Silence - 7.kapitola 2/2

21. října 2011 v 0:26 | Marti |  Silence (Becca Fitzpatrick)

kapitola 7 2/2


Susanna Millarová si pověsila vestu na věšák před hlavními dveřmi a pak s Marcie následovali hostesku ke čtvrtému stolu od toho našeho. Susanne Milarová se posadila na židli zády k nám a já si byla celkem jistá, že si nás nevšimla. Marcie, na druhé straně, se posadila naproti své mámě a nalila si skleničku ledové vody. Zastavila se se skleničkou centimetr od úst. Její oči přejely po jejím otci a rozevřely se šokem. Přejela pohledem po Hankovi, mojí mámě a nakonec se zastavila na mně. Naklonila se přes stůl a zašeptala mámě několik slov. Susanne ztuhla.

Žaludek se mi sevřel pocitem blížící se katastrofy. Celým tělem mi projel strach a zastavil se až na prstech na nohou.

Marcie najednou vstala ze židle. Její máma jí popadla za ruku, ale Marcie byla rychlejší. Vyrazila k nám.

"Takže," řekla, když se zastavila u našeho stolu. "Užíváte si tu pěknou večeři?"

Hank si odkašlal. Podíval se na mojí mámu a lehce zavřel oči v tiché omluvě.

"Můžu vám říct můj názor?" pokračovala Marcie jejím hraně veselým hlasem.

"Marcie," řekl Hank hlasem, v kterém se odrážel varovný tón.

"Teď, když už jsi volný tati, měl bys být opatrný ve výběru tvé partnerky." I přes její scénku jsem si všimla, že se Marcie chvěly ruce. Možná to bylo ze vzteku, jenže mě to přišlo spíš jako strach.

Jeho rty se sotva pohnuly, když zamumlal: "Zdvořile tě prosím, aby ses vrátila ke své matce a užila si dobré jídlo. Můžeme si o tom promluvit později."

Marcie se ale nezdála odrazená a pokračovala: "Tohle asi bude znít trošku tvrdě, ale ušetří ti to na konci spoustu bolesti. Některé ženy jsou zlatokopky. Chtějí tě jenom kvůli penězům." Svůj pohled pevně upřela na mojí mámu.

Zírala jsem na Macie a cítila jsem, jak nepřátelsky mrkám. Její táta prodával auta! Možná, že to v Coldwateru znamená impozantní kariéru, ale ona se chová, jako kdyby měla výběrový rodokmen a tolik finančních prostředků, že byli do konce života za vodou! Kdyby byla moje máma zlatokopka, našla by si někoho mnohem, mnohem lepšího, než byl Hank.

"A ze všech míst sis vybral zrovna Coopersmith," pokračovala Marcie. Její veselý tón zastínilo znechucení. "To byla podpásovka. To je naše restaurace. Slavili jsme tady narozeniny, výročí a měli jsme tu pracovní oslavy. Mohl bys být ještě lacinější?"

Hank si zmáčknul nosní přepážku mezi očima.

Máma tiše řekla? "To já jsem vybrala tu restauraci, Marcie. Neuvědomila jsem si, že má pro tvojí rodinu nějaký zvláštní význam."

"Ty na mě nemluv," odsekla Marcie. "To je mezi mnou a mým tátou. Nechovej se, jako kdyby tvoje slovo něco znamenalo."

"Fajn!" řekla jsem a odsunula jsem židli. "Jdu na záchod." Věnovala jsem mámě rychlý pohled a snažila se jí tím naznačit, aby šla se mnou. Tohle není naše věc. Jestli si to Marcie a její táta chtěli vyříkávat na veřejnosti, tak fajn. Ale já tu nehodlala sedět a nechat ze sebe dělat večerní podívanou.

"Jdu s tebou," řekla Marcie a chytla mě za ruku, jako kdyby byla nějaká ochranka.

Než jsem se jí mohla vyškubnout, Marcie mi zahádkla ruku za tu svojí a vedla mě k přední části restaurace.

"Můžeš mi říct, co to všechno znamená?" zeptala jsem se jí, když jsme byly z doslechu. Přejela jsem očima po našich spojených rukách.

"Příměří," řekla Marcie ostře."

Tak tohle začalo být zajímavé.

"Co? A na jak dlouho?" zeptala jsem se.

"Dokud se můj táta nerozejde s tvojí mámou."

"Tak to teda hodně štěstí," odfrkla jsem si.

Pustila mojí ruku, takže jsme mohli projít na záchod. Když se dveře zavřela, rychle se sehnula, aby zkontrolovala kabinky a ujistila se, že jsme sami. "Nepředstírej, že je ti to jedno," řekla. "Viděla jsem tě, jak si seděla vedle nich. Vypadalo to, že budeš každou chvíli zvracet."

"Myslíš?"

"Myslím, že máme něco společného."

Zasmála jsem se, ale můj smích byl suchý a bez stopy humoru.

"Bojíš se být se mnou na jedné straně?" zeptala se.

"Spíš jsem opatrná. Nemám moc ráda, když mi někdo bodá dýku do zad."

"Nikdy bych tě nebodnula do zad." Netrpělivě si tiskla zápěstí. "Ne, když jde o něco takhle vážného."

"Fajn, takže si poznamenávám: Marcie zrazuje lidi jenom v triviálních věcech."

Marcie se opřela o umyvadlo. Teď byla asi o půl hlavy vyšší a shlížela na mě. "Je pravda, že si nic nepamatuješ? Je to vážně amnézie?"

Buď v pohodě. "Přitáhlas mě sem, aby sis promluvila o našich rodičích, nebo tě zajímám spíš já?"

Na čele se jí objevily vrásky. "Kdyby se mezi námi něco stalo ... ty by sis to nepamatovala, viď? Je to, jako kdyby se to nikdy nestalo. V tvojí mysli." Pozorně se na mě dívala. Jasně jí zajímala moje odpověď.

Zvedla jsem oči. Každou minutu jsem byla víc a víc podrážděná. "Tak ven s tím. Co se mezi námi stalo?"

"Myslela jsem to úplně hypoteticky."

Ani na sekundu jsem jí neuvěřila. Marcie mě nejspíš nějak ponížila předtím, než jsem zmizela, ale teď, když potřebovala mojí spolupráci, tak doufala, že jsem na všechno zapomněla. Ať už mi udělala cokoliv, byla jsem skoro ráda, že jsem si nemohla vzpomenout. Měla jsem hodně věcí k přemýšlení. Důležitějších, než Marciin nejnovější útok.

"Takže je to pravda," řekla Marcie. Neusmívala se, ale ani se nemračila. "Vážně si na nic nevzpomínáš."

Otevřela jsem pusu, ale nic jsem neřekla. Lhaní a chování se, jako kdyby mě přistihla při činu by říkalo mnohem víc o mé nejistotě, než jenom zůstat stát tiše před ní.

"Můj táta říkal, že si z posledních pěti měsíců nic nepamatuješ. Proč tvoje amnézie sahá tak daleko? Proč ne jenom do doby, kdy si byla unesená?"

Moje trpělivost byla u konce. Kdybych se o tom s někým chtěla bavit, Marcie teda rozhodně nebyla první na mém seznamu. Ona vůbec nebyla na tom seznamu. A nikdy nebude. "Nemám na tohle čas. Vracím se ke stolu."

"Jen se snažím získat nějaké informace."

"Dojde ti někdy, že to není tvoje věc?" řekla jsem na rozloučenou.

"Chceš tím říct, že si nepamatuješ Patche?" vyhrkla.

Patch.

Když to jméno Marcie vyslovila, moje vidění se opět zbarvilo do černa. Zmizelo tak rychle, jak se objevilo, ale zanechalo za sebou emoce. Žhavé a nevysvětlitelné. Bylo to jako nečekaný políček do tváře. Na okamžik jsem se nemohla nadechnout. Celým mým tělem projelo až na kost ostré zamrazení. Znala jsem to jméno. Bylo na něm něco ...

"Co jsi to říkala?" zeptala jsem se pomalu, když jsem se vzpamatovala.

"Slyšelas." Její oči mě studovaly. "Patch."

Snažila jsem se nečervenat a nedát na sobě znát nejistotu.

"Fajn, fajn," řekla Marcie, ale nevypadala moc potěšeně jak bych čekala, když mě dostala bezbrannou a odhalenou do kouta. Věděla jsem, že bych měla odejít, ale to příšerné prchavé poznání mě nutilo zůstat na místě. Možná, kdybych se bavila dál s Marcie, mohlo by se to vrátit. Možná bych to tentokrát mohla udržet tak dlouho, abych se něco dozvěděla. "Budeš tu jen tak stát a říkat mi ´fajn, fajn´ nebo mi dáš nějakou nápovědu?"

"Patch ti něco v létě dal," řekla bez úvodu. "Něco, co patří mě."

"Kdo je Patch?" podařilo se mi konečně ze sebe dostat. Otázka byla zřejmě zbytečná, ale já jsem nehodlala nechat Marcie zpovídat mě, když jsem byla chycená v koutě - alespoň tak moc, jak jsem v tuhle chvíle mohla být. Pět měsíců bylo hodně na to, aby se to dalo sfouknout během rychlého výletu na záchodech.

"Kluk, s kterým jsem chodila. Letní flirt."

Ucítila jsem, jak se mi sevřel žaludek. Bylo to něco nebezpečně blízko žárlivosti, ale já ten pocit rychle odsunula stranou. Marcie a já jsme nikdy neměli zájem o stejné kluky. Ona si cenila vlastností jako povrchní, hloupý a egoistický. To vážně nevzbuzovalo můj zájem.

"Co mi dal?" Věděla jsem, že mi toho hodně neřekla, ale bylo zvláštní přemýšlet o tom, že mi kluk Marcie mohl něco dát. Marcie a já jsme neměli stejné přátele. Nechodili jsme do stejných klubů. Žádné z našich mimoškolních činností nebyly stejné. Stručně řečeno, byli jsme úplně jiné.

"Řetízek."

Pro jednou jsem si vychutnávala, že jsem to byla já kdo měl navrch a věnovala jí dokonalý úšklebek. "Proč, Marcie, bych mohla přísahat, že darování šperku jiné dívce je znamením toho, že tě tvůj kluk podvádí?"

Zaklonila hlavu a zasmála se tak přesvědčivě, že se v mém žaludku zase usadilo známé znepokojení. "Nemůžu se rozhodnout jestli je to smutné, že naprosto tápeš ve tmě, nebo jestli je to vtipné."

Založila jsem si ruce na prsou a snažila se znít naštvaně a netrpělivě. Pravda ale byla, že jsem měla špatný pocit. Cítila jsem chlad, který neměl co dočinění s mojí teplotou. Nikdy jsem tomuhle nemohla uniknout. Měla jsem náhlý a příšerný pocit, že moje hádka s Marcie byla jenom začátek. Jemná předzvěst toho, co nás čeká. "Nemám žádný řetízek."

"Myslíš si, že ho nemáš, protože si na to nemůžeš vzpomenout. Ale máš ho. Zrovna teď leží v tvojí šperkovnici. Slíbilas Patchovi, že mi ho dáš." Vytáhla kousek papíru a podala mi ho. "Moje číslo. Zavolej mi, až najdeš ten řetízek."

Vzala jsem si papír, ale nedala jsem se tak lehce. "Proč ti ten řetízek nedal sám?"

"Obě jsme se s Patchem přátelili." Když uviděla můj skeptický pohled, dodala: "To je poprvé, viď?"

"Já nemám žádný řetízek," opakovala jsem vážně.

"Máš a já ho chci zpátky."

Mohla být ještě neodbytnější? "Tenhle víkend mám volný, tak se po něm podívám."

"Radši dřív, než později."

"Moje nabídka. Ber nebo nech být."

Máchla rukama. "Proč se chováš jako osina v zadku?"

Snažila jsem se na ní příjemně usmát. Můj způsob, jak jí ukázat prostředníček. "Sice si nevzpomínám na posledních pět měsíců, ale vzpomínky na posledních šestnáct let mám křišťálové čisté. Včetně těch jedenácti, které se už známe."

"Takže tohle je zášť. Jak vyzrálé."

"Jde tu o princip. Nevěřím ti, protože jsi mi k tomu nikdy nedala důvod. Jestli chceš, abych ti věřila, budeš mi muset říct, proč bych měla."

"Ty jsi takový idiot. Zkus si vzpomenout. Jestli bylo na Patchovi něco dobrého, bylo to to, že nás dal dohromady. Pamatuješ, jak si přišla na mojí letní párty? Zeptej se lidí kolem. Bylas tam. Jako moje kamarádka. Patch mě nutil vidět tě v jiném světle."

"Byla jsem na tvojí párty?" Okamžitě jsem byla skeptická. Ale proč by mi lhala? Měla pravdu, mohla jsem se zeptat lidí okolo. Zdálo se mi zvláštní, že by si dávala takovou práci se lží, když byla pravda tak snadno dokazatelná.

Nejspíš mi četla myšlenky, protože řekla: "Nezpochybňuj to, co říkám. Vážně. Zeptej se lidí okolo a uvidíš sama." Pak si vytáhla popruh kabelky přes rameno a vyklouzla z místnosti.

Po chvíli jsem se uvolnila a snažila se vzpamatovat. Mojí hlavou poskakovaly zmatené a otravné myšlenky. Byla tu nějaká možnost, že Marcie říkala pravdu? Vážně její přítel -Patch?- zbortil ledy mezi námi a svedl nás dohromady?

Ta myšlenka byla skoro k smíchu. Věta, abych jí uvěřila, mi tančila v hlavě. Víc, než kdy jindy jsem nesnášela mojí příšernou paměť. Když pro nic jiného, tak kvůli tomu, že jsem měla kvůli tomu vůči Marcie nevýhodu.

A jestli byl Patch její letní flirt a náš společný přítel, kde byl teď?

Vyšla jsem ze záchodu a všimla jsem si, že Marcie a její máma už byly v nedohlednu. Předpokládala jsem, že požádali o nový stůl nebo udělali Hankovi službu a odešli úplně. Ať tak či onak, já si nestěžovala.

Když jsem přišla na dohled k našemu stolu, zpomalila jsem. Hank a moje máma měly ruce položené na stole a držely se. Hluboce si koukali do očí. Soukromá chvilka. Natáhl ruku a zastrčil jí pramen vlasů za ucho. Zčervenala radostí.

Aniž bych si to uvědomovala, vycouvala jsem. Bylo mi zle. Největší klišé, ale až bolestivě pravdivé. Tolik k polití Hanka jeho vlastním vínem. Tolik k proměnění se v mrchu epických rozměrů.

Otočila jsem se a rozběhla se k předním dveřím. Řekla jsem hostesce, aby mámě vyřídila, že mě Vee pozvala na projížďku a rozběhla se do noci.

Několikrát jsem se zhluboka nadechla. Můj tep se stabilizoval a přestala jsem vidět dvojitě. Nad hlavou se mi třpytilo několik hvězd, i když na západě byla ještě červená záře od nedávného západu slunce. Byla zima a já si přála, abych na sobě měla další vrstvu oblečení. Odešla jsem ale tak rychle, že jsem nechala džínové sako položené na opěradle křesla. Teď jsem se ale nehodlala vracet. Byla jsem v pokušení vrátit se pro telefon, ale když jsem to bez něj přežila poslední tři měsíce, byla jsem si jistá, že to zvládnu ještě jednu noc.

O pár bloků dál bylo 7-11, a i když jsem zvažovala možnost, že nejspíš nebylo moc moudré jít tam sama v noci, taky jsem věděla, že jsem nemohla strávit zbytek mého života krčením se strachy v koutě. Jestli se museli do moře někdy vrátit i oběti žraloka, já jsem zase mohla sama ujít pár bloků. Tohle byla bezpečná, dobře osvětlená část města. Kdybych se chtěla donutit k tomu, abych se zbavila mého strachu, nemohla jsem si vybrat lepší část města.

O šest bloků dál jsem vstoupila do 7-11. Zvonek nad dveřmi zazvonil, když jsem vešla. Byla jsem zachycená v mých vlastních myšlenkách, takže mi trvalo chvíli, než jsem si uvědomila, že tu něco není v pořádku. Obchod byl až moc klidný. Ale já jsem věděla, že jsem nebyla sama. Přes výlohu jsem viděla hlavy, když jsem šla po parkovišti.

Byli tam čtyři kluci. Ale najednou zmizeli. Nějak podezřele rychle. Dokonce nikdo nestál ani za pultem. Nikdy jsem nevešla do obchodu, kde za pultem v samoobsluze nikdo nebyl. Přímo prosili o to, aby je někdo vykradl. Zvlášť po setmění.

"Haló?" zavolala jsem. Prošla jsem obchodem a dívala se do uliček, které nabízely všechno od obrázku Newtona až po Dramamine. "Je tady někdo? Musím si vyměnit drobné na telefon."

Z chodby ze zadní části obchodu se ozval nějaký zvuk. Nesvítilo se tam a nejspíš se šlo tamtudy na záchody. Napjatě jsem poslouchala. Vzhledem ke všem předchozím planým poplachům jsem se bála, že je to další halucinace.

Pak jsem ten zvuk uslyšela znovu. Slabé zavrzání dveří. Byla jsem si jistá, že se mi to nezdá, co znamenalo, že se někdo mohl vzadu skrývat. Žaludek se mi stáhnul úzkostí a já spěchala ven.

Zahnula jsem za budovu a našla telefonní budku. Vyťukala jsem 911. Slyšela jsem jenom vyzváněcí tón, než nějaká ruka sáhla přes mé rameno, zmáčknul tlačítko pro zavěšení a tak ukončil můj hovor.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Łucííí Łucííí | E-mail | 21. října 2011 v 6:22 | Reagovat

Patch,Patch,Patch to musel bejt Patch ♥♥♥

2 lucky lucky | 21. října 2011 v 8:30 | Reagovat

kéž by to byl patch :-) prfrktní překlad a děkujeme... a marcie je mrcha! jak já ju nesnáším a taky nořinu mámmu a hanka :-D  :-?

3 Catrina Catrina | 21. října 2011 v 11:31 | Reagovat

Já jsem Crescedno nečetla . Je pravda, že se Patch pokusil ty dvě smířit? Kdyžtak dík.

4 Andy Andy | 21. října 2011 v 15:15 | Reagovat

[1]: Taky doufám,že je to Patch :-)  :-)

5 Anett=) Anett=) | 21. října 2011 v 17:03 | Reagovat

[3]: ne ta Marcie lže a ani s nim nechodila keca [:tired:]  [:tired:]

6 Lara Lara | 21. října 2011 v 19:43 | Reagovat

děkuju :-D je to super

7 annaliesen annaliesen | 21. října 2011 v 20:38 | Reagovat

marci s pachem nechodila já četla crescedano a tam  jí jenom hlídal ;-)
honem další díl :-D  :-D  :-D  :-D

8 jana jana | 21. října 2011 v 21:11 | Reagovat

:-D  :-D to je pecka, omg, doufám, že to bude Patch, ale pravděpodobně ne :-D

9 Janka Janka | 21. října 2011 v 22:29 | Reagovat

super děkuju kdy bude další kapitola? :-D

10 Marti Marti | Web | 21. října 2011 v 22:42 | Reagovat

[9]: Nu snažim se to dopřelouskat teď ale moc nestíham, takže snad dneska, ale možná až zítra ráno..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama