Covet - 9.kapitola

27. listopadu 2011 v 1:01 | Marti
kapitola 9


Když Jim zaparkoval náklaďák pár bloků od Commodore, napadlo ho, že odtamtud může vidět i Vinovu postel. Vnější část budovy byla strohá. Jenom sklo zasazené do tenkých ocelových nosníků. Z téhle budovy musel být ale neuvěřitelný výhled. Z toho, co mohl vidět z ulice venku mu to vevnitř přišlo jako čistá dekadence. Všechno se koupalo ve světle, krvavě rudém mramoru a uvnitř toho všeho stála obrovská kytice květin. Přesně v něčem takovém si představoval Modré šaty.
Kurva, měl navrhnout, aby šli s diPietrem jíst někam ven. Po tom všem co se stalo noc předtím nebyl zrovna nejlepší nápad být s tou ženou v jedné místnosti. A pak, jasný, pak tu byla další komplikace. Musel zachránit jejího chlapa od věčného zatracení.
Vypnul motor a přejel si rukou přes tvář. Najednou si vzpomněl na psa, kterého nechal schouleného na jeho rozestlané posteli.
Ten malej chlapík byl jako pírko. Jeho tenký hrudníček se zvedal a zase klesal a mezi roztaženýma nohama mu bylo vidět nacpané bříško.
Jak se mu sakra podařilo opatřit si domácího mazlíčka?
Dal si klíče do kožené bundy, vystoupil z auta a vydal se přes ulici. Když si to namířil do vstupní haly, která vypadala z ulice parádně ale zblízka byla ještě dokonalejší, rozhodl se že radši půjde rychle, aby nevypadal jako nějaký čumil, co tu obdivuje krásnou architekturu. V okamžiku kdy vstoupil dovnitř, strážný za stolem vzhlédl a zamračil se na něj.
"Dobrý večer, jste pan Heron?" Muž vypadal na padesátníka. Měl na sobě černou uniformu. Jeho oči byly spíš opatrné než hloupé. Byla tu velká šance, že byl ozbrojený a věděl jak se zachází se zbraní.
Jim na něj kývnul. "Jo, to sem."
"Mohl bych prosím vidět nějaký průkaz?" Jim vytáhl peněženku a vytáhl z ní svůj New Yorský řidičák, který si zařídil asi tři dny potom, co přijel do Caldwellu.
"Děkuju vám. Zavolám panu DiPietrovi." Strážný telefonoval tak dvě sekundy. Pak mávl rukou směrem k výtahům. "Jeďte přímo nahoru, pane."
"Díky."
Jízda do dvacátého osmého patra byla klidná a Jim se celkem pobavil, když zjistil, že ho sledují skryté bezpečnostní kamery. Byly umístěné v horních rozích v místech, kde se spojovala zrcadla. Vypadaly jako nějaká dekorace. Všechny čtyři, bez hledu na to, jak se je někde snažil schovat, mířily na jeho tvář.
Paráda. Vážně paráda.
Jemný zvuk Jimovi oznámil, že je na místě. Když se dveře otevřely, stál za nimi Vin DiPietro. Za ním se rozprostírala dlouhá slonovinová předsíň. Tvářil se, jako kdyby vlastnil celou tuhle zatracenou budovu. DiPietro k němu natáhl ruku. "Vítejte."
Ten chlap měl dost pevný stisk. Tvrdý a rychlý. Vypadal skvěle - ale to nebylo moc překvapující. Zatímco Jim měl na sobě svojí nejlepší flanelovou košili a stačil se doma tak maximálně čerstvě oholit, Vin měl na sobě sako v jiné barvě, než měl před třemi hodinami v nemocnici.
Nejspíš si vzal na sebe něco jednou a pak to putovalo hned do koše.
"Nevadí, když ti budu říkat Jime?"
"Ne."
DiPietro ho vedl k předním dveřím. Otevřel dveře do ... kurva, tohle místo byla jako vystřižené z Donalda Trumpa. Všechno v černém mramoru se zlatým rámováním. Navíc se to tam hemžilo křišťálem a sochami. V patrové hale, schodech, které vedli do druhého patra ... a jasně, celý obývací pokoj bylo tolik opracovaného kamene, že Jima zajímalo, kolik lomů muselo padnout, aby se mohl vybavit tenhle byt. A nábytek ... ježiši, sedačky a židli vypadaly jako vzácné šperky. Všechno bylo ve zlatě a potažené hedvábím barvy diamantů.
"Devino, pojď přivítat našeho hosta," zavolal DiPietro přes rameno.
Najednou se z obývacího pokoje ozvaly zvuky podpatků. Jim se podíval z okna na dokonalý výhled na Caldwell ... a snažil se nemyslet na chvíli, kdy tuhle ženu viděl naposled. Měla na sobě stejný parfém jako tehdy v noci. A tohle jméno na ní sedělo. Byla naprosto božská.
"Jime?" řekl DiPietro.
Jim si dal na čas. Chtěl jí umožnit podívat se na jeho tvář a zklidnit se. Vidět ho z dálky byla jedna věc. Mít ho ve vlastním domě, tak blízko, že se jí mohl dotknout, byla jiná. Byla zase v modrém?
Ne, v červeném. A DiPietro měl ruku omotanou kolem jejího pasu. Jim na ní kývl. Odmítl nechat jakoukoliv další vzpomínku proniknout do svých myšlenek. "Rád vás poznávám."
Usmála se na něj a podala mu ruku. "Vítejte u nás doma. Doufám, že máte rád italské jídlo."
Jim jí rychle potřásl dlaní a pak si nacpal ruku do kapsy džínsů. "Jasně."
"Dobře. Kuchař je až do příštího týdne pryč, a italské jídlo je vlastně to jediné, co zvládám."
Kurva. Co teď.
V tichu, které následovalo, stáli všichni tři vedle sebe, jako kdyby spolu měli něco společného.
"Když mě omluvíte," řekla Devina, "jdu zkontrolovat večeři."
Vin jí políbil na ústa. "Dáme si tu něco k pití."
Když ztichlo klapání jejích podpatků, DiPietro přešel k baru. "Tak jaký je tvůj jed?"
Zajímavá otázka. V Jimově staré práci používal kyanid, antrax, tetrodotoxin, ricin, rtuť, morfin, heroin a i nějaké další nové látky. Vpravoval je do věcí injekčně, dával je do potravin, na kliky u dveří, na schránku a kontaminoval s nimi všechny různé léky a druhy pití. A to bylo ještě předtím, než začal být vážně kreativní.
Jo. Byl vážně dobrý ve všem. S nožem, s pistolí i s vlastníma holýma rukama. Ne, že by zrovna tohle potřeboval DiPietro vědět.
"Nepředpokládám, že bys tu našel nějaký pivo, co?" zeptal se Jim a přejel pohledem po horní polici plné lahví s likéry.
"Jo. Mám něco nového. Psoryba. Je to fantastické."
Fajn, Jim spíš myslel něco jako Buda, a jenom Bůh věděl, co mu to vlastně nabízel - možná spolu s chmelem vařili psy a ryby. Ale co. "To zní skvěle."
DiPietro vytáhnul dvě dlouhé skleničky a otevřel skříňku, která byla ve skutečnosti mini lednička. Vzal dvě láhve, otevřel je a nalil tmavé pivo do skla s pěnou tak bílou, že vypadala jako pěna na oceánu.
"Myslím, že ti bude chutnat."
Jim si vzal jednu skleničku s malým lněným ubrouskem, který měl na sobě iniciály V.S.dP. Jeden doušek ... a všechno co mohl říct bylo: "Zatraceně."
"Dobrý, viď?" DiPietro se napil a pak zvedl láhev piva ke světlu, jako kdyby kontroloval jeho kvalitu. "Je to to nejlepší."
"Přímo z Nebe." Když Jim ochutnal tenhle nápoj a ten se mu rozlil po jazyku, díval se na extravaganci najednou úplně jinýma očima. Možná že boháči měli vážně něco do sebe. "Ttohle je vážně pekelně dokonalej byt."
"Ten novej dům bude ještě lepší."
Jim vzhlédl přes sklenici v ruce a podíval se na výhled venku.
"Proč chceš opustit tohle?"
"Protože tam, kam mám namířeno, to bude lepší."
U dveří se ozval tichý zvonek. Jim se podíval dolů na telefon.
Vin se podíval taky. "To je moje soukromá linka. Musím to vzít."
S pivem v ruce zamířil ke dveřím na opačné straně místnosti. "Chovej se jako doma. Hned jsem zpátky."
Když odešel, Jim se sám pro sebe zasmál. Chovat se tady jako doma? Jasně. Měl pocit, jako kdyby byl v jednom tom kvízu pro děti, kdy si musel vybrat věc, která do obrátku nepatří: mrkev, okurky, jablka, cukety. Odpověď: jablka. Hedvábná pohovka, jemně tkaný koberec, dělník, křišťálové karafy. Odpověď: dělník.
"Ahoj."
Jim zavřel oči. Její hlas byl pořád stejně nádherný. "Ahoj."
"Já ..."
Jim se otočil a nebyl překvapený, když uviděl její oči opět smutné.
Když se snažila doříct, co měla na jazyku, zvedl ruku, aby ji zastavil. "Nemusíš mi nic vysvětlovat."
"Já ... Já jsem nikdy neudělala nic podobného jako včera v noci. Já jen chtěla ..."
"Něco, co bylo všechno, jenom ne on?" Jim zavrtěl hlavou, když jí tím jenom víc rozrušil. "Ach ... kruci ... podívej, nebreč."
Položil pivo, které mu nalil DiPietro a natáhl před sebou ruku s ubrouskem. Osušil by jí s ním slzy, ale jenom by jí rozmazal make-up. Devině se třásla ruka, když si ho od něj brala. "Neřeknu mu to. Nikdy."
"A ode mě se taky nic nedozví."
"Děkuju." Očima přejela k telefonu na stole, kde pořád blikalo světýlko, které oznamovalo, že dotyčný pořád mluví. "Miluju ho. Vážně jo ... jenom je to ... je to složité. Je ... komplikovaný muž a já vím, že mu na mě svým způsobem záleží, ale někdy se cítím neviditelná. A ty? Tys mě doopravdy viděl."
Jo, to teda jo. Tohle nemohl popřít.
"Pravda je," zašeptala, "že i když jsem s tebou neměla být, nelituju toho."
Nebyl si jistý, jestli na něj vrhala tenhle pohled, aby z něj dostala něco chytrého nebo ... jestli čekala na rozhřešení. Které jí ale dát nemůže. Nikdy dřív neměl žádný vztah, takže jí s Vinem nemohl nijak poradit. Navíc až na tu nedávnou noc, což by pro ní mohla být šokující informace, neměl žádné zkušenosti ani v sexu.
Jedna věc ale byla jasná. Zatímco se na něj tahle dokonalá žena dívala svýma temným svítícíma očima, uviděl v nich lásku kterou chovala ke svému muži: bylo to v jejím srdci, vyzařovalo to z ní.
Sakra, Vin diPietro byl korunovaný idiot, že na ní takhle kašlal.
Jim zvedl ruku k její tváři a setřel jednu z jejích slz. "Poslouchej. Zapomeň na to, co se stalo. Zamkni to hluboko do své paměti a už se k tomu nikdy nevracej, jo? Když si na to nebudeš pamatovat, nebude to skutečné. Nikdy se to nestalo."
Trošku popotáhla. "Dobře ... fajn."
"Hodná holka." Jim jí zastrčil pramen hebkých vlasů za ucho. "A neboj se. Všechno bude v pohodě."
"Jak si můžeš být tak jistý?" A v tu chvíli mu to došlo. Možná bylo zrovna tohle Vinovo rozcestí. Přímo před ním byl muž, který toužil být milovaný a doufal, že dostane šanci. V tomhle boji ale prohrával. Když ten člověk konečně přestane vidět jenom jeho nemovitosti, auta nebo sochy a mramor, pochopí co je opravdu důležité a možná změní svůj život, i svojí duši.
Devina si setřela slzy. "Zdá se, že nějak přestávám věřit."
"To nesmíš. Jsem tu, abych ti s tím pomohl." Jim se zhluboka nadechl. "Zařídím, aby bylo všechno v pořádku."
"Ach Bože ... rozpláčeš mě ještě víc." Devina se zasmála a sepjala ruce. "Strašně ti děkuju."
Sakra ... ty její oči ho nutily cítit se, jako kdyby rukama prošla skrz jeho žebra a sevřela ve svých jemných dlaních jeho srdce.
"Tvoje jméno," zašeptal, "ti moc sluší."
Začervenala se. "Ve škole jsem ho nenáviděla. Chtěla jsem být Mary nebo Julie. Prostě něco normálního."
"Ne, tohle je perfektní. Neumím si představit, že by ses jmenovala nějak jinak." Jim se podíval na telefon vedle nich a uviděl, že světlo zhaslo. "Už dovolal."
Otřela si obě oči. "Musím mít rozmazané líčení. Počkej ... přinesu ti nějaké amuse - bouche. Vezmi ho k němu a zabav ho, než se dám do pořádku."
Když čekal, až se vrátí z kuchyně, Jim dopil pivo a přemýšlel, jak se kruci mohl ocitnout v roli Kupida.
Jestli ty čtyři chlapy uvažovali o tom, že by mu dali křidýlka, plenky a luk se šípy, asi si s nima projedná nové podmínky jejich smlouvy. A nebude s nima jednat slovy.
Devina se vrátila se stříbrným podnosem s neskutečně malou porcí jídla. "Zabav ho prosím tímhle. Vrátím se za vámi hned potom, co nebudu vypadat, jako kdybych brečela."
"Jasně." Jim si vzal podnos a duševně se připravoval na roli číšníka a diPietrovi chůvy. "Chvíli ho tam zdržím."
"Děkuju. Za všechno."
Předtím, než řekl víc, než by chtěl, Jim se otočil a nesl podnos oběma rukama ke spleti pokojů naproti. Když se dostal až do pracovny, dveře byly otevřené a diPietro seděl za velkým mramorovým stolem, na kterém měl až moc počítačů. Ačkoliv ten chlap do nich vůbec nekoukal. Byl otočený k oknu a kochal se výhledem.
V dlani měl něco malého a černého.
Jim zaklepal klouby. "Mám tady něco pro povzbuzení chuťových buněk."
...
Vin se otočil v křesle a položil krabičku s prstenem hned vedle telefonu. Heron stál ve dveřích pracovny s tácem v ruce. Tomu chlapovi se nejspíš moc nelíbilo, a to neodhadnul z jeho džínsů a flanelové košile. Jenom to prostě nebyl typ, který by rád někomu sloužil.
"Znáš Francouzskou kuchyni?" zamumlal Vin a kývnul k předkrmu.
"Řekla mi, co to je."
"Ach." Vin vstal a přešel po místnosti. "Devina je skvělá kuchařka."
"Jo."
"Už jsi to někdy vyzkoušel?"
"Ne. Ale soudím to podle vůně z kuchyně." Oba si vzali plněnou houbu, malý sendvič s tenkým plátkem rajčete a listem bazalky a malou lžičku kaviáru s pórkem na vrchu.
"Tak si sedni," Vin kývl k židli naproti jeho stolu. "Pojďme si promluvit. Myslím tím, vím, že jsi chtěl přijít na jídlo ... ale je tu i něco jiného, ne?"
Heron položil podnos, ale nesednul si. Místo toho přešel ke stolu a podíval se na Caldwell.
V tichu Vin vstal ze svého koženého trůnu a následoval svého "hosta". Ten bastard měl pevnou a tvrdě stáhnutou čelist. Svoje karty si držel pevně u těla: V jeho tváři nemohl vůbec nic vyčíst.
Území, na které se teď oba dostali, bylo temné a vrtkavé.
Když Vin odložil zlaté pero do stojánku a čekal na to, o co ho požádá, nebál se ničeho temného ani vrtkavého. Většinu peněz dal do stavby. Prkna ani hřebíky na dům nesehnal zrovna poctivě - a díky tomu byly jeho kontakty na černém trhu v Caldwell pořád skvělé.
"No tak se vymáčkni, Jime. O peníze je mnohem lehčí si říct, než ... o jiné věci."
Pousmál se. "Nechceš náhodou něco, co není v Hannafordu běžně k dispozici?"
Heronovi zacukalo obočí. Pořád ale pokračoval ve své prohlídce světel v městě. "O čem přesně mluvíš?"
"A co přesně hledáš?" Chvíli bylo ticho.
"Přesně to musím vědět já o tobě."
Vin si poposedl v křesle. Nebyl si jistý, že slyšel správně. "Vědět o mě co?"
Heron se otočil a podíval se dolů. "Stojíš před nějakým rozhodnutím. Něčím důležitým. Je to tak?" Vin střelil očima k černé sametové krabičce, kterou před ním schoval.
"Co je v tom?" zeptal se Heron.
"To není tvoje věc."
"Prsten?"
Vin zaklel a natáhl se pro to, co koupil u Reinhardta. Zastrčil krabičku do šuplíku. Pomalu začal ztrácet trpělivost. "Podívej, přestaň už chodit kolem horký kaše. Takhle večeře není o tom, že bys mě chtěl poznat. Kdy už to dojde že nic v tomhle městě pro mě není nemožné a konečně to nevyklopíš. Tak co po mě kurva chceš?"
Tahle jemná slova na něj ale nijak nezapůbila. "Není to tak, že bych chtěl já něco od tebe. Jenom dělám to, co musím. Zachraňuju tvojí duši."
Vin se zamračil ... a pak vybuchnul smíchy. Ten chlap se Smrtkou vytetovanou na zádech ho chtěl zachránit? Jo, to přece dávalo smysl.
A P. S. : Vinova duše netonula.
Když se po dlouhé chvilce konečně zhluboka nadechnul, Heron řekl: "Přesně takhle jsem zareagoval já."
"Na co?" řekl Vin a promnul si tvář.
"Řekněme že na povinnost, co mě volá."
"Jsi nějaký druh náboženského fanatika?"
"Ne." Heron přešel po místnosti a sednul si na židli. Roztáhnul kolena a položil si ruce na stehna. "Můžu se tě na něco zeptat?"
"Jasně. Proč bys sakra nemohl?" Vin napodobil Heronovu pózu. Opřel se a relaxoval. Celá tahle situace už byla stejně až moc divná. Tohle nemohlo ničemu uškodit. "Co by tě zajímalo?"
Heron se rozhlédl po prvních výtiscích knih a uměleckých dílech. "Na co potřebuješ všechny tyhle sračky? A není to kvůli tomu, že bych chtěl bejt hnusnej. Nikdy nebudu žít jako ty, takže mě jenom zajímá, k čemu někdo tohle všechno potřebuje."
Vin byl v pokušení ignorovat jeho otázku. Později se divil, proč to vlastně neudělal. Z nějakého důvodu mu na ní ale pravdivě odpověděl. "Dává mi to váhu a jistotu. Cítím se v bezpečí s krásnými věci v domě." V okamžiku kdy to řekl nahlas, chtěl to vzít zpátky. "Chci říct ... kurva, nevím. Nepocházím zrovna z moc bohatý rodiny. Byl jsem italský kluk ze severní strany města. Moji rodiče tvrdě dřeli, aby nás z toho dostali. Já se probojoval nahoru, protože jsem chtěl něco lepšího, než jsem měl až do té doby."
"Jo, vááážně sis dost šplhnul ve společenskym žebříčku." Heron se podíval po počítačích. "takže ale taky musíš dost pracovat."
"Pořád."
"Takže to znamená, že sis na tenhle dokonalý výhled musel vydělat."
Vin se zhoupnul na židli. "Jo. V poslední době se dost dívám ven."
"Nebude ti to chybět, až se přestěhuješ?"
"Tam budu mít výhled na řeku. A ten dům, který ty a tvý chlapi stavíte, bude velkolepý. Mám rád velkolepé věci."
"To pivo byla nejspíš ta nejlepší věc, co jsem kdy pil."
Vin se zaměřil na odraz chlapa naproti němu v tmavém skle. "Je HEron tvoje pravé jméno?"
"Samozřejmě, že je."
Vin se ohlédl přes rameno. "Umíš i nějakými dalšími jazyky, než francouzsky?"
"Kdo řekl, že umím francouzsky?"
"Skutečnost, že nemáš ponětí o exotických pivech mi jasně naznačuje, že nejsem žádnej gurmán extra třídy. A Devina by jen tak nepřekládala amuse - bouche, protože by bylo hrubé předpokládat, že nevíš, co to znamená. Kvůli tomuhle předpokládám, že umíš francouzsky."
Jeron si bubnoval prsty o kolena. Zdálo se, že mu to přerůstá přes hlavu. "Řekni mi, co je v té krabičce, kterou jsi schoval do šuplíku a já ti možná odpovím."
"Už ti někdo někdy řekl, že z tebe musí tahat odpovědi jako z chlupatý deky?"
"Každý."
Došel k názoru, že to nebude moc velké odhalení - protože, teď vážně, Heron neznal Devinu a neměl a ani nebude s ní mít nic společného - a vyndal z šuplíku malou krabičku. Otevřel jí a otočil jí tam, aby Heron viděl její obsah. Ten pomalu hvízdl.
Vin jenom pokrčil rameny. "Jak jsem řekl. Mám rád krásné věci. Koupil jsem ho včera večer."
"Páni, ten září. A kdy nastane ta chvíle s velkým CH?"
"Nevím."
"Na co čekáš?"
Vin s prásknutím zavřel krabičku. "Řekl sis o zodpovězení jenom jedné otázky. Ten jsi na řadě ty. Francouzština? Oui ou non?"
"Je parle un peu. Et vous?"
"Je peu. Dělal jsem několik obchodů s nemovitostmi na sever od hranic, takže mluvím dobře. Ačkoliv tvůj přízvuk není kanadský. Je evropský. Jak dlouho jsi byl v armádě?"
"Kdo řekl že jsem tam byl?"
"Jenom hádám."
"Možná jsem byl na vejšce v zahraničí."
Vin si pevně prohlédl muže před ním. "Není to tvůj styl. To si nemyslím. Moc dobře nepřijímáš rozkazy. Nedovedu si tě představit sedět čtyři roky ve školní lavici."
"Tak proč bych šel pracovat do služeb, když dobře nepřijímám rozkazy?"
"Protože tě nechají pracovat na vlastní pěst." Vin se usmál, když jeho tvář zůstávala dál bez výrazu. "Nechají tě pracovat samotného. Není to tak, Jime? Co dalšího by tě mohli ještě naučit?"
Mezi nimi se šířilo ticho. Nevyplnilo jenom místnost, ale i celý byt.
"Jime, uvědom si, že čím dýl budeš mlčet, tím ucelenější si udělám názor na tvůj vojensky střižený účes a tetování na tvých zádech. Ukázal jsem ti to, cos chtěl vidět - zdá se mi jenom fér, když mi vrátíš tuhle laskavost. Přesněji řečeno, to jsou pravidla naší malé hry."
Jim se pomalu naklonil dopředu. Jeho oči byly bez lesku. Mrtvé, jako kámen. "Když bych ti to řekl, musel bych tě zabít, Vine. A to by nás zabilo oba."
Takže to nebylo jenom něco, co ten chlápek viděl vylepeného na zdi nějakého tetovacího salónu a nechal si to vytetovat, protože si myslel, že je to cool. Pro Jima to něco znamenalo.
"Začínáš mě zajímat," zamumlal Vin.
"Navrhuju, aby ses přes to rychle přenesl."
"Je mi líto, můj příteli. Jsem houževnatej zmrd. Udělám a zaplatím cokoliv, abych na tebe vyhrabal všechno svinstvo."
Chvíli bylo ticho, a pak se Jimovi na tváři rozlil malý úsměv. "Takže ty po mě chceš, abych si myslel, že máš koule?"
"Věř tomu chlape. Moje slova jsou velká jako kostelní zvony."
Jim se uvelebil v křesle. "Ach, vážně? Tak proč teda schováváš ten prsten?"
Vin přimhouřil oči, které najednou planuly hněvem. "Chceš vědět proč?"
"Jo. Ona je neuvěřitelně nádherná žena a dívá se na tebe jako na Boha."
Vin naklonil hlavu na stranu a vyslovil nahlas to, co ho tížilo v myšlenkách už od včerejší noci. "Moje Devina šla včera večer ven. Měla na sobě modré šaty. Když přišla domů, převlékla se a hned vlezla do sprchy. Dneska ráno jsem vytáhl její šaty z koše na prádlo a našel na nich černou šmouhu. Ale je v tom víc, Jime, když jsem si k nim přičichnul, ucítil jsem něco na látce. Dost to připomínalo pánskou kolínskou."
Vin si měřil svaly v Jimově obličeje. Ani jeden z nich se nepohnul.
Vin si poposednul v křesle. "Nemusím ti snad říkat, že ta kolínská nebyla moje. A možná by tě mohlo zajímat, že kurva voní až nechutně podobně jako ta tvoje - ne že bych si myslele, žes s ní byl ty. Ale chlapovi je divný, když šaty jeho ženy voní po někom jiném. A ne po něm. Takže vidíš. Není to proto, že bych neměl koule. Je to proto, že mě zajímá, koho dalšího se dotýkala."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lucia lucia | 27. listopadu 2011 v 9:51 | Reagovat

Ďakujeeem :-D

2 Cava Cava | 27. listopadu 2011 v 10:46 | Reagovat

Diky moc!!! Jim uz mi chybel :-D

3 Klára Klára | 27. listopadu 2011 v 11:23 | Reagovat

Díky za překlad :)

4 Catrina Catrina | 27. listopadu 2011 v 11:50 | Reagovat

Supééér. Jen by mě zajímalo, kolik dílu zatím Ward napsala? Jinak úžasnej překlad a těším se na pokračování. :-D  :-D  :-D

5 Marti Marti | Web | 27. listopadu 2011 v 13:09 | Reagovat

[4]: zatim 3

6 ssendy ssendy | 27. listopadu 2011 v 16:26 | Reagovat

Super, děkuji. Těším se na další kapitolu :-D  :-D

7 nika nika | 27. listopadu 2011 v 21:42 | Reagovat

dakujemmm :DDD

8 Marti Marti | Web | 27. listopadu 2011 v 22:24 | Reagovat

Ode mě bude kapitolka až zejtra ráno.. Ale večer vám sem hodim další.. ;-)

9 Ana Ana | 27. listopadu 2011 v 22:52 | Reagovat

Totálna paráda, ďakujem :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama