Incarnate - 2.kapitola 1/2

12. února 2012 v 18:50 | Susan |  Incarnate - Jodi Meadows

Kapitola 2 - Voda




Ozval se výkřik. Můj.


Nadechla jsem se a rukama si zakryla pusu a nos. Voda mi narazila do bot, těla a překryla obličej. Tlak mi s přívalem bublin vymáčkl vzduch z plic a hrdla. Chlad mi promáčel kabát, táhl mě dolů do hloubky.


Rukavice nefungovaly jako ploutve a moje boty byly příliš těžké na to, abych jimi mohla kopat. Znecitlivělá zimou jsem sotva ucítila kusy ledu, které mě udeřily do mlátících se končetin, když jsem vyškrábala na povrch. Gravitace byla pod vodou ve všech směrech stále stejná, ale jakmile jsem pomyslela na to, že se otočím, začal mi ledový vítr pálit tvář.


Vyplivovala jsem vodu a lapala po dechu. Snažila jsem se dostat k nejbližšímu břehu, ale moje ruce byly příliš těžké, abych je mohla zvednout i svodou nasáklým oblečením. Tíha mě znovu stáhla pod vodu, dávající mi jen pár vteřin na naplnění plic.


Nezáleželo na tom, jak jsem se snažila. Nemohla jsem najít cestu zpátky na povrch. Popadla jsem kus ledu a pokusila se samu sebe táhnout, ale místo toho mě to začalo roztáčet. Můj pohled přitáhla záře: baterka unášená ke dnu, které jsem nemohla vidět. Snažila jsem se udržet pusu zavřenou, ale můj hrudník se stahoval, jak plíce toužily po čerstvém vzduchu, který tam nebyl. Pokud mě dřív nezabije ledová teplota, udělá to voda. Nemůžuse pohnout.


Moje myšlenky se staly ledem a roztříštily se. V uších mi zněl tlukot vlastního srdce, zpomalený chladem, hloubkou a nedostatkem kyslíku. Bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila dostat na povrch, nemohla jsem ho najít a přesvědčit ruce k pohybu. Voda se stávala stále tmavší, zatímco jánásledovala baterku ke dnu jezera Rozsahu.


Všechen vzduch zachycený v mých plicích unikal, bublinka po bublince.


Voda vedle mě bublala, vířila i tam, kde by měla být klidná. Ve chvíli, kdy moje prsty ťukly do dna, se mi přes oční víčka prohnalo světlo a něco se mi omotalo kolem bránice. Vystřelila jsem vzhůru. Stisk na mém pase sílil a táhnul mě skrz černou vodu.


Pomalé bušení mého srdce bylo stále vzdálenější. Moje hruď poskočila ve chvíli, kdy mě přiměla k nádechu. Kdybych to nepřerušila, abych zmírnila tlak, moje plíce by mohly explodovat.


Nemohla jsem přestat. Vdechla jsem vodu a ponořila se do chladu.


V ledové mlze uháněl čas. Voda se pohybovala kolem mě, ve mně, a vše se stávalo obsidiánově klidným a temným.


Ležela jsem na zádech. Něco mě bušilo do hrudi. Kámen. Pěst. Vztek. Ústa mi stiskl chlad, vlhkost a dovnitř mi bylo fouknuto teplo. Bušení na mé hrudi se obnovilo a bublinky vytvářející se uvnitř mě rostly a razily si cestu vzhůru.


Temnota a tvář, ze které kapala voda, se vznášely v mé vizi předtím, než jsem se začala dusit jezerní vodou. Pálila mě v hrdle jako oheň,ale já kašlala a plivala, dokud moje ústa nebyla suchá. Když přišel mráz třesoucí se skrzmě jako okenní panty v domku při bouřce, znovu jsem padla na záda.


Byla jsem naživu. Ledový vzduch byl chladnější než jezero, ale mohla jsem dýchat. Naplňoval mě dech někoho jiného. Nutila jsem oči držet otevřené, těžko jsem mohla uvěřit, že se mě někdo obtěžoval zachránit.


Led a zasahující temnota mi musely poškodit zrak, protože jsem viděla chlapcův soustředěný výraz měnící se v úlevu. Možná to bylo moje slábnoucí vědomí, co ho přinutilo usmát se. Na mě. Pak jsem byla pryč, ztracená ve snech.



Po tváři mi přejely vlněné přikrývky. Můj objemný kabát a boty byly pryč, a já suchá ležela na boku. Moje prsty na nohou a rukou se chvěly, jak necitlivostustupovala. Užjsem cítila bolest z nárazu do vody, ale jediná věc, která mě opravdu bolela, byl škrábanec na tváři. Deky mě ukrývaly do teplého vzduchu. Mlhavé myšlenky mě uvěznily v tomhle snu o bezpečí.


Proti mým zádům se přitisklo cosi pevného. Tělo dýchající společně se mnou, pohybující se sem a tam, dokud jsem neporušila naši jednotu, na kterou jsem myslela. Přes má žebra bylo přehozené rameno a na mém srdci odpočívala dlaň, jakoby se chtěla ujistit, že mi srdce stále tluče nebo aby zajistila, že nevypadne. Zadní stranu krku mi zahříval něčí dech, šustící mi vlasy přes kůži. Zrovna když jsem se začala opět ponořovat do svého snu, hluboký hlas za mnou řekl: "Ahoj."

Zadržela jsem dech a čekala, až se sen změní.

"Je to kolik, čtyři tisíce let od dob, kdy si někdo myslel, že plavat za zimního slunovratu je dobrý nápad? Je to strašný způsob k odchodu. Chtěla jsi jen vidět, jestli se to změnilo?"


Když se moje situace vykreslila, prudce jsem otevřela oči. Vyskočila jsem, nohy zamotané v dece, a loktem jsem narazila do malého ohřívače. Stan kolem mě se zdál být příliš těsný. Prostor osvětlovala jenom malá lampa, ale stačila na to, aby mi ukázala zazipované dveře. Vrhla jsem se na ně.


Muž mě chytil kolem pasu a přitáhl. Padla jsem na zadek a táhla zip společně se mnou. Dovnitř začal proudit zimní vzduch ve chvíli, kdy jsem se vykroutila z jeho sevření a vyskočila do čekající noci. V měsíčním světle se třpytil sníh, s jeho dusivým tichem byl zdánlivě mírumilovný.


Vlněné ponožky mi chránily chodidla, dokud jsem se nedostala k řadě stromů přes mýtinu, a pak k borovicím a oblázkům bodajícím skrz sníh. Bylo mi to jedno. Nezastavovala jsem se. Někam jsem běžela tak dlouho, až jsem byla pryč od sylf a cizího mladého muže. Nedalo se říct, co chtěl, ale pokud byl takový jako Li, nemohlo to být nic dobrého. Zima mě dohonila, když jsem obcházela věže z balvanů a podsadité stromy. Po holých rukou mi lezla husí kůže. Měla jsem na sobě jenom tenké tričko a příliš velké kalhoty - ani jedno z toho nebylo moje.


Vzadu na krku mě udeřil ledový vzducha trhavý dech. Klopýtla jsem do hromady kamenů a obalená špínou jsem se zaměřila na opětovný běh, ale přímo přede mnou se za svitu měsíce rozpínalo jezero. Vlnky se leskly, jak omývaly břeh a moje prsty.


Zavrávorala jsem dozadu, s obrazy ledu a zhasínající baterky na zadní straně mých očních víček pokaždé, když jsem zamrkala. Útes, kde jsem spadla - ne, z kterého jsem skočila - se tyčil nad jezerem po mé pravici, silueta proti jasnému světlu hvězd a zasněženým horám. Měla jsem umřít.


Možná Li zaplatila tomu klukovi, aby mě zachránil. Nebylo by to poprvé, co by si se mnou hrála jako kočka s myší, dokudtéměř neumírám hrůzou.


Borovice šustily a pod nohama mi křupal sníh. Na vlny u mých nohou prosáklo světlo. Otočila jsem se. Chlapec držel vysoko nad ramenem lampu s pohledem upřeným za mě.

"Po tom, co jsem tě tak těžce zachránil, bych ocenil, kdyby ses nepokoušela znovazabít."


Zaťala jsem čelist proti cvakajícím zubům. Proběhlo mnou chvění, jak jsem hledala možnost útěku, ale on blokoval tu jedinou cestu. Mohla bych se ho pokusit porazit nebo doplavat k jinému břehu, kde mě nemůže pronásledovat. Obojí bylo nereálné, zvlášť proto, že vrátit se zpátky do mrazivého jezera, byla ta poslední věc, kterou jsem chtěla. Nejspíš by mě prostě zase zachránil.


Musel být silný, protože mě vytáhl ode dna. Jeho bradu zatemňovalo strniště a tyčil se nade mnou, ale vypadal na můj věk. Snědá kůže, oči posazené daleko od sebe a rozcuchané, zastíněné vlasy. Ty ruce kolem mě pod vodou musely být jeho, a to jeho dech mě naplnil, když jsem neměla svůj vlastní.


"Měla by ses vrátit zpátky." Nabídl mi volnou ruku, jeho dlouhé prsty byly na přivítanou mírně ohnuté. "Neublížím ti a ty se třeseš. Udělám čaj." Ani on nemohl zcela skrýt svou třesavku; neměl žádný kabát nebo rukavice, což znamenalo, že předtím než mě následoval, neztrácel čas oblékáním se před zimou. Jeho zájem možná byl skutečný, ale totéž jsem si myslela o Li, když mi připomněla, že si mám vzít kompas.

"Prosím?"


Mojí další možností bylo umrznout k smrti, což se teď, když jsem byla rozhodně živá, zdálo mnohem méně přitažlivé. Měla bych ho sledovat, a pokud udělá něco jako Li, uteču. Nemůže mě přimět zůstat.


Následovala jsem ho přes les. Nepřijala jsem jeho ruku, jen jsem objala samu sebe, ráda za to, že s sebou vzal lucernu a věnoval pozornost tomu, kam jsem běžela.


Les byl černý stíny a bílý závějemi. Jedle a borovice se chvěly pod tíhou milionů sněhových vloček. Nadskočila jsem při každém zvuku, snažila se uslyšet šepot a sténání, které mě na začátku zahnalo k jezeru.


Moje tvář stále pulzovala na místě, kde se mě dotkl sylf, a na mých holých prstech byla horká. Nicméně jsem necítila puchýře; pochybovala jsem, že by mě to zabilo. Měla jsem štěstí, že mě to nedostalo víc než takhle. Velké hořící sylfy prý časem rostou a konzumují celé tělo. Li mě varovala, jaký je to bolestivý způsob smrti.


Dorazili jsme ke stanu. Venku si odfrkl malý kůň, který nás pozoroval zpod tuctu přikrývek. Když jsme neudělali nic znepokojujícího, zastrčil si hlavu dolů ke spánku.


Můj zachránce mi podržel otevřený stan. Naše boty a kabáty byly pověšené u dveří, pořád vlhké. Nalevo byly deky, uprostřed malý solární ohřívač a na druhé straně jeho tašky. Bylo tam místa tak akorát, aby se mohla jedna osoba natáhnout, dvě pokud byly přátelé… nebo odvracely podchlazení. Přesně věděl, jak mi zachránit život, zatímco já bych na jeho místě zpanikařila. V pozici jsem zpanikařila dost.


"Sedni si." Kývl k dekám a ohřívači. Tak moc jsem se nechtěla ponížit tím, že se zhroutím jako chvějící se hromada. Celé tělo mě bolelo. Ze zimy, z nárazů vody. Z ohnivých stínů pronásledujících mě lesem.


Kdyby věděl, že jsem bez duše, nepoklekl by a nepomohl by mi posadit se. Nevytáhl by mi kolem ramen pevně deku a nezamračil se na popáleninu na mé tváři. Ale nevěděl to, takže to udělal. Což znamená, že nakonec možná přece jen nebyl jedním z Liiných přátel. "Sylf?"

Dala jsem si ruku přes popáleninu. Pokud to bylo zřejmé, proč se ptal?


Ustoupil ke svojítašce, která byl naplněná přenosným ohřívačem vody a stisklknoflík. Když ze dna sklenice začaly stoupat bublinky, vytáhl malou krabičku. "Máš ráda čaj?"

Přinutila jsem se přikývnout, a jakmile se nedíval, natáhla jsem ruce směrem k ohřívači. Přes kůži mě píchaly horké vlny, ale zima se mi zavrtala hlouběji. Hlavně v chodidlech, z běhání po venku. Vlněné ponožky - které musely být jeho, protože já bych si o nich mohla strčit i ruce - byly vlhké od sněhu.


Naplnil dva hrnky vařící vodou a nechal do nich klesnout čajové lístky. "Tady." Jeden mi nabídl. "Dej tomu pár minut na vyluhování."


Nic z toho co udělal, mě nijak neohrožovalo. Možná mě zachránil jen z čiré dobroty srdce, i když by toho nejspíš litoval, kdyby věděl, kdo jsem. A já se teď cítila hloupě, že jsem nás oba znovu vytáhla do studené noci.


Vzala jsem si nabídnutý čaj. Keramický hrnek byl plný důlků, buď z dlouhodobého používání, nebo špatné práce při výrobě, a po straně ho zdobila malba ptačího sboru. Nebyl jako Liiny hrubé, opravené věci. Ovinula jsem ruce kolem hrnku, aby nasákly teplo a vdechovala páru, která chutnala jako bylinky. Čaj mi opařil jazyk, ale zavřela jsem oči a čekala, až se uvnitř přestanu třást.

"Mimochodem, jsem Sam."

"Ahoj." Kdybych nemusela riskovat, že uvnitř roztaju do louže, spolkla bych celý čaj najednou. Podíval se na mě, hledající… něco.

"Neřekneš mi, kdo jsi?"


Zamračila jsem se. Kdybych přiznala, že jsem bez duše, věc narozená místo někoho, kdo se jmenoval Ciana, vzal by mi čaj a vykopl mě ven ze stanu. Li mi někdy říkávala, že to nebyl můj život. Tehdy neodhalila Cianino jméno, ale já věděla, že jsem někoho nahradila. Jednou jsem ji o tom zaslechla klábosit. Každý svůj nádech jsem měla brát někomu, koho všichni znali pět tisíc let. Ta vina byla zdrcující. Nemohla jsem říct tomu člověku, co jsem.


"Neměl jsi mě pronásledovat ven. Byla bych v pořádku."

Zamračil se, mezi očima se mu objevily temné linie. "Stejně v pořádku jako jsi byla v jezeře?"

"To bylo něco jiného. Možná jsem jen chtěla být venku." Pitomá pusa. Pozná, žesvou hloupou pusu nemůžu kontrolovat.

"Když to říkáš." Otřel vnitřek ohřívače vody dosucha a nacpal ho zpátky do tašky. "Pochybuju, že jsi chtěla umřít. Plnil jsem svoji placatku, když jsem tě viděl skočit. Křičela jsi a viděl jsem tě mlátit kolem sebe, jak ses snažila plavat. Když jsi o malou chvíli dřív dorazila k jezeru, byla jsi vystrašená, jako když si myš uvědomí, že v místnosti je kočka. Co jsi dělala v lesích? Jak ses dostala k sylfám?

"Na tom nezáleží." Přisunula jsem se směrem k ohřívači.

"Takže mi ani neřekneš svoje jméno." Bylo to konstatování, ne otázka. Brzy začne hádat. Může vyloučit všechny lidi, podle kterých se rozhodně nechovám, všechny převtělené lidi kteří právě ve špatný čas měli osmnáct a všechny lidi mého věku, které viděl za posledních několik let. "Nepamatuju se, že bych někdy někoho urazil tak moc, že by mi nechtěl říct svoje jméno. Alespoň ne v poslední době."

"Neznáš mě."

"To je to, co jsem řekl. Dostala se ti do mozku voda?" Z poloviny to znělo jako vtip.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 síma síma | 12. února 2012 v 20:24 | Reagovat

díky :-)

2 já | 12. února 2012 v 21:13 | Reagovat

moc děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama