Incarnate - 3.kapitola 2.část

14. února 2012 v 21:55 | Susan |  Incarnate - Jodi Meadows
...


"Nová duše." Jeho výraz byl záhadou. Li směřovala od vzteku k odporu, a i když bylo jeho obočí zkroucené a rozhodně zamračené - nevypadal, jako kdyby se mě chystal na týden zamknout v mém pokoji.
"A nebuď směšná. Měla bys mít svoje vlastní věci. Tvoje tělo je pořád jedinečné a nejenže ti tyhle staré věci nesedí, ony jsou… staré. Rozpadají se."
Staré. On by to měl vědět. "Na tom nezáleží. Ona už není součástí mého života. Vůbec."Začala jsem se vracet po směru, kudy jsme šli. "Nebudu ztrácet čas tím, že budu rozzlobená na věci, které nemůžu ovlivnit. Jestli mám mít jenom jeden život, chci z něj mít co nejvíc."
Sam a Shaggy mě dohonili. "To je moudré."
"Je to jen to, na čem Li trvala pokaždé, když jsem jí řekla, že ji nenávidím." Možná nebyl jako Li, ale rozhodně nebyl jako já. Pak jsem si znovu uvědomila, že nikdo nebyl jako já. Byla jsem sama. "Říkala, že nemám ztrácet čas nenáviděním jí, nebo Menehema, nebo někoho jiného. To je její moudrost. Já můžu jen souhlasit."
Zaváhal a jeho hlas se ztišil, jako by nechtěl, aby ho uslyšel vítr. "Naposledy jsem sebou takhle trhnul, když jsem řekl Moriahovi, že jeho nápad hlídat čas pomocí kol na kamenné desce místo slunce je hloupý. A pak jsem zjistil, že v Domě Rady postavil obrovské hodiny a odhalil je až později."
Dobře. Mohla bych mu odpustit. Trochu. "Netrap se s tím."
Když promluvil znovu, zněl mnohem opatrněji. "Děsí tě to, vědět, že se možná nevrátíš zpátky?"
"Nějak zvlášť. Smrt se zdá být tak daleko." Bez ohledu na minulou noc.
Vylezla jsem na zasněžený pařez, opatrná na kluzkost pod botami. Právě tam jsem si všimla svého batohu, hnědé a šedé věci uvězněné ve spleti borovicových větví. Ale než jsem si ho mohla nasadit, Sam ho naložil na Shaggyho, jako kdyby si myslel, že nejsem dost silná na to, abych si nesla svoje věci.
Nebo se možná jen snažil být milý, protože jsem cítila bolest po svém skoku do jezera. "Díky," zamumlala jsem. "Takže ty bys byl vyděšený, kdybys věděl, že jsi tady naposledy?"Šli jsme mlčky, zatímco uvažoval a slunce dosáhlo svého vrcholu. Já si broukala, opakovala melodii, kterou vytvářeli ťuhýci a střízlíci. Obloha byla perfektní, přes hory jasně modrá, mraky v nedohlednu. Minulá noc by mohla být jen zlý sen, nebýt Samovy přítomnosti, který mě stále pozoroval, jako kdybych mohla udělat něco bláznivého. Potom, co jsme přešli most přes řeku, a stíny se díky klesajícímu slunci prodlužovaly, Sam řekl: "Předpokládám, že bych žil jinak."
Trvalo mi sekundu uvědomit si, že odpovídá na mou otázku. "Jak?" Byla jsem raději, když se pro jednou naopak cítil nepříjemně zase on.
"Kdybych věděl, že mi tady nezbývá moc času, dělal bych věci rychleji. Viděl víc míst, dokončil všechny svoje projekty. Neztrácel bych čas sněním nebo začínáním nových věcí. Sedmdesát let není tak dlouho."
Mně sedmdesát let znělo jako věčnost. Nemohla jsem si představit mít sedmdesát let. "Ale nebál by ses."
"Bál bych se toho, co se stane potom. Kam půjdu? Nechci přestat existovat." Nepohnul se, jen se zastavil na cestě, zády k mýtině a železně oplocenému pozemku kamenů. Jeho pohled zůstal na mě, jako kdyby tam bylo něco, co jsem měla v jeho výrazu přečíst, ale mně se zdál být jen unavený. "To je nejspíš ta nejděsivější věc, jakou si dokážu představit."
Kapuce mi spadla, jak jsem přesunula svou váhu, tváří pořád otočená k němu. "Alespoň se o to nikdy nebudeš muset starat." Zachvěla jsem se proti chladu a myšlence mít jen jeden život. Syfl spálil mou tvář popáleninou.
Přemýšlení mu mezi očima vytvořilo rýhu. Podíval se na mě, připravený něco říct, když mou pozornost upoutal zbloudilý stín na mýtině.
Ustoupila jsem, to slovo ze mě vyšlo jako lavina. "Sylf." Přivedl mě sem, aby to mnou nakrmil?
"Cože?" Z jeho hlasu kapal zmatek. Taky to pro něj bylo překvapení. Dobře.
Stáhla jsem si svoje rukavice a vytáhla z kapsy kabátu sylfí vejce. Cítila jsem se jako dívka z ledu, když jsem ho odstrčila na mýtinu. "Ustup." Chtěla jsem se pomstít za značku, kterou na mě jeden z nich minulou noc nechal.
Sylf zasténal, stín dvakrát tak vysoký jako já a ještě černější díky bílé kolem něj. Otočila jsem sylfím vejcem a udeřila jim do stínu.
"Přestaň!" Zakřičel Sam ve stejnou chvíli, když po zemi zabušila kopyta a ze sylfa začaly vystřelovat úponky stínů. Vejce mi vyletělo z rukou a já křičela nad žárem na mých prstech. Klopýtla jsem zpátky, když se nade mnou vztyčil sylf jako hořící noc.
Byla jsem na zemi ještě předtím, než jsem si uvědomila, že Sam se mnou vleče - pryč od sylfa. Naše kolena a lokty do sebe navzájem bodaly, pouze díky látce poněkud necitlivé. Posadila jsem se a zvedla svoje červené, oloupávající se ruce. Brzy bych mohla zemřít.
"Pozor!" Sam mě od sebe odstrčil, když se vřískající sylf znovu vrhl vpřed. Zachytila jsem se, ale byla jsem ovládána bolestí příliš ostrou na to, abych pochopila. Pak jsem se prudce vrátila do reality, když Sam zakřičel.
"Dostaň se za plot!" Vyhýbal se sylfovi z cesty.
Železo. Správně. Utíkala jsem směrem k hřbitovu, ale Sam byl pořád blízko lesíka zasněžených stromů. Zachránil mě a já ho nemohla jen tak nechat -
Sylf se stával silnějším, temnějším než půlnoc a z jedné strany se ven tlačila obří dračí hlava, jakoby se snažila uniknout bublině. Praskla na něj a Samova tvář postrádala výraz. Jako by byl někde jinde. Někde jinde, jako jsem se cítila já, když jsem minulou noc znovu uviděla jezero. Ne, musím mu pomoct. Moje nové sylfí popáleniny by mě zabily, tak jako tak.
Hledala jsem skrz vypařující se sníh a sebrala sylfí vejce. Koutkem oka jsem zahlédla Samůvnávrat k sobě samému - návrat pro teď - a viděla ho začít házet po sylfovi sněhové koule. Dračí hlava zmizela, ale jeho sněhové koule roztály jen několik sekund po průchodu stínem.
"Ano!"
Lana stínu donutily Sama uskočit a uhnout. Mýtina páchla popelem. Sylf znovu napadl Sama a zachytil ho o strom.
Moje ruce se sevřely kolem vejce; sotva jsem ho přes znecitlivění zimou mohla cítit. Bylo hladké, téměř až příliš hladké k uchopení, ale dala jsem vynálezu konečné otočení a převrátila víko právě ve chvíli, když se sylf vrhl na Sama s nelibozvučným vřískotem. Mrštila jsem vejcem do hořícího stínu, a když jsem ho upustila, kouř vlétl do mosazi. Závodil skrze mě žár a celý můj svět se stal příliš horkým na to, aby se v něm dalo žít. Cítila jsem se tak, jak se musel cítit bájný fénix, když ho stravovaly jeho vlastní plameny, tak aby se mohl znovu zrodit.
Ale já nebyla fénix. Byla jsem jen někdo bez duše se zčernalýma rukama.
Za sylfím vejcem stál mladý muž, který vypadal na můj věk, ale nebyl. Mohl opět říct moje jméno. Neslyšela bych ho přes řinčení ve svých uších, jak jsem běžela k nejbližší sněhové závěji a strčila ruce dovnitř. Kéž bych neplakala. Kéž by ne.
O chvíli později si přede mě klekl Sam. "Hej."
"Jdi pryč."
Zaťala jsem zuby a snažila se nedívat na jeho lítostivý výraz. Určitě věděl o sylfích popáleninách. Věděl, jak se rozšíří a pohltí mě, a brzy budu mrtvá. Nejspíš navždy. Aspoň jsem byla blízko hřbitova.
"Nech mě podívat se ti na tvojeruce." Mluvil jemně, jako kdyby to mohlo změnit můj názor. "Prosím."
"Ne." Utíkala jsem pryč a tlačila svoje ruce do nového kusu sněhu. Pálily bez ohledu na to, kolik sněhu jsem na ně nabalila. Kdybych je vyndala ven, byly by černé a loupaly by se, jako uhlí. Popálenina na mé tváři ten pocit opakovala. "Nech mě o samotě."
"Nech mě ti pomoct."
Neposlechne mě. Nezáleželo mu na tom, co jsem chtěla.
"Ne! Prostě jdi pryč. Nepotřebuju tě. Přeju si, abys mě nikdy nenašel."
Byla jsem horká a studená, a cítila se tak unavená ze všeho, co mě bolelo. Někdo, kdo umíral stokrát, by pro tuhle situaci neměl žádné pochopení. "V posledních dvou dnech jsem dostala špatný kompas od své vlastní matky, takže jsem šla po špatné cestě, byla jsem dvakrátnapadená sylfem, popálená, a blízko utopeníse v ledovém jezeře. Měl jsi mě tam nechat. Všichni by byly šťastnější, kdyby na mě zapomněli." Zhroutila jsem se přes sebe a rozplakala se. "Nenávidím tě. Nenávidím všechny."
Konečně odešel.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 terushka terushka | E-mail | 14. února 2012 v 22:40 | Reagovat

Wow, no, psycho :D Díky za překlad!

2 Norakiss Norakiss | 15. února 2012 v 0:26 | Reagovat

super moc díky za kapitolku:)

3 síma síma | 15. února 2012 v 8:05 | Reagovat

chudinka :-(
ale díky za překlad

4 Kathy Kathy | 15. února 2012 v 14:31 | Reagovat

Díky za kapitolku. :-)

5 Ema Ema | 15. února 2012 v 19:25 | Reagovat

neee!! neodcházej Same! :-(  :-(  :-(
díkec :-)
ta Ana je blbka :D  :D

6 áňa áňa | 15. února 2012 v 21:04 | Reagovat

kdypak plínuješ další kapču? :-)
je to totiž super :-D teda né to že asi umírá, ale víš jak to myslím :D  :D  :D

7 Susan Susan | 15. února 2012 v 21:23 | Reagovat

[6]: Zrovna jsem ji poslala. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama