Covet - 21.kapitola 2/2

30. prosince 2011 v 13:08 | Marti
kapitola 21


Ve chvíli, kdy obcházel auto, už byla Marie Terese venku. Očima přejížděla po každém centimetru domu od verandy až k venkovním světlům. Vzal jí za ruku a vedl jí k domovním dveřím, Když je odemkl a otevřel, ovanula je vůně citronu, jako by je chtěla uvítat. Jenže to bylo stejně falešné, jako tyhle chemikálie, které ve skutečnosti příšerné zapáchaly.

Společně vstoupili dovnitř a on rozsvítil v hale. Pak zavřel dveře a zatopil.

Chlad. Vlhkost. Nepořádek. Na rozdíl od exteriéru byl dům uvnitř zaneřáděný. Necha to tam přesně v takovém stavu, v jakém to bylo, když jeho rodiče spadli ze schodů: odpornej obrázek.

"Jo, tak tady jsem vyrostl," dodal tvrdě a díval se na jediný nový kus koberce v celém domě - na úpatí schodiště. Tam, kde skončili potom, co spadli.

Když si to Marie Terese celé prohlédla, šel do obývacího pokoje a rozsvítil lampu, díky čemuž uviděla i starou pohovku se špinavými otisky rukou ... a nízký konferenční stolek s nedopalky cigaret ... a knihovnu, která byla ještě plná láhví vodky jeho matky spíš než něčím, co by se dalo číst.

Bože, světlo nebylo moc laskavé k oranžovo žlutým závěsům, které vyseli vyčerpaně na tyči z tepaného železa nebo k vybledlému koberci, který se táhl od gauče až do kuchyně.

Měl husí kůži, když přešel ke sporáku a rozsvítil nad ním.

Dříve úžasný sporák Betty byl teď ještě v horším stavu, než obývák.: Pult měl na sobě fleky od plechovek, které tam musely být už několik týdnů. Celý povrch plotýnek byl pokrytý rzí. Lednička s ulomenou klikou byla zlatá - nebo alespoň měla takovou barvu, když jí koupili. Teď bylo dost těžké rozpoznat původní barvy pod vší špínou a prachem. A skříně z borovicového dřeva ... jenom haraburdí. Původně byly lesklé, teď byly matné. Na pár místech na stropě z něj vystupovalo dřevo, jako když se jedovatý břečťan pomalu odmotával kolem kůže.

Za všechno tohle se hrozně se styděl.

Tohle byl jeho dům Doriana Graye. Hnijící realita, kterou zamknul jako kostlivce ve skříni, zatímco zbytku světa ukazoval jenom svou krásu a bohatství.

Vin se ohlédl přes rameno. Marie Terese se procházela po místnosti. Ústa mírně pootevřená, jako kdyby sledovala scénu v nějakém filmu, který jí naprosto šokoval.

"Chtěl jsem, abys to viděla," řekl, "protože tohle je pravda a tu já nikdy lidem neukazuju. Oba mí rodiče byli alkoholici. Můj otec pracoval jako instalatér ... moje máma byla profesí tak maximálně kuřačka. Hodně se hádali a zemřeli v tomhle domě. A abych byl upřímný, vůbec se mi po nich nestýská a nelituju jejich smrti. Jestli to ze mě dělá obyčejnýho bastarda, tak fajn."

Marie Terese přešla ke sporáku. Na varné desce mezi plynovými hořáky byla stará lžíce. Zvedla jí a oprášila. "Great Escape. Zábavní parku na severu. Už jsi o něm slyšela?"

"Ne. Už jsem ti říkala, že nejsem odsud."

Přejel pohledem po levném turistickém suvenýru s červeným logem. "Koupil jsem jí na jednom školním výletě. Myslel jsem, že když mě uvidí ostatní děti kupovat něco do domácnosti pro mojí mámu, nebude je zajímat, jaká je doopravdy. Z nějakého zvláštního důvodu pro mě byla tahle lež důležitá. Chtěl jsem být normální."

Marie Terese jí položila zpátky s větší péčí, než si zasloužila. Zůstala stát na místě a pohledem hypnotizovala lžičku. "Chodím do modlitební skupiny. Každé úterý a pátek. Ke svatému Patrikovi." Zalapala po dechu díky jejímu odhalení ... a on měl co dělat, aby zachoval klid. "Chodím ... chodím na ta setkání, protože chci mít kolem sebe i normální lidi. Chci být ... jako oni, jednou." Její oči se zaleskly, když se na něj podívala. "Takže chápu. Chápu ... všechno. Ne jenom ten dům, ale i to, proč sem nechceš brát žádné lidi."

Vinovo srdce v jeho hrudi začalo prudce bít. "Jsem rád," řekl chraptivě.

Její oči přejely po místnosti. "Jo ... každý kousek tohohle, chápu to."

Natáhl k ní ruku. "Pojď se mnou. Ukážu ti i zbytek tohohle místa."

Vzala jeho nabízenou ruku. Teplo v jeho dlani se mu rozšířilo do celého jeho těla a najednou se cítil lehčí. Ukázalo mu to jak chladný a prkenný většinou je. Doufal, že ho přijme i s tímhle vším okolo ní. Modlil se za to.

A teď, když viděl, jak to všechno vzala, chtěl z nějakého důvodu poděkovat Bohu.

Když šli nahoru po schodech, jejich kroky rozvrzaly páchnoucí dřevo pod kobercem. Zábradlí bylo asi tak stabilní, jako ožrala na moři. Když vyšli až nahoru, obešel pokoj jeho rodičů, prošel kolem jedné koupelny a zastavil se před zavřenými dveřmi.

"Tady jsem spal."

Potom co otevřel, rozsvítil stropní světlo. Pokoj měl v podkroví. Jeho stará dvoulůžková postel byla ještě pokrytá tmavě modrou dekou. Ležel na ní polštář o tloušťce plátku chleba. Stůl, kde si dělala domácí úkoly a kde si spíš vyřizoval vlastní záležitosti, pořád stál pod oknem. Světlo lampy, u které studoval, tehdy dosahovalo až ke stropu. Mimo jeho psacího stolu, Rubikovy kostky, jeho černého Ace comb a jeho časopisu Sportovní obrázkový magazín plavek s Kathy Irelandovou z roku 1989 tu ale nenechal vůbec nic.

Nad prádelníkem měl pověšené zrcadlo. Za ním měl v rámu z falešného dřeva zastrčené různé útržky vstupenek, obrázků a dalších blbostí. Když vstoupil dovnitř, okamžitě zachytil svůj odraz. Chtěl zaklít. Už opět se díval na svůj obličej pokrytý modřinami. Samozřejmě to ale tentokrát nebyl jeho otec, kdo mu je způsobil.

Vin přesel k oknu. Když tu popraskanou věc otevřel, aby dovnitř pustil trošku vzduchu, cítil, že by měl něco říct. Tak to udělal.

"Víš, vzal jsem Devinu na naše první rande do Montrealu. Letěli jsme tam mým letadlem a zůstali jsme v apartmá hotelu Ritz-Carlton. Byla dojatá přesně tak, jak jsem měl v plánu. Dodneška neví, odkud vlastně pocházím. Byla to moje volba, ale ona se nikdy nestarala o mojí minulost. Nikdy se nezeptala na moje rodiče potom, co jsem jí řekl, že jsou oba mrtví. A já s tím nikdy dobrovolně nezačal."

Otočil se. "Chtěl jsem si ji vzít. Koupil jsem jí prsten - a ona ho dneska odpoledne našla."

"Ach ... Ježiši."

"Skvělé načasování, viď? Potom, co mě Jim vysadil doma, šel jsem do bytu,. Když jsem otevřel dveře, objevil jsem jí tam úplně nadšenou. V ruce měla krabičku s prstýnkem."

Marie Terese si přitiskla dlaň k ústům. "Cos udělal?"

Vin přešel přes pokoj a sedl si na postel. Když se z ní snesla jemná mlha prachu, zašklebil se. Zvedl se a vzal deku do náruče. "Vydrž minutku."

Venku na chodbě vytřepal deku a odvrátil tvář od mraku prachu. Když se ho konečně zbavil, vrátil se do pokoje a přehodil deku přes holou matraci. Pak se znovu posadil. "Co jsem udělal ..." zamumlal. "No, sundal jsem jí ruku z mého krku a odstoupil jsem od ní. Řekl jsem, že bych jí to nemohl udělat, že jsem udělal chybu a že se omlouvám.

Marie Terese přišla k posteli a sedla si vedle něj. "Co ti na to řekla?"

"Vzala to s ledovým klidem. Což, kdybys jí znala, nebylo žádné překvapení. Řekl jsem í, že si ten prsten může nechat a ona se obrátila a šla nahoru. Vrátila se za čtvrt hodiny s kufrem jejích věcí. Řekla, že se vystěhuje hned a nechá mi tam klíč, až bude hotová. Nebyla ani trošku vyvedená z míry. Všechno měla pod kontrolou. Faktem bylo, že se nezdála moc překvapená. Nemiloval jsem jí. Nikdy. A ona to věděla."

Vin se odsunul dozadu, aby se mohl opřít o zeď. Místo tepla, které bylo v celém domě, mu na obličej dopadl studený vzduch. V okně se srážel ledový vzduch s tím teplým zevnitř.

Po chvíli Marie Terese následovala jeho příkladu. Pokrčila nohy a objala si je pažemi. "Doufám, že nevadí, když se zeptám ... ale když si jí nemiloval, proč si jí kupoval prsten?"

"Byla to jenom další věc, kterou jsem mohl získat. Ona na tom byla stejně." Vzhlédl. "Nejsem na to moc pyšný. Jenom mi to prostě předtím bylo nějak fuk ..."

"Předtím?"

Podíval se na ní. "Jo. Předtím. Teď už je to jiné."

Nastalo dlouhé ticho. Teplý a studený vzduch se smíchaly a v pokoji bylo najednou příjemně.

"Můj syn se jmenuje Robbie," řekla najednou.

Když znovu vzhlédl, viděl že kolena a kotníky má bílé od napětí.

"Nemusí to být něco za něco," zamumlal. "Jenom proto, že já se ti svěřil, nemusíš mi to vracet."

Trošku se usmála. "Jo. Já vím. Jenom ... nejsem moc zvyklá o tom mluvit."

"To jsem dva."

Očima přejela po místnosti a pak jimi zůstala viset na otevřených dveřích. "Tvoji rodiče se hodně hádali?"

"Neustále."

"A ... bojovali spolu? Myslím nějak víc, než jenom slovně ... vždyť víš co myslím."

"Jo. Matčin obličej vypadal skoro pořád jako Roschachův test ... i když mu to vždycky vrátila - stejně to neomlouvá údery mého otce." Vin zavrtěl hlavou. "Je mi fuk co všechno ho k tomu vedlo, muž by nikdy neměl vztáhnout ruku na ženu."

Marie Terese si položila tvář na kolena a podívala se na něj. "Někteří muži nesdílejí tuhle filosofii. A některé ženy neumí vracet údery jako tvoje máma."

Když se místnosti ozvalo temné zavrčení, překvapeně si sedla ... všechno napovídalo tomu, že ten nízký, nebezpečný zvuk přišel od něj.

"Řekni mi, že s tím nemáš žádné zkušenosti," řekl Vin temně.

"Ach, ne ..." odpověděla mu rychle. "Ale bylo dost drsné dostat se z mého manželství. Potom co jsem řekla bývalému manželovi, že ho opouštím, unesl mi syna a cestoval s ním po celé zemi. Nevěděla jsem kde je moje dítě nebo jestli se třeba něco nestalo ... tři měsíce. Tři měsíce se ho snažil najít můj soukromý detektiv a tři měsíce mě s ním mí právníci rozváděli. Všechno co jsem chtěla, bylo ujistit se, že můj syn je a bude v bezpečí."

Teď už jí chápal, pomyslel si Vin. Ulevilo se mu, že i když to muselo být asi hodně špatné, nikdy v tom nebylo žádné bití. "To muselo být hodně drahé."

Kývla a zadívala se na zem. "Můj ex byl hodně podobný tobě. Hodně bohatý, mocný ... a hezký."

Super ... sakra. Bylo skvělé, že ho považovala za atraktivního, ale nelíbilo se mu všechno ostatní co řekla. Jak by ji měl přesvědčit, že on není -

"Mark by ale nikdy neudělal tohle," řekla tiše. "Nikdy by se mi takhle ... neodhalil. Děkuju ti za to ... Je to vlastně ta nejhezčí věc, co pro mě kdy nějaký muž udělal."

Vin zvedl ruku. Pohyboval s ní hodně pomalu proto, aby přesně věděla, co dělá. Když přitiskl dlaň na její tvář, měla dostatek času na to, aby se odtáhla. Neudělala to. Jen se mu podívala do očí.

Sekundy se měnily v minuty a ani jeden z nich se neodvrátil. Vzhledem k houstnoucímu tichu se k ní Vin naklonil. Pootevřela rty a zvedla tvář z kolenou, jako kdyby ho chtěla políbit stejně tak moc, jako on jí.

Na poslední chvíli jí ale políbil na čelo. Pak si ji přitáhl do náruče a přitáhl si jí k sobě. Když si opřela hlavu o jeho hruď, začal jí hladit po zádech v pomalých, velkých kruzích. Trošku se zatřásla a poddala se mu, což bylo lepší, hlubší a intimnější, než kdyby mu dala svoje tělo a on se s ní pomiloval. Přijal dar její důvěry s úctou, kterou si zasloužila.

Položil si bradu lehce na vršek její hlavy a podíval se přes pokoj ... najednou měl odpověď na jeho otázku, kterou si pokládal už od první chvíle, kdy jí spatřil.

Byla zasunutá za rámem zrcadla. Obraz Madony na kartě z tvrdého papíru. Měla tam uhlově černé vlasy, zářivě modré oči a byla nádherná. Její obličej směřoval k nebi, nad hlavou měla svatozář a kolem ní byla zářící aura.

Tuhle kartu dostal od jednoho z těch evangelických týpků, co chodili od dveří ke dveřím. Už to bylo hrozně dávno.

Jako obvykle byl jediný důvod, proč šel otevřít dveře ten že jeho máma byla úplně na mol. Nesnesl by tu hanbu, když by šla někomu otevřít v županu se špinavými a rozcuchanými vlasy. Chlapík na druhé straně dveří měl na sobě černý oblek a vypadal přesně tak, jak si Vin přál, aby vypadal jeho otec. Čistý, upravený, zdraví a klidný.

Vil zalhal, když se ho zeptal, jestli má doma rodiče. Když se muž podíval za něj do obývacího pokoje, řekl mu, že to není jeho matka, ale jenom nemocná příbuzná.

Oči evangelisty se naplnily smutkem, jako kdyby mu tahle situace nebyla nijak neznámá. Přeskočil svojí obvyklou řeč a dal mu kartu. Řekl mu, aby zavolal na číslo na zadní kartě, když by potřeboval nějaké přístřeší.

Vin si jí od něj vzal a šel nahoru do svého pokoje. Sednul si na postel s obrázkem v dlaních. Okamžitě se zamiloval do ženy na přední straně, protože vypadala, jako kdyby nikdy nekřičela a nikdy nikoho neuhodila. Myslel si, že ho ochrání. Skryl kartu před jeho tátou a mámou tím, že ji zastrčil za rám zrcadla. Většinou, když jeho máma prohledávala jeho pokoj, věnovala se jenom šuplíkům, skříním a prostoru pod jeho postelí.

Teď už měl odpověď.

Díval se na obrázek a uvědomil si, že Marie Terese vypadala přesně jako ona.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lili lili | 30. prosince 2011 v 14:01 | Reagovat

cože? 8-O díky za překlad :-)

2 Veru Veru | 30. prosince 2011 v 16:18 | Reagovat

Super, děkuji za překlad :-)

3 jitush jitush | E-mail | 30. prosince 2011 v 19:24 | Reagovat

skvele!diky moc a tesim se na dalsi:-)

4 květuš květuš | 30. prosince 2011 v 20:22 | Reagovat

skvělé! díky..:)

5 ssendy ssendy | 30. prosince 2011 v 22:00 | Reagovat

Skvělé, moc děkuji za překlad :-)

6 Catrina Catrina | 31. prosince 2011 v 14:14 | Reagovat

Nádhera, děkuji za překlad. :-D

7 Life's good Life's good | 1. ledna 2012 v 14:19 | Reagovat

O_O
díky moc za překlad :)

8 Marcia Marcia | 1. ledna 2012 v 18:19 | Reagovat

Prostě jsou si souzeni a osud jim to zařídil :-)
Tak se těším na další kapitolku a za tuhle moc děkuju ;-)
a do nového roku přeji jen to nej :-)

9 Netty Netty | 1. ledna 2012 v 23:27 | Reagovat

moc pěkný díl, děkuju :-)

10 prekladyknih prekladyknih | 2. ledna 2012 v 14:07 | Reagovat

Lidičky já se do další kapitolky pustim zítra.. Mam teď hafo učení a nějak nestíhám..

11 kiki kiki | 3. ledna 2012 v 18:02 | Reagovat

myslíš že další kapča bude eště dnes..? :)

12 prekladyknih prekladyknih | 3. ledna 2012 v 22:33 | Reagovat

TeĎ sem dorazila z práce dom, takže až zítra bohužel..

13 Kisee Kisee | E-mail | 4. ledna 2012 v 20:39 | Reagovat

Hlavne klidek:-) my to zvladnem, ty zvladni hlavne zkousky:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama