Perfect Chemistry - 31.kapitola

30. prosince 2011 v 0:34 | Terka |  Perfect Chemistry

31. kapitola - Brittany


"Vypadá to, jako by si tu někteří z vás mysleli, že moje hodiny nejsou důležité," řekla paní Petersonová. Začala rozdávat včerejší testy.
Když paní Petersonová zamířila k mému a Alexovu stolu, svezla jsem se dolů na židli. Poslední, co teď potřebuju, je hněv Petersonové.
"Dobrá práce," řekla, když přede mě pokládala můj test lícem dolů. Pak se obrátila k Alexovi. "Pro někoho, kdo se chce stát učitelem chemie, máte zaděláno na velmi špatný start, pane Fuentesi. Asi si to příště budu muset víc rozmyslet, než se za vás postavím, jestli nebudete přicházet do mých hodin připravený."
Hodila před Alexe jeho test jenom pomocí ukazováčku a palce, jako by ten papír byl příliš nechutný na to, aby se ho dotkla i zbytkem prstů. "Uvidíme se po hodině," řekla mu, než začala rozdávat zbytek testů.
Nechápala jsem, proč se paní Petersonová nenaštvala i na mě. Otočila svůj papír a na vrchu stránky bylo napsané A. Promnula jsem si dlaněmi oči a znova jsem zaostřila. Musí to být chyba. Trvalo mi méně než sekundu uvědomit si, kdo je za mou známku zodpovědný.
Pravda mě zasáhla do břicha jako kladivo. Podívala jsem se na Alexe, který zastrkoval svůj test do učebnice.
"Proč jsi to udělal?" Počkala jsem, až paní Petersonová ukončila s Alexem po hodině jejich diskuzi a šla jsem za ním. Stála jsem vedle jeho skříňky a on mi věnoval jen malou, pokud vůbec nějakou, pozornost. Ignorovala jsem pohledy, které se mi zezadu vypalovaly do hlavy.
"Nevím, o čem to mluvíš," řekl.
Bože! "Vyměnil jsi naše testy."
Alex zabouchl svoji skřínku. "Podívej, o nic nejde."
Ale jde. Odešel, jako by předpokládal, že to tak nechám. Sledovala jsem ho, jak pilně pracoval na svém testu, a když jsem se teď podívala na velké F na jeho papíru, poznala jsem svůj vlastní test.
Po škole jsem spěchala z hlavních dveří, abych ho stihla. Byl na své motorce a připravoval se odjet.
"Alexi, počkej!"
Nervózně jsem si zastrčila vlasy na ucho.
"Naskoč si," nařídil mi.
"Cože?"
"Naskoč si. Jestli mi chceš poděkovat za to, že jsem ti zachránil zadek ve třídě paní P, pojď se mnou domů. Včera jsem si nedělal legraci. Nechala jsi mě nahlédnout do svého života, já tě nechám nahlédnout do mého. Je to fér, ne?"
Zkoumavě jsem si prohlédla parkoviště. Někteří lidé se dívali naším směrem, nejspíš připraveni roznášet drby o tom, že mluvím s Alexem. Jestli s ním vážně odejdu, drby se rozšíří.
Alex túruval motorku a to přivedlo mou pozornost zpátky k němu. "Neboj se toho, co si myslí oni."
Prohlédla jsem si ho, od jeho roztrhaných džín a kožené bundy až po červený a černý šátek, který měl uvázaný na hlavě. Barvy jeho gangu.
Měla bych být k smrti vyděšená. Pak jsem si vzpomněla, jaký byl včera se Shelley.
K čertu s tím.
Posunula jsem si svou tašku s knihami na záda a sedla jsem si obkročmo na jeho motorku.
"Pevně se drž," řekl a dal si mé ruce kolem pasu. Cítit jeho silné ruce na těch mých mi připadalo hrozně intimní. Zajímalo mě, jestli taky cítí takové emoce, ale hned jsem tu myšlenku zahnala. Alex Fuentes je tvrdý chlap. Zkušený. Kvůli pouhému doteku rukou neucítí nervozitu v žaludku.
Předtím, než sáhl po řidítkách, mě úmyslně pohladil po konečcích prstů. Ó. Můj. Bože. Do čeho jsem se to zase dostala?
Když jsme vyrazili pryč ze školního parkoviště, chytila jsem se pevněji Alexových jako skála pevných břišních svalů. Rychlost motorky mě děsila. Cítila jsem se, jako bych měla závrať a jela na horské dráze bez pásů.
Motorka zastavila na červené. Zaklonila jsem se dozadu.
Slyšela jsem, jak se Alex chechtá a znova túruje motor, když se na semaforu objevila zelená. Sevřela jsem jeho pas a zabořila svůj obličej do jeho zad.
Když konečně zastavil a dával stojánek motorky dolů, zkoumala jsem okolí. Nikdy jsem nebyla v jeho ulici. Domy tu byly tak… malé. Většina z nich byla jen přízemních. Ani kočka by se nemohla vlézt do prostoru mezi nimi. I když jsem se tomu snažila zabránit, v žaludku se mu usadil smutek.
Můj dům byl přinejmenším sedmkrát, možná i osmkrát nebo devětkrát větší než Alexův. Věděla jsem, že tahle část města je chudá, ale…
"Tohle byla chyba," řekl Alex. "Zavezu tě domů."
"Proč?"
"Mimo jiné, kvůli tvému znechucenému výrazu."
"Nejsem znechucená. Spíš je mi líto-"
"Nikdy mě nelituj," varoval mě. "Jsem jen chudý, ne bezdomovec."
"Tak pozveš mě dál? Kluci na druhé straně ulice zírají na tu bílou holku."
"Vlastně tady jsi spíš sněhová holka."
"Nesnáším sníh," řekla jsem.
Jeho rty se zkroutily do úsměvu. "To není podle počasí, querida. To kvůli tvé sněhově bílé kůži. Běž za mnou a nezírej na sousedy, i kdyby oni zírali na tebe."
Cítila jsem jeho ostražitost, když mě vedl dovnitř. "Tak, jsme tady," řekl a ukázal dovnitř.
Obývací pokoj byl možná menší, než jakýkoli pokoj v mém domě, ale byl teplý a útulný.
Na pohovce ležely dvě afgánské přikrývky, kterými bych si přála se zakrýt za chladné noci. U nás doma nemáme žádné takové přikrývky. Máme jenom prošívané přehozy… navržené tak, aby se hodily k dekoracím.
Procházela jsem Alexovým bytem a prsty jsem přejížděla po nábytku. Pod fotkou hezkého muže byl polička s napůl vyhořelými svíčkami. Alex si stoupl vedle mě, cítila jsem teplo jeho tělo. "Tvůj táta?" zeptala jsem se.
Přikývl.
"Nedokážu si ani představit, jaké by to bylo, kdybych ztratila otce." I přesto, že s námi netráví moc času, vím, že je nedílnou součástí mého života. Vždycky chci od svých rodičů něco víc. Měla bych být ráda jen za to, že je mám?
Alex pozoroval fotku svého otce. "Nejdřív jsi otupělá a snažíš se to zablokovat. Víš, že je pryč, ale je to, jako bys byla v mlze. Tvůj život je pak jen rutina, podle které se řídíš." Pokrčil rameny. "Nakonec o tom přestaneš přemýšlet a posuneš se dál. Není tu žádný jiný způsob."
"Je to trochu jako test." Zahlédla jsem svůj odraz v zrcadle na protější stěně. Nepřítomně jsem si rukou prohrábla vlasy.
"Vždycky to děláš."
"Dělám co?"
"Spravuješ si vlasy nebo make-up."
"Co je špatného na tom, že se snažím vypadat dobře?"
"Nic, dokud se z toho nestane posedlost."
Spustila jsem své ruce dolů a přála jsem si, abych je mohla přilepit ke svým bokům. "Nejsem posedlá."
Pokrčil rameny. "Je tak důležité, aby si lidé mysleli, že jsi krásná?"
"Nestarám se o to, co si lidé myslím," zalhala jsem.
"Protože ty jsi… krásná, víš. Ale nemělo by ti na tom tak strašně záležet."
Věděla jsem to. Ale tam, odkud pocházím, se to očekávalo. Když už mluvíme o očekávání…
"Co ti řekla paní Petersonová po hodině?"
"Oh, jako obvykle. Že pokud nebudu brát její hodiny vážně, postará se, aby byl můj život mizerný."
Polkla jsem, protože jsem nevěděla, jestli mu mám prozradit svůj plán. "Chystám se jí říct, žes vyměnil ty testy."
"Nedělej to," řekl a ustoupil ode mě.
"Proč ne?"
"Protože na tom nezáleží."
"Ale záleží. Musíš mít dobré známky, aby ses dostal…"
"Kam? Na dobrou vysokou? Dej mi ksakru přestávku. Nejdu na vysokou a ty to víš. Vy bohatý děcka si děláte starosti se svou průměrnou klasifikací, jako by to byl symbol toho, za co stojíte. Já to nepotřebuju, tak mi nedělej žádné laskavosti. Zvládnu to i s C z těch hodin. Jen se ujisti, že ty ohřívače na ruce budou naprosto působivý."
Pokud s tím něco udělám, dostaneme z toho projektu A+.
"Kde je tvůj pokoj?" zeptala jsem se, abych změnila téma. Hodila jsem svou tašku v obývacím pokoji na zem. "Pokoj o člověku řekne hodně."
Ukázal na dveře na druhé straně pokoje. Tři postele zabíraly většinu malého prostoru, zbývalo tu místo jen na jeden malý prádelník. Procházela jsem se po malém pokoji.
"Jsem tu se svými dvěma bratry," vysvětlil. "Není tu moc soukromí."
"Nech mě hádat, která postel je tvoje," řekla jsem a usmála jsem se.
Pečlivě jsem si prohlédla okolí každé postele. Malá fotka pěkné hispánské dívky byla připíchnutá na jedné stěně.
"Hmm…," zamumlala jsem, podívala jsem se na Alexe a přemýšlela, jestli ta dívka na fotce je jeho typ.
Pomalu jsem prošla kolem něj, abych prozkoumala další postel. Na stěně byly připíchnuté obrázky hráčů fotbalu. Ta postel byla rozházená a celá od polštáře až konec přikrývky pokrytá oblečením.
Stěnu nad třetí postelí nic nezdobilo, jako by ten, kdo tu spal, byl jen návštěvník. Bylo to skoro smutné. Ty první dvě zdi toho řekly tolik o lidech, co spí vedle nich, ale tahle byla úplně holá.
Sedla jsem si na Alexovu beznadějně prázdnou postel a podívala jsem se mu do očí. "Tvoje postel toho o tobě hodně vypovídá."
"Vážně? A co říká?"
"Zajímalo by mě, proč si myslíš, že už tady moc dlouho nezůstaneš," řekla jsem. "Jestli to není proto, že opravdu chceš jít na vysokou."
Alex se opřel o rám dveří. "Neodejdu z Fairfieldu. Nikdy."
"Nechceš titul?"
"Teď zníš jako ten zatracený kariérní poradce ve škole."
"Nechceš vypadnout a začít žít svůj vlastní život? Daleko od tvé minulosti?"
"Ty vidíš vysokou jako únik," řekl.
"Únik. Alexi, nemáš ani ponětí. Jdu na vysokou, která je blízko mé sestry. Nejdřív to byl Northwestern, teď Coloradská Univerzita. Můj život je řízený rozmary mých rodičů a tím, kam chtějí poslat moji sestru. Ty chceš tu snadnou cestu, tak zůstáváš tady."
"Myslíš si, že je jednoduché být pán domu? Sakra, musím se ujišťovat, že se moje máma nezaplete s nějakým smolařem nebo dávat pozor na to, aby moji bratři nezačali střílet nebo kouřit crack, a to je dost na to, aby mě to udrželo tady."
"Je mi to líto."
"Varoval jsem tě, abys mě nikdy nelitovala."
"Ne," řekla jsem a zvedla jsem oči, abych se mohla podívat do těch jeho. "Máš tak silné rodinné vazby, že si ani nedáváš nic nad postel, jako by ses každou vteřinu chystal odejít. Kvůli tomu je mi tě líto."
Alex ustoupil zpátky, umlčel mě. "Jsi hotová s tou psychoanalýzou?" zeptal se.
Následovala jsem ho do obývacího pokoje a pořád jsem přemýšlela, co Alex chce od své budoucnosti. Vypadá to, jako by byl připravený opustit tenhle dům… nebo tuhle planetu. Mohl se Alex připravovat na svou vlastní smrt tím, že si u sebe nenechá nic trvalého? Myslí si, že je předurčený skončit jako jeho otec?
To je to, co myslel těmi svými démony?

Další dvě hodiny jsme seděli na gauči v obýváku a plánovali, jak udělat naše ohřívače na ruce. Alex je o hodně chytřejší, než jsem si uvědomila; to A na jeho testu nebyla náhoda. Měl spoustu nápadů, jak můžeme hledat online, jak sestavit ty ohřívače, a získat informace z knihovny a různě je využít a začlenit do naší práce. Potřebovali jsme chemikálie, které nám poskytne paní Petersonová, vzduchotěsné sáčky k uzavření těch chemikálií a abychom získali body navíc, rozhodli jsme se obalit ty sáčky materiálem, který sami vybereme v obchodě s látkami. Záměrně jsem udržovala naši diskuzi jen o chemii a dávala jsem si pozor, abych se nedotkla nějakého příliš osobního tématu.
Když jsem zavírala učebnici chemie, koutkem oka jsem viděla, jak si Alex rukou prohrábl vlasy. "Poslyš, nechtěl jsem k tobě být předtím hrubý."
"To je v pohodě. Někdy jsem moc vlezlá."
"Máš pravdu."
Stoupla jsem si a cítila jsem se nepříjemně. Alex mě chytil za ruku a stáhl mě zpátky.
"Ne," řekl, "myslím tím, že máš pravdu, pokud jde o mě. Nenechávám si nic natrvalo."
"Proč?"
"Můj táta," řekl Alex a zíral na fotku na protější stěně. Zavřel oči. "Bože, bylo tam tolik krve." Zase otevřel oči a zachytil můj pohled. "Naučil jsem se jednu věc, že nikdo tu není věčně. Musíš žít v okamžicích, každý den… tady, teď."
"A co teď chceš?" Právě teď mám chuť léčit jeho zranění a zapomenout na svá.
Dotkl se mé tváře konečky prstů.
Můj dech se zadrhl. "Chceš mě políbit, Alexi?" zašeptala jsem.
"Dios mio, chci tě líbat… ochutnat tvé rty, tvůj jazyk." Jemně přejel po mých rtech konečky prstů. "Chceš, abych tě políbil? Nikdo by o tom nevěděl, jen my dva."
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 kája kája | 30. prosince 2011 v 2:23 | Reagovat

ach bože,holky vy ste šikovný.nemuzu se dockat pokracovani!

2 andy andy | 30. prosince 2011 v 2:39 | Reagovat

děkuji :D

3 Angie Angie | E-mail | 30. prosince 2011 v 3:09 | Reagovat

O Bože můj. Doufám, že tam teď někdo nevtrhne. :D
Děkujeme holky za ten překlad. :-)

4 iva iva | 30. prosince 2011 v 6:25 | Reagovat

to je koniec ?

5 Lery Lery | 30. prosince 2011 v 6:38 | Reagovat

Takový otevřený konec to budou muka do  další kapitoly :-D  Díky za krásné překlady!

6 ivana ivana | 30. prosince 2011 v 6:46 | Reagovat

jéé to je pekné 8-)

7 terushka terushka | E-mail | 30. prosince 2011 v 9:49 | Reagovat

Húúúúáááá! Hopsám na židli, nedočkavá další kapitoly. Vím, co tam bude a už  na ní netrpělivě čekám!!! Díky ti za překlad, je parádní!!!!!!
Šupito presto, další kapču!! O_O  :D

8 Neli ♥ Neli ♥ | 30. prosince 2011 v 10:15 | Reagovat

děkuju za překlad :D škoda že je to zase useknutý :-(

9 zuza zuza | 30. prosince 2011 v 10:51 | Reagovat

Panejo, proč mě holky tak napínáte?
Děkuju za překlad.

10 síma síma | 30. prosince 2011 v 11:08 | Reagovat

to to musej useknout zrovna tady? :-( beztak tam tedka někdo příde anebo jeden z nich vycouvá :-? ale já chci aby si tu pusu dali!! :-D a je mi líto alexe.... jo a díky za překlad :-) máte ho moc hezkej ;-)

11 megi megi | 30. prosince 2011 v 11:48 | Reagovat

díky.... super preklad :)

12 lili lili | 30. prosince 2011 v 12:58 | Reagovat

díky moc :-) ste nejlepší ;-) a at už jí dá tu pusu! bože já se tak těším :-D

13 viki viki | 30. prosince 2011 v 13:45 | Reagovat

Děkuji za překlad !

14 síma síma | 30. prosince 2011 v 14:26 | Reagovat

taky si pořád pročítáte posledních 5 řádků? :-D

15 iva iva | 30. prosince 2011 v 14:44 | Reagovat

[14]:áno :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama