Covet - 17.kapitola 1/2

7. prosince 2011 v 0:11 | Marti
kapitola 17


Když Vin projížděl okrajovou částí Caldwellu, řídil spíš automaticky, než vědomě. Bylo těžké odhadnout, co ho vytáčí víc: jestli ten průser s těma mrtvýma klukama nebo ten příšerný sen o Devině.
Policajti určitě zajdou do Železné Maska pro ´nevíte co se to tam kurva stalo´ informace a když jim někdo řekne o bitce na chodbě, určitě budou chtít vidět nahrávky. Což nebyla moc dobrá zpráva. Sice ani on, ani Jim nezačali bitku a ani nevyndali nůž, ale oba dva stále dýchali a stáli na nohou, zatímco jim do hrudníku zasazovali další a další sady ran.
A ta hrozná noční můra ... bylo to tak skutečné, že pořád cítil její kostnaté ruce zatnuté do jeho ramen. Do pekla, stačilo o tom přemýšlet a už cítil, jak se mu jeho chlouba scvrkává, jako kdyby chtěla přezimovat ve spodní části jeho střev.
Máme spolu dohodu. Dala jsem ti všechno, co teď máš. Všechno cos snědl, vypil, cos vopíchal - všechno to mám na svědomí já a ty mi dlužíš.
Dohodu? Jakou dohodu? Pokud věděl, nikdy s ní nic takového neřešil. A ani s nikým jiným.
Sakra. Přemýšlel nad tím, co mu někdo řekl ve snu. Byl fakt cvok.
Prostě a jednoduše, ukončí to s Devinou tak rychle, jak to jenom půjde - a ne proto, že by s ní mělo problémy jeho podvědomí.
Jejich vztah prostě nebyl založený na lásce, ale jenom na vášni. Vášeň byla sex s duší. Bez ohledu na to kolikrát se tomu poddal, nikdy v tom nebylo víc, než jenom jeho tělo.
Myslel si, že by to mohlo stačit. Předpokládal, že to bylo to, co chtěl. Ale prvním varováním bylo, když jí nemohl položit tu Velkou otázku. Dalším byla chvíle, kdy uviděl Marii Terese a jejich pohledy se setkaly. Samozřejmě to neznamenalo, že do západu slunce skončí s Marií Terese, ale jeho reakce na ní mu ukázala, že tohle mu prostě chybí na ženě, kterou měl v plánu si vzít.
Bože, ten minulej čas na něj působil jako pořádná facka.
Začal se soustředit na cestu, ale zaklel, když si uvědomil, kde byl. Místo jízdy do jeho kanceláře, kam měl nejdřív v plánu zajet, právě přejížděl kolem vchodu Železné maska. Zpomalil. Před lubem byly zaparkovaná dvě policejní auta. U hlavních dveří stál jeden z nich v uniformě.
Chytré by bylo jet dál.
A on to taky udělal. Teda svým vlastním způsobem.
Zajel do vedlejší ulice a zahnul doleva, takže projel kolem klubu a zamířil na parkoviště vzadu. Když tam vjel, zastavil. Vzadu byly další policejní auta a konec dalšího bloku byl zahrazený žlutou páskou, která byla natažená mezi dvěma budovami, a která označovala místo činu.
Takže tady muselo dojít k těm vraždám.
Zatroubení klaksonu ho donutilo podívat se do zpětného zrcátka.
Za ním stála tmavě zelená Toyota Camry ... a na sedadle řidiče seděla Marie Terese.
Zatáhl ruční brzdu a zařadil neutrál. Pak vystoupil a přešel k jejímu autu. Stáhla okýnko, což bral jako dobré znamení.
Páni, líbilo se mu, když měla vlasy v culíku a byla olečená do červeného roláku a džínů. Bez make-upu byla doopravdy krásná- Když se k ní naklonil dovnitř, neucítil vůni parfému, ale vůni listů, které se pomalu sušily na slunci. Vin se zhluboka nadechl a cítil, jak se uvolnil v ramenou. Bylo to snad poprvé od ... hm, už si ani nevzpomínal, kdy to udělal naposled.
"Taky ti volali?" zeptala se a podívala se na něj.
Obrátil svojí pozornost k policejním autům. "Policie? Zatím ne. Jdeš si s nimi teď promluvit?"
Přikývla. "Trez mi volal asi před půl hodinou. Měla jsem štěstí, že jsem vůbec sehnala hlídání."
Hlídání? Pohledem sjel na volant, kde měla položené ruce. Žádný snubní prsten, ale možná měla přítele ... jaký chlap by ale nechal tohle dělala svojí holku každej večer? Kdyby byla jeho, první věcí, co by udělal, by bylo zatrhnutí tohohle všeho.
Houby ... pamatoval si, jak se vyhnula jeho otázce, když se jí zeptal, co dělala v klubu.
"Hele, kdybys potřebovala právníka, znám jednoho vážně dobrého." Jasně, no nebyl tohle naprosto dokonalý den pro rozdávání vizitek právníků? "Možná by ses s ním měla poradit dřív, než se budeš mluvit s policií vzhledem k-"
"Budu v pohodě. Trez z toho nemá strach a já se nezačnu bát, dokud nezačne on."
Když se rychle rozhlédla kolem, uvědomil si, že hledá nějaký rychlý únik. Nemusel být Einstein na to aby věděl, proč to dělala. Bylo jasné, že se chystala zmizet dřív, než to tu začne být až moc horké. To ho ale z nějakého důvodu dost vyděsilo.
"Musím běžet," řekla a ukázala na jeho auto. "Blokuješ mi cestu na parkoviště."
"Ach, jo. Jasně." Zaváhal.
Otázka mu uvízla v krku. Rychle si jí rozmyslel. Ne teď a ne tady. Nahradila jí jiná myšlenka - když ne teď, tak kdy?
"Vážně musím jít," řekla.
"Co jsem ti řekl včera v noci? V té šatně. Když jsem, ty víš ..."
Zbledla a on se chtěl v tu chvíli proplesknout. "Myslím tím-"
"Omlouvám se, ale vážně už musím jít."
Sakra, neměl to vytahvat.
S tichým zaklením praštil pěstí do střechy, a pak s tichým sbohem zamířil zpátky ke svému autu. Nasedl do M6, nastartoval, pustil spojku a uvolnil jí cestu. Pomalu se otočil, zatímco parkovala a pak vystoupila z Camry.
Majitel otevřel zadní dveře, zatímco k němu šla. Chlápek skenoval pohledem parkoviště za ní. Když uviděl M6 přikývlo, jako kdyby celou dobu věděl, že tam byl Vin. Vinovi najednou začalo bušit ve spáncích. V hlavě ucítil tlak. Všechno jeho myšlenky se smíchaly a zmizely, jako kdyby někdo smetl ze stolu balíček karet. Rozutekly se do všech stran.
Tak rychle, jak to začalo, stejně rychle to zase skončilo. Jeho mysl byla zase čistá.
Trhl sebou a podrbal se na hlavě. Trez se usmál a řekl něco Marie Terese, což jí přimělo ohlédnout se a podívat se přes rameno na M6. P5edtím než vešli dovnitř, zvedla ruku a lehce mu zamávala. Pak se za nim zavřely dveře.
Začala padat déšť a Vinovi stěrače se automaticky zapnuly.
Jeho firemní kancelář byla nedaleko odsud. Jenom pět minut. Měl tam spoustu práce: revizi architektových plánů.
Žádosti o povlení ke schválení předtím, než byly předloženy dál. Nabídky koupě nebo prodeje domů, které bylo třeba vyřídit. Kontrola pověření. Soutěže mezi staviteli, které musel rozhodnout.
Jenom samý keci.
Bylo až moc jasné, že by tu na ní nejradši čekal jako pejsek, až zase vyjde ven. Jak ubohé. Vin vyjel. Opustil parkoviště Železné masky a vyjel směrem k mrakodrapům u řeky. Jeho kancelář byla v jenom z těch nejnovějších a nejvyšších v Caldwellu. Když dojel k mrakodrapu, identifikoval se kartou a vjel do podzemních garáží. Zaparkoval M6 na obvyklém místě, vystoupil a vešel do výtahu. Minul podlaží právnických a účetních firem a kolem dalších společností s velkými jmény.
Po cinknutí ve čtyřicátém čtvrtém patře, dveře se otevřely a on vystoupil a prošel recepcí. Vysoko na černé zdi za ní bylo zlatým písmem napsáno jméno jeho společnosti : SKUPINA DIPIETRO.
Skupina. Taková lež. I když tady mělo stoly asi dvacet jeho zaměstnanců, na výplatní pásce měl stovky dodavatelů a dělníků.
Vydal se po luxusním černém koberci do své kanceláře. S každým krokem se cítil silnější. Tahle práce byla něco, co znal a v čem byl dobrý ... celou tuhle společnost postavil z ničeho. Stejně jako to udělal s jeho domy, dokud jeho společnost nebyla lepší a větší, než jakákoliv jiná.
Když se dostal do své kanceláře, zapnul světlo a celé jeho dřevěné obložení zazářilo, jako kdyby na něj svítily sluneční paprsky. Uprostřed černého stolu byly obálky z konopného papíru a on si pomyslel, Ach, ano, Tom Williams vždycky pracoval stejně tvrdě jako on.
Vin se posadil a otevřel šuplík. Vyndal složku s rozbory země a schválení stavebního plánu na třech parcelách na sto akrech země. Projekt, který měl sjednotit samostatné firmy bude mistrovské dílo. Sto padesát luxusních domů v městě v Connecticutu. Cílem bylo přilákat dojíždějící ze Stamfordu, kteří by byli ochotní jezdit tři čtvrtě hodiny do práce, aby mohli žít, jako kdyby byli zbohatlíci z Greenwich.
Chystal se začít s demolicí a výstavbou hned, jak se nabídky od dodavatelů dostanou přesně tam, kde chtěl, aby byly. Země byla naprosto v pořádku. Měla nízkou hladinu podzemní vody, která znamenala, že se majitelé nemuseli starat o své vinné sklepy, které by jinak byly každé jaro zaplavovány. Plánoval vést vodu, elektřinu a kanalizaci pomocí bezpečnostního podzemního systému.
Prvním krokem v novém stavebním plánu bylo strhnout všechny staré usedlosti a stodoly. Byl ale rozhodnutý nechat stát pár kamenných označených zídek, aby zachoval charakter krajiny - teda, když nebudou stát v cestě.
Měl z toho všeho dobrý pocit. A to hlavně díky ceně, na kterou se to všechno vyšplhá. Časy byly těžké a jeho nabídka bude víc než přístupná.
Kromě toho poslal Toma do místních realitních kanceláří, aby se s nimi vypořádal. Ti chudáci neměli nejmenší šanci.
Tom byl jeho zabiják s tváří anděla. Ten chlap měl MBA na Harvardu a s jeho vražedným nadšením vážně vypadal na dvanáct. Sladký jako med - Tom neměl nejmenší problém vystupovat jako ochránce přírody a přitom se beztrestně zavazovat k zachování půdy, i když na ní měl ve skutečnosti v plánu stavět.
No, teď už před ním nestál žádný problém. Už od začátku ho Vin trénoval, a když se začaly hrnout peníze, zahrnul ho do programu a ještě něco navíc.
Ti dva už spolu sehráli tolik představení, že už se to zdálo spíš jako rutina. Tom uplatňoval svoje kouzlo ´zbožňuju stromy´ a Vin se zase staral o peníze, povolení a smlouvami. Spolu jim to šlo skvěle. Přesně takhle se taky dostal ke svému pozemku u řeky Hudson, kde byly na deseti akrech čtyři staré lovecké chaty, a kde právě teď stavili jeho dům.
Když šlo o jeho nový palác, mohl ho sice postavit kdekoliv, ale rozhodl se pro poloostrov. Zlaté pravidlo v oblasti nemovitostí bylo: umístění, umístění, umístění. Kdyby nějaké zemětřesení zasáhlo Kalifornii nebo na Aljašce roztál ledový čepec na nějaké hoře, nezasáhlo by to pobřeží. Kdyby jo, hned by myslel na prodej.
Bylo mu jasné, že pár let určitě bude chtít něco většího a lepšího, a to byla další věc, proč trénoval Toma s jeho dětskou tvářičkou: Tom byl ten, kdo koupí jeho byt v Commodoru.
Bylo to něco takového, jako předání bytu další generaci.
Vin zvedl telefon a zavolal jeho hlavnímu asistentovi, který byl připravený popohnat jeho projekt v Connecticutu.
...
"Děkujeme vám madam. Myslím si, že to by nám zatím stačilo."
Marie Terese se zamračila a podívala se na Treze, který seděl vedle ní na jednom z klubových křesel. Položil obě nohy na zem, jako kdyby se chystal zvednout. Nezdál se moc překvapený tím, jak krátce tenhle výslech trval. Bylo to skoro, jako kdyby ho připravil na to, aby tenhle výslech udělal co nejrychleji, a aby byl co nejmilejší.
Podívala se na policistu. "To je všechno?"
Důstojník zavřel notebook a promnul si spánky, jako kdyby ho bolely. "Detektiv de la Cruz má na starosti vyšetřování a mohl by na vás mít později ještě pár otázek." Kývl na Treze. "Děkuju vám za spolupráci."
Trez se pousmál. "Je mi líto, že nám nefungovaly bezpečnostní kamery. Jak jsem už říkal, měl jsem v úmyslu je nechat co nejdřív opravit. Ale mám pár záznamů o jejich poruchách, jestli se chcete podívat."
"No, rád bych se na to podíval, ale ..." Muž si protřel levé oko. "Ale jak říkáte, nemáte co skrývat."
"Přesně tak. Nechte mě jí doprovodit ven a pak můžeme jít do mé kanceláře."
"Jasně. Počkám tady."
Když se Marie Terese s Trezem v patách vydala zpátky chodbou, zašeptala: "Nemůžu uvěřit, že už to dál nebudou nijak vyšetřovat. Nevím, proč jsem vůbec měla přijít."
Trez otevřel zadní dveře a položil jí ruku na rameno. "Řekl jsem ti, že se o všechno postarám."
"A takys to udělal." Očima přejela po parkovišti. Zaváhala ve dveřích. "Takže si viděl Vina přijet."
"Takhle se jmenuje."
"Aspoň mi to řekl."
"Jsi kvůli němu nesvá."
Jo, v mnoha věcech. "Nemyslíš si, že on a jeho kamarád-"
"Zabili ty kluky? Ne."
"Jak si můžeš být tak jistý?" Vyndala si z kabelky klíčky od auta. "Myslím tím, neznáš je. Mohli se klidně vrátit zpátky a ..."
Jenže když to řekla nahlas, uvědomila si, že tomu sama nevěří: nedokázala si představit Vina a jeho kamaráda jako vrahu. Prali se s nimi, jasně, ale udělali to jenom proto, aby jí ochránili a zastavili se ještě předtím, než jim mohli nějak vážně ublížit.
Kromě toho s ní byl potom Vin v šatně. I když ví Bůh, kdy došlo k té střelbě.
Trez se k ní naklonil a jemně jí pohladil po tváři. "Nech toho. Nemusíš se bát Vina nebo jeho kamaráda. Nikdy se nemýlím, co se týče lidí."
Zamračila se. "Nevěřím, že jsou ty bezpečnostní kamery rozbité. Nikdy bys je nenechal neopravené-"
"Ti kluci se o tebe postarali, když jsem tu já nebyl. A tak jsem se i já postaral o ně." Trez jí objal kolem ramen a odvedl jí k autu. "Až zase uvidíš toho tvýho Vina, řekni mu, že si nemusí dělat starosti. Kryju mu záda."
Marie Terese zamrkala v chladných slunečních paprscích. "On není můj."
"Samozřejmě, že ne."
Dívala se na Treze. "Jak si můžeš být tak jistý, že-"
"Přestaň se strachovat a věř mi. Když přijde na tebe, srdce toho chlapa není z ledu."
Po tom všem se Marie Terese naučila nevěřit ničemu, co jí kdo řekne. To co slyšela jí rozechvívalo varovný alarm v hrudi - ale když se Trezovi podívala do očí, její varovný zvonek byl najednou tichý : věděla přesně, o čem mluví. Neměla ponětí jak, ale Trez měl svoje způsoby na to jak zajistit různé věci, zneškodnit problémy a postarat se o jeho byznys.
Fajn, police se nikdy nedozví nic, co on sám nebude chtít. A vin ty dva kluky nezabil.
Bohužel jí tyhle dvě skutečnosti poskytly až moc velkou úlevu. Jde si pro tebe ...
Trez jí odemknul dveře a pak jí podal zpátky klíčky. "Chci, aby ses dneska večer držela dál. Tohle jsou vážné věci."
Vzala si klíčky, ale ještě než nastartovala, vzhlédla a vyslovila to, čeho se bála úplně nejvíc. "Trezi, co když ty vraždy mají něco společného se mnou? Co když je se mnou někdo viděl? Někdo jiný, než Vin? Co když ... je zastřelili kvůli mně?"
Oči její šéfa byly najednou ostré. Jako kdyby věděl o každé věci, kterou mu ale nikdy neřekla. "A kdo v tvém životě by byl něčeho takového schopný?"
Jde si pro tebe ...
Bůže, Trez věděl o Markovi. Musel. A přesto se Marie Terese donutila říct mu jenom: "Nikdo. Neznám nikoho, kdo by toho byl schopný."
Trezovi oči se zúžily. Jako kdyby rozpoznal její lež, ale byl ochotný jí respektovat. "No, až se rozhodneš odpovědět mi trošku jinak, víš kde mě hledat. A jestli se rozhodneš odjet z města, musím vědět, jestli je to kvůli tomuhle."
"Fajn," slyšela se říct.
"Dobře."
"Přijedu dneska v deset." Zapnula si pás. "Musím jít do práce."
"Nebudu se s tebou hádat, ale nesouhlasím s tím. Jen si pamatuj, že až uvidíš svého Vina, řekni mu, že mu kreju záda."
"Není můj."
"Jasně. Jeď opatrně."
Marie Terese zavřela dveře a donutila svoje Camry naskočit a otočila se.
Když dojela do centra, dala si ruku do kapsy její bundy.
Vizitka diPietra byla přesně tam, kam jí dala potom, co jí našla ve své kabelce. Když si jí přečetla, vybavilo se jí, jak vypadal dneska ráno. Jeho rozbitý obličej a starostlivé oči.
Přišlo jí zvláštní, když si uvědomila, že se bojí spíš toho co by se mohl dozvědět, než toho co je vlastně zač.
Byla spíš typ ženy, jako Scullyová - nevěřila na nic z Akt X. Nevěřila dokonce ani v horoskopy ... tím hůř, když dospělý člověk volal do nějakého kanálu, aby ... no prostě tohle nikdy. Nevěřila v tom. Teda, většinou ne.
Problém byl v tom, že po noci, kterou strávila přehráváním si toho, co se stalo v šatně, napadlo jí, jestli by třeba nebylo možné, že to všechno bylo skutečné. Uprostřed svého tranzu byl naprosto vyděšený. A jestli to není nějaký Oscarový herec, když se jí dneska ptal, co jí vlastně říkal, měla tušení, že on o tom neměl nejmenší ponětí. Začínala mít upřímný strach z toho, co to mělo všechno znamenat.
Vyndala z kabelky telefon a vytočila číslo, které bylo úplně dole na jeho vizitce. Vedle už bylo jenom číslo na fax. Když telefon začal zvonit, vzpomněla si, že byla sobota, až se nejspíš dovolá do hlasové schránky v jeho kanceláři. Co mu řekne?
Ahoj, já jsem prostitutka, které pan diPietro v noci pomohl a volám mu, abych ho ujistila, že se můj pasák o všechno postará. Nemusí se bát těch dvou mrtvých těl v uličce za klubem.
Super. To je přesně ten typ vzkazu, který by ráno chtěl najít na svém stole. Odendala telefon od ucha a chtěla zmáčknout tlačítko pro ukončení hovoru, když se najednou ozval mužský hlas. "Haló?"
Přitiskla si telefon zase k uchu. "Haló? Ehm ... já hledám pana di-"
"Marie Terese?"
Ach, jeho hluboký hlas byl nebezpečný. Pohltil jí a ona skoro řekla Ne, tady je Gretchen. "Ach, ano. Omlouvám se, že obtěžuju, ale-"
"Ne, jsem rád, že voláš. Stalo se něco?"
Zamračila se a zmáčkla směrovou kontrolku. "Ne, nic. Jenom jsem chtěla, abys věděl-"
"Kde jsi? Ještě v klubu?"
"Právě jsem odjela."
"Už jsi snídala?"
"Ne." Ach, Bože.
"Znáš Riverside Diner?"
"Jo."
"Uvidíme se tam za pět minut."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 kačaba kačaba | 7. prosince 2011 v 6:36 | Reagovat

jůůů, to bylo skvělý, už se těším, jak se to bude vyvíjet dál :-D díky moc za překlad

2 Cava Cava | 7. prosince 2011 v 10:20 | Reagovat

krasne se na to vyviji :-D
diky!!!

3 TSC Team (píše Liarka) TSC Team (píše Liarka) | Web | 7. prosince 2011 v 18:12 | Reagovat

Toto je prvá časť alebo pokračovanie knižnej série? :) Lebo som sa s tým ešte nestretla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama