BSR - 4.kapitola 1.část

12. února 2012 v 18:53 | Niki

Kapitola 4



″Co se děje? Chybí něco?"

Vzhlédla jsem od stolu na detektiva Kiernana. Všimla jsem si, že vločky papíru uvízli v kudrlinkách jeho vlasů nad čelem. Papír se vznášel po místnosti, podporován tahem odněkud.

″Stříbrná skříňka," odpověděla jsem, a rozhlížela se po zdroji tahu. ″Na něčem jsem včera večer pracovala."

″Bylo to cenné?"

″Opravdu nevím. Nebyla moje." Popsala jsem, jak jsem ke skříňce přišla, tak krátce, jak to jen šlo.

″To nezní, že byla cenná, když vás s ní klenotník nechal jen tak odejít."

″Ne, asi ne." Přemýšlela jsem o modrých symbolech, které jsem viděla přejíždět přes vnitřní stranu víka minulou noc, ale rozhodně jsem neměla v úmyslu říct o tom, policejnímu vyšetřovateli. Byl to oční klam, to bylo vše, nový zvrat v symptomech mé oční migrény.

″Pravděpodobně to popadli na cestě ven." Kiernan ukázal jedním prstem. Zmatené jsem na něj zírala. To gesto se používá k označení osoby, která již odešla do nebe, ale zloději nezemřeli. Pak jsem vzhlédla a uviděla, co měl na mysli. Střešní okno nad našimi hlavami, bylo v troskách. Kovová knihovna naproti zdi byla mírně vykloněná z řady a kousky kovového šrotu byly strčené na straně. Zloději to museli použít, jako žebřík do střešního okna a na střechu. ″Ale budete to muset přidat na seznam odcizených věcí," pokračoval. ″Měla byste to dát majiteli vědět, co nejdříve."

″Udělala bych to, ale nemám jeho jméno, nebo adresu." Okamžitě jsem litovala, že jsem se k tomu přiznala. Mohla jsem říct, že toho muže kontaktuji později. Detektiv na mě teď zíral, jako bych byla blázen.

″Já vím, zní to šíleně, ale musíte pochopit, že jsem byla rozrušená. Právě jsem dostala nějaké špatné zprávy z naší advokátní kanceláře."

″Opravdu?" Detektiv Kiernan vytáhl notebook a sedl si na kraj stolu. ″Proč jste mi o tom neřekla?"

O hodinu později se mi konečně podařilo, dostat se pryč od detektiva Kiernana, ale jen proto, že mi volali z nemocnice, aby mi řekli, že můj otec se probudil a ptá se po mně. Řekla jsem Kiernanovi, že opravdu potřebuji pár minut pro sebe, než se vrátím do nemocnice, a tak neochotně opustil dům, já jsem ho prakticky vystrčila ze dveří. Potom co zašel za nejbližší roh, jsem šla pár bloků ke Sv. Vincentovi. Proklínala jsem sama sebe, že jsem detektiva zasvětila do našich finančních problémů. Je pravda, že by nakonec zjistil, že máme úvěr, ale teď to obarvilo celé vyšetřování vloupání. Zaměřil se na to, jak výhodné by bylo, jak on stále opakoval, použít peníze z pojistky ke splácení úvěru, nebo aspoň část z nich. Bylo jasné, že měl podezření, že můj otec zařídil vloupání kvůli pojištění. Teď potřeboval jen zjistit, jestli byl otec někdy předtím zatčen za pojišťovací podvod.

To se stalo před jedenácti lety, když mi bylo patnáct. Věděla jsem, že peněz nebylo nazbyt, protože sem musela jít ze soukromé školy na veřejnou o rok dříve. Nezlobila jsem se - dostala jsem se do LaGuardia a milovala sem program umění - ale nesnášela jsem poslouchat moje rodiče, když se hádají kvůli penězům. Zvlášť, když jsem slyšela mojí matku, jak si stěžuje, že otec použil peníze vyhrazené na mou vysokou školu na koupi Warholova hedvábného plátna od jednoho z přátel Zacha Reese.

″Prodám ho za dvojnásobek toho, co jsem za něj zaplatil," slyšela jsem otce říkat jednoho večera. ″A Gared půjde na Harvard, jestli chce."

Ale pak Warhol neprošel ověřením pravosti. Tvrdili, že Zach Reese, udělal kopie hedvábného plátna bez Warholova souhlasu. Bez pečeti rady, byl kus téměř bezcenný. Tři dny potom, co otec dostal zprávu od rady týkající se Warhola, byl okraden. Několik obrazů menších umělců, byly odebrány, ale pouze položka ″hodnota" byla přijata Warhola, který byl pojištěn na kupní cenu. Když stejný přítel Zacha Reese, který prodal obraz otci, byl zatčen při pokusu, prodat stejný obraz sběrateli japonského umění, otec byl zatčen za spiknutí s cílem pojišťovacího podvodu. Případ se vlekl rok, za tu dobu byla pověst galerie téměř zničena a moje matka zemřela při automobilové nehodě. Její nekrolog běžel v Timesu stejný den, jako případ proti Romanu Jamesi, který byl propuštěn kvůli nedostatku důkazů. Netrvalo by to dlouho a detektiv Kiernan by tyto informace vyhrabal. Ve skutečnosti bylo divné, že o tom už nevěděl.

Ledaže by věděl a jen čekal, až se mu o tom zmíním. Nevypadal jsem v tomto případě podezřeleji? Ale proč bych se o tom měla zmínit? Tyto případy byly zcela odlišné. Koneckonců Roman byl při tomto vloupání postřelen. Pokud by si najal zloděje - a myšlenka, že by můj otec měl, co dočinění s těmi kriminálníky byla nesmyslná - určitě, by ho nepostřelili.

Dalo by se skoro říct, že měl štěstí, že byl postřelen.

Napomenula jsem se za tuto myšlenku, když jsem vstoupila do pokoje mého otce. Vypadal seschlý a starověký v nemocniční posteli a jeho kůže byla nezdravě žlutá oproti bílým obvazům na rameni, podlitiny na jeho plešaté hlavě byli celé modré pod nemocničním osvětlením. Jeho oči byly otevřené, ale díval se směrem k oknu, takže si mě ani nevšiml, dokud jsem se nesehnula a políbila ho na čelo.

″Tady jsi!" vykřikl, jako bychom si hráli na schovávanou a on mě objevil přikrčenou za gaučem. ″Řekl jsem sestře, aby se každou chvíli vrátila. Moje Margaret opustila svého starého otce."

″Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, tati," řekla jsem, přitahujíc si židli blíž k němu. ″Musela jsem mluvit s policií v galerii, dát jim inventární seznam."

″Naši krásní Pissarrové!" Kvílel, sepínajíc ruce, jako při modlitbě. ″To musí být to, co měli za lubem." Poté ztišil hlas do chraplavého šepotu a dodal: ″Vsadím se, že to byl někdo v Shotheby´s, kdo jim dal tip. Jak jinak by ti zloději věděli, že obrazy právě dorazily."

Usmála jsem se na slovo Yiddish pro zloděje. Roman jim říkal něco jiného v Yiddish těsně po střelbě, ale teď jsem si nemohla vzpomenout co. ″Možná, tati. Neměl, si se snažit, je zastavit. Mohli tě zabít. ″Pamatuješ si, který z nich tě postřelil?"

Otcovo obočí bylo svraštělé a jeho ruce se třásli nad složeným prostěradlem. ″Všichni vypadali stejně. V černé…jako nacisté…" On spojil prsty k sobě a vyměnil je, jako by se snažil popadnout nějaký napůl zapomenutý pocit. Položila jsem ruku na ty jeho. Měla jsem vědět, že zloději mu připomenou německé sletování, které se točilo kolem jeho rodiny a bylo jím řízeno z jeho domova v Polsku. ″Nedělej si starosti, tati. Nezáleží na tom, který z nich tě postřelil."

″A jejich oči! Viděla si jejich oči? Nic tam nebylo. Bylo to, jako se dívat do černé díry…propasti pekla!"

To je to, co bylo zvláštní na jejich očích. Byli zcela černé: žádná bílá se vůbec neukazovala. Zachvěla jsem se. ″Já vím, tati, byly opravdu hrozný. Jsem si jistá, že je policie chytí."

Oči mého otce se rozšířili a vyrazili po místnosti, jako by měl strach, že černé odění zloději se skrývají ve stínu. ″Ne, ne, najdou je….nebo najdou jenom jejich skořápky."

″Jejich skořápky?"

Otcova hlava poskakovala nahoru a dolů a jeho neklidné ruce se zkroutili a chytili ty mé tak silně, že jsem málem vykřikla. Jednu ruku jsem vyrvala a stiskla tlačítko, pro volání sestry. Možná měl špatnou reakci na léky, co mu dali. Rozhodně to nedávalo smysl.

″Dybbuk závora na slabé může a jejich uvěznění."

″Dybbuk?" To bylo slovo, které otec použil, když přišel poprvé k vědomí v domě. ″Co to znamená, tati?"

″Démoni," odpověděl, jeho oči poletovali do rohů místnosti. ″Cítil jsem, jak se snaží dostat dovnitř mě, aby mě kontrolovali…."

″Byl to hrozný šok kvůli těm mužům. Samozřejmě si vyděšený. A pak si byl postřelen a praštil ses do hlavy, když jsi spadl. Už o tom nepřemýšlej."

Vzhlédla jsem a ulevilo se mi, když jsem viděla sestru, jak přichází ode dveří. Nebyl to ten druh zdravotní sestry z minulé noci, ale žena středního věku z blond-šedivými vlasy a uštvaným výrazem ve tváři. Nesla tác s injekční stříkačkou. ″Zvuky, jako by se tu někdo rozparádil," řekla, ale byla jsem to já a ne otec na koho se káravě podívala. ″To nemůžeme dopustit." Ona vstříkla injekční stříkačku do intravenózní soupravy. Otcovo boty ještě pobíhali sem a tam, ale ve stále se zkracujících obloucích se už usadili zpátky na mě.

″Jsem si jistý, že se nemohli dostat dovnitř mě," lišácky se usmál a jeho víčka se začala zavírat. ″Já obelstil…." Ztratil vědomí, než mohl dokončit větu.

″Tak," řekla sestra. ″Už je dost těch nesmyslů. Byl zmatený z něčeho hrozného předtím."

″Můj otec je obvykle docela nabroušený." Pochopila jsem, že sestra je unavená a přepracovaná, ale jsem ráda, že mu dala léky jen proto, aby ho umlčela. ″Je možné, že mu pád poškodil mozek? Nebo že léky, co mu dáváte způsobují halucinace?
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ssendy ssendy | 12. února 2012 v 19:01 | Reagovat

moc děkuji za překlad,těším se na pokračování :-)

2 lucia lucia | 12. února 2012 v 19:33 | Reagovat

Ďakujem :-D

3 Kathy Kathy | 12. února 2012 v 20:53 | Reagovat

Děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama