Covet - 20.kapitola 2/2

24. prosince 2011 v 1:44 | Marti
kapitola 20


...
Ten večer, kdy Marie Terese vstoupila do katedrály svatého Patrika, byly její nohy nějaké pomalé a cesta k oltáři se zdála snad míle daleko. Když procházela kolem kaple svatých, zatímco dělala velký okruh kolem zpovědnice, zastavila se učtvrtého prázdného místa, kde stála dřív socha v životní velikosti, zbožné Marie Magdalské, která byla teď ale sundaná z podstavce. Nebylo pochyb, že bílá mramorová socha byla připravená na očištění od prachu a zbytků z kadidla.
Ten prázdný prostor jí jenom připomněl, že se rozhodla odejít z Caldwellu.
Začalo toho být na ní moc. Prostě v jejím životě neexistovalo místo, kde by si mohla dovolit citově se svázat s nějakým mužem. A přesně tohle se s Vinem dělo. Když pomine ty dva mrtvé kluky, strávit v jeho blízkosti víc času jí rozhodně nemohlo nijak pomoct. Měla volný pracovní úvazek, takže se mohla kdykoliv sbalit a vyrazit na cestu-
Zavrzání dveří za ní jenom zabrnkalo na její už tak napnuté nervy. Když se ale otočila, nikdo za ní nebyl. Jako obvykle, kostel i všechny lavice byly prázdné. Jenom dvě ženy v černých závojích se modlily vepředu a chlap v baseballové čepici Red Sox klečel kousek za nimi.
Kdyžpokračovala dál uličkou, váha jejího rozhodnutí utéct z města jí pohltila. Kam by měla jít? A kolik jí bude stát zařídit si novou identitu? A práce. Co bude dělat? Trez byl špička ve svém oboru a Železná maska byla jediné místo, kde si dokázala představit, že může dělat to, co dělala.
A kromětoho, jak zaplatí všechny její účty?
U dvou zpovědnic stálo pár lidí. Jednou se na ně usmála na pozdrav a pak si stoupla k nim a čekala. Očima se snažila uhýbat těm jejich, stejně jako to dělali oni. Takhle to šlo vždycky.
Jejich vina jim bránila v konverzaci, ve které se nikomu nechtěli svěřit s tím, co udělali. Napadlo jí, jestli se ostatní svěřují přesně s tím, co dělají, tak jako ona.
Bylo jedno kvůli jaké věci tam byli. Ona určitě vévodila v jejich žebříčku hříchu. Ohodnotili by ji jedním slovem. Lehká.
"Ahoj."Podívala se za sebe a poznala kluka z modlitební skupiny. Byl stejně tichý jako ona. Pravidelný návštěvník, který málo kdy otevřel pusu.
"Čau,"odpověděla.
Přikývl a pak sklopil pohled k zemi. Sepjal ruce dohromady a něco si šeptal. Z nepochopitelných důvodů si všimla, že byl cítit jako kadidlo. Takové, které bylo používané v kostele. Ta kouřové, sladká vůně jí uklidňovala.
Společněudělali dva kroky dopředu, když někde vyšel ven ... a pak další dva kroky ... a pak už byla na řadě Marie Terese.
Z pod tlustého sametového závěsu vyšla žena se zarudlýma očima. Teď měla jít Marie Terese. Věnovala muži vedle ní úsměv na rozloučenou a pak vešla.
Když za sebou zahrnula závěs a zavřela, otevřela se dřevěná příčka mezi ní a knězem. Viděla ho jenom matně přes stěnu, která je dělila.
Potom co se pokřižovala, zašeptala: "Odpusť mi otče, zhřešila jsem. Je to dva dny od mé poslední zpovědi."
Odmlčela se. I když už ta slova vyslovila tolikrát, pořád jí dělalo problémy dostat to ze sebe.
"Mluv se mnou, mé dítě. Ulev si."
"Otče, zhřešila jsem ..."
"Jakým způsobem?"
Věděl to. Ale hlavní věc na doznání bylo to, že musela vyslovit zlé skutky, kterých se dopustila. Bez toho by jí nemohl dát rozhřešení. A nedostavila by se ani úleva.
Odkašlala si. "Já ... byla jsem s mužem, i když to nebyl můj manžel. A dopustila jsem se cizoložství." Protože někteří z nich měli na prstech snubáky. "A ... vzala jsem jméno Boží nadarmo." Když Vin před restaurací najednou spadnul na asfalt. "A ..."
Ještě chvíli mluvila, než se dostala v seznamu jejích hříchů až na konec. Pak se podívala na profil kněze, který vážně přikyvoval, zatímco mlčel. "Mé dítě ...Jistě znáš chyby, kterých se dopouštíš na své cestě."
"Znám."
"A přestupky proti Božím cestám nemůžou ..."
Když kněz pokračoval v kázání, Marie Terese zavřela oči a vstřebávala jeho slova hluboko do svého nitra. Bolest z toho v jaké situaci byla a z toho co dělala jí tlačila na plíce tak usilovně, že nemohla dýchat.
"Marie Terese."
Zachvěla se a podívala se na kněze. "Ano, otče?"
" ... a proto teď ..." Kněz se odmlčel. "Prosím?"
"Vy jste měoslovil jménem?"
Viděla na jeho profilu, jak se trošku zamračil. "Ne, mé dítě. Neoslovil. Ale dávám ti rozhřešení, co se týče tvých hříchů ..." Marie Terese se rozhlédla, i kdyžneviděla nic jiného, než dřevěné obložení a sametový závěs.
" ... te absolvo peccatis tuis nomine Patris et v Filii et Spiritus Sancti. Amen."
Sklopila hlavu a poděkovala knězi, když mezi nimi zavíral okno. Zhluboka se nadechla, zvedla kabelku a vykročila ven ze zpovědnice. Vedle ní slyšela hlas dalšího hříšníka. Jemný. Tlumený. Nesrozumitelný.
Když šla ven uličkou, její oči paranoidně prohledávaly vnitřek katedrály. Dvojice žen v závojích byly pořád na svých místech. Muž, který se modlil za nimi byl pryč, ale další dva zaujali své místo v přední části místnosti.
Nenáviděla, když se musela ohlížet za rameno a přemýšlet, jestli náhodou někde neznal její jméno. Bála se, jestli jí někdo nesleduje. Jenže od té chvíle kdy odjela z Vas Vegas byla super paranoidní a měla takový pocit pořád.
Když byla venku, rozběhla se ke svému autu. Pořádně se nenadechla, dokud nebyla uvnitřsvého auta. Pro jednou její Camry nastartovalo na první pokus. Svůj adrenalin dala do jízdy a brzy se řítila vysokou rychlostí ke klubu.
Ve chvíli, kdy vjela na parkoviště Železné masky a sundala si kapuci, její paranoia zmizela. Žádné auto jí nesledovalo. Žádné temné stíny se nehýbaly, aby jí zabily. Nebylo tu nic neobvyklého.
Očima těkala po uličce, kde našli těla ... a najednou se jí vybavil důvod, proč se celou dobu bála.
"Jak se máš?"
Marie Terese se otočila tak rychle, až jí z druhé strany praštila její taška. Ale byl to jenom Trez, který čekal u zadních dveří.
"Jsem ... v pohodě."Když se jeho oči zúžily do tenkých škvírek, natáhla před sebe dlaně. "Nesnaž se mi to vymluvit. Ne dneska. Vím, že to myslíš dobře, ale asi bych to teďnezvládla."
"Dobře,"zamumlal a ustoupil, aby mohla projít dovnitř. "Dám ti tolik prostoru, kolik budeš potřebovat."
Naštěstí dodržel svoje slovo a dovedl jí k šatně, aby se mohla převléknout. Když užbyla navlečená v její příšerné uniformě, načechrala si vlasy a namalovala si víčka očními stíny a rty přetřela rtěnkou. Šla dlouhou chodbou, úplněoddělená od toho kým a kde teď byla.
Když se rozhlédla po davu, netrvalo jí dlouho najít svojí dnešní práci. Lehký oční kontakt, pohoupnutí boky, lehký úsměv a měla na tuhle noc prvního kandidáta.
Ten chlap vypadal jako úplný civil - jinými slovy, kdekoliv jinde, než tady v Gothlandii, by vypadal super. Měl dva metry, hnědé vlasy a hnědé oči. Cítila z něj Calvina Kleina pro muže, což znamenalo, že je ze staré školy. To znamenalo, že nebyl moc zdvořilý, ale měl aspoň dobrý nos. Byl pěkně oblečený, ale ne moc honosné. Navíc neměl na prstě snubák.
Konverzace o tomhle obchodě byla prkenná a trapná a on byl celou dobu tak rudý, že bylo jasné, že tohle nikdy nedělal. A že si nikdy ani nepředstavoval sebe, jak by platil za sex.
Vítej v klubu, pomyslela si.
Šel za ní do jedné z koupelen. V její charakteristické pokroucené realitě měla pocit, jako kdyby šla ve skutečnosti dva kroky za svým tělem a sledovala je dva, jak vchází do místnosti a zavírají za sebou dveře.
Ve stísněném prostoru si od něj vzala peníze, které jí nabízel a dala je do skryté kapsy v sukni. Pak si stoupla před něj. Její tělo bylo chladné jako led a ruce se jí chvěly, když mu s nimi přejela po pažích.
Nasadila svůj falešný úsměv a připravila se na jeho doteky. Nutila zůstat své tělo tam, kde bylo a modlila se, aby měla tak silnou sebekontrolu, aby odsud s křikem neutekla.
"Jmenuju se Rob," řekl John nervózním hlasem. "A ty?"
Najednou si uvědomila, že byla v zavřené koupelně. Růžovo černé stěny na ní padaly a svíraly jí útroby tak pevně, že chtěla začít křičet o pomoc. Chtěla najít někoho, kdo by je zastavil.
Ztěžka polkla a rychle se sebrala. Zamrkala a doufala, že jí to pomůže vyčistit si mysl a dostat se zpátky do její role.
Když se naklonila, muž se zamračil a odtáhl se.
"Změnil si názor?" zeptala se a modlila se, aby to tak bylo, i když by to jenom znamenalo,že by musela vyrazit ven a najít si jinou práci. Zdál se spíš zmatený.
"Ale ... ty brečíš."
Cukla sebou a podívala se do zrcadla nad umyvadlem.
Pane Bože ... měl pravdu. Po tvářích jí stékaly slabým proudem slzy. Zvedla ruce a setřela je.
Muž se otočil čelem k zrcadlu. Jeho tvář byla tak smutná, jak se cítila ona. "Víšco?" řekl. "Nemyslím si, že by tohle měl někdo z nás dvou vážně udělat. Snažím se dostat zpátky holku, která se ani nestará o to, s kým spím. Nechci nikoho jiného zranit. To je důvod, proč jsem přišel ..."
"Za děvkou,"dokončila za něj. "to je důvod, proč jsi přišel za mnou."
Bože, její odraz v zrcadle vypadal příšerně. Silné oční linky měla rozmazané po tvářích, které měla bílé jako papír. Vlasy měla rozcuchané.
Když se podívala na svojí tvář, došlo jí, co udělala. Ten moment konečně přišel. Očekávala to už delší dobu se všemi těmi dlouhými odmlkami, než byla schopná vkročit do klubu a všechen ten pláč ve sprše a záchvaty paniky ve zpovědnici. Jenže tomu už byl konec.
Přišel čas odjezdu.
Sáhla rukou do sukně a vyndala složené peníze. Vzala mužovu dlaň do své a vložila mu je tam. "Máš pravdu. Tohle by neměl dělat ani jeden z nás."
Muž přikývl. Pevně stiskl peníze v dlani. Vypadal bezmocně. "Chovám se jako buzna."
"Proč?"
"Je to normální. Vždycky jsem v těchhle situacích pohořel."
"Když to stojí za to, není ostuda pohořet. I mně se to stalo. Tys byl ... milý."
"Jo. To jsem já. Milej chlapík. Za každé okolnosti milý chlapík."
"Jak se jmenuje?" zamumlala Marie Terese.
"Rebecca. Má stůl v práci hned vedle mě a je ... dokonalá. Už čtyři roky jsem se na ní nějak snažil zapůsobit, ale všechno co dělá je, že se mnou probírá svůj milostný život. Myslel jsem, že kdybych jí třeba řekl o nějakém mém randě, měl bych štěstí a ... Problém je v tom, že já nikdy nebyl šťastlivec. Jsem jenom lhář."
Zatáhl za rukávy své košile, jako kdyby se do ní snažil schovat a tím se vyhnout realitě.
"Už jsi jí někam pozval?" zeptala se Marie Terese.
"Ne."
"Nemyslíšsi, že se na tebe snaží všemi těmi svými kluky udělat jenom dojem?"
Chlapík se zamračil. "Ale proč by to dělala?"
Marie Terese k němu natáhla ruku a obrátila ho tváří zpátky k zrcadlu. "Protože jsi hezký a jsi milý. Možná sis jenom tu situaci vyložil zle. Věc se má takhle, pozveš jí ven. Jestli tě odmítne, stejně bys s ní nechtěl nikam chodit. Není žádný důvod být jenom jedním z mnoha."
"Bože, nedokážu si představit, jak bych jí měl pozvat na rande."
"Co třeba ... Rebecco, co děláš ve čtvrtek večer? Určitě si vyber všední den. Kdybys řekl víkend, mohlo by se jí zdát, že na ní vyvíjíš nátlak."
"Myslíš?"
"Co můžešztratit?"
"No, má stůl v práci hned vedle mě a vídám jí denně."
"Ale zrovna moc se v tom nevyžíváš, ne? Aspoň to bude mezi vámi vyřešené."
Jeho pohled se v zrcadle střetnul s tím jejím. "Proč pláčeš?"
"Protože ... už tohle nemůžu dělat."
"Víš, jsem rád. Vybral jsem si tebe, protože nevypadáš jako druh ženy, která ..." Zrudl. "Ehm-"
"Která by měla dělat zrovna tohle. Já vím. A máš pravdu."
Chlapík se k ní otočil a usmál se. "Tohle vlastně dopadlo celkem dobře."
"Jo, to mášpravdu." Instinktivně se k němu nahnula a objala ho. "Hodně štěstí. A pamatuj si, až budeš zvát tu ženu na rande, ty jsi partie a ona by měla být ráda, že tě má. Věř mi. Naučila jsem se, že je v tomhle světě hodně těžké natrefit na dobrého člověka."
"Myslíš?"
Marie Terese obrátila oči v sloup. "Nemáš ani ponětí."
Usmál se ještě víc. "Děkuju - a myslím to vážně. Asi se jí vážně zeptám. Proč taky k čertu ne, viď?"
"Žiješ jenom jednou."
Rozzářil se a plný očekávání opustil toalety. Když za sebou zavřel dveře, Marie Terese se na sebe znova podívala.
Ve světle, které na ní svítilo shora vypadala díky rozmazaným černým linkám jako nějaká gotička.
Jaká ironie,že poslední noc v klubu konečně vypadalo jako někdo, kdo sem zapadal.
Naklonila se na stranu a vzala si papírovou utěrku v domnění, že si očistí linky z tváře. Místo toho si ale setřela rtěnku z úst. Už nikdy víc. Už nikdy si na sebe nenatře tu mastnou věc ... nebo make-up ... nebo si nevezme to směšné oblečení.
Hotovo. Tohle je konec jedné kapitoly jejího života.
Bože, bylo úžasné, jak lehce se najednou cítila. Úžasné a šílené. Neměla nejmenší tušení co bude dělat dál nebo kam půjde. Kdyby myslela rozumně, nejspíš by teď začala panikařit. Jenže ona teď dokázala myslet jenom na úlevu, kterou cítila. Odvrátila se od zrcadla a sáhla po železné klice. Uvědomila si, že slzy zmizely a ona se usmívá.
Otevřela dveře a stanula tváří v tvář pochmurné tváři Vincenta diPietra.
Opíral se o zeď přímo naproti soukromé koupelně. Ruce měl zkřížené na prsou. Velké tělo měl napjaté v něčem, co mělo připomínat uvolněnou pózu. Výraz měla ale jako muž, kterému někdo právě vrazil nůž do břicha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Catrina Catrina | 24. prosince 2011 v 10:06 | Reagovat

Krásná kapitola. Vypadá to čím dál tímvíc  zajímavěji. Těším se na pokračování. A přeji Krásné Vánoce. :-D

2 Veru Veru | 24. prosince 2011 v 11:40 | Reagovat

To je skvělej dárek, díky za předklad :-) Krásné Vánoce!

3 Marcia Marcia | 24. prosince 2011 v 12:51 | Reagovat

Moc děkuju za kapitolky i tvůj čas s nimi strávený
a přeju krásné Vánoce :-)

4 Netty Netty | 24. prosince 2011 v 18:13 | Reagovat

nádhera :-) , krásné svátky..

5 ssendy ssendy | 24. prosince 2011 v 22:40 | Reagovat

Děkuji za překlad. Krásné Vánoce :D

6 Ana Ana | 24. prosince 2011 v 22:58 | Reagovat

Super, ďakujem. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama