Covet - 24.kapitola

7. ledna 2012 v 13:32 | Marti
kapitola 24


Zatímco leželi vedle sebe, Vin přikryl Marii Terese tou nejlepší dekou, jakou měl: vlastním tělem. Sakra, tohle byl báječnej pocit, být s ní v jeho dětské posteli, i když musel být díky tomu kde byli trochu opatrný s rukama. S touhle odhalenou lahodně měkkou ženskou kůží tak blízko něj ...
Po dvou orgasmech, z nichž jenom jeden byl při akci, byl pořád tvrdý. A hladový. Ale v žádném případě na ní nehodlal tlačit. Takže jen sledoval své dlaně, které jí přecházely po těle a pomalu jí hladily, přičemž od ní držel své boky co nejdál. Přejel očima po pokoji a nakonec se zastavil na jejích dokonalých růžových bradavkách.
"Omlouvám se za ten pláč," řekla, jako kdyby věděla, že ho to trápilo.
"Je tu něco, co bych pro tebe mohl udělat?"
Přitiskla mu rty na hruď. "Už jsi udělal dost."
No, ne že by se po tom cítil jako nějaký moc velký frajer. "Chtěl bych si to někdy zopakovat."
"Vážně?"
Brzy."
Úsměv, který mu věnovala, byl zářivý jako duha. "Škoda, žes měl jenom jeden kondom."
"Jo, dalo by se mluvit o smůle."
Zůstali bok po boku, dokud ledový vítr, který se valil oknem dovnitř, nezačal převažovat nad tím teplým.
"Je ti zima," řekl a přejel jí rukou po husí kůži na paži.
"Stejně je mi krásně."
Natáhl se přes ni a zvedl její košili z podlahy. Když jí do ní pomohl, zastavil se, aby si prohlídnul, jak se jí zhoupla prsa. "Neměla bys nosit podprsenku. Nikdy."
Zasmála se, zatímco si zapínala knoflíčky. Potom, co jí podal bundu zvedl její kalhotky.
Ach, Bože ... chtěl si je nechat. To by z něj dělalo sice perverzáka a idiota, ale byla to jeho primitivní potřeba: vlastnit něco, co patřilo jeho ženě.
Jenže tahle žena nebyla jeho. Sakra, jaká žena by si něco začala s chlapem, který právě odkopnul jeho rádoby snoubenku? Zrovna teď asi nepůsobil moc stabilně.
"Myslím, že je tohle tvoje," zamumlal a až moc pečlivě jí podal černé prádlo.
"Jo, ty budou moje." Vzala si je a vhodila ho do samotného pekla tím, jak si je začala nandavat - ne, protože by mu to přišlo nějak erotické, ale protože ona mu přišla k pomilování čímkoliv, co udělala.
Přemýšlel o tom, zatímco si oblékal džínsy. Pak se zastavil a zadíval se na ní, protože měl právě chuť vzít si jí tady a teď: Byl zasažen představou jak jí pokládá boky na okraj matrace a kleká si před ní na podlahu a užívá si s ní pár dalších dokonalých chvilek.
V některých ohledech byl orální sex mnohem intimnější než celá ta věc s milováním. Byl znepokojený myšlenkou, že nebude mít moc hezké vzpomínky na chvíli, kdy byli spolu. Což vlastně bylo přesně to, co se teď dělo.
Ale snad bude mít šanci jindy. Brzy. A mockrát.
Když se oblékl a ona si zastrčila podprsenku do kapsy, odešli z jeho starého pokoje ruku v ruce. Když procházel kolem zrcadla, vzal sebou obrázek Madony a dal si jí do kapsy bundy. V přízemí zhasnul a vypnul teplo. Když se dostali ke dveřím, zastavil se a rozhlédl. "Měl bych to tady trošku vycídit."
Měl pocit, že nešlo jenom o nějaký momentální impulz. Měl dokonce i partu chlapů, které sem mohl poslat, aby vyházely všechny ty starý krámy a dát do pořádku kuchyni a koupelny. Když přišlo na tenhle dům, byl trochu apatický. Tak jako tak, jeho život tady stál za houby.
Na zpáteční cestě do Železné masky držel Marii Terese celu dobu za ruku, kromě chvil, kdy musel přeřadit.
Když vjel na parkoviště u klubu, znovu se na ní podíval. Dívala se z okna. Linie její brady a způsob, jakým jí vlasy padaly přes rameno, byl neuvěřitelně krásný.
Pak si uvědomil kam se dívá. Ulička na vzdálenější straně byla ohraničená páskou označující místo činu.
"Chceš, abych jel za tebou až pojedeš domů?" zeptal se.
Přikývla. Oči měla pořád upřené k místu, kde byli zabiti ti kluci.
"Můžu?"
"Byla bych moc ráda." Sakra, důvěra od téhle ženy ho donutila cítit se vysoký jako nějaká hora. Marie Terese s k němu otočila. "Děkuju ti ... za všechno."
Pomalu se k ní naklonil. Líbat jí tak blízko místu, kde pracovala, bylo možná až příliš. Ani se nepohnula, když se jejich rty krátce setkaly. Zhluboka se nadechl. Čisté prádlo a svěží žena. Přesně takhle voněla. Lepší, než jakýkoliv parfém na světě. "Můžu tě zase vidět?" zeptal se.
Uhnula hlavou a vzala si kabelku z podlahy. "V to doufám."
S posledním, až příliš rychlým úsměvem, otevřela dveře, vystoupila a přešla ke svému autu. Místo aby odemkla auto dálkovým ovládáním, zasunula do zámku klíč. Trvalo věčnost, než tu kraksnu nastartovala.
Neměl rád její Camry. Příliš nespolehlivé.
A když už se zabýval tím, co se mu nelíbilo, patřilo do toho i to, jak se teď vyhýbala jeho pohledu.
Když se její auto konečně rozhodlo spolupracovat, rozjela se a vydala se z centra města směrem k předměstským domům. Okamžitě věděl, jaký bude ten její. Na každém okně, a to dokonce i v druhém patře, byly mříže. Auto, které bylo zaparkované u chodníku, bylo nepochybně opatrovatelky.
Vin čekal na příjezdové cestě, zatímco ona otevřela garážová vrata a vjela dovnitř. Když se za ní zavřely, doufal že by se na ní mohl ještě podívat, ale ona zůstala v autě. Což bylo nepochybně bezpečnější a to bylo dobře.
Počkal ještě chvíli.
Pak jí uviděl u okna v kuchyni. Zvedla ruku a zamávala mu. Potom co se s ní taky rozloučil mávnutím, položil ruku na páčku, aby na ní zatroubil ... pak se ale zarazil. Zjistil, že by asi neocenila, když by na ní nějak strhával pozornost.
Vyjel od jejího domu se zamračeným obočím stáhnutým k sobě. Její situace byla ledově jasná. Pořád utíkala před svým ex-manželem ... byla vyděšená. Ochromená strachem z toho, že by mohl zjistit, kde je. Proboha, vždyť ona ani neotevřela dveře od auta, dokud nebyly dveře od garáže úplně zavřené.
Jeho první myšlenka byla, že by chtěl kolem ní vystavět pevnost, ke které by postavil četu vojáků podobných Jimovi.
Jeho další myšlenky se ubírali k její odpovědi na otázku, než odešla do svého auta. Můžu tě zase vidět? V to doufám.
Chtěla utéct. Ať už pro ní ty dvě úmrtí znamenaly cokoliv, chystala se utéct. Díky myšlence na to, že už by jí nikdy znovu neviděl a nevěděl, co se s ní stalo, ho zasáhla zasraná vlna paniky.
O patnáct minut později vjel do garáže Commodore a zaparkoval vedle jeho černého Range Rovera. Z nějakého důvodu, když nastoupil do výtahu, se mu do mysli znovu vkradla ozvěna noční můry s Devinou. Znovu uslyšel její hlas: Jsi můj, Vine. A já si vždycky beru to, co je moje.
Když byl ve dvacátém osmém patře, vyšel na chodbu a zastavil se. Dveře od jeho bytu byly otevřené a zevnitř slyšel nějaké hlasy. Hodně hlasů.
Bylo těžké uvěřit, že si Devina pozvala stěhováky takhle pozdě - ježiši, vždyť bylo po půlnoci. Takže co se to tam sakra děje?
Vešel dovnitř připravený kohokoliv, kdo je vevnitř, pořádně seřvat. Vin vrazil dovnitř zaplavený žhavým vztekem.
Policajti.
Byli tam čtyři. Stáli v jeho hale a všichni se na něj podívali úplně ve stejnou chvíli. Kurva, takže se to nakonec stalo. Všechny ty úplatky představitelům města, všechny ty zkreslené údaje, všechny daňové úlevy ... nakonec ho teda přece dostali.
"Můžu vám s něčím pomoc, páni policisté?" zeptal se a nasadil svůj výraz pokerového hráče.
"Je tady," zakřičel jeden z nich.
Divil se, kolik jich bylo nacpaných v jeho pracovně. Pohledem přejel po obývacím pokoji - a tiše zaklel. Udělal několik kroků vpřed a pevně sevřel vyřezávané zábradlí. Místnost vypadala, jako kdyby se jí prohnala vichřice. Nábytek nebyl na svém místě, obrazy visely nakřivo, lahve s alkoholem byly rozbité.
"Kde je Devina?" zeptal se.
"V nemocnici," odpověděl někdo.
"Cože?"
"V nemocnici."
Obrátil se na policajta, který k němu mluvil. Ten chlap měl postavu jako buldok a s výrazem, který měl zrovna v obličeji tak i vypadal.
"Je v pořádku? Co se stalo?" Vin přesunul svůj pohled na pouta, která si právě odpínal z opasku. "A k čemu tohle potřebujete?"
"Jste zatčen pro těžké ublížení na zdraví. Prosím, ukažte mi svoje ruce."
"Cože?"
"Jste zatčen pro těžké ublížení na zdraví."
Policista nečekal na to, až udělá co po něm chtěl. Chytil vina za pravé zápěstí a nasadil mu na něj želízka. Rychlým pohybem mu chytil i to druhé a Vin byl spoutaný. "Máte právo nevypovídat. Cokoliv řeknete, může být a bude u soudu použito proti vám. Máte právo na právního zástupce, který bude přítomen u výslechu. Pokud si ho nemůžete dovolit," -policajt nasadil kyselý tón- "bude vám přidělen. Chápete svá práva?"
"Nebyl jsem tu od poledne! Naposled, kdy jsem viděl Devinu bylo, když odsud odcházela-"
"Rozumíte svým právům?"
"Nic z toho jsem neudělal!"
"Rozumíte svým právům?" Vin nebyl zatčen už roky, ale bylo to jako jízda na nějakým zasraným kole - všechno se mu zase vracelo. S jedinou celou podstatnou vyjímkou - předtím přesně věděl, proč šel sedět, protože se skutečně dopustil trestného činu.
"Na něco mi odpovězte," řekl a otočil se, aby mohl konfrontovat chlapa s odznakem. "Proč si myslíte, že jsem jí ublížil?"
"Protože nám to řekla. A vzhledem k rozbitým kloubům na vaší ruce bych řekl, že jste se nedávno porval."
Devina ... lhala. Tak to je paráda. "Nepraštil jsem jí. Nikdy. Neměl jsem důvod to udělat."
"Ach vážně? Takže vás nevytočilo, když vám řekla, že se vyspala s vaším kamarádem? Těžko uvěřit."
"Mým kamarádem?"
"Teď jdeme na policii. Pak si můžete zavolat právníka." Policista se rozhlédl po troskách, které zbyly z obývacího pokoje - které stále vypadaly dost draze. "Něco mi říká, že nebudete potřebovat veřejného obhájce."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kathy Kathy | 7. ledna 2012 v 13:58 | Reagovat

Děkuju mco za skvělý překlad. :-)

2 ana ana | 7. ledna 2012 v 15:39 | Reagovat

Mrcha DevinaO_O Ďakujem za skvelý preklad :-)

3 Veru Veru | 7. ledna 2012 v 16:08 | Reagovat

Super díky za překlad.

4 Marcia Marcia | 7. ledna 2012 v 16:25 | Reagovat

Ta mrrrrcha O_O
jinak díky za pěkný překlad a těším se na další kapitolku :-)

5 Catrina Catrina | 7. ledna 2012 v 16:55 | Reagovat

To se dalo čekat. Devina je mrcha. Doufejme, že to dobře dopadne. :-D

6 ssendy ssendy | 7. ledna 2012 v 21:15 | Reagovat

O_O no jo Devina, peklo samo :-?
Těším se na pokračování, děkuji za překlad :-)

7 vivien vivien | 29. června 2012 v 18:06 | Reagovat

Nemůžu najít 22 kapitolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama