Silence - 19.kapitola

1. listopadu 2011 v 20:38 | Marti |  Silence (Becca Fitzpatrick)
kapitola 19


Zatímco Jev řídil, opřela jsem si hlavu o okýnko a zůstala tiše sedět. Držel se na postraních silničkách, ale měla jsem představu o tom, kde jsme byli. Po pár dalších zatáčkách jsem věděla úplně přesně, kam jsme měli namířeno. Před námi se objevila vstupní brána do Delphického parku. Byla impozantní. Jev vjel na prázdné parkovací místo. O čtyři hodiny dřív by byl šťastlivec, kdyby našel volné místo v blízkosti vchodu.
"Co tu děláme?" zeptala jsem se a narovnala se.
Vypnul motor a zvednul na mě tmavé obočí. "Říkalas, že si chceš promluvit."
"Jo, ale tohle místo je ..." Prázdné.
Na rtech se mu usadil tvrdý úsměv. "Pořád nevíš, jestli mi můžeš věřit? Jestli je to kvůli tomu, proč jsme teď v Dephic, jsem holt trošku sentimentální."
Jestli si myslel, že mi to po tomhle prohlášení začne dávat smysl, byl vedle. Šla jsem za ním k bráně a sledovala, jak se přes ní s lehkostí přehoupnul. Na druhé straně zatlačil do brány a otevřel jí jenom natolik, abych mohla projít.
"Mohli by nás za tohle zavřít?" zeptala jsem se, i když jsem věděla, že je to dost blbá otázka. Kdyby nás chytili, jak by nás mohli nechat na svobodě?
Ale protože se na mě Jev díval, jako kdyby věděl co dělá, následovala jsem ho. Nad lampami se ve vzduchu tyčila horská dráha. Obrázek, který mi vzplál v mysli mě na chvíli zastavil. Viděla jsem sebe, jak se řítím dráhou dolů volným pádem. Polkla jsem a vyhnala ten obraz z mojí mysli. Měla jsem hrůzu z výšek.
Každou minutu jsem byla víc a víc nesvá. Jenom proto, že mi Jev třikrát zachránil život, nemusel být zrovna moc dobrý nápad být s ním sama. Připomněla jsem si, že jsem tu byla kvůli odpovědím. Jev mi slíbil, že si promluvíme. To bylo až příliš velké pokušení.
Konečně Jev zpomalil, seskočil z chodníku a zastavil se před chátrající budovou určenou pro údržbu. Na jedné straně byla horská dráha a na té druhé byl obrovský kolovrat. Tahle šedivá barabizna byla poslední místo, kam by se někoho napadlo podívat.
"Co je v té kůlně?" zeptala jsem se.
"Domov."
Domov? Buď měl vážně smysl pro humor, nebo měl rád hodně jednoduché živobytí. "Okouzlující."
Na rtech se mu usadil prohnaný úsměv. "Vzdal jsem se stylu pro bezpečnost."
Podívala jsem se na zastaralou barvu, šikmou střechu a stěny tenké jako papír. "Bezpečnost? I já bych zvládla vykopnout dveře."
"Bezpečný před archanděly."
Při těch slovech jsem cítila, jak mnou projela panika. Vzpomněla jsem si na svojí poslední halucinaci. Pomoz mi najít řetízek archandělů, řekl Hank. Díky téhle náhodě jsem ucítila pod kůží nepříjemné brnění. Jev zasunul klíč do zámku a otevřel dveře té kůlny. Podržel je přede mnou otevřené.
"Kdy zjistím něco o archandělech?" zeptala jsem se. Zněla jsem sice lehkovážně, ale díky nervům se mi kroutil žaludek. Kolik druhů andělů vlastně existuje?
"Všechno co potřebuješ vědět je to, že zrovna teď nejsou na naší straně."
Snažila jsem se pochopit, co tím řekl. "A později by mohli být?"
"Jsem optimista."
Překročila jsem práh. Myslela jsem, že to muselo obsahovat něco honosnějšího, než kůlna. Pak jsem se ale rozhlédla. Jestli stěny nebyly ošlehané větrem, tak bych se hodně divila. Pod mojí váhou zaskřípala podlaha a já vdechla zatuchlý vzduch. Ta bouda byla malá, asi deset patnáct stop. Žádná okna. Když za námi zavřel Jev dveře, byla vevnitř úplná tma.
"Tady bydlíš?" zeptala jsem se. Jenom pro jistotu.
"Je to spíš něco jako předsíň."
Než jsem se stačila zeptat co to znamená, slyšela jsem ho přecházet přes místnost. Ozvalo se jemné zaskřípání otevírání dveří. Když znovu promluvil, zněl jeho hlas odněkud zezdola.
"Podej mi ruku."
Šla jsem poslepu tmou, dokud jsem neucítila, jak mě vzal za ruku. Zdálo se, že stál pode mnou v nějakém rohovém místě. Ruce mi přendal na pas. Zvedl mě-
A postavil na zem do prostoru pod kůlnou. Stáli jsme k sobě tváří v tvář. Cítila jsem jak pomalu a klidně dýchá. Můj dech byl mnohem míň klidný. Kam mě to vzal?
"Co je to za místo?" zašeptala jsem.
"Je to labyrint chodeb pod parkem. Místo pod bludištěm. Před lety se padlí andělé nestýkali s lidmi. Spojovali se sami se sebou, žili tady na pobřeží a chodili do měst a vesnic jenom při Chešvanu, kdy si brali těla posedlých Nephilů. Dvoutýdenní prázdniny. Tahle místa byla jejich střediska. Dělali si co chtěli. Brali si co chtěli. Plnili si kapsy penězi svých vazalů.
Tyhle útesy sice byly od moře daleko, ale padlí andělé si pro jistotu stavěli podzemní města. Věděli, že se postupem času věci změní. A taky se to vyplnilo. Lidé se pořád rozšiřovali. Hranice mezi územím lidí a padlých andělů byly rozmazané. Padlí andělé postavili nad svým městem Delphic, aby ho tak skryli. Když se tu otevřel Zábavní park, používali příjmy z něj, aby vyžili."
Jeho hlas byl tak kontrolovaný a klidný, že jsem nevěděla, co cítil, když mi o tom vyprávěl. Nevěděla jsem co říct. Bylo to, jako kdyby mi vyprávěl tajemnou pohádku, pozdě v noci, zatímco mně se pomalu klížily oči. Celá tahle chvíle byla jako ve snu. Nestálá, rozostřená, ale až moc skutečná.
Věděla jsem, že Jev mluví pravdu. Ne proto, že jeho verze o padlých andělech a Nephilimech se shodovala s tou Scottovou, ale proto, že každé jeho slovo vyvolalo ozvěnu v mé paměti, o které jsem si myslela, že už je navždy pryč.
"Skoro jsem tě sem jednou vzal," řekl Jev. "Ten Nephil, který vlastní sklad, do kterého ses vloupala, to ale překazil."
Nemusela jsem být k Jevovi upřímná, ale rozhodla jsem se zariskovat. "Vím, že ten Nephil o kterém mluvíš je Hank Millar. On je důvod, proč jsem se tam dneska vloupala. Chtěla jsem vědět, co tam skrývá. Scott mi řekl, že kdybychom na něj vyhrabali dost špíny a zjistili co má v plánu, mohli bychom ho dostat."
Jevovi problesklo očima něco, co jsem identifikovala jako lítost. "Hank není obyčejný Nephil, Noro."
"Já vím. Scott mi řekl, že buduje armádu. Chce svrhnout padlé anděly, aby si nemohli brát těla Nephilimů. Vím, že je silný a mocný. Co ale nechápu je to, co s tím máš společného ty. Proč si byl dneska v tom skladu?"
Jen chvíli nic neříkal. "Hank a já mezi sebou máme takovou dohodu. Pro mě není moc neobvyklé, že ho navštěvuju." Schválně mluvil nekonkrétně. Nevěděla jsem, jestli ani po mém upřímném gestu nebyl ochotný se mi otevřít nebo jestli se mě snažil ochránit.
Zhluboka si povzdechl. "Musíme si promluvit."
Vzal mě za loket a vedl mě hlouběji do tmy pod kůlnou. Šli jsme dolů. Procházeli jsme různými zatáčkami a různými chodbami.
Konečně Jev zpomalil, otevřel dveře a zvedl něco ze země.
Zapálil sirku a přiložil jí ke knotu svíčky. "Vítej u mě doma."
Ve srovnání s naprostou tmou bylo světlo svíčky až překvapivě jasné. Stáli jsme v černé žulové hale, která vedla k obrovské místnosti před námi, také z černé žuly. Hedvábné koberce byly v odstínech námořnické modři, šedé, černé a zdobily podlahy. Bylo tu málo nábytku, ale ten co tu měl, byl elegantní a moderní s dokonalými liniemi a uměleckým nádechem.
"Wow," řekla jsem.
"Nevodím si sem moc lidí. Není to něco, o co bych se chtěl podělit s každým. Mám rád soukromí a ústraní."
Tak tady měl teda určitě oboje, pomyslela jsem si a rozhlédla se kolem. Pod světlem svíčky se žulové stěny a podlahy třpytily jako kdyby byly pokryté diamanty.
Když jsem pokračovala v pomalém průzkumu okolí, Jev šel do pokoje a všude zapálil svíčky.
"Kuchyně je vlevo," řekl. "Ložnice je za tebou."
Nesměle jsem se na něj ohlédla. "Proč se mnou flirtuješ, Jeve?"
Podíval se na mě tmavýma očima.
"Začínám uvažovat o tom, že se snažíš odvést mojí pozornost od našeho předchozího rozhovoru."
Položila jsem prst na jediný starodávný kus nábytku v místnosti. Bylo to postříbřené zrcadlo, které vypadalo, jako kdyby patřilo do středověkého francouzského zámku. Na mojí mámu by udělalo vážně dojem.
Jev se svalil na černou koženou pohovku inspirovanou francouzským moderním stylem. Roztáhnul ruce a položil je na opěradlo. "Já tady nejsem to rozptýlení."
"Vážně? A co to teda je?"
Cítila jsem, jak mě jeho oči pomalu stravovaly. Sjížděl mě pohledem od hlavy až k patě bez mrknutí oka. Po těle mi prošlo teplé, toužebné zachvění. I polibek by byl míň důvěrný.
Snažila jsem se potlačit teplo, které ve mně jeho pohled vyvolal a zastavila jsem u dechberoucí olejové malby. Barvy byly tak živé a detaily tak násilné.
"Pád Phaetona," informoval mě. "Řecký bůh slunce Helios měl se smrtelnicí syna Phaentona. Každý den jel Helios svým vozem přes nebe. Phaeton přesvědčil svého otce aby mu půjčil jeho vůz, protože byl dost silný a zručný, aby ovládnul jeho koně. Jenže jak se dalo očekávat, koně se vymkli kontrole a spadli na zem. Spálili všechno, co jim stálo v cestě." Odmlčel se a tím k sobě přitáhnul můj pohled. "Musíš přece vědět, jak na mě působíš."
"Teď si ze mě utahuješ."
"Zbožňuju utahování si z tebe. Ale jsou věci, z kterých bych si nikdy srandu nedělal." Z jeho hlasu zmizel veškerý škádlivý tón. Jeho oči zvážněly.
Byla jsem chycená v jeho pohledu. Konečně jsem přijala to, co už přede mnou dlouho leželo. Byl to padlý anděl. Síla, která z něj vyzařovala, byla jiná než ta, kterou jsem cítila ze Scotta. Silnější a ostřejší. I teď jí byl vzduch plný. Každá molekula v mém těle citlivě vnímala jeho přítomnost a každý jeho pohyb.
"Vím, že si padlý anděl," řekla jsem. "Vím, že máš sílu k tomu, abys donutil Nephilima přísahat věrnost. Posednou jejich tělo. Ve válce, ke které se schyluje, stojíš na jiné straně, než Scott. Nedivím se, že ho nemáš rád."
"Vzpomínáš si."
"To ne. Když jsi padlý anděl, proč máš dohodu s Hankem, Nephilem? Neměli byste být nepřátelé na život a na smrt?" Znělo to mnohem ostřeji, než jsem původně chtěla. Nebyla jsem si jistá, co si myslet o Jevovi jako o padlém andělovi. Zlej hoch. Aby mě tahle skutečnost úplně nepoložila, připomněla jsem si, že jsem už všechno tohle věděla dřív. Když jsem se s tím vyrovnala tehdy, zvládnu to i teď.
V jeho obličeji jsem znova uviděla lítost. "Co se týče Hanka." Přejel si rukama po tváři.
"Co je s ním?" Dívala jsem se na něj a snažila se zjistit, co je pro něj tak těžké mi říct. Rysy se mu soucitně stáhly. Ztuhla jsem a automaticky se připravila na nejhorší.
Jev si stoupnul. Přešel ke zdi a opřel se o ní rukama. Rukávy měl vytažené nad lokty a hlavu měl skloněnou.
"Chci vědět všechno," řekla jsem mu. "Začněme tebou. Chci si na nás vzpomenout. Jak jsme se potkali? Co jsme si mysleli jeden o druhém? Potom chci, abys mi řekl všechno o Hankovi. Dokonce i kdyby ses bál, že se mi nebude líbit, co máš na srdci. Pomoz mi si vzpomenout. Já už takhle nemůžu. Nemůžu se pohnout vpřed, dokud se nedozvím, čím jsem si prošla. Nebojím se Hanka," dodala jsem.
"Bojím se toho, čeho je schopný. Nemá žádné zábrany. Podrazí tě tak rychle, jak bude moct. Nejhorší na tom je, že se mu nedá důvěřovat. V ničem." Zaváhal. "Prozradím ti pravdu. Řeknu ti všechno, ale jenom proto, že mě Hank zradil. Už jsi v tom neměla být. Dělal jsem všechno, co jsem mohl, abych tě z toho vynechal. Hank mi dal svoje slovo, že se od tebe bude držet dál. Představ si moje překvapení, když jsi mi řekla, že chodí s tvojí mámou. Jestli je zpátky v tvém životě, znamená to, že má něco za lubem. Což znamená, že už nejsi v bezpečí. Jsme zase na začátku, a když ti řeknu celou pravdu, nevystavím tě většímu nebezpečí."
Můj pulz mi bušil v žilách a hluboko v kostech jsem cítila strach. Hank. Měla jsem podezření, že všechno povede nakonec k němu. "Pomoz mi si vzpomenout, Jeve."
"Tohle chceš?" Díval se mi do obličeje, aby se přesvědčil o tom, že jsem si úplně jistá.
"Ano," řekla jsem a znělo to mnohem odvážněji, než jsem se cítila.
Jev se posadil na okraj pohovky. Opatrně si rozepnul košili. I když jsem byla překvapená, instinkt mi říkal, ať jsem trpělivá. Opřel si lokty o kolena a svěsil hlavu mezi nahá ramena. Každý sval v těle měl napnutý. Na chvíli vypadal jako Phaeton na jeho obraze. Každá jeho šlacha byla dokonalá a nehybná. Udělala jsem krok k němu, pak druhý. Světlo svíček odhalovalo jeho tělo.
Zatajila jsem dech. Jeho bezchybná záda kazily jenom dvě zubaté jizvy. Byly čerstvé a rudé. Zvednul se mi žaludek. Nedokázala jsem si představit bolest, jakou při tom musel cítit. A nedokázala jsem si představit ani to, co se muselo stát, aby mu to vytvořilo takové brutální rány.
"Dotkni se jich," řekl Jev a díval se na mě. V jeho nečitelných černých očích se odrážela nervozita. "Soustřeď se na to, co chceš vědět."
"Já - nerozumím tomu."
"Tu noc, co jsme jeli od 7-11 si mi roztrhla košili a dotkla ses jizev po mých křídlech. Viděla si jednu z mých vzpomínek."
Zamrkala jsem. To nebyla halucinace? Hank, Jev, klec s dívkou - to bylo z Jevovi paměti?
Jakékoliv pochybnosti jsem měla, zmizely. Jizvy po křídlech. Samozřejmě. Byl to padlý anděl. A i když jsem nevěděla jak přesně to funguje, když se dotknu jeho jizev, uvidím to, co nikdy jiný nemůže. Kromě Jeva. Nakonec jsem měla to, co jsem chtěla. Okno do minulosti. Ale najednou hrozilo, že mě strach převálcuje.
"Měl bych tě varovat, že jestli budeš uvnitř paměti, která patří i tobě, bude to komplikovanější," řekl. "Můžeš se třeba vidět dvakrát. Ty i moje vzpomínka na tebe tam můžete být ve stejnou chvíli a ty to budeš muset sledovat jako neviditelný divák. Nebo se staneš tvojí verzí v mé vzpomínce. Což znamená, že to bude odehrávat z tvého pohledu. Neuvidíš se dvakrát. Budeš v té vzpomínce sama sebou. Slyšel jsem už o obou případech, ale to první je trošku obyčejnější."
Třásly se mi ruce. "Bojím se."
"Dám ti pět minut. Jestli se předtím nevrátíš, odtáhnu ti ruku z mé jizvy. Tím se přeruší spojení."
Kousla jsem se do rtu. Tohle je tvoje šance, pomyslela jsem si. Neutíkej. Ne, když jsi tak daleko. Pravda je děsivá, ale nevědomost je zničující. To ty víš nejlíp.
"Dej mi půl hodiny," řekla jsem pevně.
Pak jsem si vyprázdnila mysl a snažila se uklidnit moje závodící myšlenky. Nemusela jsem všechno pochopit hned. Prostě jsem musela věřit. Zvedla jsem ruku. Byla jsem na půli cesty. Zavřela jsem oči a sebrala odvahu. Byla jsem vděčná, když Jev sevřel mojí ruku v té své a vedl mě zbytek cesty až k jeho jizvám.
 

18 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Catrina Catrina | 1. listopadu 2011 v 20:48 | Reagovat

Páni. Snad si konečně vzpomene a já se dozvim o co tady jde. :-D

2 Mijjja Mijjja | 1. listopadu 2011 v 20:57 | Reagovat

Děkuji, děkuji, děkuji :-)

3 Jana Jana | 1. listopadu 2011 v 21:00 | Reagovat

Ach néé zase takovej konec.. asi už dneska nemáš v plánu dát sem třeba ještě půlku další kapitolky, co? :-D :-D  :-)

4 Iveta Iveta | 1. listopadu 2011 v 21:03 | Reagovat

Páni, neskutečně napínavé :D Prosím další, další, další :D

5 leny leny | 1. listopadu 2011 v 21:19 | Reagovat

Ach jo! To čekání je nejhorší,ale jinak děkuji.

6 Mijjja Mijjja | 1. listopadu 2011 v 21:25 | Reagovat

[4]: Taky bych moc chtěla :) :) :) už se zase nemůžu dočkat zítřejšího večera!

7 annaliesen annaliesen | 1. listopadu 2011 v 21:28 | Reagovat

pane jo takhle to musí dycky skončit  to je hrozné to mě zabije :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-)  :-)  :D

8 Mannon Mannon | E-mail | Web | 1. listopadu 2011 v 21:47 | Reagovat

áááá :D :D tohle už je vážně smrt :D už se těším na dalšíí !!! ale rozhodně bych ještě dneska aspon polovinou další kapitolky nepohrdla :D

9 PAFFY PAFFY | E-mail | 1. listopadu 2011 v 21:48 | Reagovat

Takový konec ? ach jo ... :-( zase nebudu moct spat... ale jinak luxus preklad :-P

10 kaja kaja | E-mail | 1. listopadu 2011 v 21:58 | Reagovat

pani konecne se dozvi pravdu uz se tesim na dalsi kapitolu jsi uzasna   :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

11 adi adi | 1. listopadu 2011 v 22:01 | Reagovat

ahojky, chtěla bych se zeptat kolik kapitol má silence?

12 Janka Janka | 1. listopadu 2011 v 22:05 | Reagovat

má 34 kapitol :)

13 šaja šaja | 1. listopadu 2011 v 22:05 | Reagovat

Sbohem krásný, dlouhý a klidný spánku, vítej spánkový deficite O_O  O_O
Jinak super předlad, super kapitolky :-D

14 Anett Anett | 1. listopadu 2011 v 22:08 | Reagovat

do háje zase nic [:tired:]  [:tired:] at už ji tu pravdu konečne vyklopí nebo se z toho picnu [:tired:] zase čekat až do zejtra nééé :-D  [:tired:]

15 Christina Christina | 1. listopadu 2011 v 22:15 | Reagovat

??????????????????????????? A kde je zbytek? Takhle to utnout.... Konečně se něco dozvi!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

16 PAFFY PAFFY | E-mail | 1. listopadu 2011 v 23:28 | Reagovat

Ach jo .. 34 kapitol noja se z toho picnu...FAKT! Takhle nas tyrat xD hihi .. no... jeste ze mam dost prace abych neustale nemyslela na dalsi kapcu :-P

17 Wewu>>lína ! Wewu>>lína ! | Web | 2. listopadu 2011 v 8:49 | Reagovat

Úžasný, vážně! :D nemohu se dočkat další kapitolky!
POOKRÁÁÁČKOOOO xD

18 jena jena | 2. listopadu 2011 v 16:38 | Reagovat

no sláva, konečně

19 Marti Marti | Web | 2. listopadu 2011 v 19:50 | Reagovat

Dneska bude kapitolka dýl. Nějak nestíham.

20 viki viki | 2. listopadu 2011 v 20:59 | Reagovat

To nevadí, já si počkám ! :-)

21 Mijjja Mijjja | 2. listopadu 2011 v 21:37 | Reagovat

[19]: To nevadí, my počkáme ale moc a moc a moc se těšíme :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama