Silence - 6.kapitola

19. října 2011 v 0:14 | Marti |  Silence (Becca Fitzpatrick)
kapitola 6


Když jsem přijela ke střední škole, zaparkovala jsem na parkovišti vzadu, za většinou studentů. Přešla jsem přes trávník a vešla dovnitř postranním vchodem. Díky hádce s mámou jsem měla zpoždění. Po té události na statku jsem musela na patnáct minut zastavit na straně silnice, abych se uklidnila. Chodila s Hankem Millarem. Byla snad sadista? Chtěla mi zničit život? Nám oběma?
Jeden pohled na mámin ukradený BlackBerry způsobil, že jsem dokázala myslet jenom na konec toho všeho. Za deset minut zvonilo a končila první hodina. Když jsem vytáčela Vee, chtěla jsem jí nechat vzkaz.
"Halóóó. To jsi ty, andílku?" okamžitě odpověděla svým nejsvůdnějším hlasem. Snažila se být vtipná, ale já jsem málem zakopla.
Andílku.
Jenom to slovo způsobilo, že mi přes kůži přejela vlna tepla. Moje myšlení opět obestřela černá barva a obalovala se kolem mě v horkých pruzích. Tentokrát v tom ale bylo něco víc. Fyzický kontakt tak skutečný, že jsem se najednou musela zastavit. Cítila jsem dotek na mé tváři, jako kdyby mě hladila nějaká neviditelná ruka. Po něm následoval měkký, ale svůdný tlak proti mým rtům ...
Jsi moje, Andílku. A já jsem tvůj. Nic to nemůže změnit.
"To je šílené," zamumlala jsem nahlas. Vidět černou barvu byla jedna věc, ale tohle bylo něco úplně jiného. Musela jsem zastavit tyhle myšlenky. Jestli jsem teda nechtěla začít pochybovat o mém duševním zdraví.
"Co?" zeptala se Vee.
"Uh, parkuju," dodala jsem rychle. "Všechny dobré fleky jsou zabrané."
"Hádej kdo má první hodinu tělák? To je tak nefér. Začínám den tím, že se potím jako slon v říji. Copak ty lidi, co nám dělají rozvrhy neví, co je to tělesný smrad? Nemají pochopení pro kudrnaté vlasy?"
"Proč jsi mi neřekla o Scottu Parnellovi?" zeptala jsem se klidně. Měli bychom začít tímhle a pomalu se posunout vpřed.
Dlouhé mlčení Vee jen potvrzovalo moje podezření: neřekla mi celý příběh. Schválně.
"No jo. Scott," řekla váhavě. "Tak o tomhle chceš mluvit."
"Tu noc, co jsem zmizela, mi nechal doma starý Volkswagen. Tenhle detail jsi včera trošku pozapomněla, viď? Nebo sis možná nemyslela, že by to bylo zajímavé nebo podezřelé? Jsi ten poslední člověk, u kterého bych čekala, že mi řekne osekanou verzi toho, co vedlo k mému únosu Vee."
Slyšela jsem, jak se kouše do rtu. "Možná jsem pár věcí vynechala."
"Třeba fakt, že jsem byla postřelená?"
"Nechtěla jsem ti tím ublížit," řekla rychle. "To čím jsi prošla, muselo být traumatické. Víc než to. Milionkrát horší. Co bych to byla za kamarádku, kdybych ti ještě přihoršila?"
"A?"
"Fajn, jak chceš. Slyšela jsem, že ti dal Scott auto. Nejspíš se chtěl jenom omluvit za to, že je šovinistické prase."
"Tohle mi vysvětli."
"Pamatuješ si, jak nám na základce mámy pořád říkaly, že když tě kluk provokuje, znamená to, že nás má rád? No, když přišlo na vztahy, Scott se nikdy nepřenesl přes sedmou třídu."
"Měl mě rád." Znělo to pochybovačně. Nemyslela jsem si, že by mi znova lhala, když jsem jí to právě vytknula. Jenže máma se k ní určitě dostala jak první a přeškolila jí tak, aby si myslela, že jsem příliš křehká na pravdu. Tahle odpověď mi připomínala spíš chození kolem horké kaše.
"Dost na to, aby ti koupil auto. Jo."
"Byla jsem se Scottem nějak v kontaktu ten týden, co jsem byla unesená?"
"Tu noc předtím, než jsi zmizela, jsi šmejdila po jeho pokoji. Ale nenašla si nic zajímavějšího než pár zvadlých rostlin marihuany."
Konečně jsme se někam dostali. "Co jsem tam hledala?"
"Nikdy jsem se tě na to neptala. Řeklas mi, až předstírám, že Scottovi nabízím práci. To bylo všechno, co jsem potřebovala vědět, abych tě dostala dovnitř."
Nepochybovala jsem o tom. Vee nikdy nepotřebovala důvod k tomu, aby udělala něco hloupého. Smutné na tom bylo, že já většinou taky ne.
"To je všechno, co vím," trvala si na svém Vee. "Přísahám na svojí čest."
"Už přede mnou nikdy nic neskrývej."
"Znamená to, že mi odpouštíš?"
Byla jsem podrážděná, ale k mému zděšení jsem věděl, že to Vee dělala jenom proto, aby mě ochránila. To je to, co dělají nejlepší přátelé, uvažovala jsem. Za jiných okolností bych jí za to obdivovala. Kdybych byla na jejím místě, možná bych byla v pokušení udělat to samé. "Jsme v pohodě."
Když jsem vcházela do hlavní kanceláře, čekala jsem, že se budu muset omluvit za to, že jdu pozdě. Byla jsem ale překvapená, že když mě sekretářka uviděla a dvakrát mě sjela pohledem odzhora až dolů, tak řekla: "Ach! Noro. Jak se máš?"
Ignorovala jsem její vtíravou sympatii v hlase a řekla jsem: "Jdu si vyzvednout rozvrh hodin."
"Ach. No. Tak brzy? Nikdo od tebe nečeká, že se tak rychle vrátíš ke starému životu, zlatíčko. Zrovna dneska ráno jsem si o tom povídala s nějakými zaměstnanci a myslíme si, že by sis měla vzít pár týdnů volna, abys-" Hledala nějaké správné slovo, i když já věděla, že pro to co mě čeká žádné slovo není.
Uzdravení? Přizpůsobení? To těžko. "Aklimatizovala." Byla jako obrovský blikající neonový nápis, na kterém stálo: Jaká škoda! Chudáček holka! Radši s ní budu jednat v rukavičkách.
Opřela jsem se loktem o pult a naklonila se k ní blíž. "Jsem připravená se vrátit. A to je to, na čem záleží, ne?"A protože jsem už takhle měla špatnou náladu, ještě jsem dodala: "Jsem tak ráda, že mě tahle škola naučila kašlat na názory ostatních a vážit si jenom toho mého."
Otevřela ústa a zase je zavřela. Pak začala listovat složkami, které měla na stole. "Jen se podívám ... vím, že jsem to tu někde ... Ach! Tady to je." Vytáhla z jedné složky papír a podala mi ho. "Všechno v pořádku?"
Prohlédla jsem si rozvrh. Americká historie 2, Angličtina, Zdravověda, Žurnalistika, Anatomie a Fyziologie, Orchestr a Trigonometrie. Nejspíš jsem svému budoucímu já přála smrt, když jsem si tohle loni zapsala.
"Jo, vypadá to skvěle," řekla jsem, hodila si batoh přes rameno a vyšla jsem dveřmi kanceláře ven.
V hale bylo šero. Zářivky vrhaly matné světlo na navoskované podlahy. Pořád jsem si v duchu opakovala, že je to moje škola. Patřím sem. A i když jsem byla naštvaná pokaždé, když jsem si vzpomněla, že jsem už ve třeťáku, i když jsem si nemohla vzpomenout, že jsem dokončila druhák, snažila jsem se ten zvláštní pocit ve mně potlačit. Musela jsem.
Ozval se zvonek. Najednou se všechny dveře otevřely a hala byla zaplavená studenty. Srovnala jsem s ostatními krok a snažila jsem se nenechat se strhnout vlnou lidí, kteří mířili do šaten, na záchod a k automatu s pitím. Držela jsem bradu zvednutou a dívala se přímo před sebe. Cítila jsem oči mých spolužáků, kteří se dívali mým směrem. Všichni mi věnovali překvapené pohledy. Museli vědět, že jsem se vrátila, jelikož byl můj příběh největším hitem místních zpráv. Ale předpokládala jsem, že tomu doopravdy uvěří, až mě uvidí na vlastní oči. V jejich zvědavých pohledech se odrážely otázky. Kde byla? Kdo ji unesl? Co nechutného a příšerného se jí stalo?
A otázka dne: je pravda, že si na nic z toho nemohla vzpomenout? Vsadím se, že to jenom hraje. Kdo jen tak zapomene měsíce života?
Prsty jsem se začala prohrabovat sešitem, který jsem si až doteď tiskla k hrudi a předstírala, že hledám něco důležitého. Mělo to být gesto: Nevšímám si vás. Pak jsem se narovnala v ramenou a nasadila lhostejný výraz. Možná i chladný. Jenže se mi třásly nohy. Spěchala jsem dolů halou s jediným cílem. Odejít co nejdál.
Protlačila jsem si cestu na záchody a zamknula jsem se v poslední kabince. Zády jsem sjela po zdi dolů, dokud jsem si nesedla na zadek. Nemohla jsem zahnat hořkou chuť žluči, kterou jsem cítila v krku. Ruce i nohy jsem měla malátné. Rty jsem měla otupělé. Z brady mi kapala dolů slza, ale nemohla jsem zvednout ruku, abych jí setřela.
Bez ohledu na to, jak pevně jsem zavírala oči a jak jsem se snažila zatemnit svoje vidění, pořád jsem viděla postranní pohledy a odsuzující tváře. Už jsem nebyla jedna z nich. Nějak, bez jakéhokoliv mého úsilí, jsem se stala outsiderem.
Seděla jsem v kabince ještě pár minut, dokud se mi neuklidnil dech a já konečně přestala brečet. Nechtěla jsem jít do školy a nechtěla jsem jít domů.
To, co jsem doopravdy chtěla, bylo nemožné. Vrátit se zpátky v čase a dostat druhou šanci. Vrátit se do noci, kdy jsem zmizela.
Zrovna jsem se zvedla na nohy, když jsem uslyšela šepot. Prohnal se kolem mého ucha jako studený vítr.
Pomoz mi.
Ten hlas byl tak tichý, že jsem ho skoro ani neslyšela. Dokonce jsem i zvažovala možnost, že se mi to jenom zdálo. Po tom všem, bylo představování si něčeho, co tak ve skutečnosti nebylo, mojí specialitou.
Pomoz mi, Noro.
Moje jméno. Na rukách jsem ucítila husí kůži. Ztuhla jsem a napjala se. Snažila jsem se znovu uslyšet ten hlas. Zvuk nepřicházel z vnitřku kabinky, byla jsem tu sama. Ale nezdálo se ani, že by vycházel z koupelny.
Až se mnou skončí, bude to stejné, jako kdybych byl mrtvý. Už se nikdy nevrátím domů.
Tentokrát zněl hlas mnohem hlasitěji a naléhavěji. Podívala jsem se nahoru. Zdálo se, jako kdyby přicházel od otvoru ve sklepě.
"Kdo je tam?" zavolala jsem váhavě.
Když mi nikdo neodpověděl, věděla jsem, že to byla nejspíš jenom další halucinace, kterou mi Dr. Howlett předpověděl. Moje myšlenky byly zmatené. Musela jsem se z toho dostat sama. Musela jsem přerušit moje současné myšlenkové pochody a zrušit tu předzvěst halucinace, než mě stačí úplně odrovnat.
Natáhla jsem se po zámku u dveří, když mi náhle v mysli explodoval nějaký obraz a úplně mě oslepil. V děsivé svíjející se scenérii jsem už kolem sebe neviděla koupelnu. Místo dlaždic jsem měla pod nohama beton. Kovové trámy křižovaly strop jako obrovské pavoučí nohy. Jedna zeď byla posetá řadou dveří od kamiónů. Měla jsem halucinace uvnitř -
Skladu.
Utrhl mi křídla. Nemůžu letěl zpátky domů, naříkal hlas.
Neviděla jsem, komu ten hlas patřil. Žárovka nad mojí hlavou nesvítila. Jediné světlo vycházelo z dopravního pásu uvnitř skladu. Jinak byla budova prázdní.
Pás byl zapnutý a celým prostorem se rozléhal rachot. Řinčící mechanický zvuk vycházel ze tmy na konci pásu. Něco se po něm ke mně blížilo.
"Ne," řekla jsem, protože to byla nejspíš ta jediná věc, kterou jsem v tu chvíli byla schopná říct. Natáhla jsem před sebe ruce a snažila se nahmatat dveře kabinky. Byla to halucinace. Máma mě před nimi varovala. Musela jsem se tím prokousat a najít cestu zpátky do reálného světa. Příšerný kovový zvuk pásu byl pořád hlasitější a hlasitější.
Ustupovala jsem od pásu, dokud jsem nenarazila na betonovou zeď.
Nebylo kam utéct. Sledovala jsem, jak kovová klec rachotila a vynořovala se ze stínů. Konečně se dostala na dosah světla. Klec zářila příšernou ocelově modrou, ale to nebylo to, co upoutalo mojí pozornost.
Uvnitř byla shrbená nějaká osoba. Dívka. Byla skloněná, aby se vešla do klece. Rukama držela kovové mříže. Modročerné vlasy měla rozcuchané a padaly jí do obličeje. Přes clonu vlasů jsem zahlédla její oči - neměly žádnou barvu. Stejně děsivě modré lano jako byla mříž, měla uvázané kolem krku.
Pomoz mi, Noro.
Chtěla jsem se rozběhnout k východu. Bála jsem se sáhnout po dveřích od kamiónů, protože jsem měla podezření, že by mě zavedly jenom mnohem hlouběji do halucinace. To co jsem potřebovala, byly moje vlastní dveře.
Představila jsem si ty od koupelny, z kterých bych mohla utéct pryč.
Nedávej mu řetízek! Dívka divoce zatřásla mřížemi klece. Myslí si, že ho máš. Jestli ho dostane, už ho nikdo nezastaví. Nebudu mít na výběr. Budu mu muset říct všechno!
Potila jsem. Podpaží i spodní část zad jsem měla promočené. Řetízek? Jaký řetízek?
Není tu žádný řetízek, řekla jsem si. Obě dívky i řetízek jsou jenom tvoje divoká představivost. Vyžeň je ven. Vyžeň. Je. Ven!
Uslyšela jsem zvonek.
Došlo mi to ve stejnou chvíli jako to, že jsem ze sebe setřásla halucinaci. Zástrčka kabinky byla jenom pár centimetrů od mého nosu. MR. SARRAF JE KRETÉN. B.L. + J.F.= LÁSKA. JAZZOVÁ ROKOVÁ SKUPINA.
Natáhla jsem ruku a opisovala prsty hluboké rýhy. Dveře byly skutečné. Vydechla jsem úlevou.
Z koupelny vycházely nějaké hlasy. Trhla jsem sebou. Tyhle ale byly normální, šťastné a ukecané. Dírou ve dveřích jsem pozorovala tři holky před zrcadlem. Česali se a malovali se lesky na rty.
"Dneska večer bychom si měli objednat pizzu a dívat se na filmy," řekla jedna z nich.
"To nejde, holky. Dneska jsem to jenom já a Susanna." Poznala jsem tenhle hlas. Marcie Millar. Byla uprostřed holek. Upravovala si svůj blonďatý culík na straně hlavy a pak přes něj převázala gumičku s růžovou plastovou kytkou.
"Házíš mámě záchranné lano? Ehm, bolí jí to?"
"Ehm, jo. Ale už se s tím vyrovnává," řekla Marcie.
Obě dívky po stranách Marcie na ní vyšpulily pusu. Poznala jsem je. Addyson Hales a Cassie Sweeney. Addyson byla roztleskávačka jako Marcie, ale kdysi jsem zaslechla Marcie se přiznat, že jediný důvod, proč se kamarádila s Cassie byl proto, že si mohli dovolit stejný životní styl. Jsou si podobné jako vejce vejci - obě mají peníze.
"Nezačínejte," řekla Marcie, ale její úsměv napovídal, že byla polichocená jejich zájmem. "Moje máma mě potřebuje. Holčičí noční jízda."
"Je ... no, víš ... v depresi?" zeptala se ta holka, o který jsem si myslela, že je Addyson.
"No, tak. Myslíš to vážně?" Marcie se zasmála. "Dostala dům. Je členkou jachtového klubu. Navíc jí táta koupil Lexus SC10. Je tááák roztomilý. A přísahám, že polovina svobodných chlapů ve městě jí už buď volalo, nebo se osobně zastavilo." Marcie vyslovovala každé slovo téhle řeči tak plynule, že jsem měla podezření, že tu řeč měla nacvičenou.
"Je tak krásná," povzdechla si Cassie.
"Přesně tak. Ať už se teď táta tahá s kýmkoliv, pěkně si pohoršil."
"S někým se vídá?"
"Ještě ne. Moje máma má přátele po celém městě. Někdo by snad něco viděl. Takže," řekla a najednou změnila téma a nasadila svůj tón největší drbny, "už jste lidi slyšeli novinky? O Noře Grayové?"
Trošku se mi podlomily kolena při zmínce mého jména. Opřela jsem se rukou o zeď.
"Našli jí na hřbitově a říká, že si nic nepamatuje," pokračovala Marcie. "Myslím, že byla dost mimo. Zdrhala dokonce i policii. Myslela si, že jí chtějí ublížit."
"Máma říkala, že jí její únosce nejspíš vymyl mozek." řekla Cassie. "Jako kdyby jí nějakej feťák donutil si myslet, že se vzali."
"Fuj!" řekly všechny unisono.
"Ať už se stalo cokoliv, je poškozené zboží," řekla MArcie. "I když říká, že si nemůže na nic vzpomenout, podvědomě musí vědět, co se stalo. Bude to sebou táhnout jako nějakej otravnej kufr až do konce života. Klidně by se mohla omotat do žlutý pásky s nápisem: zůstaňte dál a nevstupujte." Zasmály se.
Pak Marcie řekla: "Zpátky do školy, holky. Zatím nemám pozdní příchod. Tajemnice to teď zamykají do šuplíků. Děvky."
Čekala jsem ještě dlouhou chvíli po tom, co odešly. Pro jistotu jsem se podívala do koupelny. Byla prázdná. Hala taky. Pak jsem rozrazila dveře a běžela až na konec chodby. Strčila jsem do vchodových dveří a běžela na velké studentské parkoviště.
Nasedla jsem do Volkswagena a divila se, jak jsem mohla vlastně uvěřit tomu, že bych mohla vtančit zpátky do mého života a čekat, že věci budou pokračovat tam, kde skončily.
Protože tak to nebylo. Věci se nezastavily. Jen pokračovaly dál beze mě.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lara Lara | 19. října 2011 v 7:24 | Reagovat

páááááááni, fakt dik za překlad :-D

2 ruzovka ruzovka | 19. října 2011 v 9:41 | Reagovat

Díky moc! Jsem pěkně napnutá...

3 síma síma | 19. října 2011 v 13:23 | Reagovat

super :-D ta marce je sama děvka :-D super překlad já už chci ale opět patche! :-D :-)

4 Verlka Verlka | 19. října 2011 v 15:52 | Reagovat

woow zajmaví kdopak to asi je ??? když už se tam sakra taky objeví patch :D

5 Ayu Ayu | 19. října 2011 v 15:55 | Reagovat

[3]:Presne... nech už tam je Patchhhhh!! :) :) inak fakt dík za preklad :-D

6 Andy Andy | 19. října 2011 v 16:58 | Reagovat

Juu..super! díky za překlad :-)  :-) už se těším na další..a sakra at už tam je Patch :-D  :-D

7 janny janny | 19. října 2011 v 17:24 | Reagovat

chudina to je poslední díl téhle (zatím) trilogie?

8 beja beja | 19. října 2011 v 17:56 | Reagovat

autorka to pise snad az prilis :-D  :-D napinave. zajimalo by me kdo je ta holka v kleci. mozna ta Patchova bejvalka :-D  :-D diky za prelkad. uz se  moc tesim na dalsi ;-)

9 annaliesen annaliesen | 19. října 2011 v 18:13 | Reagovat

pech nebil  s merci on sní nechodil jen jí hlídal ;-) moc pěkné honem další :-D  :-D

10 lucky lucky | 19. října 2011 v 18:27 | Reagovat

[7]: jj :-(

[8]: taky sem si říkala, ale asi ne protože tadle ta podle mě říkala pravdu a tam to byla hrozná mrcha :-D super překlad a všechnooo :-)

11 Catrina Catrina | 19. října 2011 v 19:42 | Reagovat

Super. Někdy sem to zdá tak nějak přehnaný. To napětí. Díky.

12 lucky lucky | 19. října 2011 v 19:47 | Reagovat

[9]: ona asi myslela tu jak s ním byla taky ten archanděl či co :-D ne merci ;-) teda možná to tak nemyslela ale já sem to tak myslela :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama