Silence - 8.kapitola

22. října 2011 v 11:28 | Marti |  Silence (Becca Fitzpatrick)
kapitola 8


Otočila jsem se.
Byl vyšší než já o dobrých patnáct centimetrů a měl tak o dvacet pět kilo víc. Světlo z parkoviště nedosahovalo až sem, ale když jsem si ho prohlédla, zhruba jsem zachytila jeho nejvýraznější rysy: nazrzlé blond vlasy se špičatými bodlinami uprostřed, oči barvy mořské modři, náušnice v obou uších a náhrdelník se žraločími zuby. Světlo odhalovalo akné na spodní polovině jeho tváře. Černé tílko odhalovalo jeho svaly na rukách, na kterých měl vytetovaného draka chrlícího oheň.
"Potřebuješ pomoc?" zeptal se a zkroutil rty. Nabídl mi svůj telefon, ale pak se opřel ramenem o telefonní budku a naklonil se až moc blízko ke mně. Jeho úsměv byl až moc sladký a trošku namyšlený. "Nenávidím, když pěkná dívka utrácí peníze za telefon."
Když jsem neodpověděla, nepatrně se zamračil. "Pokud teda nevoláš bezplatné číslo." Podrbal se na tváři a tvářil se hluboce zamyšleně. "Ale jediné, kam můžeš z budky bezplatně volat je ... na policii." Z jeho tónu se vytratila veškerá laskavost.
Polkla jsem. "Nikdo nebyl u pultu. Myslela jsem si, že se něco stalo." A teď jsem věděla, že se něco stalo. Jediný důvod, proč by se zajímal o to, jestli jsem volala policii byl ten že chtěli, aby se od nich drželi co nejdál. Takže tam kradli?
"Dovol mi to pro tebe udělat co nejjednodušší," řekl a sklonil se dolů, aby měl svou tvář na stejné úrovni jako byla ta moje. Bylo to, jako kdyby mi bylo pět a já potřebovala něco pomalu, ale jasně vysvětlit. "Vrať se zpátky do auta a odjeď pryč."
Až teď mi došlo, že nevěděl, že jsem přišla pěšky. Tu myšlenku jsem ale rychle zahnala, když jsem uslyšela nějaký šramot z uličky za rohem. Ozvaly se ostré nadávky a výkřik bolesti.
Zvažovala jsem své možnosti. Mohla jsem si vzít k srdci radu Žraločího zubu, rychle odejít a předstírat, že jsem tam nikdy nebyla. Nebo jsem mohla běžet tak rychle, jak jsem mohla až k nádraží u téhle silnice a odtamtud zavolat policii. Jenže to už by mohlo být moc pozdě. Až vykradou obchod, Žraločí zub a jeho přátelé se tam nejspíš nebudou zdržovat moc dlouho. Moje jediná další možnost bylo zůstat na místě a udělat jednu hodně odvážnou, nebo hodně hloupou věc. Pokusit se zastavit tu loupež.
"Co se tam děje?" zeptala jsem se nevinně a ukázala k zadní části budovy.
"Rozhlédni se," odpověděl a jeho hlas byl zase jemný a hladký. "Tohle místo je prázdné. Nikdo neví, že jsi tady. Nikdo si ani nebude pamatovat, žes tu byla. Teď buď hodná holka, nastup zpátky do auta a odjeď."
"Já-"
Přitiskl mi prst na rty. "Nebudu to opakovat." Jeho hlas byl něžný, dokonce i koketní. Ale jeho byly jako dvě ledové jámy.
"Nechala jsem vevnitř klíče," řekla jsem a vyslovila tak první výmluvu, která mě napadla. "Když jsem vešla dovnitř."
Vzal mě za ruku a táhnul mě k přední části budovy. Měl dvakrát delší krok než já a já musela popobíhat, abych mu stačila. Celou dobu jsem se psychicky třásla strachy. Nadávala jsem mému důvtipu, který nedokázal vymyslet dost dobrou výmluvu. Přijde na to, že lžu. Nevěděla jsem, jak na to zareaguje, ale měla jsem matnou představu. Obrátil se mi žaludek.
Ozvalo se otevírání dveří. Dotlačil mě k pokladně a odhodil stranou ChapStick a plastový koš, když se snažil najít moje ztracené klíče. Přešel k uličce a znovu vypadal jako šelma na lovu. Najednou se zastavil. Jeho oči se líně přesunuly na mě. "Nechceš mi říct, kde jsou doopravdy tvoje klíče?"
Napadlo mě, že bych před ním mohla utéct na ulici. Přemýšlela jsem jaká je šance, že zrovna když nejvíc potřebuju auto, nemám ho. A ano, proč jsem odešla z Coopersmithu bez toho, abych si vzala bundu a telefon?
"Jak se jmenuješ?" zeptal se.
"Marcie," zalhala jsem.
"Něco ti řeknu, Marcie," řekla a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. Snažila jsem se udělat krok zpátky, ale varovně mě štípnul do ucha. Stála jsem tam a nechala ho, aby mi prstem přejížděl po uchu a potom pokračoval na mojí čelist. Vzal mě za bradu a naklonil mi hlavu, abych se musela podívat do jeho bledých, téměř průsvitných očí. "Nikdo nelže, Gabovi. Když Gabe říká dívce, aby utekla, ona uteče. Jinak se Gabe zlobí. A to je špatné, protože Gabe není moc trpělivý. Ve skutečnosti byl jsem až moc šlechetný. Cítíš to?"
Zjistila jsem, že je děsivé, když o sobě mluví ve třetí osobě, ale nehodlala jsem na to nějak upozorňovat. Instinkt mi říkal, že Gabe nechtěl být opravovaný. Nebo zpochybňovaný. "Omlouvám se." Neodvážila jsem se od něj odvrátit pohled ze strachu, že by to mohl považovat za projev neúcty-
"Chci, abys odešla," řekl zdánlivě sametovým hlasem.
Přikývla jsem a začala couvat. Loktem jsem vrazila do dveří a nechala se ofouknout chladným vzduchem. Když jsem byla venku, uslyšela jsem přes skleněné dveře Gabův hlas: Deset." Loudavým krokem si razil cestu k přednímu pultu. Na tváři mu hrál pokřivený úsměv. Nevěděla jsem proč to řekl, ale držela jsem na tváři neutrální výraz a pokračovala jsem v cestě pryč, i když teď už trošku rychleji.
"Devět," zavolal.
V tu chvíli mi došlo, že počítá pozpátku.
"Osm," řekl a udělal od pultu několik pomalých kroků ke dveřím. Položil dlaně na sklo a pak na něj nakreslil prstem srdíčko. Když si všiml výrazu na mé tváři, zasmál se. "Sedm."
Otočila jsem se a rozběhla se.
Slyšela jsem blížící se auto na silnici a začala jsem křičet a mávat rukama. Pořád jsem ale ještě byla moc daleko a auto kolem mě projelo. Zvuk jeho motoru zmizel v zatáčce.
Když jsem doběhla na silnici, rozhlédla jsem se doleva a doprava. Musela jsem se rychle rozhodnout. Otočila jsem se a vydala se k Coopersmith.
"Připravená nebo ne, já jdu," slyšela jsem za sebou Gabbův hlas.
Rozběhla jsem se ještě rychleji a slyšela nesnesitelný klapot, když moje boty dopadaly na silnici. Chtěla jsem se podívat přes rameno a vidět jak daleko ode mě byl, ale přinutila jsem se soustředit na zatáčku na silnici přede mnou. Snažila jsem se udržet mezi mnou a Gabbem co největší prostor. Určitě brzy pojede kolem nějaké auto. Muselo.
"To fakt dokážeš běžet jenom takhle rychle?" Nemohl být za mnou víc, než deset metrů. Horší byl, že jeho hlas nezněl unaveně. Byla jsem ochromená příšernou myšlenku, že to jenom nezkoušel. On si přímo užíval hru na kočku a na myš, a zatímco já byla při každém kroku víc a víc unavená, on byl naopak pořád víc a víc natěšený.
"Pokračuj!" zanotoval. "Ale moc se neunav. Nebude to žádná sranda, jestli nebudeš moct bojovat, až tě chytím. Chci si hrát."
Nejdřív jsem uslyšela hluboké zvuk blížícího se motoru. Uviděla jsem světla. Přesunula jsem se do středu silnice a zuřivě mávala rukama. Gabe mi neublíží před svědky. Nebo jo?
"Zastavte!" křičela jsem a dál mávala na to, co vypadalo jako blížící se dodávka.
Řidič zpomalil a zastavil vedle mě. Spustil okýnko. Byl to muž ve středních letech. Měl flanelovou košili a byl cítit po rybách.
"Co se děje?" zeptal se. Jeho pohled se přesunul nad moje rameno. Ucítila jsem Gabovu přítomnost díky chladu, který najednou prořízl vzduch.
"Jenom si hrajeme na schovávanou," řekl Gabe a přehodil mi paži kolem ramen.
Odstrčila jsem ho. "Nikdy dřív jsem toho chlapa neviděla," řekla jsem. "Vyhrožoval mi v 7-11. Myslím si, že se se svými příteli snaží vykrást obchod. Když jsem vešla dovnitř, obchod byl prázdný a vzadu jsem slyšela nějaký zápas. Musíme zavolat policii."
Odmlčela jsem se a chtěla se zeptat, jestli má u sebe mobilní telefon, když jsem uviděla, jak se zmateně otočil dopředu a ignoroval mě. Zavřel okno.
"Musíte mi pomoct!" řekla jsem a ťukala mu na okýnko. Jenže on se upřeně díval vpřed a ani na chvíli nezaváhal. Naskočila mi husí kůže. Ten muž mi nepomůže.
Chystá se odjet a nechat mě tady s Gabem.
Gabe mě napodobil a zaklepal muži na okýnko. "Pomoz mi!" zakřičel. "Gabe a jeho přátele vykrádají 7-11. Ach, pane, musíte mi pomoct zastavit je!" Když skončil, zaklonil hlavu a dusil se vlastním smíchem.
Muž v autě se na nás skoro roboticky podíval. Oči měl mírně rozšířené a ani nemrknul.
"Co je to s vámi!" řekla jsem a zacloumala s klikou na dveřích. Znovu jsem praštila do okna. "Zavolejte policii!"
Muž stoupnul na plyn. Vůz se pomalinku rozjěl a já běžela vedle něj. Pořád jsem doufala, že by mohl otevřít dveře. Muž přidal plyn a já si zakopávala o nohy, abych s ním udržela krok. Najednou vylétlo dopředu jako blesk a mě to odhodilo do silnice.
Obrátila jsem se na Gaba. "Cos tos ním udělal?"
Tohle.
Trhla jsem sebou, když jsem uslyšela v hlavě ozvěnu jeho slov. Bylo to jako nějaká halucinace. Gabovi oči zčernaly a vypadaly jako černé díry. Vlasy mu začaly růst na přední části hlavy a pak to pokračovalo k pažím a konečkům prstů, dokud nebyl úplně celý pokrytý hnědou, rozcuchanou páchnoucí srstí. Nemotorně se začal přobližovat ke mně, dokud nenarost do výšky a netyčil se nade mnou. Švihnul rukou dopředu a já viděla záblesk drápů. Pak se zhroutil na všechny čtyři, položil mi na tvář vlhký čumák a zařval - byl to rozzlobený zvuk, který se rozlehl všude kolem. Přeměnil se na medvěda grizzlyho.
V příšerné hrůze jsem začala couvat a spadla jsem. Začala jsem se plazit pryč a rukou nahmatala na silnici pár kamenů. Jeden jsem sevřela v ruce a hodila ho na něj. Trefil ho do ramene a odrazil se od něj. Popadla jsem další kámen a zamířila mu na hlavu. Trefil ho do čumáku a on prudce zvedl hlavu. Z úst mu odkapávaly sliny. Ještě ejdnou zařval a pak se na mě vrhnul dřív, než jsem se mohla vyškrábat na nohy.
Použil tlapy a přitlačil mě k chodníku. Mačkal mě až moc silně. Moje žebra bolestivě zakřupala.
"Přestaň!" Snažila jsem se odtlačit jeho pracku pryč, ale byl moc silný. Nevěděla jsem, jestli mě slyšel. Nebo jestli chápal, co říkám. Nevěděla jsem, jestli byla v medvědovi pořád ještě nějaká část Gaba. Nikdy v životě jsem neviděla nic tak nevysvětlitelně děsivého.
Zvedl se vítr a moje vlasy se mi rozlétly po tváři. I přes ně jsem ale viděla, jak vítr odnesl medvědí srst. Malé chomáčky chlupů se vznášely ve vzduchu. Když jsem znovu vzhlédla, nade mnou se skláněl Gabe. Z jeho sadistického úsměvu jsem pochopila, co tím myslel. Jsi jenom moje loutka. A na to nezapomeň.
Nebyla jsem si jistá, kdo z nich dvou mě děsil víc: Gabe nebo medvěd.
"Zvedej se," řekl mi a vytáhl mě na nohy.
Vlekl mě cestou zpátky, dokud jsem neuviděla 7-11. Moje mysl byl v šoku. Zhypnotizoval mě? Donutil mě uvěřit mu, že se změnil na medvěda? Bylo tu i nějaké jiné vysvětlení? Věděla jsem, že se odsud musím dostat a zavolat pomoc, ale pořád jsem nevěděla, jak bych to měla udělat.
Zabočili jsme do uličky, kde už stáli další muži.
Dva byli oblečení v civilu, stejně jako Gabe. Třetí měl na sobě světle zelené polo s nápisem 7-11 a se jménem BJ vyšitém na kapse.
BJ klečel na kolen, svíral si žebra a bezútěšně sténal bolestí. Oči měl pevně zavřené a z koutku úst mu tekla slina. Jeden z Gabových přátel - ten s šediovu mikinou- si stoupnul vedle B.J. s železnou tyčí v ruce. Zvednul jí a byl připravený ho s ní praštit. Nejspíš znovu.
Vyschlo mi v ústech a nohy jsem měla jako ze slámy. Nemohla jsem si nevšimnou rudé skvrny, která prosakovala B.J. na přední straně trička.
"Vy jste ho zranili," řekla jsem zděšeně.
Gabe natáhl ruku pro železnou tyč. Okamžitě mu jí dali.
"Myslíš takhle?" zeptal se Gabe s falešnou upřímností.
Praštil železnou tyčí B.J. přes záda a já uslyšela příšerné křupnutí. B.J. zakřičel, zhroutil se na stranu a svíjel se bolestí.
Gabe ho zasáhl železnou tyčí do ramen. Držel tyč, jako kdyby to byla basebalová pálka. "Home run!" zakřičel.
Další dva se zasmáli. Měla jsem závrať. Bylo mi zle.
"Tak si prostě vezměte peníze!" řekla jsem a můj hlas se zvednul do křiku. Bylo jasné, že to byla loupež, ale oni zacházeli až moc daleko. "Zabijete ho, jestli ho budete dál mlátit."
Ze skupiny se ozval smích, jako kdyby oni věděli něco, co já ne.
"Zabít ho? To si nemyslím," řekl Gabe.
"Silně krvácí!"
Gabe zvedl jeho bezvládnou ruku. A v tu chvíli jsme věděla, že nebyl jenom krutý, ale i vyšinutý. "Uzdraví se."
"Ne, jestli se nedostane co nejdřív do nemocnice."
Gabe botou strčil do B.J. a ten se převalil. Čelo mu spočinulo na betonu, který od zadního vchodu dosahoval až sem. Tělo se mu chvělo a vypadalo to, že upadá do šoku.
"Slyšel jsi jí?" zakřičel Gabe dolů na B.J. "Musíme tě dostat do nemocnice. Odvezu tě tam sám a vyhodím tě před ER. Jenže nejdřív to musíš říct. Slož přísahu.
Z velkým úsilím zvedl B.J. hlavu a vrhl na Gaba tvrdý pohled. Otevřel ústa a já si myslela, že jim řekne všechno, co chtějí, ale on si místo odpovědi odplivl a udeřil Gaba do nohy. "Nemůžeš mě zabít," ušklíbl se. Zatnul zuby a jeho oči se zbarvily na bílo. Bylo jasné,že byl na pokraji mdlob. "Černá - ruka - mi - to - řekl."
"Špatná odpověď," řekl Gabe a nadhodil si tyč, jako kdyby to byl jenom obušek. Když se přestal předvádět, opsal tyčí obrovskou silou oblouk.
Kov narazil na páteř B.J. a přiměl ho, aby se narovnal a vydal ze sebe příšerný výkřik.
Oběma rukama jsem si přikryla ústa. Byla jsem ochromená hrůzou. Hrůzou z obou příšerných obratů přede mnou, ale i ze slova, které mi vyřvávalo v hlavě. Bylo to, jako kdyby to slovo vyplulo hluboko z mého podvědomí a mě udeřilo poznání.
Nephilim.
To je B.J., pomyslela jsem si. I když jsem neznala význam toho slova. Snaží se ho donutit, aby složil přísahu věrnosti.
Bylo to děsivé, protože jsem nevěděla co to všechno znamenalo. Kde se ta slova vzala? Jak jsem mohla vědět co se děje, když jsem předtím nic podobného neviděla?
Všechny další moje myšlenky zmizely, když se v uličce před námi objevilo bílé SUV. Jeho světla přes nás přejela a všichni znehybněli. Gabe nenápadně sklonil železnou tyč a schoval jí za nohu. Modlila jsem se, aby člověk, co se děl za volantem pochopil, obrátil se a zavolal policii.
Jestli přijede blíž, no, už jsem viděla Gaba přesvědčit člověka, aby si rozmyslel pomoc. Už jsem si v hlavě začala rozmýšlet, jak odsud odtáhnout B.J., zatímco budou Gabe a ostatní rozptýleni blížícím se autem. Kluk v šedivé mikině se Gaba zeptal: "Myslíš, že jsou to Nephilimové?"
Nephilim. To slovo. Zase. Tentokrát to ale slyšela vyslovené nahlas.
Místo toho, aby mě to uklidnilo, spíš to ještě vystupňovalo mojí hrůzu. Znala jsem to slovo a Gabe a jeho kamarádi taky.
Jak bychom mohli mít tohle společného? Jak bychom mohli mít vůbec něco společného?
Gabe zavrtěl hlavou. "Nepřijeli by jenom v jednom autě. Černá ruka by přijel aspoň s dvaceti lidmi."
"Takže je to policie? Mohli by jet v neoznačeném autě. Můžu je přesvědčit, že špatně odbočili."
Došlo mi, že Gabe asi nebyl jediný, kdo dokázal ovládat hypnózu.
Kluk v šedivé mikině vyrazil dopředu, když Gabe natáhl ruku a položil mu jí na hruď. "Počkej."
SUV se blížilo a pod koly mu praskal štěrk. Nohy jsem měla vratké a začala jsem v nich cítit adrenalin. Jestli dojde k boji, mohl by být do něj Gabe i jeho přátelé natolik zabraní, že bych stačila popadnout B.J. v podpaždí a dotáhnout ho do uličky. Malá šance, ale i tak šance.
Najednou se Gabe začal otřásat smíchy. Praštil kluka v šedivé mikině do zad a ukázal své zářící zuby. "Dobře, dobře, kluci. Podívejme, kdo po tom všem přišel na párty."
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mary Mary | 22. října 2011 v 11:45 | Reagovat

TO musi byt Patch!! *_*

2 Lulu Lulu | 22. října 2011 v 11:46 | Reagovat

Ďakujeme za preklad :-) a nech je tá osoba konečne Patch!!! :-D  :-)

3 Life's good Life's good | 22. října 2011 v 11:58 | Reagovat

To musí být Patch, nelíbí se mi, jak ho autorka zanedbává =D

4 Verlka Verlka | 22. října 2011 v 12:02 | Reagovat

aaach no snad to bude konečně Patch musí to být Patch :D  :-D

5 Łucííí Łucííí | E-mail | 22. října 2011 v 12:35 | Reagovat

Jo!jo!jo!...to je Patch...♥♥♥

6 jane jane | 22. října 2011 v 13:57 | Reagovat

tak to je Patch, :-D

7 annaliesen annaliesen | 22. října 2011 v 14:45 | Reagovat

že to je pacht že jo  už aby tam bil :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

8 Lara Lara | 22. října 2011 v 18:26 | Reagovat

páni :-D kdy bude další???

9 sabina384 sabina384 | E-mail | 22. října 2011 v 19:20 | Reagovat

Doufám ža už to bude konečně Patch :-D :-D  :-D

10 Anett=) Anett=) | 22. října 2011 v 22:04 | Reagovat

kdo kdo kdo?? :-D  :-D  :-D doufam že Patch at si nora vzpomene [:tired:]  [:tired:]  [:tired:] kdy bude další to skonší vždicky tak napínavě! [:tired:]

11 viki viki | 23. října 2011 v 13:26 | Reagovat

Děkuji za překlad !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama