Covet - 26.kapitola 1/2

10. ledna 2012 v 23:19 | Marti

kapitola 26



Nemocnice sv. Františka byla postavená na stejném principu jako mraveniště. Odráželi snad celou architektonickou filozofii. Bylo tu nespočetně různých lékařských center. Budovy, které byly mišmaš všech stylů. Byly na sobě nepřirozeně namáčknuté, jako kdybyste rvali kulatý kolíček do čtvercového otvoru. V areálu bylo všechno. Od gotických cihel, přes institucionální sklo a ocel až k rozlehlým kamenným sloupům. Všechno bylo natěsnáno u sebe.

Jim zaparkoval auto na parkovišti vedle patnáctipatrové výškové budově. Uvědomil si, že byl tenhle velkej tatík dobré místo, kde by měl začít, protože tady ho přijali na pohotovost. Prošel kolem řady aut, přešel silnici. Vpadl do dveří od vrátnice a pak pokračoval ke vstupu do budovy přes soubor skleněných dveří.

U informačního pultu řekl: "Hledám Devinu Avalovou."

Asi tak stodvacetiletá modrovlasá žena, která seděla na informacích se na něj vřele usmála a on se cítil jako idiot, takže rapidně snížil odhad jejího věku. "Najdu vám, na jakém je pokoji."

Když se její prsty začaly pohybovat na klávesnici, napadlo ho o kolik rychleji na ní psal doma on. Zjistil, že jméno Devina je v modelingu dost neobvyklé. Nebo mu to aspoň řekl jeho laptop, když jí doma googlil. Pak ale konečně našel Vinovu přítelkyni - nebylo to zase tak těžké. I když její jméno mu vyjelo spíš výsledky její profesionální kariéry, našel jí s Vinem vyfotografovanou na jedné benefikční akci pro časopis Calwell Courier před šesti měsíci. Tam našel její příjmení. Avalová.

"Je na pokoji 1253."

"Děkuju vám, madam," řekl s lehkou úklonou.

"Nemáte zač. Když vyjedete výtahy nahoru, narazíte na obchod s dárky."

Přikývl a přešel k výtahům. Už tam čekala celkem početná skupinka lidí. Všichni sledovali malý displej, na třemi dveřmi a připravovali se na tlačenici.

Zdálo se, že závod bude mezi výtahem úplně vpravo a tím uprostřed.

Výtah uprostřed to vyhrál a on se protlačil s hromadou dalších lidí dopředu. Zmáčknul tlačítko do patra, kam měl namířeno a pak už se orientoval podle displeje nad dveřmi. Bing. Bing. Bing. Dveře se otevřely. Lidi se dali do pohybu. Bing. Dveře se otevřely. Další pohyb lidí.

Když konečně dojel do dvanáctého, neřekl žádné ze zdravotních sester kam má namířeno. Bylo dost snadné dostat se takhle daleko. Možná to bylo až moc snadné. On ale nebyl žádným dobrovolníkem pro jakékoliv překážky. Sakra, čekal, že najde před jejím pokojem plno lidí ... ale nebyl tam nikdo. Ani rodina, ani přátelé. Jenom zavřené dveře.

Zaklepal a lehce vstoupil dovnitř. "Devino?"

"Jime?" ozval se tichý hlas. "Počkej chvilku."

Zatímco čekal, rozhlédnul se po chodbě. Mezi pokojem Deviny a tím vedle stál úklidový vozík. Nad kolečky byla skříňka - z které cítil zápach fazolí a hamburgerů. Což znamenalo, že tam byl nejspíš oběd. Kolem něj chodili zdravotní sestry. Z jednoho konce chodby na druhý se šoural pacient, který dělal dětské krůčky a v ruce měl kapačku.

Vypadal, jako kdyby si vzal tu věc na procházku, aby se mohl jít vyčůrat.

"Fajn, pojď dál."

Vešel do místnosti, která byla skoro totožná s tou, ve které byl on: béžová, strohá s nemocničním lůžkem uprostřed. Přes okno byl zatažený závěs. Dovnitř pronikalo jenom trošku slunečního světla. Vypadalo to, jako kdyby ho zatáhla ona - možná proto, aby jí neviděl jasně do tváře.

Která byla dost pomlácená.

A to natolik, že se na chvíli zarazil. Její krásné rysy byly zkreslené otoky na tvářích, bradě a na oku. Rty měla rozbité a na bledé pleti měla fialové podlitiny. Bylo to jako inkoustová skvrna na svatebních šatech - ošklivé a tragické.

"Je to tak zlé?" řekla a zvedla třesoucí se ruce, aby se zakryla.

"Ježiši Kriste ... seš v pořádku?"

"Budu. Myslím. Nechali si mě tady kvůli otřesu mozku."

Když se zahalila do tenké deky, kterou měla přes sebe přehozenou, Jim přejel pohledem po jejích rukách. Žádné modřiny na kloubech.

Což znamenalo, že si to neudělala a sama a ani se nebránila - nebo možná ani nemohla.

Zatímco na ní Jim zíral, cítil jak se jeho přesvědčení o tomhle všem hroutí, jako kdyby se snažilo najít si nějakou novou teorii. Co když ... ne, tohle jí přece nemohl udělat Vin. Nebo jo?

"Mrzí mě to," zamumlal Jim a sedl si na roh postele.

"Neměla jsem mu říkat o nás dvou ..." Vyndala si kapesníček Kleenex z krabice a opatrně si s ním otřela oči. "Ale moje svědomí mě zabíjelo a ... tohle jsem nečekala. Zrušil naše zasnoubení."

Jim se zamračil. Naposled, když s ním mluvil, měl v plánu se s ní rozejít. "Požádal tě o ruku?"

"Jo. To je důvod, proč jsem mu to řekla. Klekl si na koleno a zeptal se mě ... a já mu řekla ano, ale pak jsem mu musela říct co se stalo."

Devina se naklonila a sevřela mu paži. "Měl by ses od něj držet dál. Pro vlastní bezpečí. Je vzteky bez sebe."

Vzpomněl si na Vinův výraz, když mluvil o Devině v modrých šatech, ze kterých cítil kolínskou jiného muže. Nebylo těžké si představit, že je to pravda. Ale na tomhle všem bylo něco, co mu prostě nesedělo - i když bylo těžké takhle přemýšlet, když viděl tvář Deviny ... a její paži. Na které byla řada modřin, které dohromady tvořily tvar lidské ruky.

"Kdy tě odsud pustí?" zeptal se.

"Nejspíš odpoledne. Bože, nenávidím, že mě musíš vidět takhle."

Chvíli bylo ticho. "Věříš tomu, jak to nakonec všechno dopadlo?" zašeptala. Ne. Vůbec tomu nemohl uvěřit.

"Máš nějakou rodinu, která by tě tady vyzvedla?"

"Přijedou kolem jedné. To mám být propuštěna. Vážně se o mě bojí."

"Jo, chápu proč."

"Jde o to, že jedna moje část ho chce vidět. Chci si o tom promluvit ... myslím. Já jenom nevím ... a před tím soudem, jsem si vědoma toho, jak příšerně to zní. Měla bych odejít tak daleko, aby byla mezi námi co největší vzdálenost. Jenže já to nemůžu nechat tak snadno být. Miluju ho."

Porážka, kterou v ní viděl byla ještě horší vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu. Jim jí vzal za ruku.

"Mrzí mě to," zašeptal. "Zatraceně moc mě to mrzí."

Sevřela jeho dlaň. "Jsi dobrý přítel."

Ozvalo se hlasité zaklepání a dovnitř vešla sestra. "Jak jste se sem dostal?"

"Radši půjdu," řekl Jim. Když se zvedal na nohy, kývl na sestru a prohlédl si Devinu. "Je něco, co bych pro tebe mohl udělat?"

"Dáš mi svoje číslo? Jenom pro jistotu ... nevím ..."

Dal jí vizitku, rozloučil se a vyrazil pryč.

Když odcházel z oddělení, cítil se jako na jedné z jeho mnoha armádních misí: protichůdné informace, nepochopitelné události, volby, které nemohl dopředu předpovědět ... všechno už to viděl předtím. Jenže to bylo s jinými jmény i místy.

Probíral se tím, co věděl, že je určitě pravda. Měl spoustu mezer, které potřeboval vyplnit. Než se ale dopátrá solidních odpovědí, začnou se mu hromadit další a další otázky.

Když se dostal do výtahu, sledoval jak se pomalu hýbají čísla na displeji a opět se ponořil do jeho tréninku a zkušeností: když nevíš co máš dělat, musíš získat další informace.

Prošel kolem recepce, obrátil se na starou paní a ukázal na dvoukřídlé dveře, kterými vešel do budovy. "Je tohle východ jenom pro pacienty?"

Usmála se na něj tím hřejivým způsobem - který v něm vzbuzoval dojem, že umí udělat vážně skvělé vánoční cukroví. "Většina z nich odchází tudy, jo. Zvláště, když je tu někdo vyzvedává."

"Děkuju."

"Není zač."

Jim vyšel ven a zastavil se před budovou. Bylo tam dost míst k sezení, ze kterých by viděl na východ. Ale laviček mezi stromy nebylo moc. Většina jich byla podél chodníku a nic je nekrylo. A nebyly tam žádné rohy, kde by se mohl schovat.

Podíval se přes vchod na parkoviště a modlil se, aby našel nějaké místo-

A v ten moment vyjelo z parkoviště Suv, které parkovalo na místě pro postižené.

O tři minuty později Jim zaparkoval na jeho místě, vypnul motor a oči upřel na východ z lůžkového centra. Díval se ještě přes dveře jedné dodávky, což bylo přímo dokonalé maskování.

Už dávno se naučil, že informace, které dostal v utajení, byly většinou velmi užitečné.

...

"Jsi připravený?" zavolala Marie Terese z kuchyně.

"Skoro," zakřičel Robbie dolů.

Podívala se na hodinky a rozhodla se, že to vezme do vlastních rukou, aby vůbec vyšli z domu včas. Schod po schodu stoupala nahoru. Její byt byl laděný do modro hnědé. Stejně jako zbytek interiéru, ani tenhle koberec si nevybrala. Bylo to ale typické pro dům v téhle části města.

Našla svého syna stát před zrcadlem, jak si snažil zavázat svojí malou kravatu, aby byla rovně.

Na okamžik byla zaplavena mateřským citem: představila si, jak vytáhne a zesílí na jeho cestě k maturitě. Pak ho viděla vysokého a pyšného na jeho cestě vysokoškolským studie. A dokonce i v pozdějším věku ve smokingu na jeho svatbě.

"Na co koukáš?" řekl a ošil se.

Na tvou budoucnost, modlila se. Na hezkou, normální budoucnost, která se tak moc lišila od toho, jak žili posledních pár let. "Nepotřebuješ pomoc?" zeptala se.

"Neumím to." Svěsil ruce k bokům a otočil se k ní v tiché kapitulaci.

Udělal krok dopředu. Klekla si k němu a uvolnila mu uzel, který si tam stačil udělat. Zatímco pracovala, stál před ní s takovou trpělivostí a důvěrou, že bylo těžké nemyslet na sebe jako na alespoň z poloviny skvělou mámu.

"Myslím, že ti budeme muset pořídit větší sako."

"Jo ... už mi začíná být nahoře těsné. A podívej ... vidíš?" Zvedl ruce a zamračil se, když mu rukávy sjely skoro až k loktům. "Nesnáším to."

Rychle mu uvázala modro červenou kravatu. Nebyla moc překvapená, když si stěžoval na to, jak zle mu sako sedí. Její syn měl vždycky rád obleky, ale preferoval tenisky, nejvíc ty ošoupané. Totéž platilo o všem, co měl: když otevřel skříň nebo šuplík, měl v něm všechno srovnané a úhledně pověšené. Knihy měl srovnané v regálech a jeho postel byla vždycky ustlaná. Kromě chvíle, kdy v ní zrovna neležel.

Jeho táta v tom byl stejný. Hlavně v uspořádávání jeho oblečení i ostatních věcí.

Její syn měl taky Markovy tmavé oči a vlasy.

Bože ... přála si, aby v něm nebyl ani kousek toho muže, ale genetika byla genetika. A věc, které se skutečně bála, bylo aby nepodědil jeho temperament a sprostost.

"No, tobě to celkem jde." Když se otočil, aby se zkontroloval, bojovala s nutkáním ho obejmout. "Vypadám dobře?"

"Je to mnohem lepší." Podívala se na něj. "Promiň, je to mnohem, mnohem lepší."

"Děkuju."

Zírala na jeho odraz a přemýšlela o tom, kolik bude stát nové sako ... a boty ... a zimní bunda a letní šortky. Snažila se nepanikařit. Vždycky ještě mohla být servírka. Nebude vydělávat, dokud si nenajde práci ... ale ani ty peníze nebudou stačit. Bude to muset stačit.

Zvlášť, když se přestěhuje do menšího města, kde bude menší nájemné-

Bože ... nechtěla odejít z Caldwellu. Vážně ne. Ne po včerejší noci s Vinem. "Přijedeme pozdě, pojďme," řekla.

Dole si oblékly bundy a rukavice a pak nasedli do Camry. Ráno bylo chladné, což znamenalo, že byla garáž spíš jako lednička. Auto prskalo a sípalo.

"Potřebujeme nové auto," řekl Robbie, když zase otočila klíčkem.

"Já vím."

Otevřela dveře od garáže a čekala. Pak vyjela do světa za nimi. Vycouvala z příjezdové cesty, zařadila a vyrazila ke svatému Patrikovi.

V době, kdy se dostali ke kostelu, byla už auta zaparkovaná podél obrubníků v celé ulici. Celý blok byl přecpaný. Projela kolem nich a uchýlila se k nezákonnému zaparkování u konce chodníku tak, že jí zadek auta trčel do silnice. Vystoupila a podívala se, jak daleko byl nárazník od žluté značky, kde se psalo zákaz parkování. Asi dvě stopy. "K sakru."

Když zvony kostela začaly zvonit, rozhodla se, že se bude modlit, aby policistka který pojede kolem byl buď dobrý křesťan, nebo barvoslepý.

"Pojď," řekla a natáhla ruku k Robbiemu, který přešel k ní. Jeho dlaň vklouzla do té její a oba se rychle rozešli ke kostelu. Šel vedle ní, ale ve svých mokasínách musel dělat dvakrát tak velké kroky, aby jí stačil.

"Myslím, že meškáme, mami," řekl zadýchaně. "A je to moje vina. Já chtěl mít upravenou kravatu."

Podívala se na něj. Zatímco se hnaly dál, vlasy se mu zvedaly v rytmu jejich chůze a stejně tak i jeho modrá bunda. Jeho oči ale byli nehybné: měl je upřené na chodník a rychle mrkal.

Marie Terese se zastavila a trhnutím ho přitáhla k sobě. Pak se k němu skrčila. Položila mu ruce na paže a trošku s ním zatřásla. "Na to mneí nic špatného, že jdeme pozdě. Lidé se vždycky zpožďují. Udělali jsme to nejlepší pro to, abychom přišli včas. Jo? V pořádku? Robbie?"

Zvony v kostele ztichly. O chvíli později kolem nich prijelo auto. V dálce zaštěkal pes.

Tohle nemá nic společného s tím, že jdeme pozdě, došlo jí.

"Mluv se mnou," zašeptala a naklonila hlavu, aby se na ní musel podívat, i když si k tomu musela skoro lehnout. "Prosím, Robbie."

Slova mu vyletěla z úst: "Měl jsem radši moje jméno. A už se nechci znova stěhovat. Mám rád naší chůvu a můj pokoj. Má rád tebe. A mám to rád ... tady a teď."

Marie Terese se posadila na paty ... a chtěla zabít svého ex-manžela. "Moc mě to mrzí. Vím, že je to pro tebe těžké."

"Odjíždíme, viď? Včera večer jsi přišla domů dřív a slyšel jsem, jak si mluvila s Quineshou. Řeklas jí, že musíš provést nějaké další opatření." Slovo opatření jí znělo nějak zkomoleně. "Mám rád Quineshu. Nechci žádná další opatření."

Opět to znělo nějak zvláštně.

Při pohledu na svého syna přemýšlela, jak by mu měla říct, že se ale stěhovat musí, protože to vypadá, že se jim opět blíží špatné časy, jak jim říkal. Vůz, který kolem nich projel, než došli sem, zřejmě nemohl najít místo na zaparkování.

"Včera večer jsem skončila v práci," řekla a snažila se tím přiblížit k pravdě tak moc, jak jenom mohla. "Skončila jsem s prací servírky, protože jsem tam nebyla šťastná. Takže teď si budu muset najít někde nějakou jinou práci."

Robbie k ní zvedl oči a pohledem jí přelétl po tváři. "V Caldwellu je hodně restaurací."

"To je pravda, ale zrovna teď nemusí potřebovat žádnou pomoc a já nás musím nějak uživit."

"Ach." Zdálo se, že nad celou tou věcí přemýšlí. "Dobře. To je něco jiného."

Najednou se uvolnil, jako kdyby se balvan, který ho tížil najednou naplnil heliem a vznesl se do vzduchu.

"Miluju tě," řekla a nenáviděla, že to, čeho se bál, se vážně začalo znovu dít. Odcházeli z jiných důvodů, než kvůli její práci. Ona ale nechtěla, aby nesl tohle břemeno.

"Já tebe taky, mami."

Věnoval jí rychlé objetí. Jeho malé ruce jí nedokázaly celou obepnout. Přesto cítila tohle objetí každou buňkou svého těla.

"Jsi připravený?" zeptala se nejistě.

"Jo."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Veru Veru | 10. ledna 2012 v 23:41 | Reagovat

Díky :-)

2 Cava Cava | 11. ledna 2012 v 10:41 | Reagovat

diky moc!!! :-D

3 kathy kathy | 11. ledna 2012 v 14:14 | Reagovat

Děkuju za překlad. :-)

4 ana ana | 11. ledna 2012 v 15:14 | Reagovat

Ďakujem!!!

5 Marcia Marcia | 11. ledna 2012 v 15:16 | Reagovat

ta mrcha :-(  :-(  :-( dokonce nachvilku zviklala i Jima, ale ten se jen tak nedá a určo zjistí pravdu
no doufám, že to Marie Teres nějak zvládne, no kdyby si nechala pomoc od vina :-)  ;-)
Děkuju za pěkný překlad

6 Catrina Catrina | 11. ledna 2012 v 15:38 | Reagovat

Potvora. Já ji vážně nemám ráda. Moc děkuju a těším se na pokračování. :-D

7 klea klea | 11. ledna 2012 v 20:19 | Reagovat

koľko to má kapitol??? :-)

8 ssendy ssendy | 11. ledna 2012 v 20:20 | Reagovat

Děkuji za skvělý překlad :-)

9 Nikol Nikol | 11. ledna 2012 v 21:45 | Reagovat

Děkujíí užasny..:D bude jeste dneska dalsi kapitola.. :D

10 Veru Veru | 12. ledna 2012 v 12:23 | Reagovat

[7]: 43!

11 prekladyknih prekladyknih | 13. ledna 2012 v 10:57 | Reagovat

Ode mě kapitolka večer..

12 barčus barčus | 13. ledna 2012 v 18:49 | Reagovat

[10]: neee.to je moc.. já už chci clockwork prince :(((

13 Loulee Loulee | 13. ledna 2012 v 18:56 | Reagovat

Pokud máte zájem, tak je k dispozici 2. kapitola knížky Smečka 3: Bloodrose (Oběť)!
http://www.uloz.to/12522486/bloodrose-andrea-cremer-kapitola-2-doc

14 prekladyknih prekladyknih | 13. ledna 2012 v 20:02 | Reagovat

[12]: Teď budu mít časík tak se to pokusim dopřekládat co nejdřív, abych se do toho mohla pustit.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama