Silence - 20.kapitola 1/2

3. listopadu 2011 v 0:31 | Marti |  Silence (Becca Fitzpatrick)
kapitola 20


Moje první vědomá myšlenka byla, že jsem pod něčím zavřená. Ne. Zavřená v něčem. Zamčená v příjemné rakvi. Zapletená v nějaké síti. Bezbranná a řízená jiným tělem. Tělem, které vypadalo jako moje. Stejné ruce, stejné vlasy. Všechno bylo totožné až do posledního detailu - jenže nad tímhle jsem neměla žádnou kontrolu. Jednalo proti mé vůli a vtahovalo mě do nějakého proudu.
Moje druhá myšlenka byla na Patche.
Líbal mě. Líbila mě tak, že mě to děsilo ještě víc, než tělo, nad kterým jsem neměla žádnou kontrolu. Jeho ústa byla všude. Mokrá, teplá a sladká. Bylo to jako vzdálené hřmění. A jeho tělo ke mně stálo tak blízko, sálalo teplo.
Patch.
Překvapená a otřesená jsem se drápala minulostí pryč. Prosila jsem, abych z ní mohla vystoupit. Lapala jsem po dechu, jako kdybych se po dlouhé době vynořila ven na hladinu. V tu chvíli jsme otevřela oči.
"Co se děje?" zeptal se Jev a ochraně mě chytila za rameno, když jsem se mu hroutila do náruče. Byla jsem zpátky v žulové místnosti. Podél stěn blikalo světlo stejných svíček. Z té známosti mě zaplavila úleva. Byla jsem vyděšená z toho, jak jsem byla chycená ve vzpomínkách. Vyděšená z pocitu, že jsem byla držená v těle, které jsem nemohla ovládat.
"Tvoje vzpomínka byla o mně," vypadlo ze mě. "Ale neviděla jsem se dvakrát. Byla jsem v pasti uvnitř mého těla. Jenže jsem ho nemohla ovládat. Nemohla jsem se pohnout. Bylo to - děsivé."
"Cos viděla?" zeptal se a jeho tělo byla napjaté, jako kdyby bylo z kamene. Jeden neopatrný pohyb a mohl by se rozbít.
"Byli jsme tady nahoře. V té kůlně. Když jsem tě oslovila, neřekla jsem ti Jeve. Říkala jsem ti Patchi. A tys mě - líbal." Byla jsem moc šokovaná na to, abych se začala červenat.
Jev mi odhrnul vlasy z obličeje a pohladil mě po tváři. "Nic se neděje," zamumlal. "Dřív si mě znala jako Patche. To bylo jméno, které jsem používal, když jsme se setkali. Zřekl jsem se ho, když jsem tě ztratil. Od té doby jsem byl Jev."
Cítila jsem se hloupě, že jsem brečela, ale nemohla jsem ti zastavit. Jev byl Patch. Můj ex. Najednou dávalo všechno smysl. Nedivila jsem se, že nikdo neznal Jevovo jméno - změnil si ho potom, co mě unesli.
"Líbala jsem tě taky," řekla jsem a pořád tiše brečela. "V té vzpomínce."
Napjatý výraz v jeho tváři změkl. "A to je špatně?"
Napadlo mě, jestli jsem mu vůbec někdy řekla, co se mnou dělá jeho polibek. Bylo tak příjemné, že mě to v jeho vzpomínce vyděsilo.
Abych mu nemusela odpovídat, řekla jsem: "Před chvílí si řekl, že ses mě snažil přivést k sobě domů, ale Hank nás vyrušil. Myslím, že jsem to viděla v tvé paměti. Ale neviděla jsem Hanka. Nedošlo to tak daleko. Přerušila jsem spojení. Nezvládla jsem být v mém těle, protože jsem ho nemohla ovládat. Nebyla jsem připravená na to, jak moc reálné to bylo."
"Tělo ve kterém jsi byla, bylo tvoje," připomněl mi. "Tvoje v minulosti. Předtím, než jsi ztratila paměť."
Vyskočila jsem a začala přecházet po místnosti. "Musím se tam vrátit."
"Noro-"
"Musím se Hankovi postavit. A to nezvládnu, jestli se mu nepostavím tváří v tvář," řekla jsem a natáhla prst k Jevově jizvě. A postavit se tobě, napadlo mě. Tvému já, které zná celou pravdu.
Jev si mě změřil pohledem. "Chceš, abych tě vytáhnul ven?"
"Ne. Teď to zvládnu celé."
Ve chvíli, kdy jsem se vrátila zpátky do Jevovi vzpomínky, cítila jsem, jak mě znovu něco pohltilo. Další věc, kterou jsem začala vnímat byla, že už jsem zase v těle dívky, kterou jsem byla, než jsem ztratila paměť. Její tělo úplně ovládalo to moje a její myšlenky stavěly ty mé do pozadí. I přes paniku jsem se zhluboka nadechla a úplně se jí otevřela. Teda vlastně mě.
Venku na kůlnu dopadaly kapky deště a místností se nesla jejich ozvěna. Patch i já jsme byli mokří a on mi slíbával ze rtů kapky deště. Konečky prstů jsem se zahákla za konec jeho džín a přitáhla si ho blíž. Naše ústa se proplétala a teplo rozlévající se mi po těle odvádělo pozornost od chladného vzduchu.
Láskyplně se mi otřel o krk. "Miluju tě. Jsem šťastnější, než kdy jindy."
Už jsem se mu chystala odpovědět, když se z té nejtemnější části haly ozval zvláštně povědomý mužský hlas. "Tohle je vážně dojemné. Chyťte toho anděla."
Hrstka vysokých chlapů, nepochybně Nephilimů, se vyřítila ze stínu a obklopila Patche. Zkroutili mu ruce za zády. Neměla jsem ani čas vstřebat, co se vlastně stalo, když mi Patchův pronikl do myšlenek. Jeho hlas jsem slyšela tak jasně, jako kdyby mi mluvil přímo do ucha. Až začnu bojovat, uteč. Vem si Jeep. Nechoď domů. Zůstaň v Jeepu a nezastavuj, dokud tě nenajdu.
Muž, který zůstával v zadní části místnosti a poroučel mužům vykročil do děsivého karnevalu světel, které protkávaly místnost díky četným dírám v boudě. Na svůj věk byl nepřirozeně mladý. Měl jiskřivě modré oči a na rtech mu hrál nemilosrdný úsměv.
"Pane Millare," zašeptala jsem.
Jak tu mohl být? Po tom všem čím jsem si tu noc prošla, téměř osudném pokusu připravit mě o život, zjištění odporné pravdy o mém dědictví, po tom, co jsem to s Patchem všechno překonala, mělo mě čekat tohle? To nedávalo smysl.
"Dovol mi, abych se ti představil," řekl. "Jsem Černá ruka. Moc dobře jsem tvého otce Harrisona. Jsem rád, že tu teď s námi není, aby viděl, jak se tu špiníš s tím potomkem ďábla." Zavrtěl hlavou. "Nejsi dívka, v jakou jsem si myslel, že vyrosteš, Noro. Bratříčkování se s nepřítelem, vysmívání se vlastnímu dědictví. Ale tohle bych ti mohl odpustit." Důležitě se odmlčel. "Řekni mi, Noro. To tys zabila mého drahého přítele a kolegu, Chauceyho Langeaise?"
Krev mi ztuhla v žilách. Byla jsem rozpolcená mezi nutkáním zalhat a vědomím, že to bude stejně k ničemu. Věděl, že jsem zabila Chaunceyho. Jeho chladné rty stáhnuté do úšklebku se na mě mračily v tichém obvinění.
Teď! zakřičel Patch v mých myšlenkách. Běž!
Vyrazila jsem ke dveřím kůlny. Stačila jsem udělat jenom pár kroků předtím, než mě Nephil chytil za loket. Stejně rychle mi zkroutil druhou ruku za zády. Snažila jsem se mu vytrhnout. Každým zoufalým pohybem jsem se snažila dostat ke dveřím.
Hank Millar přešel kůlnu a stoupl si za mě. "Dlužím to Chaunceymu."
Jakýkoliv chlad jsem cítila kvůli dešti, teď zmizel. Teď mi pod košilí tekly potůčky potu.
"Sdíleli jsme jednu vizi. Chtěli jsme jí prožít až do konce," pokračoval Hank. "Kdo by tušil, že to ze všech lidí budeš zrovna ty, kdo to skoro všechno zničí?"
Odsunula jsem stranou peprnou odpověď, která mě napadla. Neodvážila jsem se postavit se Hankovi. Moje jediná výhoda byla čas. Potřebovala jsem ho udržet na mé straně.
Nephil mě otočil, když Hank zpod zadní části kalhot vytáhnul dlouhou, tenkou dýku.
Dotkni se mých zad. Patchův hlas plný paniky mi zněl v uších. Zoufale jsem se na něj podívala.
Jdi do mých vzpomínek. Dotkni se místa, kde mi křídla rostou ze zad. Přikývl a nutil mě tak k činu. Snadněji se to řekne, než udělá, vrátila jsem mu v myšlenkách, i když jsem věděla, že mě neuslyší. Dělilo nás pět nebo šest stop a oba nás drželi Nephilimové.
"Pusť mě," vyštěkla jsem na Nephilima, který mi držel ruce. "Oba víme, že já nikam nepůjdu. Nemůžu utéct vám všem."
Nephil se podíval na Hanka, který mu lehce kývnul, na znamení souhlasu. Pak si vzdychl, skoro jako kdyby ho tohle nudilo. "Mrzí mě, co musím udělat, Noro. Jenže musím zjednat spravedlnost. Chauncey by pro mě udělal to samé."
Promnula jsem si lokty, protože mě pálila kůže v místech, kde mě držel Nephil. "Spravedlnost? A co rodina? Jsem tvoje dcera. Krev tvé krve."
A nic víc.
"Jsi jenom špína na mém dědictví," odseknul. "Zrádce. Potupa."
Věnovala jsem mu ten nejtemnější pohled, který jsem v tu chvíli zvládla. Žaludek jsem měla zkroucený strachem. "Jsi tu, abys pomstil Chaunceyho nebo se jenom snažíš zachovat si tvář? Nemůžeš se vyrovnat s tím, že tvoje dcera chodí s padlým andělem a připadáš si trapně před tvojí Nephilimskou armádou? Trefila jsem se?" Tak tolik k mému nevytočení Hanka.
Lehce se zamračil.
Myslíš, že se můžeš dostat do mé paměti dřív, než ti zakroutí krkem? zasyčel Patch do mé mysli. Nedívala jsem se na něj. Bála jsem sem, že ztratím odhodlání, jestli to udělám. Oba jsme věděli, že katapultování mě do jeho paměti mě odsud nedostane. Bylo to jenom o dostání mé mysli do jeho minulosti. A já předpokládala, že zrovna tohle Patch chtěl. Abych byla na nějakém jiném místě, až mě Hank zabije. Patch věděl, že je tohle konec a chtěl mě uchránit od bolesti na mé vlastní popravě. Napadnul mě celkem směšný obrázek pštrosa s hlavou v písku.
Jestli mám za chvíli umřít, nebude to dřív, než řeknu slova, o kterých jsem doufala, že budou Hanka pronásledovat až po zbytek věčnosti.
"Myslím, že je dobře, že ses rozhodl vychovat Marcie jako svojí dceru místo mě," řekla jsem. "Je milá, oblíbená, chodí s těma správnejma klukama a je moc natvrdlá na to, aby se tě zeptala, co vlastně děláš. Ale já vím, že se můžou mrtví vracet zpátky. Viděla jsem dneska večer mého tátu. Toho pravého."
Hank se zamračil ještě víc.
"Jestli mě může navštívit můj táta, nic mi nebrání navštívit Marcie - nebo tvojí ženu. Ale u nich se nezastavím. Vím, že seš prohnanej a randíš s mojí mámou. Řeknu jí o tobě pravdu. Mrtvá nebo živá. Kolik myslíš, že stihneš schůzek předtím, než jí řeknu, žeš mě zabil?"
Tohle bylo všechno, co jsem stačila říct, než Patch vrazil koleno Nephilovi do žaludku, který mu držel pravou ruku. Nephil klesl na kolena a Patch dal pěstí do nosu dalšímu Nephilovi, který držel tu pravou. Ozvalo se příšerné křupnutí a pak bolestný výkřik.
Běžela jsem za Patchem a vrhla se k němu.
"Dělej," řekl a strkal mi ruku pod jeho košili.
Poslepu jsem rozevřenými dlaněmi hledala místo, kde z jeho zad vyrůstají křídla. Byly sice spíš duchovní podstaty a já je nemohla vidět ani cítit, ale s vědomím, že zabírají většinu jeho zad, jsem je nemohla minout.
Někdo -Hank nebo jiný Nephilim- mě chytil za ramena, ale já se mu vyškubla. Patch mě objal pažemi a přitisknul mě k sobě. Nebyl čas. Přejela jsem rukou po Patchových hladkých a svalnatých zádech. Kde byly jeho křídla?
Políbil mě hrubě na čelo a zamumlal něco nesrozumitelného. Nebyl čas na něco víc. V mysli mi explodovalo bílé světlo. Během chvíle jsem byla zachycená v temném vesmíru, který byl protkaný barevnými světly. Věděla jsem, že se musím posunout k jednomu z miliónu světýlek -ke kousku jeho paměti- ale byly snad míle daleko.
Slyšela jsem jak Hank křičí a věděla jsem, že to znamenalo, že jsem nebyla v jeho paměti. Možná byla moje ruka blízko k Patchovým křídlům, ale ne dost blízko. Nemohla jsem z mysli dostat všechny hrůzné scénáře toho, jak bolestivě mohl Hank ukončit můj život. Bojovala jsem proti tmě, která mě obklopovala. Byla jsem odhodlaná vidět alespoň ještě jednou Patche v jeho vzpomínkách. Dřív, než bude po všem.
Vidění se mi díky slzám rozmazalo. Konec. Nechtěla jsem být zrovna v téhle chvíli tady. Dostala jsem se sem bez varování. Bylo toho tolik, co jsem chtěla říct Patchovi. Věděl vůbec, jak moc pro mě znamená? Vždyť jsme byli spolu tak krátce - byli jsme teprve na začátku. Všechno to nemohlo jenom tak skončit.
Představila jsem si Patchovu tvář. Ze dne, kdy jsme se potkali úplně poprvé. Měl dlouhé vlasy, které se mu u uší kroutily a jeho oči vypadaly, jako kdyby věděly všechno. Vnímaly tajemství i touhy mé duše. Vzpomněla jsem si na překvapený výraz v jeho tváři, když jsem vrazila do herny v Bo, přerušila mu kulečník a chtěla po něm, aby mi pomohl s naším úkolem na biologii. Vzpomněla jsem si na jeho vlčí úsměv, povzbuzování, abych si zahrála s ním a jak se ke mně poprvé nahnul v mé kuchyni, aby mě políbil ...
Patch křičel taky. Ne v mých vzpomínkách, ale daleko pod mnou. V té kůlně. Dvě slova mě ale upoutaly nejvíc. Zněly zkresleně, jako kdyby přicházely z dálky.
Dohoda. Kompromis.
Zamračila jsem se a snažila se zaslechnout víc. Co to Patch říkal? Najednou jsem se začala bát. Ať už to bude cokoliv, nebude se mi to líbit.
Ne! zakřičela jsem. Musela jsem Patche zastavit. Snažila jsem se dostat zpátky k němu, ale byla jsem v nějakém vakuu a plula dál. Patchi! Cos mu to řekl?
Cítila jsem na těle zvláštní tahání, jako kdyby někdo tahal za nervová zakončení mé páteře. Křik za mnou utichnul a já se řítila směrem k oslepujícímu světlu uvnitř chodby k paměti Patche.
Zase.
Během chvíle jsem byla v druhé vzpomínce.
...
Znovu jsem stála ve vlhkém chladu plné kůlny. Byl tam Hank, jeho Nephilimové a Jev. Došlo mi, že tahle druhá vzpomínka začíná přesně tam, kde ta poslední skončila. Cítila jsem, jak jsem byla vržená do vize. Tentokrát už jsem ale nebyla uzamčená v mém minulém těle. Moje myšlenky i moje činy patřily mému současnému já. Tentokrát jsem byla neviditelný divák. Dívala jsem se na Jevovu verzi téhle chvíle. Takovou, jakou si jí pamatoval on.
Jev držel druhou verzi mého tělo. Bylo bezvládné až na ruce, které byly rozevřené na jeho zádech. Oči měla moje druhá verze zapadlé a bylo vidět jenom bělmo. Přemýšlela jsem o tom, jestli si budu pamatovat i tyhle vzpomínky, až se odtud dostanu.
"Ach, ano. O tomhle triku jsem slyšel," řekl Hank. "Takže předpokládám, že je to pravda, viď? Je v tvé paměti, zatímco spolu mluvíme a to vše pouhým dotekem tvých křídel?"
Podívala jsem se na Hanka a ucítila vlnu bezmoci. Řekla jsem právě, že to byl můj otec? Jo, řekla. Cítila jsem nutkání rozběhnout se k němu a mlátit ho pěstmi do hrudi, dokud by to nepopřel. Pravda mě ale pálila jako horečka. Mohla jsem ho nenávidět jak jsem chtěla, ale to neměnilo nic na faktu, že jeho odporná krev kolovala v mých žilách. Harrison Grey mi dal lásku rodiče, ale Hank Millar mi dal život.
"Udělám s tebou dohodu," řekl Jev drsným hlasem. "Cokoliv chceš výměnou za život Nory."
Hank škubl rty. "Co já bych měl chtít z věcí, které máš?"
"Stavíš armádu Nephilimů s nadějí, že svrhnete padlé anděly před Chešvanem. Nedívej se tak překvapeně. Nejsem jediný anděl, který ví, co máš za lubem. Skupiny padlých andělů vytvářejí aliance. Půjdou připomenout svým Nephilimským vazalům, že se nikdy neosvobodí. Nebude to moc hezký Chešvan pro žádného Nephila, který nese znamení Černé ruky na znamení věrnosti. A to je jenom špička ledovce pokud jde o to, co mají ještě v plánu. Nemáš šanci to zvládnout bez člověka uvnitř."
Hank pokynul svým mužům. "Nechte mě tu samotného s andělem. Tu holku vezměte ven."
"Seš blázen, jestli si myslíš, že jí pustím z očí," řekl Jev. Hank s pobaveným odfrknutím svolil. "Jak chceš. Drž jí, dokud můžeš."
Když Nephilimové odešli, řekl Hank. "Pokračuj."
"Nech Noru žít a já je pro tebe budu špehovat."
Hank zvedl obočí. "Ale, ale. Tvoje city k ní jsou hlubší, než jsem si myslela." Očima přejel po mém těle v bezvědomí. "Troufám si říct, že za to nestojí. Ale bohužel, je mi jedno co si ty a tvoji kamarádi strážní andělé myslí o mých plánech. Mám daleko větší zájem zjistit co si myslí padlí andělé a o jaké protiopatření by se mohli pokusit. Ty už ale nejsi jeden z nich. Tak jak bys mohl být zasvěcený do jejich věcí?"
"To už nech na mě."
Hank ho zkoumavě přejel pohledem. "Dobře," řekl nakonec. "Tohle mě zajímá." Pokrčil rameny. "Já tu nejsem ten, kdo může něco ztratit. Beru to tak, že mi složíš přísahu?"
"Jinak to ani nejde," řekl chladně Jev.
Hank sáhnul znovu pro dýku k pásku u kalhot a přejel s ní přes dlaň pravé ruky. "Přísahám, že tu holku nechám naživu. Jestli poruším mou přísahu, žádám, abych mohl zemřít a vrátit se do prachu, z něhož jsem vzešel."
Jev si vzal od něj dýku a říznul se do dlaně. Sevřel ruku v pěst a setřásl na zem pár kapek krve. "Přísahám, že tě budu informovat o všem, co padlí andělé plánují. Jestli poruším mou přísahu, dobrovolně se nechám uvěznit v řetězech pekla."
Oba si podali krvácející ruce a smísili svojí krev. Ve chvíli kdy se od sebe odtáhly, jejich zranění se dokonale uzdravilo.
"Budeme v kontaktu," řekl Hank ironicky a začal si oprašovat košili, jako kdyby ho jen pobyt v kůlně nějak pošpinil. Zvedl telefon k uchu, a když si všimnul, že ho Jev pozoruje, řekl: "Musím nechat přistavit auto."
Když ale promluvil do telefonu, v jeho slovech byl slyšet tvrdý podtón. "Pošli moje muže dovnitř. Všechny. Chci vzít tu holku pryč."
Jev zůstal klidný. Když se ale k boudě začaly blížit zvuky běžících mužů, řekl: "Co to má znamenat?"
"Přísahal jsem, že jí nechám žít," informoval ho Hank. "Kdy jí propustím je na mě - a na tobě. Je tvoje hned, jakmile mi dáš dost informací na to, abych si byl jistý prohrou padlých andělů při Chešvanu. Do té doby je Nora moje pojistka."
Jev stočil pohled ke dveřím, ale Hank jemně poznamenal: "Tudy neprojdeš. Je to dvacet na jednoho. Ani jeden z nás by neviděl rád, kdyby byla Nora zraněná při rvačce. Zkus myslet. Vzdej se jí."
Jev chytil Hanka za rukáv a přitáhnul ho k sobě. "Jestli jí vezmeš pryč, bude tvoje mrtvola hnojit zemi, na které právě stojíme," řekl a v jeho hlase bylo víc nenávisti, než jsem kdy slyšela.
V Hankově výrazu se ale strach neodrážel. Kdyby nic jiného, vypadal spíš arogantně. "Moje mrtvola? Teď bych se měl jako smát?"
Hank otevřel dveře a jeho muži se vřítili dovnitř.
Stejně jako sen, Jevovi vzpomínky skončily ještě předtím, než začaly. Chvíli jsme byla dezorientovaná, ale pak jsem zamžourala a uviděla žulovou místnost. Proti světlu svíček se tyčila Jevova silueta. Plamen vyzařoval jen tolik světla, abych viděla lesk v jeho očích. Opravdový temný anděl.
 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Iveta Iveta | 3. listopadu 2011 v 1:22 | Reagovat

Nemám slov.... nevím, jak teď usnu... :D

2 lola lola | 3. listopadu 2011 v 7:10 | Reagovat

Nádhera :D :)

3 kaja kaja | E-mail | 3. listopadu 2011 v 7:13 | Reagovat

miluju tuhle knizku :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

4 viki viki | 3. listopadu 2011 v 7:39 | Reagovat

Děkuji za překlad !

5 annaliesen annaliesen | 3. listopadu 2011 v 8:42 | Reagovat

nádhera těším se na další díl :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

6 Catrina Catrina | 3. listopadu 2011 v 9:37 | Reagovat

Krása jássa. Bomba. Těším se na další díl.

7 ruzovka ruzovka | 3. listopadu 2011 v 9:58 | Reagovat

Super! Moc díky!

8 Wewu>>lína ! Wewu>>lína ! | Web | 3. listopadu 2011 v 12:03 | Reagovat

Wow!! ÚÚžasnýýý....tuhle knihu fakt zbožňuji!!! ;))
Hooonem dáále :-D  :-D

9 Life's good Life's good | 3. listopadu 2011 v 13:47 | Reagovat

wow O_O dokonalost... konečně vím, co se stalo potom, jak Hank nachytal Patche a Noru v jeho skromném příbytku :D nečekala jsem, že bych se to mohla dozvědět až v polovině knihy :D

moc děkuju za překlad, obdivuju tě, jak to děláš a i rychlost :)

10 šaja šaja | 3. listopadu 2011 v 15:08 | Reagovat

má hrdinko, nemám slov, strašně děkuji :-D

11 eůli eůli | 3. listopadu 2011 v 15:49 | Reagovat

fascinující

12 terushka terushka | E-mail | 3. listopadu 2011 v 16:19 | Reagovat

Nádherááá!! Si úžasná!! :-D Kdy bude pokráčko?? :-D  :-D  :-D  :-D

13 Anett Anett | 3. listopadu 2011 v 16:42 | Reagovat

superrrrrrr :-D  :-D konečne vime co se stalo kdy bude dalšíí?? prosííím [:tired:]

14 PAFFY PAFFY | E-mail | Web | 3. listopadu 2011 v 16:45 | Reagovat

áááá to ne jen půlka :-( ach jo .... to mi nedělej... to bude moje smrt

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama