BSR - 1.kapitola 2 část

2. února 2012 v 15:22 | Niki
kapitola 1


"Ano, měl jsem pravdu. Znak na tomhle je skoro identický s tím na prstenu a medailonu." Hlas majitele obchodu se vloupal do stále se rozšiřujícího finančního krachu, který mi kroužil v hlavě. "Vlastně se domnívám, že by to mohl být stejný znak."

Otočila jsem se a podívala se na předmět, který klenotník položil na modrou sametovou tkaninu na skleněné přepážce. Byla to mělká, stříbrná skříňka o délce a šířce třinácti palců. A tak zašpiněná, že bylo těžké rozeznat vyryté vzory, i když jsem k ní šla blíž. Byla jsem překvapená, že majitel takhle čistého obchodu nechá skříňku v tomhle stavu. Dívala jsem se na její horní část a hledala jsem znak, o kterém mluvil, ale dekorace na víku připomínala abstraktní vzor soustředných oválů.

"Znak je tady," řekl a ukázal na přední část skříňky u spojů, tam kde měla být spona. Místo spony - nebo možná přímo přes sponu - byl stříbrný kosočtverec u těsnění víka na spodní části. Okraje byli nepravidelné a vyboulené po obvodu, stejně jako louže vosku, která byla otištěna v pečeti. Ve skutečnosti to připomínalo medailonky vyrobené z voskové pečeti. A vypadalo to přesně jako pečeť na mém prstenu: stejná labuť protahující si křídla, stejné latinské motto, dokonce....je to možné?

Naklonila jsem se blíž a klenotník mi beze slova podal zvětšovací lupu. Zvedla jsem ji k pravému oku a vylekal mě záchvěv elektrické energie, který mi přeběhl podél obočí a lícní kosti, jako kdyby byl kov od obchodníka nějak nabitý. Sehnula jsem se tak, abych mohla zaostřit přes tlusté sklo. Zaujali mně tenké linie, které v kovu byly. Ze zkušenosti jsem věděla, že pocházejí z trhlin v pečeti, které vznikly při jejím vyhotovování. Podívala jsem se na prsten na svém prstě a zpět na skříňku. Linie byly stejné.

"To je úžasné." Narovnala jsem se s lupou stále na mém pravém oku a podívala jsem se na klenotníka. Stařec se najednou zatřásl, okraje kolem něj se rozmazali na šmouhy, které připomínaly sluneční záři. Oblak třpytivého světla, který vypadal, jako roj světlušek se mu vznášel nad hlavou. Položila jsem lupu a zavřela oči, abych pak lépe viděla.

″Promiňte," řekla jsem, ″mám-"

″Halucinace? Zkreslené vidění?" Ptal se klenotník a jmenoval dva příznaky oční migrény, kterou jsem trpěla už od svého dospívání.
″Jo, to jsem myslela. Musíte mít nejspíš stejnou nemoc jako já."
″Mnozí z nás jí mají," řekl tajemně.

Co myslel tím nás? Ten muž byl vážně trochu zvláštní. Měla bych se zeptat na cestu a vypadnout. Rozhodně jsem neměla v úmyslu kupovat si tu skříňku. Ne, že bych nechtěla. Ve skutečnosti jsem se cítila, jako by mi patřila. Jaká byla šance, že ještě narazím na něco, co na sobě mělo stejný znak jako prsten, který mi dala moje máma? A zrovna teď, když se mi všechno v mém životě zdá tak hrozně na nic? A to byl přesně důvod, proč sem nemohla ani uvažovat o tom, že si koupím takovou nepodstatnou věc. Bylo by to povrchní a hloupé v tak zoufalé finanční situaci. Nicméně jsem si představovala, jak se stříbro leskne, když ho leštím. Položila jsem špičku prst na skříňku a představila jsem si vířivý vzor, který se objevoval pod povrchem skvrny. A byla jsem překvapená, že vidím modře zářící jemné linie. Naklonila jsem se blíž a s úžasem jsem sledovala vlnité linie, které se šířili od mého prstu, jako kdyby skříňka byla z vody a ne ze stříbra a můj prst byl vržený kámen, který narušil povrch.

Dala jsem prst pryč a linie se uklidnily a vrátili se na původní místo. Vzhlédla jsem a viděla, že klenotník upíral pohled na skříňku. Pomalu zvedl oči. Zdálo se, že září stejným světlem, které jsem viděla před chvílí ve skříňce. Jeho pohled byl tak intenzivní, že jsem se bála, že jsem udělala něco špatně. Možná je ta skříňka vadná. Ale místo toho, aby jí dal pryč, jí postrčil ke mně. ″Mám pro vás návrh," řekl.

″Jaký?" Zeptala jsem se polekaná zněním jeho žádosti.

″Rád bych udělal obchod." Poletoval rukama mezi pečetí na skříňce a mým prstenem. Třásli se mu. Když jsem vešla do obchodu, jeho ruce byly pevné, jako ruce hodináře - bez jediného třesu. Teď se mu ale klepaly jako motýlí křídla ve vzduchu.

″Omlouvám se," řekla jsem s obavami, čím bude muž pokračovat. ″Nerozumím tomu. Já vážně nemám nic na prodej-"

″Stačí mi vaše služby." Sepjal ruce a přinutil se k zdvořilému úsměvu.

″Jaké služby?" Najednou jsem si uvědomila, jak jsme byli izolovaní. Sami v tomto malém obchodě na opuštěné ulici, dveře zamčené, silný déšť jako opona ze stříbrných dlouhých řetízků, které nás dělily od zbytku světa. Byl ten muž blázen? Mnul si ruce a v jeho očích se objevil hektický záblesk, jako by měl strach, že by ze své vlastní vůle mohl odletět někam pryč.

″Vaší pomoc s touhle jemnou prací. Viděl jsem, jak šikovně jste si poradila s labutími vzory ... kovové sochy vám jdou stejně dobře, ne? Myslím si, že jste je vystavovala minulý rok v Chelsea. Hledal jsem pro tuto práci někoho, jako jste vy. Je to dost křehké, vidíte?" Máchl rukama a ukázal na spoj skříňky. Všimla jsem si dvou věcí. Ani se nedotkl skříňky a jeho nehty měli stejný odstín žluté, jako jeho oči. ″Skříňka je zapečetěná."

Podívala jsem se dolů na skříňku a viděla jsem, co tím myslí. Podél spojů mezi víkem a spodní částí byla tenká linka z kovu, která na rozdíl od stříbrných linek na skříňce byla bez poskvrny. Zářila jako roztavená rtuť. Někdo skříňku svařil a pak na to dal pečeť, jako by to byl dopis, který může být otevřen jen určeným příjemcem. A já jsem byla ta s odpovídající pečetí.

″To je zvláštní."

″Ano a poněkud nevhodné. Neumím moc dobře prodat skříňku, která je zapečetěná. Když jí otevřete, dám vám tu pečeť a zaplatím tisíc dolarů."

″To se mi zdá strašně moc."

″Ne, když jde o takovouhle práci. Stojí to za to, někdo s vaší schopností by se měl věnovat přesně takovýmhle věcem. A kromě toho věřím, že to byl osud, který vás sem dnes přivedl. A kdo jsme, abychom přehlíželi šance, které nám osud klade do cesty?"

Vážně? Proč bych po tom ranním katastrofálním zjištění má finanční situace nemohla přijmout jeden dar osudu, když mi ho dnes byl ochotný dát? Tisíc dolarů nevyřeší mé finanční problémy, ale vůbec jsem si nemohla dovolit odmítnout jakékoliv další příjmy.

″Dobře," řekla jsem a natáhla ruce po skříňce. ″Jsme domluvení. Otevřu ji dnes večer a vrátím vám ji hned zítra ráno."

Klenotník zvedl skříňku v modré sametové látce. Teď jsem viděla, že to byl sáček na šperky. Když ho držel přede mnou, slyšela jsem nějaký pohyb. Znělo to jako šustění listí ve větru na podzim.

″Jo, a chtěl bych, aby dokumenty, které jsou uvnitř, byly neporušené," řekl, když jsem si brala skříňku. Byla těžší, než jsem čekala. Podívala jsem se na ní a uviděla jsem znovu linie. Musí to být trik. Teď ale byly svinuté a rozprostírali se směrem ven. Zapečetěné a srolované jako vlny v oceánu vytažené silou měsíce. Na chvíli se pokoj naplnil mým obdivným vzdechem. Zatřásla jsem se, abych se zbavila iluze, a pak, dřív než jsem mohla změnit svůj názor na své pověření, nebo na to jestli, to mám vzít, jsem dala skříňku do sametového sáčku, který jsem pak následně vložila do mé prostorné tašky. Mojí taška Mary Poppins, jak jí vždy s oblibou říkala moje kamarádka Becky. Poděkovala jsem klenotníkovi a vyšla jsem do deště.

Ve chvíli, kdy moje noha dopadla na chodník, se objevilo taxi se světli zářícími v mlze a dešti jako maják. Zapomněla jsem na své sliby šetřit a taxi si přivolala. Vděčně jsem klesla na zadní sedadlo. Dala jsem řidiči mojí adresu a zavřela jsem oči, abych zahnala další představy, které ke mě přicházely s migrénou. Teprve když taxík zastavil u domu jsem si uvědomila, že jsem neměla jméno, nebo adresu klenotníka. Ani jsem si nevšimla, ve které ulici obchod byl. Neměla jsem tušení, jak bych mu skříňku vrátila potom, co jí otevřu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kathy Kathy | 2. února 2012 v 18:00 | Reagovat

Ahoj. Díky za překlad. :-)

2 ssendy ssendy | 3. února 2012 v 8:44 | Reagovat

Děkuji moc za překlad :D

3 Veru Veru | 3. února 2012 v 9:26 | Reagovat

Super, díky za překlad

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama