Covet - 18.kapitola

8. prosince 2011 v 22:22 | Marti

kapitola 18



Rozcestí znamenalo zatočit buď doprava, doleva nebo pokračovat rovně. Tohle napadlo Jima, když ležel natažený na podlaze v garáži s klíčem v ruce.

Už z téhle definice bylo jasné, že když někdo vešel na rozcestí, musel si vybrat nějaký směr. Jít rovně ale nebylo možné: bylo to, jako kdyby sis měl vybrat mezi dálnicí a obyčejnou silnicí. Na přerušované čáře můžeš auto před tebou předjet nebo se držet za ním. Když se rozsvítí na semaforu oranžová, buď na to šlápneš, nebo začneš brzdit.

Na některých z těchhle rozhodnutí moc nezáleželo. Stejně do vás mohl kdykoliv narazit nějaký opilý řidič nebo vás mohl někdo vytlačit z cesty.

V případě Vina byl ekvivalentem té správné cesty prsten. On se ale spíš obracel k osmnáctikolovému náklaďáku, který chtěl pokračovat dál v cestě, která ale byla pokrytá černým ledem: ať už se ten chlap chystal udělat se svým životem cokoliv, musel co nejdřív zapnout blinkr a zatočit na novou silnici. Jeho čas s Devinou se rychle chýlil ke konci a on musel vyslovit tu důležitou otázku předtím, než -

"Kurva!"

Jim upustil klíč a ten mu spadnul na ruku. Nejspíš by měl věnovat víc pozornosti tomu co dělá, jestli si chce nechat klouby v původním stavu. Problém byl, že se celou tou věcí s Vinem úplně užíral.

Co má s tím chlapem teď ksakru dělat? Jak ho má donutit k tomu, aby požádal svojí přítelkyni o ruku?

V jeho starém životě by byla odpověď jasná: přiložil by mu pistoli k hlavě a odtáhnul toho hajzla k oltáři. A teď? Bude na to muset jít trošku víc civilizovaněji.

Seděl na studené betonové podlaze a zíral na pořádně starou motorku, kterou sebou vozil už od té doby, co přijel do států. Nefungovala ani tehdy a ani teď. A i když na ní pracoval celé ráno, její budoucnost nevypadala moc růžově. Sakra, neměl nejmenší tušení, proč si tenhle krám kupoval. Možná kvůli snům o svobodě. Buď to, nebo jako každej jinej chlap, co měl koule, byl udělanej do Harleyů.

Pes vzhlédl, když ho oslnilo sluníčko, čímž ho vzbudilo a zastříhal ušima.

Jim si promnul zasažené klouby. "Promiň, že kleju."

Psovi to bylo zřejmě úplně ukradený, protože si znova položil hlavu na packy a zvedl své huňaté obočí, jako kdyby byl ochotný mu naslouchat, ať už kleje nebo říká něco, co se moc nehodí do společnosti.

"Křižovatka, Pejsane. Víš, co to znamená? To znamená, že si musíš vybrat." Jim zvedl znovu klíč a další šroub, který byl tak obalný ve starém oleji, že nešlo poznat, jestli byl šestihranný nebo ne. "Musíš si něco vybrat."

Vzpomněl si na Devinu, jak se na něj dívala ze sedadla řidiče BMW.

Čekala jsem, až trošku roztaje a přesvědčí mě o tom, že mě miluje, jenže to se nestalo a já už ztratila sílu bojovat, Jime. Už to dál nejde."

Pak si vzpomněl, jak se diPietro usmíval na tu tmavovlasou prostitutku.

Jo, byla před ním křižovatka. Problém byl v tom, že byl diPietro idiot, a když přišel k rozcestníku, místo toho, aby šel doprava za ženou jeho života, kde se na rozcestníku psalo Šťastný život, šel tam, kde se psalo ´Brzy se upracuješ k smrti a truchlit za tebe bude tak maximálně tvůj účetní´.

Jim doufal, že když řekl Devině o prstenu, koupil si tím trošku času. Ale kolik?

Páni, dalo by se říct, že byla jeho poslední práce mnohem jednodušší, protože měl kontrolu nad tím, co dělal: zaměřil se na cíl, dopadnul toho bastarda a oddělal ho. Donutit Vina vidět, co bylo zřejmé ... se zdálo ale mnohem těžší. Navíc, předtím na to měl Jim pořádný trénink a podporu zvenčí. A co má teď? Nic.

Donesl se k němu zvuk dvou Harleyů. A k psovi taky.

Pár motorek se řítil po štěrkové cestě do garáže. Jim záviděl oběma chlapíkům, kteří právě pevně držely řidítka těch motorek. Obě -Adrianova i Eddieho- zářily a od chromovaných nárazníků a trubek se odráželo sluníčko. Moc dobře věděli, na čem se vezou a byli by hloupí, kdyby nějak skrývali svojí pýchu.

"Potřebuješ pomoct s tím tvým Harleyem?" zeptal se Adrian, vypnul motor a slezl.

"Kde máš helmu?" Jim si položil ruce na kolena. "New York má taky zákony."

"Jo, New York má spoustu zákonů." Adrianovi boty dosedly na příjezdovou cestu, a pak se ocitly na betonu, aby se podíval, na čem Jim pracuje. "Člověče, kdes tohle sehnal? Na skládce?"

"Ne. Na šrotišti."

"Jo, fajn. To je o level lepší. Moje chyba."

Chlapi se začali věnovat Psovi. Poplácávali ho, zatímco on vrtěl ocasem. Dobrá zpráva byla, že to jeho kulhání už vypadalo líp. Stejně s ním ale v pondělí musí zajít k veterináři. Už nechal vzkaz na třech různých místech. To, kde ho budou moc vzít dřív, vyhrálo.

Eddie vzhlédl od jeho domácího mazlíčka a potřásl hlavou k jeho motorce. "Myslím, že na tohle budeš potřebovat víc, než jenom jednoho člověka."

Jim se poškrábal na bradě. "Ne, to je v pohodě."

Všichni tři - Adrian, Eddie i pes - se na něj podívali se stejným pochybným výrazem ... Jim pomalu spustil ruku. Chloupky na zadní straně krku se mu zvedly, jako kdyby mu na ní někdo položil ledovou dlaň.

Žádný z nich nevrhal žádný stín. I když stáli v přímém slunci a kolem nich byly u garáže vysazené stromy s holými větvemi. Bylo to, jako kdyby byli upravení v nějakém photo shopu - s tím rozdílem, že to nebylo možné.

Znáte ... Angličana, který se jmenuje Nigel?" Dřív, než ta slova Jim vyslovil, znal odpověď.

Adrian se pousmál. "Vypadáme jako někdo, kdo se tahá s Brity?"

Jim se zamračil. "Jak víš, kde jsem žil?"

"Chuck nám to řekl."

"Řekl vám, že mám ve čtvrtek narozeniny?" Jim se pomalu zvednul na nohy. "To vám vykecal taky? Protože já sem vám to neřekl. Ale vy ste to museli vědět, protože jste se mě včera zeptali, jestli jsem dostal svůj narozeninový dárek."

"Jo, to sem se zeptal." Adrian pokrčil svými velkými rameny. "Úspěšně jsem si to tipnul. A jen tak mimochodem, ještě jsi mi neodpověděl na mojí otázku."

Když se na sebe ti dva podívali, Adrian zavrtěl smutně hlavou. "Dostals jí. Měls jí. V klubu."

"Zníš, jako kdybych tě zklamal," rýpnul si Jim. "Těžkou věřit, vzhledem k tomu, že to tys mě na ní upozornil jako první."

Eddie si stoupnul mezi ně. "Klícek kluci. Jsme všichni v tom samým týmu."

"Týmu?" Jim zíral na oba chlapy. "Nevěděl jsem, že máme nějaký tým."

Adrian se ztuhle zasmál. Od piercingu v obočí a v dolním rtu se mu odrazilo sluníčko. "Nejsme, ale Eddie je od přírody kliďas. Řekl by cokoliv, aby zchladil lidi, viď?"

Eddie byl zticha. Zůstal tam, kde byl. Jako kdyby byl připravený fyzicky zasáhnout, kdyby na to přišlo.

Jim se podíval zpátky na Adriana. "Angličan. Nigel. Potlouká se s dalšími třemi týpky a psem o velikosti osla. Znáš ho, že jo."

"Já už na otázku odpověděl."

"A kde je tvůj stín? Stojíš na slunci, ale přitom nevrháš žádný stín."

Adrian ukázal na zem. "To má být nějaký chyták?"

Jim se podíval dolů a zamračil se. Na betonu se rýsoval černý stín Adrianových širokých ramen a jeho úzké boky. Byl tam i stín Eddieho obrovského těla. A dokonce i velký stín hlavy jeho psa. Jim si potichu nadával a zamumlal: "Kurevsky se potřebuju něčeho napít."

"Chceš přinést pivo?" zeptal se Adrian. "Někde ve světě je teprve pět hodin."

"Jo, třeba v Anglii," přerušil ho Eddie. Ad se na něj ale zamračil a pokrčil rameny.

"A taky ve Skotsku. Walesu. Irsku."

"Pivo, Jime?"

Jim zavrtěl hlavou a dřepnul si na podlahu. Došlo mu, že jestli mu mozek nepracoval správně, nebyla šance, že by jeho klouby vyvázly bez úhony, až se zase pustí do opravy. Když se díval na pár chlapů u Harleyů, uvědomil si, že musel být v nějakém pominutí smyslů. Určitě byl paranoidní. Na nich nebylo vůbec nic nóbl.

Bohužel, pivo by pro něj bylo jenom krátkodobé řešení. A transplantace hlavy ještě nebyla schválená FDAem.

"Je tu nějaká šance, že umíš pracovat s nástrčným klíčem?" zeptal se Adriana.

"Že váháš." Chlapík si sundal koženou bundu a propraskal si klouby. "A navíc nemám nic lepšího na práci, než dostat tenhle krám zpátky na silnici."

...

Když se Vin díval přes stůl na Marii Terese, denní světlo, které pronikalo přes okna restaurace jí měnilo v přízrak. Najednou se něco pohnulo v koutku jeho mysli. Odkud jí vlastně zná? napadlo ho. Kde už jí předtím viděl? Bože, tak moc se chtěl dotknout jejích vlasů.

Vin do sebe nasoukal i poslední sousto palačinky a přemýšlel, proč se ho ptala, jestli se mu líbí zrzky. Pak si vzpomněl. "Sice mám rád zrzky, ale ne tolik, abych se vyspal s Ginout, jestli to bylo to, co tě zajímalo."

"Ne? Je krásná."

"Pro někoho ... možná. Podívej, já nejsem typ kluka, který by-"

Servírka přišla ke stolu. "Ještě kávu? Nebo chcete-"

"souložil s jinými ženami."

Marie Terese i číšnice zamrkaly.

Kurva. "Chtěl jsem jenom říct ..." Vim zmlknul a vzhlédnul k další ženě, která tam jenom nečinně stála. "Tak nelejete nám nebo co?"

"Já - ehm, dala bych si ještě trošku kávy," řekla a zvedla svůj hrneček. "Prosím."

Servírka jí ho pomalu nalévala až po okraj a přejížděla pohledem mezi nimi, jako kdyby doufala, že uslyší zbytek příběhu. Když byl hrneček Marie Terese plný, obrátila se k tomu jeho.

"Ještě trochu sirupu?" zeptala se ho.

Ukázal na svůj čistý talíř. "Dojedl jsem."

"Ach. Jasně." Vzala mu talíř, který ležel před ním a odcházela stejnou rychlostí, s jakou pracovali zaměstnanci banky: i šnek byl rychlejší.

"Nepodvádím," zopakoval, když měli trochu soukromí. "Po tom, co jsem měl tu čest pozorovat moje rodiče, jsem se naučil víc než dost o tom, co je vztahu důležité a co ne. Tohle pravidlo je u mě číslo jedna."

Marie Terese k němu natáhla ruku s cukrem. Díval se dolů na misku, jako kdyby nevěděl, co to vlastně bylo.

"Víš, do tvého kafe. Dáš si tam cukr."

"Jo ... jasně."

Když si osladil svoje kafe, řekla: "takže manželství tvých rodičů nebylo dobré?"

"Ne. Nikdy nezapomenu na to, jak si jeden druhému ubližovali."

"Rozvedli se?"

"Ne. Zabili jeden druhého."

Když se narovnala a vrátila se zpátky na své místo, chtělo se mu zaklít. "Omlouvám se. Neměl jsem být tak přímý, ale v podstatě je to to, co se stalo. Jeden z bojů se jim trošku vymknul z ruky a oni spadli ze schodů. Ani pro jednoho z nich to neskončilo dobře."

"To mě moc mrzí."

"Jsi sice moc milá, ale už je to dávno."

Po chvíli zamumlala: "Vypadáš unaveně."

"Jenom potřebuju ještě trošku kávy předtím, než půjdeme." Sakra, podle téhle teorie by musel pít, dokud by mu ledviny neplavaly v kafi. Znamenalo to ale, že budou mít trochu víc času.

Šlo o to, jak se na něj dívala. Její příjemná starost z ní dělala ... pro něj vzácnou bytost. Vzácnou, ale taky podléhající možné ztrátě.

"Jsi v práci opatrná?" vyhrkl. "A teď nemluvím o násilí."

Během dlouhé pauzy, která následovala, zavrtěl hlavou. Cítil se, jako kdyby se ve svých mokasínech smažil stejně, jako palačinky před chvílí.

"Omlouvám se, nic mi do toho není-"

"Myslíš tím, jestli praktikuju bezpečný sex?"

"Jo, a neptám se kvůli tomu, že tě chci."

Když sebou trhla, proklel sám sebe. "Ne, chtěl jsem tím říct, že doufám, že jsi opatrná."

"Proč ti na tom záleží?"

Podíval se jí do očí. "Prostě to tak je."

Odvrátila od něj pohled a podívala se na řeku. "Chráním se. Vždycky. Což mě dost odlišuje od takzvaných ´počestných´ žen, které spí s chlapama bez jakékoliv ochrany. A ty bys mohl laskavě přestat s pozorováním mé tváře, jako kdyby ses snažil rozluštit nějaké hluboce skryté tajemství. Napořád. Kdybys začal už teď, bylo by to vážně fajn."

Rezignoval a zadíval se do svého hrníčku. "Kolik stojíš?"

"Myslela jsem, že se mnou takhle nechceš být."

"Tak kolik?"

"Proč? Chceš napodobit Pretty Woman a koupit si mě na týden, abys mě vytáhnul z mého příšerného života?" Krátce a tvrdě se zasmála. "Jediné, co mám společného s Julií Roberts v tom filmu je skutečnost, že já si vybírám, s kým skončím. A pokud jde o to za kolik, to není tvoje věc."

Pořád to chtěl vědět. Protože, ksakru, doufal, že kdyby byla drahá, byla by kvalita lidí s kterými byla mnohem lepší - ale když byl sám k sobě upřímný, stejně to byl pytel hoven. Chtěl jí z toho dostat přesně jako Richard Gere, jenže on si jí nechtěl koupit na týden. Roky mu zněly mnohem líp.

I tak se to ale nikdy nemohlo stát.

Když k nim znovu přišla servírka s konvicí kávy, obě uši měla nastražené. Marie Terese řekla: "Zatím máme dost." Servírka položila konvici na stůl a sáhla do kapsy její zástěry pro bloček. Vytrhla z něj jeden list a položila ho vedle kávy. "Obslužte se vy dva."

Když od nich odcházela, natáhl se a dotkl se ruky Marie Terese. "Nechci tohle všechno ukončit nějakou nevhodnou poznámkou. Díky, žes mě kryla před policií, ale chci, abys o mě neměla vůbec žádné pochybnosti, jo?"

Nevytrhla se mu. Podívala se na místo, kde jí držel.

"Já se taky omlouvám. Nejsem moc dobrá společnice. Aspoň ne pro někoho tak civilizovaného."

Uslyšel v jejím hlase bolest - sice se jí snažila zakrýt, ale slyšel jí tak jasně, jako úder zvonu v tiché noci.

"Marie Terese ..." Chtěl jí toho tolik říct, ale na nic z toho neměl právo ... a nic z toho by moc dobře nepřijala, "... je takové krásné jméno."

"Myslíš?" Když přikývl, řekla polohlasem něco, čemu úplně nerozuměl. Přišlo mu to jako - To je taky důvod, proč jsem si ho vybrala.

Přerušila jejich kontakt tím, že lehce vysunula ruku zpod té jeho a otevřela kabelku. "Jsem ráda, že zbožňuješ palačinky."

"Co to děláš? Nech mě to-"

"Kdy ti někdo naposled koupil snídani?" Když vzhlédla, na rtech jí hrál malý úsměv. "Nebo něco jiného, záleží na tom?"

Vin se zamračil a přemýšlel o její otázce, když na stůl vyndala deseti a pěti dolarovku. Zvláštní ... nemohl si vzpomenout, jestli Devina vůbec někdy za něco zaplatila.

Je pravda, že vždycky vyndaval hotovost automaticky jako první, ale stejně.

"Obvykle platím já," řekl.

"Žádné překvapení." Začala se soukat ven z boxu. "A nemyslím to nijak zle."

"Nepočkáš na drobné?" řekl a napadlo ho, že udělá cokoliv, aby s ní mohl být ještě o trošku dýl.

"Nechávám velká dýška. Moc dobře znám, jak zlé je pracovat v tomhle průmyslu."

Když šel za ní ven z restaurace, dal si ruku do kapsy a ucítil v ní něco, co tam nepatřilo. Se zamračeným výrazem si uvědomil, že je to ta náušnice, kterou si vzal u Jima.

"Hele, víš co? Myslím, že mám něco tvého," řekl, když došli k jejímu autu.

Odemkla dveře. "Vážně?"

"Myslím, že tohle patří tobě." Natáhl k ní náušnici.

"Moje náušnice! Kdes jí našel?"

"Můj kamarád Jim na ní narazil na parkovišti před klubem."

"Ach, děkuju ti." Odhrnula si vlasy a nasadila si jí. "Nechtěla jsem o ně přijít. Nestály sice moc, ale stejně je mám ráda."

"Takže ... děkuju za palačinky."

"Není zač." Odmlčela se, když lezla za volant. "Měl by sis dát den oraz. Vypadáš hrozně unaveně."

"To dělají modřiny na mojí tváři."

"Ne, je to tvýma očima. Vypadají dost přešle."

Když vklouzla dovnitř a nastartovala, Vin uviděl nějaký záblesk. Podíval se doleva přes řeku -

Když se mu na sítnici dostaly sluneční paprsky, jeho tělo mu vypovědělo službu. V každém centimetru kůže ucítil mravenčení.

Tentokrát nepřišla žádná postupná mlha, která vždycky doprovázela posednutí. Přišlo to během sekundy. Trans který tak nenáviděl. Bylo to tak silné, že mu přišlo, jako kdyby to noc předtím byla jenom slabá rozcvička.

Opřel se o kapotu Marie Terese a rozepnul si kabát, aby k sobě dostal alespoň trošku vzduchu - Když dostal vizi, byla spíš zvuková, než obrazová a přehrávala se pořád dokola. Výstřel. Zvuk, odrážející se všude okolo. Něčí pád. Dopadající tělo, doprovázející ohlušující ránou. Výstřel. Zvuk, odrážející se všude okolo. Něčí pád. Dopadající tělo, doprovázející ohlušující ránou...

Když se mu podlomila kolena a on klesl na asfalt, bojoval se svým tělem a snažil se zůstat při vědomí. Psychicky dělal co mohl - díky čemuž se mu vybavila vzpomínka na to, kdy se mu tohle stalo úplně poprvé. Bylo mu jedenáct a přímo před ním byly hodinky - dámské hodinky, na které se díval ve výloze. Byl na výletě se svými spolužáky v Caldwellském muzeu umění. Když míjel klenotnictví, podíval se do výlohy.

Hodinky byly stříbrné, ale když na ně zasvítilo slunce, v jeho očích se něco zablesklo a on se najednou zastavil. Na hodinkách byla krev. Jasně červená krev.

Když se snažil pochopit, co vlastně vidí a co to má znamenat, najednou se cítil hrozně divně. Nějaká ženská ruka sáhla do výlohy a vzala je. Za ní stál muž. V tváři měl výraz radostného očekávání - byl to zákazník ...

Jenže ten chlap ty hodinky nemohl koupit - kdokoliv je totiž bude nosit, zemře.

S neuvěřitelnou silou, kterou mají jenom lidé ve vypjatých situacích, se Vin dostal z tranzu a vrazil do obchodu. Jenže nebyl dost rychlý. Jeden z rodičů, kteří tam dělali dozor, ho chytil dřív, než mohl cokoliv říct. Pak viděl muže na zastávce, jak čekal na zastávce a vytahoval si límec ke krku. Musel ale s ostatními pokračovat v prohlídce muzea.

Od té doby vize nepřišla. Alespoň ne hned. O sedm dní později, když byl Vin v jídelně, uviděl na zápěstí jedné profesorky. Zrovna je ukazovala kolegům a mluvila o své narozeninové večeři, kde jí je její manžel dal.

V tom okamžiku Vin zachytil koutkem oka záblesk slunce na hřišti ... a pak znovu uviděl krev na hodinkách. Jenomže mnohem víc krve.

Vin se zhroutil na lino v jídelně, a když k němu učitelka spěchala a skláněla se dolů, aby mu mohla pomoct, najednou viděl její autonehodu až moc jasně: narazila hlavou do volantu takovou silou, až jí praskla lebka.

Chytil jí za šaty a snažil se jí říct, aby si zapínala pásy. Aby řekla svému manželovi, aby jí vyzvednul. Aby jela jinou cestou. Nebo třeba autobusem. Na kole. Pěšky.

Jenže i když se jeho ústa pohybovala, vycházely z nich jenom nesrozumitelné slabiky. Strach na tvářích ostatních učitelů a studentů mu ale napovídal, že oni pochopili, co se snažil říct.

Nakonec byl poslán za zdravotní sestrou. Když zavolali jeho rodiče, řekli jim, že musí navštívit psychiatra.

A učitelka ... krásná mladá učitelka s pozorným manželem zemřela ten den při cestě ze školy domů s novými hodinkami na zápěstí.

Autonehoda. Neměla zapnutý bezpečnostní pás.

Když to Vin ráno ve škole uslyšel, rozbrečel se. Samozřejmě, že brečelo spoustu dětí, ale pro něj to bylo jiné. Na rozdíl od nich, on byl v pozici, kdy tomu mohl zabránit.

Po tom se všechno změnilo. Někdo roznesl, že předpověděl její smrt - díky čemuž byli učitelé v jeho blízkosti nervózní a jeho vrstevníci se mu buď vyhýbali, posmívali se mu nebo ho považovali za strašidelného. Jeho otec ho musel začít bít, aby ho dostal do školy.

Najednou Vin ztratil tok svých myšlenek, které mu zaplavovaly mysl a tělo a začal rychle ztrácet vědomí ...

Výstřel. Zvuk, odrážející se všude okolo. Něčí pád. Dopadající tělo, doprovázející ohlušující ránou...

Těsně předtím, než ztratil vědomí, v mysli uviděl vizi. Bez zvuků - jenom obrazy ... hrad z písku, který pomalu rozfoukával vítr: viděl Marii Terese s rukama natáhnutýma před sebe, jako kdyby se snažila před něčím bránit, oči měla rozšířené hrůzou, z úst jí unikl výkřik.

A pak uslyšel výstřel.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Marcia Marcia | 8. prosince 2011 v 22:54 | Reagovat

já se snad zítřku napětím ani nedožiju O_O  :-D
moc díky za překlad :-)

2 Cava Cava | 9. prosince 2011 v 10:43 | Reagovat

diky!!!
je to strasne napinave :-D

3 Catrina Catrina | 9. prosince 2011 v 11:44 | Reagovat

Děkuju za kapitolu. Těším se na pokračování.

4 ssendy ssendy | 9. prosince 2011 v 14:12 | Reagovat

Moc děkuji za překlad :-) Těším se na pokračování.

5 Kisee Kisee | E-mail | Web | 9. prosince 2011 v 14:25 | Reagovat

Ahojky, promiň, že tady spamuju, ale chtěla jsem upozornit na soutěž o knihy, která probíhá u nás na blogu.

Chtěly jsme informovat co nejvíce lidí, aby nikdo nepřišel o možnost získat super knížky. Mohly bychom poprosit o uveřejnění tohoto článku i tady? Díky, Kisee ze speak-to-you-fantasy.blog.cz

Odkaz: http://speak-to-you-fantasy.blog.cz/1112/vanocni-soutez-o-knihy

6 Marti Marti | Web | 9. prosince 2011 v 23:04 | Reagovat

Omlouvám se, ale začíná mi zápočťák a jaksi nic nestíhám.. Píšu eseje, učím se a jaksi překlad nestíham.. Pokusim se vám sem hodit kapitolku co nejdřív, ale nic neslibuju.. Do konce víkendu by snad ale mohla být aspoň půlka kapitolky..

7 Kris Kris | 12. prosince 2011 v 20:24 | Reagovat

Ahoj,je to trosku off-topic ale chtěla jsem se zeptat kde jsi sehnala tu povídku z pohledu Patche? :-)

Jink se opravdu těším na další kapitolku ;-)

8 marti marti | Web | 12. prosince 2011 v 21:03 | Reagovat

Byla normalne součást knížky. A kapca bude az se prokousu všema zapoctama. Mam toho az nad hlavu. :-(

9 Kris Kris | 12. prosince 2011 v 21:24 | Reagovat

Oh,vážně?...Ty jo já jsem se koukala na náš českej překlad a tam to vůbec nebylo .. 8-O
Hodě štěstí s učením.Taky to teď nějak nezvládám..

10 Janicza Janicza | 13. prosince 2011 v 23:23 | Reagovat

oooh awesome! poslední 3 dny nedělám nic jiného než že po večerech čtu padlé anděly... a zatraceně! ničí mě když nemám ani nejmenší představu která z těch dvou je pro Vina lepší! doufám v marii terese, ale nevím nevím...
rozhodně tvůj překlad je super! jsem za něj strašně ráda!!!!!!!!! .)

11 prekladyknih prekladyknih | Web | 14. prosince 2011 v 20:15 | Reagovat

Další kapitolka ode mně bude nejspíš až ve středu.. nakládaj nám toho vážně dost.. Tak trpělivost.. Pak se snad kapitolky posypou rychle..

12 Life's good Life's good | 14. prosince 2011 v 22:49 | Reagovat

Já tu autorku miluju :-D
díky za překlad a o zápočtech mi nemluv, nevím na co se učit dřív :-/ je to šílený - docela mě štve, že to není během semestru, ale až na konci a ty se zblázni z toho všeho - už dva týdny vkuse sedím doma a učím se a stále není konec - ten bude na konci ledna :-/

jinak přeju hodně štěstí a na kapitolky se budu těšit, hlavní je ta škola :/

13 Marcia Marcia | 20. prosince 2011 v 21:19 | Reagovat

Ahojky, chci se jen zeptat, kdy to vidíš na další kapču. Hodíš sem ještě nějákou do vánoc, a jak to vidíš přes svátky, protože pochopím jestli si dáš klid :-)
Děkuju za odpověd a přeju příjemné prožítí svátku, a snad ti zkouškoví dopadlo dobře

14 prekladyknih prekladyknih | 20. prosince 2011 v 21:24 | Reagovat

[13]: Určo ju.. Teď sem toho měla hrozně moc a vůbec nic sem nestíhala.. Ještě zejtra mě čekají dva zápočty a pak mam do ledna klid.. Takže určo kapitolky začnu od zítřa zase přidávat pravidelně..

15 Marcia Marcia | 20. prosince 2011 v 21:58 | Reagovat

Tak to budu držet palečky a přeju hodně štěstí, já už  to mám díky bohu za sebou :-)
Tak se těším :-) a předem děkuju

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama