Covet - 16.kapitola

3. prosince 2011 v 23:07 | Marti

kapitola 16



Jima ráno probudilo bušení na dveře.

I když spal jako zabitý, byl okamžitě vzhůru. Hned zamířil přes byt ke dveřím. Díky žaluzii na velkém okně a dvěma malým nad kuchyňským dřezem, neměl nejmenší tušení, kdo by mohl klepat.

Vzhledem k jeho minulosti to nemusel být přítel. Pes, který hned zaparkoval vedle něj zvedl hlavu a tázavě se na něj podíval. "Nemám tušení, kdo to může být," řekl Jim, sehnul se pro zbraň a nahý se skryl na druhé straně žaluzií. Roztáhl je a uviděl M6 zaparkované na příjezdové cestě.

"Vine?" zavolal.

"Jo," ozvala se tlumená odpověď.

"Vydrž." Jim vrátil pistoli zpátky do pouzdra, které viselo na sloupku jeho postele. Natáhl si boxerky. Když otevřel dveře, našel před nimi stát Vina diPietra. Vypadal dost neklidně. I když byl umytý, oholený a měl na sobě ležérní oblek boháče, tvář měl pohmožděnou a jeho výraz byl pekelně vážný.

"Už jsi dneska viděl zprávy?" zeptal se.

"Ne." Jim uhnul, aby mohl projít dovnitř. "Jak jsi mě našel?"

"Chuck mi řekl kde bydlíš. Neptal bych se na to, ale neměl tvoje číslo." Vin přešel k televizi a zapnul jí. Zatímco přepínal kanály, pes si to nakráčel před něj a očichal ho.

Ten malej chlapák ho musel schválit, protože se mu uvelebil na mokasínách.

"Sakra ... nemůžu to najít ... jsou toho plné celé místní zprávy," zamumlal Vin.

Jim se podíval na digitální hodiny u jeho postele. Sedm sedmnáct. Budíka měl na šestou, ale nejspíš ho zapomněl nastavit. "Co je ve zprávách?"

V tu chvíli Todayshow přerušily místní zprávy. Caldwellská celkem pěkná hlasatelka se vážně dívala do kamery.

"Mrtvá těla dvou mladých mužů, kteří byli nalezeni v ulici Tentrh brzy dneska ráno, byla identifikována jako Brian Wilnslow a Robert Gnomes. Oběma bylo dvacet jedna let."

Na obrazovce se vedle její blonďaté hlavy objevily fotky dvou vysokoškoláků, se kterýma se včera s Vinem porvali. "Zjevně podlehli střelným ranám. Jejich těla byla nalezena návštěvníkem jednoho klubu ve čtyři hodiny ráno. Podle mluvčí CPD, byli spolubydlící na univerzitě Suny v Caldwellu naposledy spatřeni v klubu Železná maska, které se nachází v nebezpečné oblasti. Dosud nebyli jmenování žádní podezřelí."

Úhel kamery se změnil a ona se otočila do nové kamery. "A teď další novinky, arašídové máslo ..."

Když se Vin ohlédl přes rameno, najednou se choval soustředěně a klidně. To se ale moc neshodovalo s jejich situací s tím, že asi mají za zadkem policajty. "Ten chlap s knírkem a brýlemi. Viděl nás, když jsem se s nima prali na chodbě. To by mohl být problém. Nezabili jsme je, ale je tu dost velká šance, že se nám to dost zkomplikuje."

To má recht.

Jim se odvrátil. Přešel ke skříni a vytáhnul instantní kafe. Už ho bylo ve skleničce jenom tak centimetr. To nestačilo skoro ani na jeden hrníček, natož na dva. Ale to nevadilo: stejně to bude pořád chutnat jako šlichta.

Dal skleničku zpátky a přešel k ledničce, i když v ní nic neměl. "Haló? Seš tady, Herone?"

"Slyšel jsem, cos říkal." A zatraceně moc si přál, aby někdo nezastřelil ty dva idioty. Dostat se do pěstního souboje byla jedna věc. Být zapletený do střelby bylo něco úplně jiného - tak či onak, vzbudí to rozruch u vlády U.S. A to poslední co teď potřeboval, bylo čelit opět jeho starým šéfům. A být obviněn z vraždy CPD bylo určitě něco, co by ho dostalo na jejich radar.

"Rád bych to udržel v takové tichosti, v jaké to bude možné," řekl a zavřel dveře ledničky.

"Já taky, ale jestli mě ten majitel klubu bude chtít najít, najde mě."

V tom měl pravdu Vin dal včera té prostitutce, kterou zachránil svojí vizitku. Za předpokladu, že ta černá taška byla její a ona se v ní aspoň trošku prohrabovala, byl tam uvedený jeho kontakt.

Vin se sklonil a poškrabal psa za ušima. "Pochybuju, že budeme mít možnost se z toho úplně vyvlíknout. Mám ale excelentní právníky."

"To se vsadím." Sakra, pomyslel si Jim. Nemohl jen tak vypadnout z města - ne, když tu byl Vin, jehož budoucnost visela na vlásku.

Fajn, tohle nebyla komplikace, kterou by zrovna teď potřeboval.

Jim kývl k otevřené koupelně. "Poslouchej, radši se osprchuju a půjdu do práce. Ten chlap, pro kterýho stavíme ten barák, umí bejt pěkná osina v zadku."

Vin s úsměvem vzhlédl. "Zvláštní, myslím si to samé o svém šéfovi - jenže já pracuju sám pro sebe."

"Aspoň máš sám sebe přečteného."

"Jo. Víc než ty. Je sobota. Takže dneska nejdeš na stavbu."

Sobota. Sakra. Zapomněl na to, jaký den je. "Nesnáším víkendy," zamumlal.

"Já taky - ale umím se během nich zabavit." Vin se rozhlédl kolem a všimnul si dvou hromádek prádla. "Mohl by sis to tady trošku zvelebit."

"Proč ta námaha? Vlevo je hromada s čistým prádlem a vpravo ta se špinavým."

"Pak by sis měl ale vyprat. Tenhle obrovskej krtinec podobnej hoře totiž nevěstí nic dobrýho pro tvoje nový ponožky."

Jim zvedl džíny, které měl noc předtím a hodil je na ´horu´ špinavého prádla.

"Hele, něco ti vypadlo ..." Vin se sehnul a zvednul malou zlatou náušnici, kterou už od čtvrtka nosil v kapse.

"Kdes k tomu přišel?"

"V uličce za Železnou maskou. Bylo to na zemi."

Vin upřel oči na věc, jako kdyby to bylo víc, než náušnice, kterou mi mohl koupit za patnáct babek.

"Můžu si jí nechat?"

"Klidně." Jim zaváhal. "Byla Devina doma? Když ses vrátil?"

"Jo."

"A usmířili jste se?"

"Nejspíš." Vin si zastrčil náušnici do náprsní kapsy. "Viděl jsem tě včera večer vyřídit toho mladíčka."

"Nemáš rád mluvení o Devině?"

"Můj vztah s ní je jenom moje věc." Vinovi oči se zúžily. "Tys byl vyškolenej v boji, viď? A ne v nějaký Akademii bojových sportů."

"Dej mi vědět, jestli uslyšíš od policie něco nového." Jim šel do koupelny a zapnul sprchu. Ve sprše zavrzalo a zasténalo. Spustila se slabá sprška vody a začala padat na plastovou podlahu sprchového koutu. "A nemusíš za sebou zamykat dveře. Já i pes budeme v pořádku."

Jejich pohledy se střetly v zrcadle nad umyvadlem. "Nejsi ten, za koho se vydáváš."

"A kdo je." Najednou Vinovi přes obličej přešel stín, jako kdyby si vzpomněl na něco hrozného.

"Jsi v pořádku?" Jim se zamračil. "Vypadáš, jako kdybys viděl ducha."

"Měl jsem v noci zlý sen." Vin si vjel rukou do vlasů. "Celkem to mnou otřáslo."

Najednou si Jim vzpomněl na jeho hlas včera: Věříš na démony?

Když pes zakňučel a začal kulhat mezi nimi, Jimovi se zvedly chloupky na zátylku. "O kom se ti zdálo." To nebyla otázka.

Vin se nuceně usmál. Položil svojí vizitku na konferenční stolek a šel ke dveřím. "O nikom. Ani nevím, o čem to vlastně bylo."

"Vine ... mluv se mnou. Co se sakra stalo, když jsi včera dorazil domů?"

Do bytu se nahrnulo sluneční světlo, když Vin vyšel na schody. "Dám ti vědět, jestli mě kontaktuje policie. A ty udělej to samé. Nechal jsem ti tu svojí vizitku."

Žádné naléhání. "Dobře. To udělej."

Jim mu nadiktoval jeho telefonní číslo a ani se nedivil, když si ho Vin zapamatoval bez toho, aby si ho zapsal. "A poslouchej, možná by ses měl od toho klubu držet dál."

Věděl, že kdyby se dostal za mříže, věci by to teda rozhodně neusnadnilo. Navíc, Vin se díval na tmavovlasou prostitutku tak, jak by se měl dívat na Devinu, což znamenalo, že čím méně jí uvidí, tím líp.

"Budu na telefonu," řekl Vin předtím, než zavřel dveře.

Jim se díval na dřevěné dveře, když těžké kroky klesaly po schodech dolů. Pak uslyšel startování silného motoru. Když se M6 rozjelo po štěrkové cestě, zavřel a vyhodil psa z koupelny. Potom vlezl pod sprchu, než mu mohl odtéct celý půl galon teplé vody. Pak už byla v nabídce jenom ledová.

Když se namyslil, v mysli se mu znova ozval Vinův hlas. Věříš na démony?

...

Na druhém konci města Marie Terese seděla na pohovce a dívala na film, který ale nevnímala. Jaký už to byl ... čtvrtý? Pátý? Celou noc nespala. Ani se nesnažila položit si hlavu na polštář.

Hlavou se jí honil Vin ... to co jí řekl tím zvláštním hlasem: Jde si pro tebe. Jde si pro tebe.

Když v jejich šatně upadnou do toho zvláštního tranzu, zpráva, kterou jí řekl, byla hrozivá. Ale pohled, kterým se na ní díval, byl ještě děsivější. A její první reakce? Nebylo to, o čem to sakra mluvíš? Ne, pomyslela si jenom, jak to sakra víš?

Neměla nejmenší tušení, jak by se s tím měla vypořádat. Navíc tu byl ještě on. Vyrazila teda ven z šatny a řekla jeho kamarádovi, aby šel dovnitř.

Podívala se na jeho vizitku, kterou držela v ruce. Už asi posté jí otočila a přečetla, co tam napsal: Omlouvám se. Věřila tomu-

Telefon, který vedle ní najednou začal zvonit, jí vyděsil. Lekla se tak, že jí vizitka vyletěla z ruky.

Zalapala po dechu, když sáhla po telefonu, který ležel vedle ní na pohovce. Než se ale mohla podívat kdo to byl a zvednou to, telefon přestal zvonit. Stejně - necítila se na to, aby s někým mluvila a pravděpodobně to byl nejspíš omyl.

Takhle malá Nokia byl jediný telefon, který měla. Ten, který byl zapojený v kuchyni neměl nikdy ani oznamovací tón, protože tu linku nikdy neaktivovala. Šlo o to, že jakkoliv soukromá vaše linka může být, různí lidé vás podle ní mohli vystopovat mnohem snadněji, než přes mobilní telefon. Všechno to dělala pro anonymitu. I proto hledala pronájem, kde se platil měsíční nájem - což znamenalo, že účty dostávala domů na její jméno, které zrovna používala a nemohlo se tak přijít na její pravou identitu.

Když položila telefon, vzpomněla si na minulost. Na to, jak to bylo předtím, než odešla od Marka. Tehdy se její syn jmenoval Sean. Ona byla Gretchen. Její příjmení bylo Capricio.

A byla přírodní zrzka. Na rozdíl od Giny v klubu.

Marie Terese Boudreau bylo naprosto vymyšlené jméno. Jediná věc, která teď na ní byla opravdová, byla její katolická víra. To bylo všechno. A ještě dluhy u právníků a soukromého detektiva.

Když se jí všechno zhroutilo, měla možnost vstoupit do programu pro ochranu svědků. Jenže policajti mohli být klidně podplacení - což jí naučil její bejvalý. A tak zašla za okresním prokurátorem a udělala co musela. Když Marka chytili, konečně byla volná a mohla utéct z Las Vegas tak daleko, jak jenom mohla.

Nenáviděla, když musela svému synovi vysvětlit že se chystá změnit jejich jména. Bála se, že by to nepochopil ... jenže když mu to začala vysvětlovat, zastavil jí. Věděl, proč to tak muselo být a řekl že chápe, proč nikdo nemůže vědět, kdo ve skutečnosti jsou.

Tohle vědomí jí zlomilo srdce.

Když její telefon znova zazvonil, zvedla ho. Volal jí buď Trez nebo Centrum pro Svobodné matky.

Tohle byl Trez. Což bylo zlé s hledem na to, že měl být někde na cestách.

"Všechno v pořádku?" zeptala se.

"Vidělas zprávy?"

"Dívala jsem se na HBO." Když Trez začal mluvit, Marie Terese vzala dálkové ovládání a přepnula na místní stanici NBC. Tam dávali jenom Todayshow - kterou přerušili místní zprávy a ona ucítila chlad až v morku kostí.

"Dobře," řekla mu. "V pořádku. Ano, samozřejmě. Kdy? Dobře, budu tam. Děkuju. Čau."

"Co se stalo, mami?"

Předtím, než se podívala na svého syna, ovládla svůj výraz a nasadila neutrální masku. Když se k němu konečně obrátila, zdál se jí spíš jako tříletý než sedmiletý, v jeho pyžamu a dece, kterou tahal za sebou po zemi.

"Nic. Všechno je v pořádku."

"To říkáš vždycky." Došoural se ke gauči. Když mu podala ovladač, nepřepnul si kanál na Nickelodeon. Dokonce se ani nepodíval na televizi. "Proč se takhle díváš?"

"Jak?"

"Jako kdyby bylo všechno špatný zpátky."

Marie Terese natáhla ruku a políbila ho na hlavu. "To bude v pořádku. Poslouchej, musím zavolat Susie, Rachel nebo Quineshe, aby tu s tebou nějaká chvíli zůstala. Musím na chvíli do práce."

"Teď?"

"Jo, ale nejdřív ti udělám snídani. Chceš Tonyho Tigra?"

"Kdy se vrátíš?"

"Před obědem. Nebo po něm. Ale jenom chvíli."

"Dobře."

Když vyšla z kuchyně, vytočila Centrum pro svobodné marky a modlila se, aby to začalo vyzvánět. Když se dostala do hlasové schránky, odeslala zprávu a naplnila misku ovesnými vločkami.

Ruce se jí tak třásly, že šly cereálie z krabice automaticky.

Ti dva mladíci byli mrtví. Zastřelení v uličce za parkovištěm. A policie s ní chtěla mluvit, protože jeden návštěvník klubu viděl, jak jí ti dva sledovali do chodby vzadu.

Když sahala pro mléko, řekla si, že to musí být jenom náhoda. Lidé se přepadali v centru města neustále a ti dva byli jasně na drogách. Možná se snažili sehnat nějakou dávku, ale nedopadlo to podle jejich představ.

Prosím, hlavně ať to nemá nic společného s ní, pomyslela si. Prosím, ať jí zase nedostihne její starý život.

Hlavou se jí rozezněl Vinův hlas. Jde si pro tebe ...

Rozhodla se to vytěsnit z mysli, aby se z toho strachy nezbláznila. Zaměřila se na to, že ani ne za půl hodiny bude sedět na výslechu u policie. Trez jí ujistil, že její krytí ´jsem jenom tanečnice´ podpoří. Ale Bože ... co když jí zatknout za to, co udělala?

Tohle byla další věc, kterou se naučila od svého manžela: Pokud žiješ život s vratkými základy, až ti začne policie klást otázky, ty zdi se na tebe můžou velmi lehce sesypat.

A ukázalo se, že to byla pravda, o čem se brzy přesvědčil na vlastní kůži. On a jeho "přátelé" zabili až příliš mnoho svých "klientů" v "budovách", kde podnikaly. Federální policie a nakonec i místní po nich šli. Jediná spása pro ní byla, že jako jeho pouhá manželka neměla tušení, v čem vlastně podniká. Jeho milenka, na druhou stranu, věděla mnohem víc a byla odsouzená jako komplic.

Byly z toho dost velké potíže. A pořád jsou.

Marie Terese vzala misku cornflaků pro svého syna a na tácu mu jí odnesla k televizi. Když procházela kolem něho, srdce jí bušilo tak, že se divila, že to Robbie neslyšel. Nejlepší ale bylo zůstat na povrchu v klidu.

Bylo jasné, že jí na to neskočil. "Budeme se zase stěhovat, mami?"

Zastavila se uprostřed zapínání bot. Nelhala svému synovi - dobře, alespoň nebo o většině věcí - ale nebyla si jistá, jak zformulovat svoje slova. Nebyl tu žádný způsob, jak by mu to mohla říct.

Když její telefon znovu zazvonil, podívala se na něj předtím, než hovor přijala. "Nevím."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Barčus Barčus | 3. prosince 2011 v 23:15 | Reagovat

Kde prosím stahuješ ty ebooky? :)

2 Marti Marti | Web | 3. prosince 2011 v 23:54 | Reagovat
3 ssendy ssendy | 4. prosince 2011 v 8:19 | Reagovat

skvělý. moc děkuji za překlad :-)

4 Catrina Catrina | 4. prosince 2011 v 13:57 | Reagovat

Skvělá kapitola. Těším se na pokračování. :-D

5 Marti Marti | Web | 4. prosince 2011 v 18:25 | Reagovat

Lidičky ode mně dneska ani zítra nic nepřibude.. Mam toho moc do školy a musim se učit.. :-?

6 ssendy ssendy | 4. prosince 2011 v 20:55 | Reagovat

[5]: :-(  :-( co se dá dělat. Ne sranda :-D , i tak přibývají kapitoly často, tak si ráda určitě počkám. Díky za skvělý překlad ;-)

7 Netty Netty | 5. prosince 2011 v 15:36 | Reagovat

pěkné, díky

8 Cava Cava | 6. prosince 2011 v 10:36 | Reagovat

Díky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama