Covet - 14.kapitola

1. prosince 2011 v 20:19 | Marti

kapitola 14



Byl krásný, pomyslela si Marie Terese.

Muž, který jí zachránil, byl naprosto nádherný. Husté tmavé vlasy. Teplá hnědá kůže. A i když měl na tváři modřiny, bylo vidět, že je neskutečně sexy.

Marie Terese si frustrovaně přitáhla jednu ze stoliček od stolu s make-upem a postavila jí před sebe. "Jestli si sedneš, dojdu si pro žínku."

Muž, který se kvůli ní popral, se začal rozhlížet a ona se snažila ignorovat to, co musel kolem vidět: skopnuté a poškrábané boty na podpatku, roztrhané minisukně visící z lavičky, všude poházené ručníky, pár kozaček až ke stehnům přehozených přes osvětlené zrcadlo, tašky na zemi.

S ohledem na jeho elegantní černý proužkovaný oblek, tenhle laciný nepořádek jistě nebyl něco, na co by byl zvyklý.

"Prosím, sedmi si," řekla.

Šedé oči muže se k ní obrátily. Zůstal na ní zírat. Byl asi o dvacet centimetrů větší než ona a v ramenou byl tak dvakrát širší. Ale ona se u něj necítila nepříjemně. A ani se nebála.

A ta jeho kolínská. Voněl nádherně.

"Jsi v pořádku?" zeptal se znova. Nebyla to otázka, ale spíš tichý akt zájmu. Jako kdyby jí nechtěl nechat ani dotknout se šrámu na jeho tváři, dokud si nebude jistý, že není zraněná. Marie Terese zamrkala. "Já ... je mi fajn."

"A co tvoje ruka? Držel tě dost tvrdě."

Marie Terese si odkryla paži. "Podíváš se ...?

Naklonil se a svojí teplou dlaň jí omotal kolem zápěstí. Teplé a jemné. Nedržel jí tvrdě. Ani chtivě. Ani ... majetnicky. Něžně.

Najednou uslyšela v hlavě hlas toho kluka: Ty ale nejsi žena.

Ta hnusná poznámka byla krutá a měla jí zranit, a to se mu taky podařilo ... hlavně proto, že jenom nahlas vyslovil to,co ona si stejně myslela. Nebyla žena. Nebyla ... nic. Byla jenom prázdná schránka.

Marie Terese vyprostila ruku z doteku toho muže a zase si jí zakryla. Nezvládla by jeho soucit. Nějakým zvláštním způsobem by to bylo ještě horší, než snést jeho urážku.

"Budeš tam mít modřinu," zašeptal.

Co že to chtěla udělat? Jo ... jasně. Žínka. Umýt ho. "Sedni si sem. Hned jsem zpátky."

Šla do sprchy a vzala si z komínku u umyvadla žínku. Vzala malou misku, aby do ní natočila trošku horké vody. Když čekala, až se voda ohřeje, podívala se na sebe do zrcadla. Oči měla doširoka rozevřené a trošku zmatené. Ne ale kvůli těm dvěma blbcům, co se k ní chovali tak hnusně a nevhodně. Bylo to kvůli tomu rváči s jemnýma rukama, co seděl kousek od ní na židli ... kvůli muži, co vypadal jako právník, ale bojoval jako Oscar De La Hoya.

Když se vracela ke stoličce, byla o něco klidnější.

Alespoň, dokud se mu nepodívala do očí. Díval se na ní, jako kdyby chtěl absorbovat její podobu do své paměti. Nebylo jí nepříjemné, jak se na ní díval, ale spíš to, jak se kvůli tomu cítila. Už nebyla tak prázdná.

"Díval ses na sebe?" zeptala se, jenom aby něco řekla.

Zavrtěl hlavou. Nezdálo se, že by mu nějak záleželo na tom, aby se otočil a podíval se do zrcadla za sebou. Položila misku a nandala si latexové rukavice předtím, než namočila žínku.

"Máš na tváři šrám."

"Jo, to mám."

"Připrav se." Neudělal to. Ani se nepohnul, když se dotknula jeho otevřené rány.

Ťupkala mu ručníkem po tváři, než ho dala do mísy a pak zase znova.

Zavřel oči a pootevřel rty. Jeho hrudník se pravidelně zvedal a klesal. Byla tak blízko, že viděla stín na jeho čelisti, všechny jeho dlouhé řasy a upravené husté vlasy. Měl propíchnuté ucho. Ale jenom na pravé straně. Nejspíš tam před lety nosil nějakou náušnici.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se hlubokým hlasem.

Nikdy nikomu neřekla své pravé jméno Johnsová. Ale on nebyl John. Kdyby tenhle muž nepřišel, bylo to pro ní dost zlé: Trez byl pryč z klubu, vyhazovači byli u nějaké rvačky a z budovy byl východ přímo na parkoviště. Těm dvěma týpkům by stačila chvíle a bez problémů by jí mohli odvléct do auta a ...

"Máš na košili krev," řekla a vrátila žínku zpátky do misky.

Jo, parádní rozhovor, pomyslela si.

Otevřel oči, ale nepodíval se na sebe. Díval se na ní. "Mám i jiné košile."

"Jo, to bych se vsadila."

Trochu se zamračil. "Znamená to, že se ti něco takového stává často?"

Každého jiného by po téhle otázce rychle odbila, ale kvůli tomu, co pro ní udělal cítila, že si zaslouží trošku pravdivější odpověď.

"Je tu nějaká šance, že seš tajnej?" zašeptala. "Ne, že bys mi to řekl, ale stejně se musím zeptat."

Sáhl do kapsy saka a vytáhl svojí vizitku. "Ani náhodou. Nejsem policajt. Nedělám nic nelegálního. Teda teď už ne. A i kdybych odznak chtěl, nedostal bych ho. Takže mi ironicky můžeš věřit."

Podívala na se jeho vizitku Firma diPietro. Adresa v centru Caldwellu. Drahá vizitka. Efektní a profesionální logo. Hodně čísel a e-mailů.

Položila jí na pult. Instinkt jí říkal, že vážně nepatří mezi Caldwellské tajné. Ale věřit mu? Ona už lidem nedůvěřovala.

"Takže, stává se tohle často?"

Marie Terese se vrátila k práci. Otírala mu krev od tváře k ústům. "Většina lidí je v pohodě. A starají se tady o nás. Nikdy jsem nebyla zraněná."

"Ty jsi ... tanečnice?"

Na chvíli se nechala vtáhnout do své fantazie, kde by mu řekla, že vážně pracuje v jedné z těch klecí a tancuje. A že jenom pastvou pro oči. Mohla by odhadnout, co by udělal. Hluboce by si oddechnul a začal by se na ní dívat jako na každou další ženu, která po něm hází pohledem. Žádné komplikace, žádné důsledky. Jenom obyčejné flirtování mezi dvěma lidmi, které by mohlo vést k posteli.

Její mlčení mu vyrazilo dech. Ale ne tím dobrým způsobem.

Vydechl a svaly na krku se mu napjaly, jako kdyby bojoval s tím, aby sebou škubnul.

Přesně takhle to bylo: Ona už nikdy neprožije s mužem normální poznávání se navzájem. Měla temné tajemství, které jí jenom nutilo přemýšlet nad tím, kolik rande může mít předtím, než se to všechno provalí - a kdy zalže a řekne, že to jenom zapomněla prozradit.

"Jak jsou na tom tvoje ruce?" řekla, aby zaplnilo ticho mezi nimi. Když je natáhnul, zkontrolovala jeho klouby. Měl je nateklé a krvácely mu. Když na ně znovu použila žínku, zeptala se ho: "Často zachraňuješ ženy v nesnázích?"

"Ne, vlastně ani ne. Jen tak mimochodem, nemáš na sobě náušnice."

Dotkla se uší. "Jo, já vím. Chtěla jsem si je dneska vzít, ale ..."

"Já jsem Vin." Zvedl dlaň a čekal. "Rád tě poznávám."

Za jiných okolností by se na něj musela usmát. Ještě před deseti lety by se na něj usmála a sevřela jeho dlaň v té svojí. Teď ale cítila jenom smutek.

"Taky mě těší. Vine."

"A tvoje jméno?"

Vzala ho za ruku a sklonila se, aby mu mohla ošetřit klouby. "Marie Terese. Jmenuju se ... Marie Terese."

...

Měla tak krásné oči.

Marie Terese -s nádherným francouzským jménem- měla naprosto překrásné oči.

A dotýkala se ho tak něžně, když mu opatrně čistila rány teplou žínkou. Omývala ho, jako kdyby byly jeho škrábance a šrámy něco důležitého.

Sakra, klidně by se s někým znova porval, aby ho pak mohla znova ošetřovat.

"Měl bys jít nejspíš k doktorovi," řekla mu a přejela mu malým ručníkem přes jeho rozbité klouby.

Jen náhodou si všimnul, že byla žínka sice na začátku bílá, ale teď jí jeho krev obarvila na růžovo. Byl rád, že si vzala latexové rukavice. Ne proto, že by byl HIV pozitivní, jenom doufal, že to gesto něco znamenalo. Možná to udělala proto, že je zvyklá se chránit při svém způsobu života.

Doufal, že opravdu jenom tancovala. Vážně jo.

Vymáchala žínku. "Řekla jsem, že bys měl radši zajít k doktorovi."

"Bude v pořádku." Ale bude ona? Co by se stalo, kdyby on a Jim nepřišli?

Bože, měl na ní najednou tolik otázek. Chtěl vědět, proč někdo jako ona působil v téhle branži. Chtěl vědět, jaká příšerná věc jí přivedla na tohle místo. Chtěl vědět ... co by pro ní mohl udělat, aby jí pomohl. Ne jenom dneska v noci, ale i zítra a všechny dny potom.

Jenže jemu do toho nic nebylo. Přesněji řečeno, měl pocit, že kdyby se z ní pokusil vytáhnout nějaké podrobnosti, uzavřela by se před ním.

"Můžu se tě na něco zeptat?" vypadlo z něj, protože si nemohl pomoct.

Zarazila se. "Dobře."

Věděl, že neměl dělat to, k čemu se chystal, ale nemohl bojovat proti tomu neskutečnému magnetismu, který ho k ní přitahoval. Nemělo to nic společného s jeho myslí, mělo to co dělat s jeho ... fajn, kdyby řekl srdce, nejspíš by to znělo až moc melodramaticky. Byl si ale jistý, že to vycházelo ze středu jeho hrudi.

Fajn, možná to vážně bylo tou věcí pod jeho hrudní kostí.

"Nešla bys se mnou na večeři?"

Dveře do šatny se otevřely dokořán a dovnitř vešla prostitutka se zrzavými vlasy, kvůli které Devina tak naštvaně odešla.

"Ach! Promiňte ... nevěděla jsem, že tu někdo je." Když se podívala na Vina, její jasně rudé rty se rozšířily do falešného úsměvu, který naznačoval, že až moc dobře věděla, kdo je v šatně. Marie Terese se od něj vzdálila a vzala sebou svojí teplou žínku, misku s vodou i svoje jemné ruce. "Byli jsme zrovna na odchodu, Gino."

Vin pochopil narážku a vstal. Zatímco proklínal zrzku za to, že je vyrušila, všimnul si stolu plného make-upu, což mu připomnělo, že ona měla větší právo být tam, než on.

Marie Terese šla do koupelny. Představoval si jak myje mísu, máchá žínku a pak si sundavá rukavice. Chtěl za ní jít a rozloučit se a ... ona zatím vyšla z koupelny a smísila se s davem venku.

Zíral na dveře, kterými prošla, zatímco prostitutka vedle něj si s ním pořád povídala. Najednou Vinem prošel zvláštní pocit. Bylo to, jako kdyby se na zemi shromáždila mlha a její úponky se napojovaly na jeho nohy, přecházely mu po hrudníku pořád dál, až k jeho mozku. Najednou začal být vařící zvenku ale úplně ledový zevnitř...

Kurva, věděl přesně, co to bylo. Věděl co se děje. Byly to už roky, ale moc dobře věděl, co tenhle pocit znamenal.

Vin popadl do ruky židli a tvrdě na ní dosednul.

Dýchej. Jenom dýchej, ty jeden blbej bastarde. Dýchej ...

"Tak jsem viděla, že tvoje holka už odešla," řekl zrzka, když se k němu pomalu přibližovala. "Nestojíš o společnost?"

Ruce s dlouhými nehty barvy krve se k němu natáhly a přitáhly si ho za krví zborcenou klopu. Odstrčil je svými rozmlácenými dlaněmi. "Přestaň s tím ..."

"Seš si jistej?"

Bože. Začínal být ještě žhavější zvenku a ještě mrazivější zevnitř. Musel to zastavit ... nechtěl znát zprávu, která k němu přicházela. Nechtěl mít vidění, nechtěl s nikým komunikovat, ani se dívat do budoucnosti. Byl to ale jenom telegraf, který byl bezmocný a nemohl jen tak odmítal zprávy, které mu někdo posílal.

Nejdřív ten muž ve výtahu, pak ti dva venku ... a teď tohle.

Už před lety se zbavil téhle své temné stránky. Tak proč tady byla najednou zpátky?

Rusovláska se mu otřela o rameno a naklonila se k jeho uchu. "Dovol mi se o tebe postarat-"

"Gino, nech toho, jo?"

Vin vzhlédnul, když uslyšel hlas Marie Terese. Otevřel ústa, aby promluvil. Jenže z nich nic nevyšlo. Bylo to horší. Když se na ní díval, byla jako vír, který do sebe vcucával všechno okolo. Všechno kromě jí bylo rozmazané. Připravil se na to, co bude následovat - a samozřejmě to přišlo hned v zápětí. U jeho nohou se začalo něco třást a mlha začala stoupat. Vpíjela se do jeho těla. Zachvacovala jeho kolena, břicho a ramena ...

"Cokoliv, já se nepotřebuju někoho doprošovat," řekla Gina a zamířila ke dveřím. "Bav se - stejně s ním už nic nebude. Vypadá, jako kdyby si něčeho pořádně šlehnul."

"Vine?" Marie Terese přišla až k němu. "Vine, slyšíš mě? Jsi v pořádku-"

Slova z něj začala vybublávat. Ten hlas nebyl jeho. Byl posedlý. To překonalo jeho vlastní vědomí, protože ta zpráva nebyla určená pro něj. On jí jenom vyslovil.

Najednou uslyšel nesmyslné zvuky: "Theio th Iskow ... Theio th Iskow ..."

Zbledla a ustoupila. Rukou si sevřela krk. "Kdo?"

"Theio ... th ... Iskow ..."

Vinův hlas byl hluboký, temný a nedával mu žádný smysl. I když se pokusil slabiky rozpoznat a dešifrovat v hlavě co měly znamenat. To byla nejhorší část jeho prokletí. Nemohl nijak ovlivnit budoucnost, protože nevěděl, co bylo předpovězeno.

Marie Terese od něj couvala pryč, dokud zády nenarazila do dveří. Tvář měla bledou a oči doširoka rozevřené. Třesoucíma se rukama šátrala po klice. Pak rychle otevřela dveře a vyrazila ven z šatny, když se od něj snažila zoufale rychle dostat pryč.

Její absence byla to, co Vina dostalo zpátky do reality. Zlomila neviditelné řetězy, které ho držely a měnily ho v obyčejnou loutku ... nevěděl co to bylo. Nikdy to nevěděl.

Od prvního okamžiku, kdy ho to ovládlo, byl úplně bezmocný ohledně toho co povídal a proč. Ze všech lidí na téhle planetě to musel být zrovna on, kdo nesl tohle příšerné břemeno.

Dobrý Bože, co měl dělat? Nemohl fungovat ve svém zaměstnání ani ve svém životě se zásahy, jako byly tyhle. A nechtěl se vrátit k tomu, co dělal jako mladík, když si o něm lidi mysleli, že se bláznil.

Tohle by se nemělo stávat. Už se o to přece postaral.

Položil si dlaně na kolena a nechal hlavu klesnout mezi ramena. Dech měl mělký a jediné co ho drželo ve vzpřímené poloze, byly jeho napjaté lokty.

Takhle ho taky našel Jim. "Vine? Co to děláš, chlapáku? Máš otřes mozku?"

Kéž by. Klidně by si vybral i krvácení do mozku než to příšerné mumlání v neznámém jazyce. Vin se donutil vzhlédnout k Jimovi. A protože jeho ústa ještě nejspíš neskončila s vypouštěním věcí, které nemohl nijak ovlivnit, slyšel sám sebe říct: "Věříš v démony, Jime?"

Chlapík se zamračil. "Pardon?"

"Démoni ..."

Nastala dlouhá pauza, než Jim řekl: "Co kdybych tě vzal domů? Nevypadáš moc dobře."

Jimovo nenápadné odbočení od odpovědi na jeho otázku mu připomnělo množství lidí v jeho životě, kteří mu říkali, že je to blázen. Bylo tu ale i hodně jiných reakcí. Třeba Marie Teresin běh jako o život nebo upřímná bezcitnost a krutost - té se mu dostalo, když byl ještě dítě.

A Jim měl pravdu. Musel jít domů. Ale předtím by měl sakra najít Marii Terese a říct jí ... a co vlastně?

Že od jedenácti do sedmnácti, se mu tyhle věci stávaly pravidelně? To, že díky tomu ztratil všechny přátele a to, že mu lidí říkali blázne, ho donutilo naučit se bojovat? Že mu bylo líto, že jí dneska v noci nahnal dvakrát strach?

To co by ale měla vědět bylo, že všechno co řekl, byla svatá pravda a že by si měla dávat pozor? Protože on se nikdy nemýlil. Klidně ať ho pošle do pekla a zase zpátky ... ale všechno co řekl, se vždycky stalo.

Což, jak věděl, nikdy nebyla moc dobrá zpráva. Nakonec mu vždycky někdo řekl, co vlastně říkal a co to znamenalo. Bože, jak ho následky té pravdy děsily. Když byl mladý a měl strach, mohl jít do své ložnice, zavřít za sebou dveře, schovat se a třást se.

Stejně jako viděl mrtvé lidi, taky dokázal předpovídat budoucnost. Zlou, krvavou a destruktivní.

Takže v jakém nebezpečí byla Marie Terese?

"No tak, Vine. Pojď."

Vin se podíval ke dveřím šatny. Pravděpodobně bylo to nejlepší, co pro tu ženu mol udělat to, nechat jí v tichosti odejít - všechno vysvětlení, co by jí mohl dát, by jí jenom víc vyděsilo a ona by se stáhla ještě víc do sebe. Jenže tím by jí nepomohl vyhnout se problémům, které se jí brzy postaví do cesty.

"Vine ... dovol mi tě odsud dostat."

"Je v nebezpečí."

"Vine, podívej se na mě." Ukázal na svoje oči. "Podívej se na mě. Jdeme domů. Hned. Nejspíš sis narazil hlavu a teď procházíš nějakým vážným šokem. Nemám žádné lékařské znalosti. Ale seš dost natvrdlej jestli si myslíš, že tě tady nechám dál samotného. Pojď se mnou - hned."

Sakra, nesnášel tyhle následky. Měl závratě, byl dezorientovaný a zmatený. Navíc měl strach z toho co řekl a jeho pocity se mu pomalu začaly vymykat z rukou - sakra, navíc ten ´co se to tu sakra děje´ výraz na Jimově tváři ... vzpomněl si na všechno. Už tolikrát to viděl ... Vin ani nemohl spočítat kolikrát už to bylo, ale nenáviděl to.

"Máš pravdu," řekl a snažil se trochu vzpamatovat. "Máš úplnou pravdu."

Vždycky se mohl vrátit a promluvit si s ní později, až věci nebudou tak čerstvé. Třeba zítra. Vrátí se sem zítra hned, jak otevřou klub. To bylo to nejlepší, co mohl udělat.

Pomalu se zvednul ze židle a šel k místu, kde nechala na stolku položenou jeho vizitku. Vytáhnul svoje pero a napsal na zadní stranu dvě slova a pak se rozhlédnul po kabelkách kolem. Hned věděl, jaká taška byla její. Vedle růžovo fialové Ed Hardys, Guccim a dvěma stejnýma Harakuju Lovers ... stála obyčejná černá kabelka s logem Nike.

Potom, co jí zasunul dovnitř, vydal se ke dveřím. Ramena ho bolela. V pravě ruce mu začalo píchat a v žebrech ucítil nesnesitelnou bolest pokaždé, když se nadechl. Největší průser byla ale bolest hlavy. Přímo mezi jeho spánky. To ale nemělo nic společného s bojem. Měl to vždycky po ... prostě po tom. Ať už to bylo cokoliv.

V chodbě se rozhlédnul na obě dvě strany, ale Marii Terese nikde neviděl.

Na okamžik měl silné a neutuchající nutkání jít jí najít, ale když ho Jim chytil za paži, vložil svojí důvěru do racionality tohohle muže a nechal se vést k východu z klubu.

"Počkej tady." Jim zaklepal na dveře manažera. Když ten chlap přišel, dočkali se dalšího kola poděkování a pak se Vin přistihnul, že dýchá studený a svěží vzduch. Kriste ... tohle je ale noc.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Cava Cava | 2. prosince 2011 v 10:17 | Reagovat

wow... diky moc za preklad!

2 Ana Ana | 2. prosince 2011 v 14:21 | Reagovat

Skvelá kapitola, ďakujem.

3 lucia lucia | 2. prosince 2011 v 19:16 | Reagovat

Ďakujem :-D

4 ssendy ssendy | 2. prosince 2011 v 20:24 | Reagovat

Děkuji, moc se těším na pokračování

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama