Incarnate - 8.kapitola 2/2

25. února 2012 v 22:35 | Susan |  Incarnate - Jodi Meadows

...



Vnitřek byl chladný a temný, skrz trhliny ve stínech pronikalo pouze pár paprsků světla. Vedle schodiště a druhého pokoje vzadu - kuchyně? -byl salon, který začal celý první příběh. Nad obrovskými kusy nábytku, kterých bylo mnohem víc než by měl jeden salon mít, se mihotala bílá prostěradla.


Začala jsem se ho na to ptát, ale Sam stiskl vypínač a přes podlahu z tvrdého dřeva se rozlilo světlo, nutící mě mrkat a mhouřit, abych se mu přizpůsobila.


"Stáhni prostěradla a pro teď je dej do rohu," řekl. "Já pro tebe nahoře zajistím pokoj." Nechal velké tašky u dveří a zamířil s mým batohem na točité schodiště. Nad čtvrtinou salonu se zvedal balkon ve tvaru L, chráněný tenkou příčkou vyřezanou ze dřeva. Než mi zmizel z očí, zkontroloval mě z něj.


Opatrně, co kdyby pod prostěradly bylo skrytého něco křehkého, jsem odtahovala kusy syntetického hedvábí stranou, abych našla knihovny a police, židle a nějaké stojany. Všechen nábytek byl těžký, z leštěného dřeva a ozdobený vyřezávanými kousky obsidiánů, mramoru a křemene. Sam mi vyprávěl o tom, jak se tahle řemesla učil, a já si nebyla jistá, proč se tím obtěžoval. Zdálo se to jako spousta práce. Ale teď, když jsemviděla ty lesklé křivky kamenných ťuhýků, to jemně vyryté peří, pochopila jsem.


Bylo to nádherné, a kdybych já někde měla žít pět tisíc let, taky bych si chtěla užívat dívání se na to. Pak jsem si znovu uvědomila, že řekl, že někteří lidé mají vytváření těhle věcí jako práci. Kdyby chtěl, mohl si je koupit. Takže, co byla jeho práce?Měla bych se ho zeptat, až se vrátí.


Jakmile byly okraje místnosti odkryté, obrátila jsem se ke všem předmětům uprostřed, začínající s obzvlášť podivně nepravidelným tvarem.


Prostěradlo se zvlnilo přes velké křídlo z javorového dřeva, přes dlouhou klaviaturu, a sklouzlo na lavičku.

Piano. Opravdové.

Moje hruď se stáhla a chtěla jsem přivolat Sama, a zeptat se ho, proč mi o tom neřekl, ale ještě jsem nedokončila svůj úkol. Mohlo tady být více pokladů.


V závratném omámení jsem se přesouvala přes salon a odkrývala věci, které jsem viděla pouze jako kresby v mých oblíbených knihách. Velkou harfu. Varhany. Cembalo. Polici pouzder s různými nástroji vyrytými do leštěného dřeva. Většinu z nich jsem od pohledu nepoznala, ale mohla jsem identifikovat housle, další - větší - strunný nástroj a jeden dlouhý jednoplátkový se složitými kovovými klapkami. Klarinet?


Tohle bylo příliš úžasné. Zavolal dopředu a měl přítele, který přinesl tolik těhle věcí, jenom protože věděl, že je mám ráda? Nemohla jsem si představit proč, ale znělo to jako něco, co by Sam udělal. Byl na mě tak hodný a vždycky dělal věci jen, aby mi udělal radost.


Hnala jsem se zpátky k pianu ve středu místnosti. Nástroj a jeho lavičku rámovalo vyřezávané dřevo a řady ebenu, a zažloutlé bílé klávesy se pod světlem matně třpytili. Moje prsty se natahovaly, aby se jich dotkly, ale nebyly to moje věci. V poslední chvíli jsem trhla svou rukou zpátky a stiskla dlaň proti bušícímu srdci.


Opravdové piano. Byla to ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděla.

"Nelíbí se ti?" Z balkonu vyšel Samův zlostí zabarvený hlas. Nadskočila jsem a zírala nahoru na něj, bojovala s ovládnutím otázek, které mi zaplňovaly pusu.

"Taky z něj máš špatný pocit?"

"Otisky prstů."První věc, která mi přišla na mysl. "Nechtěla jsem nic umazat."

Jeho tón byl odlehčený, když kráčel dolů, táhnoucí prsty po zábradlí. "Zahraj něco." Umyl si tvář a vyměnil košili, ale pořád byl zarudlý z chůze. Nebo možná z něčeho jiného, protože on nebyl ten, kdo venku lapal po dechu. "Neublíží ti to." Možná, že po tom všem nebyl rozmrzelý, ale nevyšla jsem ze střehu.


Vybrala jsem si klávesy uprostřed. Skrz vzdušnou místnost se rozlehlajasnánota. Přes páteř mi projížděly jiskry, a já stiskla další, a další. Jak se moje prsty přesunovali k levému konci klavíru, každá nota byla nižší než ta minulá. Zkusila jsem jednu napravo, a nota byla vyšší. Vůbec to nebylo jako píseň, ale slyšela jsem zvuk odrážející se napříč leštěným kamenem a nábytkem - z usmívání se mě bolely tváře.


Sam se posadil na lavičku, vlekl svoje konečky prstů přes klávesy, aniž by nějakou stiskl, a potom vybral moje čtyři noty. Přišlo staccato. Nemelodické.


Ale na tom způsobu, jakým tam seděl, bylo něco povědomého. Tohle nebylo vypůjčené piano. Nejspíš měla piana spousta lidí. Ty čtyři noty opět zazněly, tentokrát v pomalém rytmu, a když se na mě podíval, přes tvář mu přešel nečitelný výraz.


Nemohla jsem odtrhnout pohled od jeho rukou na klávesách na pianu, od toho jak pohodlně se tam hodily.


Znovu zahrál moje noty, ale místo toho, aby se potom zastavil, zahrál tu nejúžasnější věc, kterou kdy moje uši slyšely. Jako vlny na břehu jezera, a vítr ve stromech. Byly tam blesky, bouře, apleskající déšť. Žár a vztek, a sladkost medu.


Nikdy předtím jsem tuhle hudbu neslyšela. Jak hudba vzrůstala, rozbolívala mě uvnitř, a zdálo se mi, že kolem svého nafouklého srdce nemámžádný prostor k dýchání.


Trvalo to navěky, a ne dost dlouho. Pak opět přišly moje čtyři noty, pomalé jako dřív. Snažila jsem se dýchat, když se zvuk ozýval proti myšlenkám. A klidně pokrýval salon.


Nemohla jsem si vzpomenout, jak se sedí. Stejně tak dobře to mohlo být ještě horší. Moje nohy nebyly dostatečně silné, aby mě udrželi.


"Same, ty jsi-" Polkla jsem to jméno. Kdybych se mýlila, byla bych opravdu v rozpacích. Ale už jsem byla na zemi a hudba uvnitř mě byla pořád tak silná, jako když jsem poprvé ukradla přehrávač z knihovny v domku. A ještě stokrát silnější.


Bylo to tady. Opravdové. Právě teď.


"Ty jsi Dossam?"

Jeho ruce spočívaly na klávesách jako by tam byly doma. Chtěla jsem, aby hrál znovu. "Ano," řekl a já se setkala s jeho pohledem. "Chtěl jsem ti to říct."

"Tak proč jsi to neudělal?" Kéž bych jenom mohla přestat myslet na svojeomámené poblázněné vyznání. Kdyby tady byla díra, do které bych mohla zalézt, už bych tam byla.


Znovu pohladil klávesy s trochu zvláštním výrazem na tváři. "Poprvé jsem si nemyslel, že by na tom záleželo. A pak-" zavrtěl hlavou - "víš, nechtěl jsem, aby ses poblíž mě cítila jinak."


Tohle byla buď opravdu část jeho povahy, nebo to bylo opravdu pitomé. "Řekl jsi mi, že se jmenuješ Sam. Všichni ostatní ti taky říkali Sam." Byla jsem si opravdu jistá tím, že bych si v každém případě všimla toho, jak mu lidé říkají Dossam.


Jeho tvář zrudla. "Je to kratší, a každý to používá už věčnost. Zpátky u jezera, když jsem ti říkal svoje jméno,jsem netušil, že bys to nevěděla. Měl jsem to objasnit, ale-"


"To je v pořádku." Postavila jsem se a snažila se sebrat, ale Dossam byl přímo tady a jak jsem se na něj vůbec mohla znovu podívat, když jsem věděla, že mě viděl v mých nejhorších chvílích? Jak někdy mohl být znovu Samem, když byl teď Dossamem? "


To byl ten důvod, proč se snažil vyhnout tomu, říct mi jeho skutečnou identitu. Kdybych se nedala dohromady, myslel by si o mně hrozné věci.


Přinutila jsem se na něj podívat, stále seděl u piana, dlaně na kolenou. Pořád vypadal jako Sam, který mě vytáhl z jezera, a jako Sam, který mi obvazoval ruce, potom co jsem je měla popálené.


"Cos to hrál?" Přisunula jsem se blíž. K pianu. K němu.

Ty stejné oči posazené daleko od sebe, ty stejné rozcuchané černé vlasy. Ten samý váhavý úsměv. "Je to tvoje," řekl. "Pojmenuj to, jak chceš."

Zapotácela jsem se. Tolik k sebrání se. "Moje?"

Vzal mě za rameno, zastavující mě, abych do něčeho nenarazila. "Neslyšelas to?" zeptal se, zkoumající mě. "Použil jsem noty, které jsi vybrala, věci, které mi tě připomínají."

Moje noty. Věci, které mě mu připomínají. Dossam myslel na mě, na někoho bez duše.


On nemyslel, že jsem byla bez duše.


Nedbající na mé myšlenky, pokračoval. "Nestává se mi často, že bych měl radost z vystoupení pro někoho, kdo mě neslyšel hrát tisíckrát. Myslím, že Armande a Stefa už to nudí."

"Nedokážu si představit, že by mě to někdy nudilo. Mohla bych to poslouchat navždy." Kousla jsem se do rtu. Proč jsem nemohla říct něco z půlky chytrého? Ale on se usmál. "Vymyslel jsi to teď? Právě teď?"

"Něco z toho. Na něco jsem myslel už chvíli. Musím to začít psát, než to zapomenu." Nabídl mi ruku, na kterou jsem jen zírala, protože před minutou byla tahle ruka na pianu, vytvářela pro měmelodii, a já najednou už nebyla nikdo. Byla jsem Ana, která Měla Hudbu.

Měla jsem tu nejlepší hudbu.


"Jsi v pořádku?" Držel mě za loket, jako bych se měla nad hmotností všech svých myšlenek převrhnout.

"Jsem v pohodě." Ohromená. Mám závrať. Ale nechtěla jsem, aby si uvědomil, že jsem z jeho daru udělala víc, než zamýšlel. Ani jsem nevěděla, jak mu poděkovat.


"Je pozdě. Pojďme se umýt a odpočinout si. Zní to dobře?"

Němě jsem přikývla a nechala ho, aby mě odvedl nahoru po schodech, přes chodbu, a do ložnice ozdobené v odstínech modré.


Nad okny s okenicemi visela krajka pokrývající postel a skrývající výklenek šatníku se zavěšeným oblečením. Stěny byly trochu menší než plocha s ručně řezanými policemi zmáčknutými proti oběma stranám. Některé krabice obsahovaly složené deky a věci, zatímco ostatní obsahovaly knihy nebo malé nástroje vyřezané z antilopích rohů. K jedné stěně byl vytvořený stůl. Kamenná byla jenom zeď směřující k venku, ale zakryl to obrazy vybuchujících gejzírů, zasněžených lesů, a starověkých ruin.


"Posluž si čímkoliv, co se ti hodí. Jsem si jistý, že tady něco je, i když je to zastaralé." Ukázal na další dveře, vyrobené stejně jako zdi. "Tam je záchod. Mělo by tam být všechno, co potřebuješ."

"Máš všechny ty věci pro případ, že by k tobě přišla bydlet dívka?"

Sam přešlápl pryč ode mě. "Vlastně, jsou moje."


Představila jsem si ho v šatech předtím, než jsem si vzpomněla, že byl v jiných životech dívkou. On nebyl tím divným.

"Správně. Promiň." Byla to ubohá omluva, ale nemohla jsem přijít s ničím lepším. Byla jsem unavená a rozbolavěná, a ozvěny jeho písně - mojí písně! - mi zůstávaly v hlavě. Můj hrudník byl stažený požadavkem. "Same, budeš hrát víc na piano?"


Jeho výraz změkl. "A chtěla bys slyšet ještě něco jiného."


Všechno, co jsem cítila dole, všechny moje hloupé dětské fantazie: Vrátily se a tvrdě mě udeřily.


Jak mohli být moje vnitřnosti tak napjaté a uvolněné zároveň?


Celý život jsem doufala, že se s ním setkám, představovala si, jaký mohl být, ale nebyl tím, kým jsem očekávala, že bude, a to hlavně proto, žemě vystál.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kathy Kathy | 25. února 2012 v 23:54 | Reagovat

Děkuju za překlad :-)

2 andy andy | 26. února 2012 v 3:06 | Reagovat

Hezký díl, děkuji :D

3 Ema Ema | 26. února 2012 v 11:14 | Reagovat

díky :-D Chudinka Ana ta je z něho celá vedle :D  :D

4 dana dana | 26. února 2012 v 11:54 | Reagovat

božííííí. :-D a mám takový pocit že samík má anu rááád :-P  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D , další ;-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama