Covet - 13.kapitola

30. listopadu 2011 v 18:44 | Marti
kapitola 13


Vin měl pořád koule.
Už to byly roky, co mlátil do něčeho jiného, než do boxovacího pytle s pískem v tělocvičně. Úplně zapomněl, jak je příjemné vyjádřit fyzicky svůj názor na nějakého kreténa - nebo přesněji na jeho tváři. Lidi, všechno to bylo zpátky. Postoj. Síla. Soustředěnost.
Pořád to v něm bylo. Pořád uměl bojovat.
Problém byl v tom, že jako u všech dobrých věcí musel jednou přijít konec. A ukázalo se, že tenhle konec nastal knokautováním jeho protivníka - i když s ohledem na chování toho spratka váhal, jestli by neměl ještě chvíli pokračovat...
Ale ne, Jim ho připravil o zábavu. Tvrdě mu položil ruku na rameno a odtáhnul ho z dosahu toho zmetka. "Máme publikum."
Vin lapal po dechu jako býk po zápase a rozhlédl se chodbou. Vážně. Chlapík s brýlemi a knírkem se na ně díval s výrazem, jako kdyby se právě stal svědkem dopravní nehody.
Než mohl kdokoliv zareagovat, zadní dveře do klubu se otevřely a afroameričan se vydal směrem k pozůstatkům rvačky. Vypadal, jako kdyby byl schopný přerazit přední nárazník auta. Zubama.
"Co se to sakra děje v mym podniku?"
Vinova brunetka vyšla ze šatny. "Trezi, ti dva v těch tričkách s lebkama dělali problémy."
Vin zamrkal, když uslyšel nádherný zvuk jejího hlasu. Jenže potom se vzpamatoval a praštil odpadlého protivníka hlavou o zeď. "Klidně dokončete, co jsem tady začal," řekl majiteli klubu.
Jim zvednul toho mladého ze země. "Tenhle měl u sebe nůž."
Trez se podíval na mladíky. "Kde je ta zbraň?"
Jim kopl tu věc k němu. Majitel se k ní sklonil a zvedl jí.
"Volal někdo policii?"
Všichni se podívali na ženu. Ta ale zavrtěla hlavou. Vin se přistihnul, že od ní nemůže odtrhnout pohled. I když stála na druhé straně klubu, rozbušilo se mu srdce. Teď zblízka ale způsobila, že se mu skoro zastavilo. Oči měla tak modré, že mu připomínaly letní oblohu.
"Myslím, že jsou vyřízení," řekl Trez uznale. "Dobrá práce."
"Kam je chcete?"
"Dozadu."
Podívej se na mě, pomyslel si Vin a díval se na ženu. Podívej se na mě znovu. Prosím.
"Rozumím," řekl Jim a začal odtahovat jeho náklad z chodby. Po chvíli ho Vin následoval. Tlačil kluka před sebou. Když přišli ke dveřím, Trez jim jako dokonalý gentleman otevřel dveře a ustoupil. "Nechte je, kde chcete," řekl majitel.
Jim si zvolil cihlovou zeď nalevo, zatímco Vin dal přednost spíš druhé straně - když hodil kluka přímo na zadek, ztuhnul.
Bezpečnostní světla u dveří osvítila oba mladíky od nohou až po místo nad jejich hlavami. Takže logicky by jejich stíny měly být na zemi vedle nich. Jenže nebyly. Byly na cihlové zdi nad jejich hlavami. Párek nejasných kouřově šedých korun.
"Ach ... Kriste," zašeptal Vin.
Ten, kterého mlátil, vzhlédl. Jeho pohled byl spíš unavený, než nepřátelský. "Proč se na nás takhle díváš?"
Protože dneska v noci zemřete, pomyslel si.
Z dálky k němu dolehnul Jimův hlas: "Vine? Co se děje?" Vin se otřásl a modlil se, aby ty zatracené stíny zmizely. Neměl štěstí. Snažil se protřít oči a tím je zahnat - jenže zjistil, že ho od utržených úderů bolí obličej moc na to, aby to snesl.
A stíny zvítězily.
Trez kývnul přes rameno směrem ke klubu. "Když byste vy dva mohli zmizet, rád bych se vypořádal s tímhle párkem kreténů. Chci se ujistit, že si budou naprosto jistí tím, jak se věci mají."
"Jo. Jasně." Vin se přinutil k pohybu. Když ale přešel ke dveřím, ohlédl se na dva kluky na zemi. "Buďte opatrní ... Kryjte si záda."
"Di do hajzlu," vrátilo se mu. Což znamenalo, že to nebrali jako radu, ale jako výhružku.
"Ne, já tím myslel-"
"Pojď," řekl Jim a odvlekl ho zpátky do budovy. "Jdeme."
Bože, možná se pletl. Možná byl jenom unavený a viděl věci, co tam nebyly. Možná, že v dalších dvaceti minutách dostane migrénu. Ať už ale bylo vysvětlení jakékoliv, on se nemohl vrátit zpátky do těch sraček, ve kterých se dřív brodil. To by nezvládnul. Nemohl.
Na chodbě ho vzal Jim za paži. "Dostals do tý hlavy velkou ránu?"
"Ne." I když vzhledem k tomu, jak mu hořela tvář, to asi nebyla tak úplně pravda. "Jsem v pohodě."
"Jak chceš. Dáme tomu majiteli minutku a až se vrátí zpátky, odvezu tě domů mým náklaďákem."
"Já odsud neodejdu, dokud neuvidím-" tu ženu. Právě vycházející z dveří šatny.
Vin šel za ní. Snažil se vytlačit z hlavy svojí paranoiu a donutit svět okolo, aby se přestal točit. Teď se soustředil jenom na ní. "Jsi v pořádku?"
Natáhla si přes svůj dost odhalující kostým deku, která jí sahala až ke stehnům. Vinovi najednou připadala jako žena, kterou by si chtěl přivinout do náruče a držet jí tak celou noc. "Jsi v pořádku?" zopakoval, když mu neodpověděla.
Její oči - ty dokonalé modré oči - se konečně podívaly na jeho tvář ... a on to ucítil znovu. Prohnal se jím ten všepohlcující pocit a najednou měl pocit, jako kdyby znovu žil.
Její rty se zvedly do úsměvu. "Důležitější otázka je ... jsi v pořádku ty?"
Vin se zamračil, když ukázala na jeho tvář. "Krvácíš."
"Nebolí to."
"Myslím, že ti to-"
Dvě další ženy vyběhly z šatny jako párek splašených psů. Mluvily hrozně rychle a mávaly rukama. Zlaté řetězy, které měly kolem pasů zvonily, stejně jako řetízky na jejich krcích. Jima nechaly naštěstí chladným. A i kdyby si vyhrnovaly sukně až pod bradu a nakrucovaly se před Vinem, nevěnoval by jim ani pohled.
"Omlouvám se za ty kluky," řekl Vin tmavovlasé ženě.
"To je v pohodě."
Bože, měla úžasný hlas. "Jak se jmenuješ?"
Zadní dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Trez. "Ještě jednou děkuju, že jste se postarali o ty blbce."
Rozhovor pokračoval dál, ale Vin neměl nejmenší zájem věnovat pozornost komukoliv, kromě ženy stojící před ním. Čekal, až mu odpoví. Doufal v to. "Prosím," zašeptal. "Řekni mi, jak se jmenuješ."
Po chvíle se tmavovláska obrátila na majitele. "Vadilo by, kdybych ho v šatně ošetřila?"
"Klidně běž."
Vin se ohlédl na svého kamaráda. "Nebude ti to vadit, Jime?"
Chlapík přikývnul. "Mě to nevadí, zvlášť jestli to znamená, že mi nezakrvácíš auto."
"Nebudeme tam dlouho," řekla žena.
Tak s tím nemám problém, pomyslel si Vin. Pokud jde o něj, mohla se o něj starat klidně celou věčnost - zarazil se. Devina sice mohla vztekle odejít, ale zrovna teď byla v jeho domě a v jeho posteli. Dlužil jí víc, než takovéhle uvažování o jiné ženě.
Vážně si myslíš, že víš, kde je teď Devina? zeptal se ho jeho vnitřní hlas.
"Pojď," řekla mu žena a otevřela dveře do šatny.
Vin se z nějakého důvodu ohlédl zpátky na Jima - díval se na něj způsobem ´Dej si pozor chlape´.
Vin otevřel ústa. Byl připravený začít se chovat rozumně a ovládnout se.
"Hned jsem zpátky, Jime," bylo všechno, co z něj vypadlo.
...
Coura. Děvka. Prostitutka.
Nemohl tomu uvěřit. Nabízela se. Prodávala svoje tělo mužům, kteří jí využívali jenom na sex. Realita pro něj byla neuvěřitelná.
Zpočátku nebyl schopný pochopit to, co měl přímo před očima.
Bylo by dost zlé, kdyby byla třeba jenom obyčejná servírka nebo barmanka, nebo -nedej Bože- tanečnice v kleci. Jenže potom viděl její chůzi, vystrčená prsa a odhalená stehna, která vystavovala na obdiv všem mužům okolo.
A dostala to, co si zasloužila za práci, kterou se živila: tihle dva mladící jí sledovali jako jejich kořist. Chovali se k ní přesně tak, jak se muži k ženě jako ona chovat měli. Stál poblíž, když jí ti kluci pronásledovali do chodby a díval se, jak začíná boj. Byl v takovém šoku, že se ani nemohl hýbat. Ze všech věcí, které si představoval, že by mohla dělat, ze všech možností si vybrala pro svůj život v Coldwellu zrovna tuhle. To nebylo dobré.
Tohle se přece nemohlo dít.
Když se na chodbě strhla rvačka, ustoupil do davu a vyběhnul z předních dveří klubu. Mysl měl zahalenou v mlze. Neměl ponětí co dělá, nebo kam jde. Chladný vzduch mu nepročistil hlavu a ani ho nezbavil jeho zmatku. Když došel na parkoviště, neměl v záloze žádný plán. Nasednul do svého neoznačeného auta, zavřel se tam a těžce dýchal.
V tu chvíli ho popadl hněv. Tělem se mu valily vlny rozhořčení. Třásl se a potil se.
Věděl, že ho jeho povaha dřív nebo později dostane do problémů. Věděl, že tenhle vztek, co v něm vřel, byl problém. Vzpomněl si, co ho učili ve vězení. Počítat do deseti. Zkusit se uklidnit. Vybavit si nějaké bezpečné místo-
Pohyb v zadní části klubu ho donutil otočit hlavu.
Otevřely se dveře a ti dva kluci, co jí pronásledovali, vyšli ven. Ti chlapi, co jí přišli zachránit, je pěkně zřídily. Černoch zůstal venku v zimě a mluvil k oběma pachatelům. Potom se vrátil zpátky do klubu.
Upřeně se podíval přes volant na oba mladíky.
Zasáhlo ho to jako blesk z čistého nebe. Všechno smetlo z cesty: jeho vztek pořád narůstal, dokud neměl jinou možnost, než ho nějak vypustit. Zaměřil se na párek u zadního vchodu. Všechen hněv, pocit zrady, zuřivost a zmatek soustředil jenom na tyhle dva.
Pohyboval se jako ve snu. Ještě dvakrát zkontroloval svůj falešný knírek a vrýle. Byla tu šance, že byly v zadní části klubu kamery. I když se dusil vlastním vztekem, moc dobře věděl, že by nebylo moc chytré promenádovat se pod kamerami. Ani když měl na sebe převlek.
A tak čekal.
Nakonec se zvedli na nejisté nohy. Jeden z nich vyplivnul krev. Druhý si držel ruku, jako kdyby se bál, že když jí pustí, tak mu upadne. Stáli naproti sobě a hádali se. Nezáleželo na tom, jaká ostrá slova si vyměňovali. Stál od nich moc daleko na to, aby je slyšel. Bylo to pro něj spíš jako tichá pantomima. Hádka ale netrvala moc dlouho. Celkem rychle zmlkli, jako kdyby ztratili vůli se dohadovat. Několikrát se rozhlédli a potom se rozešli po parkovišti opileckou chůzí.
Bylo to nejspíš proto, že se jim ještě točili hlavy z nakládačky, kterou dostali.
Když procházeli kolem jeho auta, mohl si je pořádně prohlédnout. Světlá kůže, vybledlé oči, oba měli naušnici nebo dvě. Jejich tváře byly jako z nějakého časopisu. Ne jako z rejstříku trestanců, ale byly spíš vhodné k nějakému článku s vysokoškolskými sportovci.
Zdraví, mladí, s životem před sebou.
Nemyslel jasně, když sáhnul pod sedadlo a pak se vrátil zpátky za volant. Tiše za sebou zavřel dveře a vydal se za dvěma chlapy. Pohyboval se tiše. Prostě jednal a na nic jiného nemyslel.
Šli až k poslední řadě aut na parkovišti. Pak zahnuli doprava ... a ocitli se v úzké uličce. Kam na ně nikdo nemohl vidět.
Kdyby je požádal, aby se přesunuly do soukromí, nemohli by mu vyjít víc vstříc.
Sledoval je, dokud nebyli v půli cesty k budovám. Mířili přímo doprostřed bloku. S velkým sebeovládáním zamířil hlaveň zbraně na mladíka před sebou. Byli od něj dobrých deset metrů. Váhavými kroky se bořili do rozbředlého sněhu. Byli to pro ně pohyblivé cíle. Blíž by to bylo lepší, ale nechtěl čekat. Mohl by ji vystrašit.
Stiskl spoušť. Následoval hlasitý zvuk a pak jedno tělo spadlo na zem. Druhý se prudce otočil a pak se svalil taky. To muselo znamenat jediné, z prvního mladíka musela kulka vyletět a zasáhla toho druhého.
Vyzařovala z něj spokojenost, ale jeho nohy zůstaly pevně na asfaltu. Zbavení se hněvu a zrady mu uvolnilo stažené vnitřnosti a vykouzlilo mu to na tváři tak široký úsměv, že na předních zubech ucítil vítr, který se do něj opíral.
Radost ale netrvala. Pohled na ty dva ležící a sténající vedle sebe ho najednou zbavila spokojenosti. Ta skutečnost mu zavrtala do mozku a jeho ochromila hrůza: tak teď byl kurva v pěkný prdeli. Dal čestné slovo, proboha. Co ho to popadlo?
Došel až k nim. Pomalu se svíjeli a všude byla krev. Přísahal, že se už nikdy neocitne znovu v téhle situaci. Přísahal.
Když se zastavil, uvědomil si, že se na něj jeho oběti dívali. Pořád dýchali. Bylo těžké odhadnout, jestli to přežijou nebo ne. Další výstřely by ale situaci moc nepomohly.
Namířil zbraň na toho menšího a pomalu si sundal bundu. Pomalu přitisknul zbraň k péřové výplni. Nejdřív přešel k tomu většímu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Klára Klára | 30. listopadu 2011 v 20:51 | Reagovat

wow...super...už se nemůžu dočkat další kapči

2 ssendy ssendy | 1. prosince 2011 v 9:19 | Reagovat

skvělé, děkuji :-) těším se na další :-D

3 Cava Cava | 1. prosince 2011 v 13:52 | Reagovat

uzasny, dik!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama