Covet - 8.kapitola

25. listopadu 2011 v 21:37 | Marti
kapitola 8


Tma sebou přinesla, kromě mnoha modliteb, požehnání v podobě převládajících stínů. Tohle bylo mnohem lepší než denní světlo. Díky tomu věděl, který seděl za volantem taxíku, že je on i jeho vůz neviditelný té, kterou sledoval. Nemohla ho vidět. Nevěděla, že tam byl, že jí tajně fotil, ani že už jí týdny sledoval. A to jenom potvrzovalo sílu, kterou nad ní měl.
Přes její zamřížovaná okna viděl, jak sedí na gauči s malým chlapcem. Neviděl jí moc jasně, protože mu v tom bránily záclony, ale rozpoznal tvary. Větší a menší posazené těsně vedle sebe na pohovce v obýváku.
Dělal svojí práci a podrobně studoval její denní rozvrh. Každý den od tří hodin učila toho kluka. V pondělí a ve čtvrtek ho brala do YMCA na hodiny plavání a basketbalu. Zatímco byl v budově, ani se od něj nehnula. Ať už byl v bazénu nebo na hřišti, vždycky seděla na lavičce, kde děti nechávali svoje věci a batohy. Kdy skončil, čekala na něj přímo před šatnou dokud se nepřevlékne a pak se odvezla autem domů.
Opatrnost. Byla tak příšerně opatrná - s tím faktem, že ale nikdy nezměnila rytmus jejího života: každý večer kromě neděle udělala klukovi v šest večeři. V osm přišla slečna na hlídání a ona se vydala do sv.Patricka, aby se pomodlila a vyzpovídala. Pak šla do toho bohem zapomenutého klubu. Ještě nebyl v Železné masce, ale to se dneska v noci změní. Měl v plánu jí dneska sledovat, zatímco ona bude pracovat jako servírka, barmanka, nebo co tam vlastně dělala. Chtěl vědět víc o tom, jak žila. Důležité byly detaily. Musel vědět všechno. Podíval se do zpětného zrcátka a uviděl svůj odraz v parukou a falešným knírem. Vždycky to používal jako převlek. Nebylo to moc kultivované, ale svojí funkci to plnilo báječně. Potřeboval to z různých důvodů.
Navíc tu byl ten pocit, který měl, když byl pro ní neviditelný - vzrušení z jejího sledování, zatímco ona neměla ani tušení o tom, že tam byl, mu přišlo sexuální.
V sedm třicet zastavil před domem sedan a vystoupila z něj afroameričanka. Byla to už třetí chůva, kterou tenhle týden viděl. Když jednu z nich sledoval až domů, jel za ní druhý den ráno do práce a zjistil, že zašla do budovy sociální služby Caldwaterského centra pro svobodné matky.
Deset minut potom, co zašla dovnitř, se otevřela garážová vrata a on sjel na své místě trochu dolů - tuhle nebezpečnou hru totiž mohli hrát i dva.
Sedm padesát. P5esně na čas.
Jeho žena vycouvala na příjezdovou cestu a čekala, až se za ní dveře zavřou. Jako kdyby se bála, co by se mohlo stát, kdyby se úplně nedozavřely. Když to bylo konečně hotové, její brzdové světla zhasla, auto vjelo na ulici a rozjelo se pryč.
Nastartoval taxík a právě nastartoval, když ticho prolomil hlas dispečera. "Jedna čtyřicítko - kde jsi, jedna čtyřicítko? Jedna čtyřicítko, potřebujeme sakra tohle auto hned na centrále."
Zapomeň, pomyslel si. Neměl čas na to vrátit taxík. Minul by jí. Další zastávka byl sv Patrick. Než by se vrátil do práce, už by tam byla dávno hotová.
"Jedna čtyřicítko. Ty jeden zatracenej-"
Stočil ruku v pěst. Byl připravený praštit do vysílačky, aby konečně ztichla. Bylo dost těžké krotit jeho temperament. Vždycky to tak bylo. Musel sám sobě připomenout, že bude muset taxík vrátit. Rozbitá vysílačka by znamenala, že by se dostal do potyčky s dispečerem. Těmhle konfliktům by se měl radši vyhýbat. Nikdy to pro něj, nebo pro ostatní- nedopadlo moc dobře. Tohle moc dobře věděl.
Navíc měl toho ještě hodně v plánu.
"Už sem na cestě," řekl do vysílačky.
Prostě jí uvidí až v klubu. I když se cítil podvedený, protože jí mine ve sv Patrickovi.
...
Marie Terese seděla v suterénu v katedrále sv Patricka v plastové židli, ze které jí bolel zadek. Vlevo od ní seděla matka pěti dětí, která měla vždycky pod paží Bibli a chovala jí, jako kdyby to bylo dítě. Napravo od ní byl člověk, který musel být mechanik: měl vždycky perfektně čisté ruce, ale pod nehtama měl vždycky černé čáry.
V kruhu bylo dalších dvanáct lidí a navíc jedna prázdná židle. Stejně jako všichni lidé v místnosti věděla, kdo dneska chyběl. Potom co vyslechla všechny, kteří mluvili o tom, co se stalo v jejich životech během uplynulých pár měsíců, už dokázala vyjmenovat jména jejich manželů, manželek a dětí, kteří utvářeli jejich minulost. Měla možnost nahlédnout do nejtemnějších zákoutí kostlivců v jejich skříních.
Chodila do modlitební skupiny už od září. Dozvěděla se o ní z veřejného oznámení na kostelní nástěnce: Bible v běžném životě, Úterý a Čtvrtek, 8 hodin odpoledne.
Dneska se probírala kniha Job. Její výklad byl jasný. Všichni mluvili o obrovském boji, kterým kdy prošli. Byli si jistí, že byla jejich víra odměněna a Bůh jim pomohl k lepší budoucnosti - a bude, dokud v něj budou věřit.
Marie Terse nic neřekla. Nikdy. Na rozdíl od zpovědi tady dělala všechno jiné, jenom nemluvila. Šlo o to, že nebylo žádné jiné místo, kde by se mohla stýkat s normálními lidmi. Rozhodně je nemohla najít v klubu a mimo práci neměla řádné přátele ani rodinu. Nikoho.
Každý týden přišla sem, sedla si do tohohle kroužku a snažila se alespoň tímhle způsobem trošku spojit se zbytkem planety. Stejně jako teď. Stálo se jí, že byla na vzdáleném břehu nějaké rozbouřené řeky a dívala se na protější břeh. Nezáviděla jim, ani nijak nezlehčovala jejich problémy. Naopak se snažila v jejich společnosti načerpat sílu. Myslela na to, že dýchali stejný vzduch, pili stejnou kávu a poslouchali navzájem svoje příběhy ... možná by mezi nimi zase jednou mohla žít.
Tyhle schůze jí nepřinášely nic náboženského. Na rozdíl od až moc plodné ženštiny vedle ní, která chovala v náručí svojí Bibli, ta její zůstala celou dobu v kabelce. Sakra, vytáhla jí jenom, když se jí někdo zeptal kde jí má, a řekl jí, že by bylo dobré držet jí v rukách.
Se zamračeným výrazem si snažila vzpomenout, kde jí vlastně vzala. Muselo to být někde na jih od Mason-Dixon, v nějakém obchodě ... v Georgii? Alabamě? Zrovna sledovala svého ex-manžela a potřebovala něco, cokoliv, co by jí donutilo během všech těch dní a nocí nezbláznit se.
Kdy to vlastně bylo? Před třemi lety?
Zdálo se to jako tři minuty a zároveň i jako tři tisíciletí.
Bože, ty příšerné měsíce. Věděla, že až odejde od Marka, bude to příšerné - jenže to ani vzdáleně nevystihovalo to, jak to nakonec dopadlo.
Potom co jí zmlátil a unesl Robbieho, strávila dvě noci v nemocnici přemítáním nad tím, co jí to udělal. Pak si našla soukromého detektiva a vydali se za nimi. Trvalo jim celý květen, červen a červenec, než našla svého syna. Ani teď neměla nejmenší tušení, jak všechny ty hrozné týdny zvládla.
Vtipné bylo, že tehdy vůbec nevěřila a i tak věci dopadly dobře. Stal se zázrak, za který se modlila, i když vlastně nevěřila v toho, kdo by ho měl vykonat. Všechny její prosby se vyplnily. Pamatovala si to tak jasně, jako by to bylo včera. Před Motelem 6, ve kterém v tu chvíli bydlela, zaparkoval černý Navigator soukromého detektiva. Robbie otevřel dveře SUV a vystoupil na Floridou zasluněnou zemi. Chtěla se k němu rozběhnout, ale podlomila se jí kolena. Spadla na chodník a rozbrečela se.
Myslela si, že byl mrtvý.
Robbie vydal tlumený vzlyk ... a v okamžiku kdy jí uviděl se k ní rozběhnul tak rychle, jak mohl. Padnul jí do náruče. Oblečení měl špinavé a vlasy rozcuchané. Cítila z něj spálené makarony se sýrem. Žil a dýchal a ona ho mohla držet v náruči.
Nebrečel. A od té doby nebrečel už nikdy.
Další tři měsíce vůbec o otci nemluvil. Dokonce ani před terapeuty, ke kterým ho vzala.
Marie Teresa předpokládala, že nejhorší část toho všeho byly chvíle, kdy nevěděla jestli její syn kterého porodila a nadevšechno milovala, je vůbec ještě naživu. Jeho příchod domů byl ale jenom další peklo. Chtěla se ho ptát jestli je v pořádku každou minutu každý den, ale nemohla to udělat. Jednou za čas, když se ho na to opravdu zeptala, odpověděl jí jenom, že je v pohodě.
Jenže nebyl. Nemohl být.
Detaily, které jí řekl soukromý detektiv, byly jenom povrchové. Její manžel tahal Robbieho po celé zemi. Pronajal si vůz z půjčovny a neustále si měnil jména, což mu dovolovalo jeho tučné bankovní konto. Ukázalo se, že se skrýval kvůli víc důvodům - protože ho nehledala jenom Marie Terese.
Aby odradil Robbieho od útěku, nejspíš ho týral. Což jí nutilo chtít jejího ex manžela zabít.
Potom co dostala Robbieho pryč a požádala o rozvod, musela utéct z místa, kde žili tak jak byla. Bez peněz, které jí dal Mark a bez veškerých šperků, které jí koupil. Bohužel ale s penězi vyžili jen do chvíle, než musela zaplatit advokáta a soukromého detektiva. Navíc potřebovala peníze na svojí přeměnu.
To, co nakonec musela udělat pro peníze, jí donutilo zamyslet se nad Jobem. Klidně by se vsadila, že když dostal jednu z těch svých nálad, ani nevěděl, co ho to popadlo: v jednu chvíli byl hodný a skvělý a pak ho najednou opustilo všechno, co pro něj bylo typické a stal se najednou tak hrubý, že to muselo být i pro něj nepochopitelné.
Ona byla stejná. Nikdy neviděla, co přichází. Ne, dokud nespadla dolů a tvrdě nepřistála na samém dně. Pak se musela obrátit k prostituci.
Ale měla být chytřejší. Její ex měl svoje temné stránky už od začátku. Oplýval hotovostí všude, jenom ne na svých bankovních účtech. Odkud si sakra myslela, že ty peníze byly? Lidi, kteří měli legální práci používali kreditky a v peněženkách měly jenom pár dvacek. Neměli stovky tisíc dolarů v tašce od Gucciho ve skříni v hotelu Las Vegas.
Od začátku ale nevěděla o všem. Když to všechno začalo, byla uchvácená všemi dárky, večeřemi v restauracích a letech letadly. Teprve pak se začala ptát a to už bylo moc pozdě. Měla syna, kterého milovala a manžela, kterého se bála. To jí rychle umlčelo. Kdyby byla k sobě tak upřímná jak by chtěla, už od začátku jí přitahovala Markova tajemnost. Tajemnost a pohádkový majetek.
Tvrdě za to ale zaplatila. Draho ...
Zvuk šoupání židlí o podlahu jí ale vrátil zpátky na zem. Schůze končila a účastníci se zvedali, aby začali s věcí s objímáním. To znamenalo, že byl nejvyšší čas na to, aby se co nejrychleji vypařila.
Jedna věc byla je poslouchat, ale jiný byl cítit je tak blízko u ní. To nemohla zvládnout.
Vstala, hodila si tašku pře rameno a hnala se ke dveřím. Na cestě ven řekla ostatním pár rychlých vět na rozloučenou. Jako vždycky od těch křesťanů sklidila pohledy, kterými se na ní dívali jako na tu míň šťastnou chudinku holku.
Musela se sama sebe ptát, jestli by k ní byli tak velkorysí, kdyby věděla, kam šla po tomhle setkání. Chtěla věřit, že by se nic nezměnilo. Nemohla si pomoct, ale dost o tom pochybovala.
V hale už se shromažďovali lidi na další noční schůzi. Slyšela, že to byla skupina anonymních narkomanů, kteří se začali scházet ve sv Patrickovi teprve nedávno. Každý se choval srdečně. Dvě skupiny si bez jakýchkoliv problémů vyměnili místa.
Zašmátrala v kabelce po klíčích a udeřila do nějakého muže.
"Ach, omlouvám se!" Vzhlédla a dívala se do lvích očí. "Já, ehm ..."
"V pohodě." Muž jí přidržoval a věnoval jí malý, jemný úsměv. Vlasy měl stejně žluté, jako byly jeho očí. Padaly mu na obrovská ramena. "Jsi v pohodě?"
"Ach ..." Už ho viděla dřív. A nejenom v hlase, ale i v ZeroSum. Divila se jeho neskutečnému vzhledu. Vypadal jako nějaký model. A samozřejmě jedna její část se bála, že věděl, čím se živila. Ale nedíval se na ní s odporem ani s odsouzením.
Kromě toho, když navštěvoval tyhle anonymní srazy, nejspíš taky musel bojovat s nějakými vlastními démony.
"Madam? Haló?"
"Ach ... Bože, omlouvám se. Jo, jsem v pohodě. Jen bych se měla začít koukat na cestu."
S úsměvem se k němu otočila zády a vyklouzla ke schodišti. Došla až do přízemí katedrály a vyšla dvojitými dveřmi ven. Na ulici prošla kolem řady aut, které byly paralelně zaparkované. Přála si, aby předtím nechala auto na nějakém lepším místě. Její Camry bylo dost daleko. Ve chvíli, kdy do něj naskočila byla úplně promrzlá. Pak začala svůj pravidelný rituál snahou nahodit její autíčko.
"No tak ... no tak ..."
Nakonec konečně nastartovala a rychle nezákonně přejela přes dvojitou žlutou čáru, která byla nakreslená v polovině silnice.
Byla zachycená ve vlastních vzpomínkách, když jí najednou probudila dvojice světel naproti ní ... zůstávaly na místě.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Life's good Life's good | 25. listopadu 2011 v 23:35 | Reagovat

wow, je to super... díky moc :)
prosím další :D

2 Catrina Catrina | 26. listopadu 2011 v 12:43 | Reagovat

Děkuju za překlad a těším se na pokračování.

3 Jukki Jukki | 26. listopadu 2011 v 13:07 | Reagovat

Díky za překlad :-D

4 Klára Klára | 26. listopadu 2011 v 16:18 | Reagovat

Super :)

5 Kája Kája | 26. listopadu 2011 v 18:41 | Reagovat

Fakt super. Těším se na další :-D

6 ssendy ssendy | 27. listopadu 2011 v 16:25 | Reagovat

Skvělé, děkuji za překlad ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama