černé vlhké vlasy z nedávné sprchy, které se mu vlnily u uší. Pleť měl opálenou, hladkou a pevnou. Byl hubený a tyčil se nade mnou nejmíň o patnáct centimetrů. Džíny měl nízko na bocích, ale byl bosý a měl holou hruď. Přes ramena měl hozenou osušku. Naše pohledy se setkaly a jeho známé černé oči se do těch mých podívaly s překvapením ... které skoro hned vystřídala ostražitost.

"Co tady děláš?" zašeptal.

Patch, pomyslela jsem si a moje srdce bilo rychleji. Je to Patch.

Nemohla jsem si vzpomenout, odkud jsem ho znala, ale znala jsem ho. Most v mé mysli byl nefunkční jako vždycky, ale při pohledu na něj se mi začaly malé kousíčky skládat dohromady.

Vzpomínky, ze kterých jsem měla motýli v žaludku. Viděla jsem se sedět vedle něj na biologii. Další záblesk - stál vedle mě a učil mě hrát kulečník. Další vzpomínka byla vášnivá. Přejížděl svými rty po těch mých.

Hledala jsem odpovědi a ty mě zavedly sem. K Patchovi. Našla jsem způsob, jak přelstít amnézii. Tohle nebyl jenom sen. Bylo to moje podvědomí, které se k němu chtělo dostat. Teď jsem konečně pochopila příjemný pocit, který se ve mně rozléval, a který jsem nechápala. Potřebovala jsem Patche. A z nějakého důvodu -osud, štěstí, pouhou silou vůle nebo z důvodů, kterým nikdy nepřijdu na kloub- jsem ho našla.

I přes můj šok jsem nějak našla svůj hlas. "To mi řekni ty."

Vystrčil hlavu ze dveří a díval se do tunelu za mě. "Je to jenom sen. Uvědomuješ si to, ne?"

"Bojíš se, že by mohl někdo pronásledovat?"

"Nemůžeš tady být."

Moje slova byla najednou ztuhlá a chladná. "Vypadá to, že jsem našla způsob, jak s tebou komunikovat. Myslím, že jediná věc, kterou bych měla říct je ta, že jsem doufala v trošku radostnější přivítání. Máš všechny odpovědi, které hledám, ne?"

Položil si prsty na ústa. Jeho oči ale nepřestaly sledovat můj obličej. "Jediné, v co doufám já je to, že tě udržím naživu."

Moje mysl stávkovala. Nebyla schopná pochopit hlubší poselství tohohle snu. Jediná myšlenka, která mě napadala byla ta, že jsem ho našla. Po té příšerně dlouhé době jsem našla Patche. A místo toho, aby byl stejně vzrušený jako já, jsem z něj měla pocit ... chladného odstupu.

"Proč si nemůžu na nic vzpomenout?" zeptala jsem se a snažila se spolknout knedlík v krku. "Proč si nemůžu vzpomenout na to jak, kdy nebo proč jsi odešel?" Protože jsem si jistá, že se přesně tohle stalo. Odešel. Jinak bychom přece byli spolu."Proč jsi mě nezkoušel najít? Co se se mnou stalo? Co se stalo s námi?"

Patch si dlaněmi přejel po zadní stranu krku a zavřel oči. Byl až smrtelně klidný. Třásl se potlačovanými emocemi.

"Proč jsi mě opustil?" vyhrkla jsem.

Narovnal se. "Vážně věříš tomu, že jsem tě opustil?"

Knedlík v mém krku se zvětšil. "A co si mám myslet? Byl jsi pryč celé měsíce, a když jsem tě konečně našla, jenom stěží se mi můžeš podívat do očí."

"Udělal jsem to jediné, co jsem mohl. Vzdal jsem se tě, abych ti zachránil život." Zatínal a zase povoloval čelist. "Nebylo to snadné rozhodnutí, ale bylo to to jediné správné."

"Vzdal ses mě? Jen tak? Jak dlouho ti trvalo se rozhodnout? Tři sekundy?"

Jeho oči při té vzpomínce zchladly. "Jo, to je asi doba, kterou jsem měl na mé rozhodnutí."

Najednou se mi začaly kusy skládačky spojovat. "Někdo tě donutil, aybs mě opustil? Tohle mi tím chceš říct?"

Nedopověděl, ale to jsem ani nepotřebovala.

"Kdo tě donutil ode mě odejít? Koho se tolik bojíš? Patch, kterého jsem znala, by od ničeho jenom tak neutekl." Prostoupila mnou bolest a já zvýšila hlas. "Já bych za tebe bojovala, Patchi. Bojovala bych!"

"A prohrála bys. Byli jsme v pasti. Ohrozil tvůj život a s touhle hrozbou u mě uspěl. Měl tebe a to znamenalo, že měl i mě."

"Kdo? O kom tom mluvíš?"

Dočkala jsem se jenom dalšího křehkého ticha.

"Pokusil ses mě aspoň jednou najít? Nebo pro tebe bylo tak snadné" -hlas se mi zlomil- "nechat mě jít?"

Strhnul si ručník z ramen a odhodil ho stranou. Oči měl rozšířené a ramena se mu s každým nadechnutím zvedala. Měla jsem ale pocit, že ten hněv nebyl mířený proti mně.

"Nemůžeš tady být," řekl tvrdě. "Musíš mě přestat hledat. Musíš se vrátit do svého života. To je to nejlepší, co můžeš udělat. Ne kvůli mně," dodal, jako kdyby odpovídal na mojí další rozčílenou poznámku. "Ale kvůli sobě. Udělal jsem všechno, abych ho od tebe udržel co nejdál a hodlám v tom pokračovat. Udělám všechno, co budu moct. Jenže budu potřebovat tvojí pomoc."

"A myslíš, že já nepotřebuju tvojí pomoc?" vrátila jsem mu. "Potřebuju tě, Patchi. Teď. Potřebuju tě zpátky. Jsem ztracená a vyděšená. Víš, že si vůbec nic nepamatuju? Samozřejmě, že to víš," řekla jsem hořce, když mi to došlo. "To je důvod, proč mě nehledáš. Víš, že si na tebe nepamatuju a to ti umožňuje se ode mě držet dál. Nikdy jsem si nemyslela, že by sis vybral radši tu snazší cestu. No, nezapomněla jsem na tebe, Patchi. Vidím tě úplně ve všem. Vidím záblesky černé - tvé vlasy, tvé oči. Cítím tvůj dotek, vzpomínám si na to, jak jsi mě držel ..." Odmlčela jsem se. Nedokázala jsem pokračovat.

"Je lepší, když nic nevíš," řekl Patch rozhodně. "Je to sice to nejhorší vysvětlení, které jsem ti kdy dal, ale pro tvojí vlastní bezpečnost je lepší, když se určité věci nedozvíš."

Zasmála jsem se, ale ten zvuk byl tichý a plný úzkosti. "Takže takhle to je?"

Došel až úplně ke mně a právě, když jsem si myslela, že si mě přitáhne do náruče, zastavil se. Začal se kontrolovat. Vydechla jsem a snažila se nerozbrečet.

Opřel se loktem o rám dveří těsně nad mým uchem. Jeho vůně byla tak fantasticky známá směs koření, mýdla a opojných vzpomínek, které pro mě v tuhle chvíli bylo až příliš těžké vstřebat. Toužila jsem se ho dotknout. Sledovat své ruce na jeho kůži, cítit jeho paže, které mě pevně objímají. Chtěla jsem se mu přitulit ke krku a poslouchat jeho šepot, kterým by mi říkal něžná slova, která by patřila jenom mě. Chtěla jsem, aby byl u mě blízko. Tak blízko, že už by nikdy nepomyslel na to, že by znovu odešel.

"Tohle není konec," řekla jsem mu. "Po tom všem, čím jsme si prošli, nemáš právo mě jenom tak odkopnout. Nenechám tě tak snadno odejít." Nebyla jsem si jistá, jestli to byla hrozba, ale byl to můj poslední pokus o odpor, protože tahle slova šla přímo z mého zlomeného srdce.

"Chci tě ochránit," zašeptal Patch.

Stál tak blízko. Všechna jeho síla, teplo a tichá moc. Nemohla jsem utéct. Teď ani nikdy jindy. Vždycky mu patřily všechny moje myšlenky. Měl ve svých rukách moje srdce. Byla jsem k němu přitahována silami, které jsem nemohla ovládnout, natož od něj utéct.

"Ale neděláš to."

Vzal mojí bradu do dlaně. Jeho dotek byl nesnesitelně něžný. "Vážně si to myslíš?"

Snažila jsem se mu vytrhnout, ale ne dost. Nemohla jsem odolat jeho doteku. Nikdy. "Nevím, co si mám myslet. Můžeš mě z toho obviňovat?"

"Mám za sebou dlouhou historii a není moc dobrá. Nemůžu jí smazat, ale rozhodl jsem se už neudělat další chybu. Ne, když je toho tolik v sázce. Ne, když jde o tebe. Je tu plán, ale než se dotáhne do konce, bude to nějakou dobu trvat."

Tentokrát si mě strhnul do náruče. Odhrnul mi vlasy z obličeje a uvnitř mě se díky jeho doteku něco zlomilo. Po tvářích mi začaly padat horké, mokré slzy. "Kdybych o tebe přišel, přišel bych úplně o všechno," zamumlal.

"Koho se tolik bojíš?" zeptala jsem se znova.

Položil mi ruce na ramena. Opřel si čelo o to moje. "Jsi moje, Andílku. A já nedovolím, aby to něco změnilo. Máš pravdu - není konec. Je to jenom začátek a nic, co je před námi, nebude snadné." Vydal ze sebe unavený povzdech. "Nebudeš si pamatovat tenhle sen a už se sem nikdy nevrátíš. Nevím, jaks mě našla, ale ujišťuju tě, že už se to znovu nestane. Vymažu ti vzpomínky na tenhle sen. Je to pro tvojí vlastní bezpečnost. Tohle je naposled, co mě vidíš."

Projel mnou šok. Odtáhla jsem se od něj a zamrkala. Byla jsem zděšená jeho rozhodnutím. Otevřela jsem ústa k protestu, ale sen kolem mě se zhroutil, jako kdyby byl z písku.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Marti Marti | Web | 12. října 2011 v 19:17 | Reagovat

Dneska sem dostala chuť na Silence. Zítra zase čekejte FA..

2 Connie Connie | Web | 12. října 2011 v 19:25 | Reagovat

Jsi ÚŽASNÁ. Díky moc. :-)

3 Tess Tess | 12. října 2011 v 19:29 | Reagovat

Jé to je překvapení. Moc díky za kapitolu. Jsi nejlepší, Marti.
Á Patch!!! a už se to zase pěkně zamotává. :-)

4 Míša Míša | 12. října 2011 v 19:48 | Reagovat

děkuji moc za překlad :-)  :-) pravidelná dávka Patche :-)  :-)  :-)  :-D

5 Ayu Ayu | 12. října 2011 v 19:51 | Reagovat

jeeeeeeej, díky fakt moc!!!! dojdem sem a teším sa na trojku, a keď ju dočítam, tak ešte skontrolujem, či už neni ďalšia kapitolka, a ONA JE!!!! Fak ti strašne moc ďakujem, súhlasím s Connie, fakt si úžasná :)

6 annaliesen annaliesen | 12. října 2011 v 20:31 | Reagovat

jééééééééééé díky :-D
jsem závislá na silence jé kdyby se tak povedla každej den jedna kapitola toby bilo užasné :-D  :-D

7 leny leny | 12. října 2011 v 20:35 | Reagovat

Pěkné překvapení, děkuji!!

8 Andy Andy | 12. října 2011 v 20:48 | Reagovat

Pááni..děkujuu moc! :-)  :-)

9 Anett=) Anett=) | 12. října 2011 v 21:19 | Reagovat

Jéééééééé super :-D

10 weedee weedee | 12. října 2011 v 21:39 | Reagovat

miluju tě

11 andy andy | 12. října 2011 v 22:57 | Reagovat

děkuji ! :D

12 Catrina Catrina | 13. října 2011 v 15:59 | Reagovat

Bomba. Moc děkuju :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

13 síma síma | 13. října 2011 v 16:09 | Reagovat

jůů :-) to je smutný :-( doufám že budou potom spolu :-) jinak supr kapča a samozřejmě jako vždy supr překlad :-D

14 Peyton Peyton | 13. října 2011 v 18:12 | Reagovat

Nádhera, moc se těším na další, doufám, že to bude brzy :-)!!!

15 viki viki | 13. října 2011 v 18:13 | Reagovat

Děěkuji za překlad !

16 Džejna Džejna | 13. října 2011 v 20:11 | Reagovat

Můžu se jenom zeptat.. máš už přečtenou celou knížku? Víš jak to dopadne nebo vždy čteš jen tu jednu kapitolku? :-)  :-)

17 lucky lucky | 13. října 2011 v 22:14 | Reagovat

[16]: hej jo no to by mě taky zajímalo :-) já kdybych překládal tak kdybych to přečetla tak by mě to pak nebavilo :-D a kdybych to nečetla tak bych zvědavostí nemohla ani spát :-D :-)

18 Marti Marti | Web | 13. října 2011 v 22:20 | Reagovat

[16]:

[17]: Čtu to spolu s váma.. Jak psala Lucky.. pak by mi to nebavilo překládat..

19 lucky lucky | 15. října 2011 v 10:49 | Reagovat

[18]:aha :-) a ještě bych se chtěla zeptat která knížka se ti líbí víc?? jestli scilence nebo covet? :-) já vim já sem stašně zvědavej člověk :-D

20 Anne Anne | Web | 28. března 2012 v 12:43 | Reagovat

Prečítala som si zatiaľ štyri kapitoly... A je to úžasné :-D myslím, že s tým má čo do činenia sviniar Hank
Vážne super preklad ^^
Silence už v Čechách vyšlo knižne či? Lebo u nás ešte bohužiaľ nie :( a neviem sa dočkať. Asi budem čítať a "oxidivať" xD jak hovorí naša učiteľka chémie tu na tvojom blogu. Super ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama