Clockwork Prince - 5.kapitola 1/2

29. února 2012 v 1:10 | Marti |  Clockwork Prince - Cassandra Clare
kapitola 5
STÍNY MINULOSTI
Ale zlé věci, v šatech smutku,
napadly králův velký majetek
(Ach, nechte nás truchlit za zítřek,
který nikdy nepřijde
a nechte rozbřesk zničit ho!)
A okolo jeho domu krása
která se červená a rozkvétá
i když si jen matně vzpomíná na příběh,
který už dávno pohřbil čas.
- Edgar Allan Poe "Strašidelný palác"


Tessa si sotva všímala vnitřku stanice, když šli za Starkweatherovým sluhou přeplněnou vstupní halou. Všude byl shon. Lidé do sebe vráželi, všude byla cítit vůně spáleného uhlí a jídla. Sálem se rozléhalo hlášení, že Great Northern Railway právě dorazil do Yorku a bude dále pokračovat do North Midland. Brzy vyšli ze stanice pod našedlou oblohu, která se jim klenula nad hlavou a hrozila deštěm. Hotel Grand se vzpínal proti stmívající se obloze na jednom konci stanice. Gottshall spěchal ke kočáru, na kterém byl blízko dveří nakreslený symbol Clavů -čtyři C. Po vyzvednutí zavazadel a vynesení jich ven, konečně nastoupili a kočár se připojil k plynulému městskému provozu.
Will většinu cesty mlčel. Bubnoval svými štíhlými prsty do jeho kolen oděných v černých kalhotech. Jeho modré oči vypadaly vzdáleně a zamyšleně. Byl to Jem, kdo neustále mluvil. Natáhl se přes Tessu a rozevřel závěsy na jejím okénku.
Ukazoval jí zajímavá místa - hřbitov, kde byli pochovány oběti cholery, starověké zdi města, které se před nimi tyčily a cimbuří na jejich vrcholu, které vypadalo jako prsten.
Potom, co vjeli do zdí města, se ulice zúžily. Bylo to jako v Londýně, napadlo Tessu, jenom v menším měřítku. Dokonce i obchody, kolem kterých projely -řeznictví a obchod s textilem- se zdály menší. Chodci, většinou muži, kteří někam spěchali, měli brady zabořené ve svých límcích, aby se tak vyhnuli lehkému dešti, který padal z nebe. Nebyli moc moderně oblečení. Vypadali spíš jako vesničané. Farmáři, kteří chodili na Manhattan jen vyjímečně. Mohla je poznat podle jejich velkých zarudnutých rukou a tvrdé, ale opálené kůže na jejich obličejích.
Kočár vyjel z úzké ulice na velké náměstí a Tessa zalapala po dechu. Před nimi se tyčil nádherný chrám. Jeho gotické věže protínaly oblohu, jako kdyby svatý Sebastian seslal na zem svoje šípy. Obrovské vápencové věže byly přímo na vrcholu stavby a výklenky v budově vyplňovaly tesané sochy. Každá byla jiný. "Je tohle Institut? Bože, je o tolik větší, než ten londýnský."
Will se zasmál. "Někdy je kostel prostě jenom kostel, Tess."
"Tohle je York Minster," řekl Jem. "Pýcha města. Není to Institut. Institut je v ulici Goodramgate." Jeho slova byla potvrzena, když kočár projel kolem katedrály dolů ulicí Deangate, kde projel malou železnou bránou mezi dvěma Tudorskými stavbami.
Když se vynořili na druhé straně brány, Tessa pochopila, proč se Will smál. Před nimi se objevil dost nepříjemně vypadající kostel obklopený zdí a posečeným trávníkem, ale neměl v sobě ani špetku vznešenosti York Minsteru. Když Gottshall obešel kočár a otevřel jim dveře, pomohl Tesse dolů na zem. Viděla pár kamenů, které stály na deštěm navlhčené trávě, jako kdyby tu chtěl někdo začít stavět hřbitov, ale v polovině svého snažení ztratil zájem.
Nebe bylo skoro černé. Tu a tam byly stříbrné mraky, přes které lehce prosvítaly hvězdy. Za ní slyšela mumlání známých hlasů Jema a Willa. Před ní byly otevřené dveře kostela, přes které viděla blikající svíčky. Najednou se cítila lehká, jako kdyby byla jenom duch. Tohle podivné místo bylo tak vzdálené od života, který znala dřív v New Yorku. Otřásla se, ale nebylo to jenom zimou.
Najednou ucítila, jak se jí něčí ruka otřela o rameno a jak jí vlasy ovanul teplý vzduch. Věděla kdo to je, aniž by se musela otáčet. "Můžeme jít, moje snoubenko?" zašeptal jí Jem do ucha. Mohla v jeho hlase slyšet skrytý smích, který mu rozechvíval kosti a kterým s ní beze slov komunikoval.
Málem se usmála. "Jo, pojďme do lvího doupěte."
Přijala rámě, které jí nabízel. Pak se vydali po schodech do kostela nahoru. Podívala se za ně a uviděla Willa, který se za nimi díval. Pak mu ale Gottshall poklepal na rameno a něco mu zašeptal do ucha. Podíval se přímo na ní, ale ona rychle sklopila zrak dolů. Tyhle pohledy s Willem byly matoucí. V tom lepším případě. V tom horším z nich dostávala závratě.
Vnitřek kostela byl malý a tmavý ve srovnání s londýnským Institutem. Lavice byly ztmavlé věkem a na zdi nad jejich hlavami plála čarodějná světla v držácích ze zčernalého železa. V přední části kostela u opravdových hořících svíček, stál starý muž oblečený v černé barvě Lovců stínů. Vlasy i vousy měl husté a šedivé. Divoce se mu kroutily kolem hlavy. Šedočerné oči měl napůl skryté pod masivním obočím a na kůži měl stařecké skvrny.
Tessa věděla, že mu bylo skoro devadesát let, ale jeho záda byla pořád vzpřímená a hruď měl silnou jako kmen stromu.
"Mladý Herondale, že?" vyštěkl, když k němu Will předstoupil, aby se představil. "Napůl civil, napůl Velšan a ty nejhorší vlastnosti z obou ras, jak jsem slyšel."
Will se zdvořile usmál. "Diolch."
Lovec stínů se zašklebil. "Jazyk Mongrelů," zamumlal a podíval se na Jema. "James Carstairs," řekl. "Další spratek z Institutu. Mám sto chutí vás poslat k čertu. Ta jedna povýšená ženština, Charlotte Fairchildová, vnutila mi vaší přítomnost ještě než jsem jí stačil odepsat, že o ní ani v nejmenším nestojím." Měl stejný Yorkshirský přízvuk jako jeho sluha, takže ´já´ znělo spíš jako ´Aha´. "Nikdo z téhle rodiny neměl nikdy ani tušení co je to slušné chování. Mohl jsem se obejít bez jejího otce, dokážu se obejít i bez-"
Najednou zamrkal a jeho oči spočinuly na Tesse. Zarazil se. Jeho ústa zůstala otevřená, jako kdyby mu někdo vlepil facku v polovině jeho věty. Tessa se podívala na Jema. Díval se na náhle mlčícího Lovce stínů stejně překvapeně jako ona. Pak ale najednou zasáhnul Will.
"Tohle je Tessa Grayová, pane," řekl. "Je to civil, ale je zasnoubená s Carstairsem a připravuje se na Vstup."
"Civil, říkáš?" zeptal se Lovec stínů s doširoka rozevřenýma očima.
"Vstup," řekl místo toho Will uklidňujícím, hedvábným hlasem. "Byla věrná přítelkyně našeho Institutu v Londýně a doufáme, že jí brzy přivítáme do našich řad."
"Civil," zopakoval stařec a dostal záchvat kašle. "No, časy se mění - jasně, předpokládám že-" Jeho oči znovu přejely Tesse po tváři a pak se obrátil k Gottshallovi, který vypadal zmučeně pod tíhou zavazadel. "Zavolej Cedrika a Andrewa, aby ti pomohli odnést věci našich hostů do jejich pokojů," řekl. "A vyřiď Ellen, aby uvařila tři porce večeře navíc. Možná jsem jí zapomněl připomenout, že budeme mít hosty."
Sluha zíral na svého pána jako ve snách. Pak na něj zmateně kývnul. Tessa se mu nemohla divit. Bylo jasné, že je Lovec stínů hodlal poslat hezky rychle tam, odkud přijeli, ale na poslední chvíli změnil názor. Podívala se na Jema. Vypadal stejně zmateně jako se ona cítila. Jenom Willovi modré oči a obličej vypadaly jako vždycky naprosto nevinně. Jako kdyby nic jiného ani nečekal.
"Tak pojďte se mnou," řekl nevrle Lovec stínů, aniž by se na Tessu podíval. "Nemusíte tady stát. Pojďte za mnou a já vám ukážu vaše pokoje."
"U andělů," řekl Will a škrábal vidličkou přes nahnědlou hmotu na talíři. "Co je tahle věc?"
Tessa musela přiznat, že nemá nejmenší tušení. Služebníci Starkweatherů - většinou sehnutí staří muži a ženy a hospodyně s nakyslým výrazem- udělali přesně to, co jim jejich pán nařídil. Prostřeli na večeři tři místa navíc. Před sebou měli tmavé žmolkovité dušené maso se zeleninou, které přinesla žena ve stříbrné míse. Měla na sobě černé šaty a bílou čepici. Byla tak shrbená a tak stará, že se musela Tessa duševně přemáhat, aby nevyskočila a nepomohla jí se servírováním. Když žena skončila, otočila se a šourala se pryč, čímž Tessa, Jem a Will v jídelně osaměli. Pak se na sebe podívali přes stůl.
Starkweather měl taky prostřeno, ale k večeři se nedostavil. Tessa musela přiznat, že kdyby byla na jeho místě, taky by se na večeři nějak moc nehrnula. Na talíři měla převařenou zeleninu a tvrdé maso, které vypadalo ještě nechutněji v matném světle jídelny. Celou stísněnou místnost osvětlovalo jenom pár svíček. Tapety byly tmavě hnědé a zrcadlo nad nezapáleným krbem bylo špinavé.
Tessa se cítila nepříjemně v jejích večerních šatech. Modrá sukně a živůtek, do kterého jí šněrovala Sophie, se v matném světle změnily na barvu modřin.
Navíc tu bylo příšerné chování jejich hostitele, který byl nejdřív neústupný a trval na tom, že se k němu musí připojit na večeři, a pak se ani nedostavil.
Sluha, stejně starý a hubený jako ten, který je přivezl do Institutu, jí ukázal její pokoj. Velkou místnost plnou velkého vyřezávaného nábytku. Ani ta nebyla dobře osvětlená. Jako kdyby se Starkweather snažil ušetřit na oleji nebo svíčkách. I když Tessa moc dobře věděla, že čarodějné světlo nic nestojí. Možná měl prostě jenom rád tmu.
Rozhlédla se po svém pokoji. Byl chladný, temný a zlověstný. V krbu hořel slabý oheň, který nemohl dost oteplit místnost. Na obou stranách krbu byl vytesaný zubatý blesk. Stejný symbol byl na džbánu plný ledové vody, ve které si Tessa umyla ruce a obličej. Rychle se usušila a přemýšlela, proč si nemohla vzpomenout na tenhle symbol v Kodexu. Musel přece znamenat něco důležitého. Celý Institut v Londýně byl vyzdobený symboly Clavů, jako byli andělé vystupující z jezera nebo propojené C, sloužící jako symbol Rady, Smlouvy, Clavů a Konzula.
Velké staré portréty byly snad všude po domě - v její ložnici, na chodbě i podél celého schodiště. Po tom, co se převlékla do jejích večerních šatů, uslyšela zvonek, který oznamoval večeři. Tessa zamířila po schodišti dolů. Byla to jedna velká vyřezávaná jakubovská ohavnost. Zastavila se na odpočívadle a podívala se na portrét mladičké dívky s dlouhými světlými vlasy, která byla oblečená ve staromódních dětských šatech. Na hlavě měla zavázanou velkou stuhu. Obličej měla hubený, bledý a celkově vypadala nezdravě. Její oči byly ale jasné. Jediný světlý bod v celém tomhle místě, pomyslela si Tessa.
"Adele Starweatherová," ozval se hlas u jejího lokte. Jméno vyčetl na štítku pod rámem portrétu. "1842."
Otočila se a podívala se na Willa, která stál vedle ní s rozkročenýma nohama a rukama za zády. Díval se na obraz a mračil se.
"Co je? Vypadáš, jako kdyby se ti nelíbila. Mně se celkem líbí. Musí to být dcera Starkweathera - ne, myslím že je to jeho vnučka."
Will zakýval hlavou a podíval se z portrétu na Tessu. "O tom nepochybuju. Tohle místo je vyzdobené jako rodinný dům. Je jasné, že Starkweatherové jsou v Institutu už celé generace. Vidělas ty blesky všude?"
Tessa kývla.
"To je symbol rodiny Starkweatherů. Je tu víc z nich, než z Clavů. A to je špatně. Takhle to být nemá. Nemají se k Institutu chovat, jako kdyby to byl jejich domov. Nedá se dědit. Opatrovník Institutu je Konzul. Tohle místo samo o sobě patří Clavům."
"Charlottini rodiče, ale řídili Institut před ní."
"To je taky jeden z důvodů, proč starého Lightwooda celá tahle věc tak vytáčí," odpověděl jí Will. "Instituty nejsou nutně určeny k pobytu v rodinách. Ale Konzul by nedal Charlotte do rukou Institut, kdyby nebyl přesvědčený, že má na ten post právo. A to je jenom jedna generace. Tohle ale-" Ukázal kolem sebe prstem, jako kdyby jím chtěl ukázat na všechny portréty, symboly a i na zvláštního a osamělého Aloysiuse Starkweathera. "No, teď už se nedivím, že si ten páprda myslí, že má právo na to nás odsud vyhodit."
"Šílený jako chmel. To říkala moje teta. Tak půjdeme na večeři?"
Ve vzácných chvílích gentlemanství jí nabídl rámě. Tessa se na něj ani nepodívala, když ho přijala. Will byl na večeři oblečený tak nádherně, že jí to bralo dech. Měla pocit, že potřebuje dostat svoje smysly zpátky pod kontrolu.
Jem na ně už čekal v jídelně. Když vešli dovnitř, Tessa si sedla vedle něj a čekali na jejich hostitele. Měl prostřeno a na talíři mu leželo dušené maso se zeleninou. Dokonce i skleničku měl naplněnou tmavě červeným vínem. Nebylo po něm ale ani stopy.
Byl to Will, který jako první pokrčil rameny a pustil se do jídla. I když po chvíli vypadal, jako kdyby si přál, aby to nikdy neudělal.
"Co to je?" pokračoval a píchal do neidentifikovatelného objektu vidličkou, aby ho záhy mohl zvednout do úrovně jejich očí. "Takhle ... takhle ... věc?"
"Petržel?" ozval se váhavě Jem.
"Petržel vypěstovaná v zahradě Satanově," řekl Will. Rozhlédl se kolem. "Nepředpokládám, že by měli psa, kterému bych to mohl hodit."
"Nevypadá to, že by tu měli nějaké domácí zvíře," vypozoroval Jem -který zbožňoval všechny zvířata, i nechvalně známého Kostelníka.
"Nejspíš je všechny otrávili petrželí," ozval se Will.
"Bože," řekla Tessa smutně a položila vidličku. "A já měla takový hlad."
"Ještě pořád jsou tu na večeři rohlíky," řekl Will a ukázal na košík plný pečiva. "I když bych vás měl asi varovat, že jsou tvrdé jako kámen. Můžeme s nimi zabíjet černé brouky, jestli nás nějací vzbudí uprostřed noci."
Tessa se zašklebila a zhluboka se napila vína. Bylo kyselé jako ocet.
Will položil vidličku a zvesela začal vymýšlet verše na způsob Edwardovi Learovi knihy Nemyslů:
"Bylo jednou děvče v New Yorku,
které se přistihlo, že má příšerný hlad v Yorku.
Ale chleba byl tvrdý jako skála,
a petržel měla tvar jako-"
"Nemůžeš rýmovat York s Yorkem," přerušila ho Tessa. "To je podvádění."
"Má pravdu," řekl Jem, zatímco si prsty hrál opatrně se stopkou jeho sklenice naplněnou vínem. "Možná by bylo lepší spíš ´folk´-"
"Dobrý večer." Mohutný stín Aloysiuse Starkweathera se najednou objevil ve dveřích a Tessa v rozpacích přemýšlela, jak dlouho tam stál. "Pane Herondale, pane Carstairse, slečno, ach-"
"Grayová," doplnila ho Tessa. "Theresa Grayová."
"Jistě." Starkweather se neomluvil, jenom se ztěžka posadil do čela stolu. Nesl čtvercovou plochou krabici, kterou používají bankéři, aby mohli uschovat nějaké dokumenty. Položil jí vedle talíře. Tessu ovládlo vzrušení, když uviděla, že byl na ní rok 1825 a navíc tři iniciály. JTS, AES, AHM.
"Bezpochyby bude mladá slečna potěšena, až zjistí, že jsem se podvolil jejím požadavkům a hledal celý den a půl v archivech," začal Starkweather ukřivděným tónem. Tesse chvíli trvalo, než si uvědomila, že tou mladou slečnou myslel Charlotte. "Je štěstí, že můj otec nikdy nic nevyhazoval. V okamžiku, kdy jsem viděl ty papíry, jsem si vzpomněl." Zaťukal si na spánek. "Osmdesát devět let a na nic jsem nezapomněl. Řekněte to starému Waylandovi, až mě bude zase chtít vyměnit."
"Určitě mu to řekneme, pane," řekl Jem. Jeho oči zářily.
Starkweather si dopřál vydatný lok vína a zašklebil se. "U andělů. To je ale odporné." Položil skleničku a začal vytahovat papíry z krabice. "Tak co tady máme. Žádost o vyrovnání ve věci dvou čarodějů. John a Anne Shadeovy. Manželský pár. Tak. Tohle je trošku zvláštní," pokračoval starý muž. "O reparaci požádal jejich syn, Axel Hollingworth Mortmain, ve věku dvaceti dvou let. Čarodějové jsou ale samozřejmě neplodní-"
Will se zavrtěl na židli. Jeho pohled byl od Tessy tak vzdálený, jak jenom mohl.
"Tenhle syn byl adoptovaný," řekl Jem.
"To by nemělo být dovoleno," řekl Starkweather a znovu se napil vína, o kterém prohlásil, že je odporné. Tváře se mu začínaly červenat. "To je jako dát vlastní dítě vlkům, aby ho vychovali. Před Smlouvami-"
"Jestli je tu jakýkoliv klíč k tomu, kde se teď skrývá," řekl Jem a jemně se snažil vrátit konverzaci zpátky k důležitému tématu. "Máme vážně málo času-"
"Dobře, dobře," odsekl mu Starkweather. "Je tu dost málo informací o vašem drahocenném Mortmainovi. Víc je tu toho o jeho rodičích. Zdá se, že na ně padlo podezření, že ten muž, John Shade, měl v držení Bílou knihu. To je vážně mocná kniha kouzel. Zmizela z knihovny londýnského Institutu za podezřelých okolností v roce 1752. Kniha se specializovala na závazná i nezávazná kouzla - vázání duše k tělu nebo jejich uvolnění. Ukázalo se, že se ten čaroděj snažil oživit neživé věci. Kradl mrtvoly nebo je kupoval od studentů medicíny a měnil je na stroje. Pak se je snažil oživit. Černá magie. Nekromanie - Ta je v rozporu se zákonem. A to jsme v těch dnech neměli ani Zákon. Přihnala se skupina Enklávy a oba čaroděje zabila."
"A to dítě?" zeptal se Will. "Mortmain?"
"Po něm nebyli ani stopy," řekl Starkweather. "Hledali jsme ho, ale nic. Předpokládali jsme, že je mrtvý, ale ukázalo se, že byl tak drzý, že přišel později požádat o Reparaci. Dokonce tu nechal i jeho adresu-"
"Jeho adresu?" zeptal se Will. Tahle informace nebyla zapsána do svitku, který viděli v Institutu. "V Londýně?"
"Ne. Přímo tady v hrabství Yorkshire." Starkweather poklepal na stránku vrásčitým prstem. "Ravenscar Manor. Obrovské staré sídlo na sever odtud. Myslím, že je teď opuštěné. Jako už desetiletí předtím. Teď, když o tom přemýšlím, nemůžu přijít na to, jak si to mohl dovolit. To nebyl dům Shadů."
"I tak," řekl Jem. "Je to výborné místo, kde bychom mohli začít s naším pátráním. Jestli je prázdný od té doby, co se odstěhoval, možná tam ještě mohly zůstat nějaké věci. Možná to místo pořád používá."
"O tom pochybuju." Starkweather zněl naprosto nezaujatý celou touhle věcí. "Většina majetku Shadesů byla sebrána jako kořist."
"Kořist," zopakovala Tessa tiše. Vzpomněla si na termín z Kodexu. Něco, co brali Lovci stínů Podsvěťanům, kteří porušili jejich Zákon. Byla to válečná kořist. Podívala se přes stůl na Willa a Jema. Jemovi něžné oči na ní spočívaly s obavami. Willovi vystrašené modré oči vypadaly, jako kdyby držely nějaké tajemství. Vážně patřila k rase příšer, se kterými byli Jem a Will ve válce?
"Kořist," zabručel Starweather. Vyprázdnil vlastní sklenici vína a začal zírat na Willovu nedotčenou. "Zajímá tě to, děvče? Máme tady v Institutu pěkné sbírky. Vrhá londýnské sbírky do hanebného světla." Zvedl se tak rychle, že skoro překlopil židli. "Pojďte se mnou. Ukážu vám je a řeknu vám zbytek tohohle smutného příběhu, i když už toho moc nezbývá."
Tessa se rychle podívala na Willa a Jema, ale ti už byli na nohách a následovali muže ven z místnosti. Starkweather se pustil do řeči hned, jak vyšel ven. Museli popobíhat, aby stačili jeho dlouhým krokům.
"Nikdy jsem žádnou z těchhle Reparací nevyřizoval sám," řekl, když procházeli další spoře osvětlenou a nekonečně dlouhou kamennou chodbou. "Podsvěťani jsou díky tomu namyšlení. Myslí si, že z nás mají právo něco dostat. Děláme všechnu tuhle práci a nežádáme za to žádné díky. A oni by snad chtěli ještě víc a víc a víc. Nemyslíte si to, pánové?"
"Všichni jsou to hajzlové," řekl Will, který vypadal, jako kdyby byl myslí tisíc mil daleko. Jem se na něj pokradmu podíval.
"Přesně tak!" vykřikl Lovec stínů, evidentně potěšený. "Ne, že by někdo z nás měl takhle mluvit před dámou. To samozřejmě ne. Jak jsem už říkal. Mortmain protestoval proti smrti Anne Shadeové, manželce toho čaroděje - řekl, že neměla nic společného s projekty jejího manžela. Že o nich ani nic nevěděla. Její smrt prý byla nezasloužená. Chtěl soudit a odsoudit ty, kteří jí zavraždili a chtěl zpátky všechen jejich majetek."
"Byla Bílá kniha mezi jeho požadavky na vrácení?" zeptal se Jem. "Vím, že je zločin, aby čaroděj vlastnil takovou mocnou knihu ..."
"Jo. Tu chtěl zpátky taky. Byla přijata v knihovně londýnského Institutu. Není pochyb o tom, že tam zůstala v bezpečí. Jistě se mu jí nikdo nechystal vrátit."
Tessa si rychle v mysli vypočítala, kolik mu muselo tehdy být. Když Shadesovi umřeli, bylo mu dvacet šest let. "Byl jste u toho?"
Jeho krví podlité oči se na ní obrátily. Všimla si, že teď, když byl trošku podnapilý, už se na ní nedíval tak přísně. "Byl jsem kde?"
"Říkal jste, že vyslali skupinu Enklávy, které se s nimi měla vypořádat. Byl jste mezi nimi?"
Zaváhal a pak pokrčil rameny. "Jo," řekl po chvíli hlasem zastřeným Yorkshirským přízvukem. "Netrvalo dlouho je oba dostat. Nebyli na nás vůbec připravení. Ani trošku. Vzpomínám si na to, jak tam leželi v krvi. Když jsem poprvé viděl mrtvého čaroděje, byl jsem překvapený, že vůbec krvácí červeně. Přísahal bych, že bude mít jejich krev jinou barvu. Modrou, zelenou nebo něco podobného." Pokrčil rameny. "Sundali jsme jim pláště. Bylo to jako svlékat tygry z kůže. Měl jsem se o ně postarat. Nebo spíš můj otec měl. Sláva, sláva. To byly časy." Usmál se jako vrah. Tesa pomyslela na komoru v Modrovousově domě, kde pořád byly ostatky ženy, kterou zabil. Najednou na těle ucítila zároveň horkost i chlad.
"Mortmain nikdy neměl šanci," zašeptala. "Když podal jeho žádost. Nikdy nemohl dostat zpátky své odškodnění."
"Samozřejmě, že ne!" vyštěkl Starkweather. "Všechno to byl nesmysl - že jeho žena nebyla zapojená do jeho plánů. Jaká žena nemá přehled o tom, co dělá její manžel? Kromě toho, nebyl ani jejich pokrevní syn. Nemohl být. Nejspíš byl pro ně jenom obyčejný domácí mazlíček. Vsadil bych se, že by ho otec použil na náhradní díly, když by na to přišlo. Bylo mu bez nich líp. Měl by nám spíš děkovat, než nás žádat o-"
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Markéta Markéta | 29. února 2012 v 3:14 | Reagovat

Děkuju. Těším se na pokračování. :)

2 monika monika | 29. února 2012 v 9:22 | Reagovat

dakujeeem uz sa tesim na pokracovanie :) :-D

3 ssendy ssendy | 29. února 2012 v 11:28 | Reagovat

Taky děkuji :D

4 dana dana | 29. února 2012 v 14:37 | Reagovat

děkujíí :-D  :-D  :-D

5 iv iv | 29. února 2012 v 14:49 | Reagovat

paradicka velmi pekne diky uz sa tesim na dalsiu :-P  :-P  :-P  :-P  :-P  :-P  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

6 Lara Lara | 29. února 2012 v 14:59 | Reagovat

super :-D  :-D

7 Catrina Catrina | 29. února 2012 v 15:35 | Reagovat

Děkuju za kapitolu a těším se na pokračování. :-D

8 Táňa Táňa | E-mail | 29. února 2012 v 16:15 | Reagovat

Juchú! :-D děkuju moc a těším se na další :-D

9 Andy Andy | 29. února 2012 v 17:55 | Reagovat

Děkuju,děkuju.. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama