Perfect Chemistry - 56.kapitola

11. února 2012 v 0:32 | Terka |  Perfect Chemistry
Kapitola 56 - Alex


Byl jsem v nemocnici týden. Nesnáším sestřičky, doktory, jehly, testy… a obzvlášť nemocniční pláště. Myslím, že čím déle jsem tady, tím jsem podrážděnější. Dobře, nejspíš jsem neměl nadávat té sestře, co mi vyndávala katetr. Ale štvala mě ta její veselá povaha.
Nechtěl jsem nikoho vidět. Nechtěl jsem s nikým mluvit. Čím míň lidí bude v mém životě, tím lépe. Odstrčil jsem od sebe Brittany a téměř mě zabilo, že jí ubližuju. Ale neměl jsem na vybranou.
Čím blíž mi byla, tím víc byl v nebezpečí její život. Nemohl jsem dopustit, aby se to, co se stalo Pacovi, stalo i dívce kterou…
Přestaň na ni myslet, nařídil jsem si.
Lidé, kteří pro mě něco znamenají, umírají, je to jednochodé. Můj otec. Teď Paco. Byl jsem idiot, když jsem si myslel, že můžu mít všechno.
Když někdo zaklepal na dveře mého pokoje, zařval jsem: "Běžte pryč!"
Klepání trvalo dál.
"Nechte mě kurva na pokoji!"
Když se dveře pootevřely, mrštil jsem po nich hrnkem. Hrnek netrefil zaměstnance nemocnice, ale paní P přímo do hrudníku.
"Oh, do prdele. Vy ne," řekl jsem.
Paní P měla nové brýle, byly na nich kamínky. "To není pozdrav, jaký jsem čekala, Alexi," řekla. "Pořád tě můžu nechat po škole za to, že mluvíš sprostě, víš."
Otočil jsem se, abych se na ni nemusel dívat. "Přišla jste sem, abyste mi dala poznámku? Protože jestli ano, tak na to klidně zapomeňte. Já se do školy nevrátím. Díky za návštěvu. Je mi líto, že musíte tak brzo odejít."
"Nikam nepůjdu, dokud mě nevyslechneš."
Oh, prosím, ne. Udělal bych cokoli, abych nemusel poslouchat její kázání. Zmáčkl jsem tlačítko, kterým se volá na sestru.
"Můžeme ti nějak pomoct, Alexi?" ozval se hlas z reproduktoru.
"Právě mě mučí."
"Co prosím?"
Paní P přišla ke mně a vzala mi reproduktor z ruky. "Dělá si legraci. Omlouvám se, že jsme vás obtěžovali." Pak dala ovladač od reproduktorů na noční stolek, záměrně tak daleko, abych na něho nedosáhl.
"Nedávají ti tady nějaké pilulky štěstí?"
"Nechci být šťastný."
Paní P se předklonila, její rovná ofina se otírala o vršek jejích brýlí. "Alexi, je mi líto, co se stalo Pacovi. Nebyl to můj student, ale slyšela jsem, jak blízcí jste si byli."
Podíval jsem se z okna, abych se jí nějak vyhnul. Nechtěl jsem mluvit o Pacovi. Nechtěl jsem mluvit o ničem. "Proč jste sem přišla?"
Slyšel jsem šustění, jak vytahovala něco z tašky. "Donesla jsem ti nějaké úkoly, aby se chytil, až se vrátíš zpátky do třídy."
"Už se tam nevrátím. Řekl jsem vám, že mizím. Nemělo by vás to překvapovat, paní P. Jsem v gangu, pamatujete?"
Obešla postel a tím se zase ocitla v mém zorném poli. "Myslím, že jsem se v tobě mýlila. Bývala bych se vsadila, že ty budeš ten, kdo se změní."
"Jo, fajn, možný jsem byl, před tím než mého nejlepšího kamaráda zastřelili. Měl jsem to být já, víte?" Díval jsem se na učebnici chemie v její ruce. Jen mi to připomnělo to, co bylo, a co už nikdy nebude. "On neměl umřít, do hajzlu! To já!" křičel jsem.
Paní P necouvla. "Ale neumřel jsi. Myslíš, že uděláš Pacovi laskavost tím, že necháš školy a vzdáš se? Dívej se na to jako na dar, který ti dal, Alexi, ne jako na prokletí. Paco už se nevrátí. Ty se vrátit můžeš." Paní P položila učebnici na parapet. "Už mi zemřelo tolik studentů, ani jsem nevěřila, že je to možné. Můj manžel po mně chce, abych skončila ve Fairfieldu a učila na jiné škole, kde nejsou děti z gangů, které žijí jen proto, aby zemřeli, nebo aby skončily jako dealeři."
Sedla si na kraj mé postele a dívala se dolů na své ruce. "Zůstávám ve Fairfieldu, protože doufám, že můžu něco změnit, že můžu být vzorem. Dr. Aguirre věří, že můžeme překlenout propasti a já také. Pokud bych mohla změnit život jednoho z mých studentů, mohla bych-"
"Změnit svět?" skočil jsem jí do řeči.
"Možná."
"Nemůžete. Tak to prostě je."
Podívala se na mě naprosto nedotčená. "Ach, Alexi. Mýlíš se. Je to vždycky tak, jak si to uděláš. Pokud si nemyslíš, že bys mohl změnit svět, pak jen do toho, jdi cestou, kterou sis už pro sebe vybojoval. Ale jsou tu i jiné cesty, které si můžeš vybrat, ale je těžší jimi projít. Měnit svět není lehké, ale jsem si jistá, že se o to budu dál snažit. A co ty?"
"Já ne."
"Máš na to právo. Ale já se budu snažit i tak." Odmlčela se a pak řekla: "Nechceš vědět, jak je na tom tvoje partnerka z chemie?"
Zavrtěl jsem hlavou. "Ne. Je mi to jedno." Ty slova se mi málem zasekla v krku.
Frustrovaně si povzdechla, potom přešla k parapetu a zvedla učebnici. "Mám si ji vzít zpátky, nebo ti ji tady nechat?"
Neodpověděl jsem.
Položila učebnici zpátky na parapet a zamířila ke dveřím.
"Přeju si, abych si vybral biologii místo chemie," řekl jsem, když si otevřela dveře.
Vědoucně na mě mrkla. "Ne, nepřeješ. A jen abys věděl, Dr. Aguirre tě přijde dnes taky navštívit. Radím ti, abys po něm neházel věci, hned jak vejde do místnosti."
Když jsem se po dvou týdnech dostal z nemocnice, máma nás vzala do Mexika. O měsíc později jsem dostal práci jako sluha v hotelu v San Miguel de Allende, blízko našeho domu. Byl to hezký hotel se stěnami vymalovanými na bílo a sloupy u hlavního vchodu. Někdy jsem taky působil jako tlumočník, protože moje angličtina byla lepší než angličtina většiny zaměstnanců. Když jsem byl po práci venku s klukama, snažili se mi dohodit nějaké Mexičanky. Ty holky byly hezké, sexy a určitě věděly, jak chlapa rozpálit. Jediný problém byl v tom, že ani jedna nebyla Brittany.
Potřeboval jsem ji dostat z hlavy. A to rychle.
Zkoušel jsem to. Jednu noc mě jedna holka z Ameriky pozvala do svého pokoje. Nejdřív jsem si myslel, že sex s jinou blondýnou mi vymaže vzpomínku na tu noc s Brittany. Ale když jsem to měl udělat, vycouval jsem.
Uvědomil jsem si, že kvůli Brittany už nemůžu mít jinou holku.
Nebylo to kvůli obličeji Brittany, ani jejímu úsměvu, dokonce ani kvůli jejím očím. To byly jen povrchové věci, ale to, jo ji odlišovalo, bylo to, co měla uvnitř. Jakým způsobem laskavě utírala obličej své sestře, jak brala chemii strašně vážně a ukázala mi svou lásku, i když ani nevěděla, kdo jsem. Chystal jsem se obchodovat s drogami, a i když to bylo něco, co striktně odmítala, pořád mě milovala.
Takže teď, tři měsíce po té přestřelce, jsem zpátky ve Fairfieldu, abych čelil něčemu, co by paní P nazvala mým největším strachem.
Enrique seděl za svým stolem v autoservisu a vrtěl hlavou. Mluvili jsme o Halloweenské noci a já jsem mu odpustil, že měl co do činění s tím, že dal Luckymu vědět, že jsem s Brittany.
Enrique pomalu, dlouze vydechl, když jsem mu řekl, co se chystám udělat. "Mohl bys umřít," řekl a podíval se na mě.
Přikývl jsem. "Já vím."
"Nebudu ti moct pomoct. Nikdo z tvých přátel v Blood nebude moct. Znovu to zvaž, Alexi. Vrať se zpátky do Mexika a užij si zbytek života."
Už jsem si vybral a nehodlal jsem ustoupit. "Nechci být zbabělec. Musím to udělat. Musím skončit v Blood."
"Kvůli ní?"
"Jo." A kvůli mému otci. A Pacovi. A kvůli sobě a mé rodině.
"Co je dobrého na tom, že skončíš v Blood, když u toho zemřeš?" zeptal se Enrique. "Tvoje přidání se k Blood bude oproti tomuhle vypadat jako prázdninová párty. Určitě donutí přijít i Původní Gangstery."
Místo odpovědi jsem mu podal kousek papíru, na kterém bylo napsané telefonní číslo. "Jestli se mi cokoli stane, zavolej tomuhle chlapovi. Je to můj jediný přítel, který není s nikým spojený." Není spojený ani s Blood, ani s Brittany.
Ještě tu noc jsem byl ve skladišti plném lidí, kteří si o mně myslí, že jsem zrádce. Ale dneska mě už nazvali i jinými jmény. Před hodinou jsem řekl Chuyovi, který byl teď na místě Hectora, že chci vystoupit - odříznout se od Latino Blood. Má to jen jeden malý háček… abych mohl vystoupit, musím přežít jejich mlácení - úplně brutální.
Chuy, strnulý a přísný, ke mně přistoupil s šátkem Latino Blood. Prohlížel jsem si diváky.
Můj kamarád Pedro stál vzadu oblečený v černém a odvracel ode mě podhled. Javier a Lucky tam byli taky, jejich oči se třpytily vzrušením. Javier je šílená svině a Lucky není nadšenej, že prohrál sázku, i když jsem si výhru nikdy nevzal. Oba si užijou, že mě budou moc mlátit, dokud nezhebnu a já s nimi nebudu moct bojovat.
Enrique, můj bratranec, se opíral o zeď v rohu skladu. Očekávalo se od něj, že se taky zapojí a pomůže jim zlámat mi co nejvíc kostí, dokud neomdlím. Věrnost a závazek znamenají v LB všechno. Pokud přestaneš být věrný, závazek končí… v jejich očích budeš asi tak dobrý, jako jejich nepřítel. A ještě horší, protože jsi k nim patřil. Kdyby Enrique vystoupil, aby mě ochránil, bylo by po něm.
Stál jsem hrdě, zatímco mi Chuy zavázal šátkem oči. Tohle zvládnu. Jestli mě to dovede k Brittany, stojí to za to. Nebudu ani přemýšlet o té druhé možnosti.
Potom co mi svázali ruce za zády, dovedli mě k autu a strčili mě na zadní sedadlo, dva lidi mě hlídali, každý z jedné strany. Neměl jsem ponětí, kam jedeme. Když teď velí Chuy, všechno je možné.
Dopis. Nenapsal jsem dopis. Co když umřu a Brittany se nikdy nedozví, co k ní cítím?
Možná je to tak dobře. Bude to pro ni snazší, když si bude myslet, že jsem kretén, který ji zradil a nikdy už ji nechtěl vidět.
Za pětačtyřicet minut auto sjelo ze silnice. Poznal jsem to podle zvuku štěrku, který křupal pod pneumatikami. Možná, že by mi bylo líp, kdybych věděl, kde jsem, ale nic jsem neviděl.
Byl jsem nervózní. Dychtil jsem po tom, být jedním z těch pár šťastných, kteří přežijí. Ale když přežiju, najde mě někdo? Nebo umřu sám v nějaké stodole, skladu nebo opuštěné budově? Možná, že mě nebudou mlátit. Třeba mě vezmou na střechu budovy a jen mě z ní shodí. Se acabo.
Ne, to by se Chuyovi nelíbilo. Rád slyší křik a prosby silných mužů sražených na kolena.
Ale já mu tu radost neudělám.
Vyvedli mě z auta. Ze zvuku svých kroků na štěrku a kamenech jsem poznal, že jsme uprostřed ničeho. Slyšel jsem parkovat další auta, následovaly nás další kroky. V dálce zabučela kráva.
Že by varovné zabučení? Pravda je, že tohle chci udělat. Kdybych to teď přerušil, jen bych odkládal nevyhnutelné. Jsem ochotný to udělat. Jsem připravený. Tak do toho.
Zajímalo by mě, jestli mi přivážou ruce k větvi stromu, abych tam visel jako obětní beránek.
Člověče, nesnáším nevědomost. Estoy perdido.
"Zůstaň tady," nařídili mi.
Jako bych měl kam odejít.
Někdo šel ke mně. Slyšel jsem křupat štěrk při každém kroku. "Jsi hanba tohoto bratrstva, Alejandro. Chránili jsme tebe a tvou rodinu a ty ses rozhodl se k nám otočit zády. Je to pravda?"
Přál jsem si, aby můj život by jako novela Johna Grishama. Jeho hrdinové vždycky na pokraji smrti přijdou na skvělý plán. Obvykle zatají nějakou informaci, která by zničila jeho nepřítele, a kdyby hrdina skončil mrtvý, jeho nepříteli to zničí život.
Naneštěstí skutečný život nemůže přijít zabalený a zavázaný hezkou malou stuhou.
"Hector byl ten, kdo zradil Blood," odpověděl jsem. "El traidor."
Odpovědí na to, že jsem nazval Hectora zrádcem, byla pěst v mé tváři. Do hajzlu, nebyl jsem na to připravenej, protože přes tu zkurvenou pásku na očích nic nevidím. Snažil jsem se nehýbat.
"Chápeš následky toho, že opouštíš Blood?"
Na zkoušku jsem pohnul čelistí. "Ano."
Slyšel jsem křupání kamenů, když se ke mně přibližoval kruh lidí. Tentokrát jsem já ten zrádce.
V davu se usadilo děsivé ticho. Nikdo se nesmál; nikdo nevydal ani hlásku. Někteří z těch lidí kolem mě byli moji přátelé celý můj život. Stejně jako Enrique uvnitř sami se sebou vedou válku. Nemám jim to za zlé. Ti šťastnější nebyli dneska vybráni, aby bojovali.
Bez varování mě nikdo udeřil do tváře. Snažit se udržet ve vzpřímené poloze je těžké, zvlášť když vím, že budou následovat další rány. Bojovat v bitce, kterou můžeš vyhrát, je jedna věc, něco jiného je vědět, že tvé šance na výhru jsou nulové.
Něco ostrého mi rozseklo záda.
Potom jsem dostal ránu do žeber.
Každá rána se zaměřovala na vrchní část mého těla - ani kousek nezůstal nedotčený. Řezná rána sem, pěst tady. Několikrát jsem se skácel k zemi, jen aby mě vytáhli znovu na nohy a znovu mi dali pěstí.
Rána na zádech mě štípala, jako by mi kůži okolo ní olizovaly plameny. Poznal jsem Enriquovy rány, protože nebyly tak zuřivé jako ty ostatní.
Vzpomínky na Brittany mě držely, abych nezačal křičet bolestí. Musím být silný kvůli ní… kvůli nám. Nenechám je mít pod kontrolou, kdy zemřu, nebo kdy zůstanu naživu. Svému osudu velím já, ne Blood.
Neměl jsem ponětí, kolik času uběhlo. Půl hodiny? Hodina? Moje tělo sláblo. Nemohl jsem se udržet na nohou. Ucítil jsem kouř. Chystají se mě strčit do ohně? Pořád mám na očích šátek, ale už na tom nezáleží, protože mám napuchlé oči tak, že je stejně nemůžu otevřít.
Chtěl jsem se chovat a padnout k zemi, ale donutil jsem se stát zpříma.
Teď jsem asi k nepoznání, horká krev proudí z ran na mém obličeji a těle. Cítil jsem, jak mi roztrhli košili a ta se rozpadla. Odhalili jizvu, kam mě střelil Hector. Pěst mě udeřila přímo do toho místa. Strašně to bolelo.
Padl jsem k zemi, odřel jsem si obličej o štěrk.
V tu chvíli jsem si nebyl jistý, jestli to dokážu. Brittany. Brittany. Brittany. Dokud si budu v hlavě opakovat tuhle mantru, budu vědět, že jsem naživu. Brittany. Brittany. Brittany.
Je ta vůně kouře opravdová, nebo je to vůně smrti?
Přes silný mlžný opar v mé mysli jsem zaslechl někoho říkat: "Nemyslíte, že už měl dost?"
Slyšel jsem vzdálené, ale výrazné "Ne."
Následovaly protesty. Kdybych se mohl pohnout, pohnul bych se. Brittany. Brittany. Brittany.
Další protesty. Při tomhle nikdo neprotestuje. Není to povolené. Co se to děje? Co bude dál? Musí to být horší než bití, protože jsem slyšel hodně hádek.
"Podržte ho obličejem k zemi," ozval se Chuyův hlas. "Nikdo pod mým velením nezradí Blood. Ať je tohle lekce pro každého, kdo by se nás pokusil zradit. Tělo Alejandra Fuentese bude navždy označeno jako připomínka na jeho zradu."
Pach spáleniny se přibližoval. Neměl jsem ani ponětí, co se bude dít, dokud jsem na zádech neucítil něco jako žhavé uhlí.
Myslím, že jsem sténal. Nebo vrčel. Nebo křičel. Už nevím. Už nevím nic. Nemůžu myslet. Už můžu jen cítit. Mohli mě taky hodit do ohně, tohle je to nejhorší mučení, jaké jsem si mohl představit. Pach škvařící se kůže mě pálil v nose a uvědomil jsem si, že to není uhlí. Ten bastard mě ocejchoval. El dolor, el dolor…. Brittany. Brittany. Brittany.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 prekladyknih prekladyknih | 11. února 2012 v 0:33 | Reagovat

Lidičky omlouvám se za tuhle hodinu, ale jaksi jsem se zapomněla v hospůdce.. :-)

2 terushka terushka | E-mail | 11. února 2012 v 8:44 | Reagovat

Sakra, sakra, sakra! Prej že to už tak moc hrozný nebude! To teda je! A navíc je trošku divný, že uběhli tři měsíce. Nějak hodně, ne?
Chudák Alex... [:tired:]  :-? To je hrozný!! Nechápu Enriquea (nebo jak se to píše). Kdyby mě takhle mlátili nějakýho člena rodiny, nepřidala bych se k nim, ať už jsem v nějakým připitomělým gangu nebo ne! :! Hrozně smutná kapitola, potřebuju nutně další!!!!!!! Ale ta bude z pohledu Brit, co? No, jsem zvědavá, jak na tom po těch třech měsících je...

3 Misa Misa | 11. února 2012 v 9:16 | Reagovat

Další kapitola už je poslední. Je docela dlouhá, ale dneska určitě bude;-). Pak už jen epilog a ten je zase hodně kraťoučkej.

4 terushka terushka | E-mail | 11. února 2012 v 9:19 | Reagovat

[3]: Počkat, někdo tady říkal, že je kapitol 58, ne? Pak k tomu ještě epilog...
To už je jako konec? A sakra, běžím pro kapesníky..:'( Já nechci, aby to skončilo............:((((((((((( [:tired:]  [:tired:]  [:tired:]

5 Míša Míša | 11. února 2012 v 10:14 | Reagovat

Ne,néé jen 57 :-(... ale neboj pokračujem s Terkou druhým dílem... A Carlos je taky pěkný kvítko, je na co se těšit ;-), i Alexe si ještě užijem, i když už jen jako okrajovou postavu :-D.

6 terushka terushka | E-mail | 11. února 2012 v 10:18 | Reagovat

[5]: Aha :-(  Ale je super, že pokračujete s druhým dílem!!! Jste super! :-)
Ale mám pocit, že nikdo nebude tak dobrej, jako Alex a Brit. Ti jsou prostě nepřekonatelný... :-( Už teď se mi stýskááá :'( *Fňuk* U poslední kapitoly a epilogu budu řvát jak tur. Už se vidim....:(((

7 Terka Terka | 11. února 2012 v 10:39 | Reagovat

[6]: Jo, já mám taky pocit, že Alex a Brit budou nejlepší, ale třeba nás někdo překvapí. :-)
Druhej díl sem ještě nečetla, ale z ohlasů vím, že by to mělo bejt taky suprový. Tak uvidíme.

8 Kathy Kathy | 11. února 2012 v 10:48 | Reagovat

Díky za překlad. A díky že budete překládat další díl. Jste skvělé. :-D

9 síma síma | 11. února 2012 v 11:59 | Reagovat

ááááuuuuu [:tired:] chudák Alex!! :-(
díky za překlad

10 Izabela Izabela | 11. února 2012 v 12:55 | Reagovat

Prepáčte že som taká netrpezlivá ale kedy bude ďalšia kapitola neviem sa jej dočkať ďakujem za preklad a som rada že budete prekladať aj ďalší diel :-)

11 Lilly Lilly | 11. února 2012 v 14:05 | Reagovat

Dakujem za preklad :D A som strašne rada že budete prekladať aj dalšie diel ! :)

12 Misa Misa | 11. února 2012 v 18:06 | Reagovat

Kapča je odeslaná :-)

13 terushka terushka | E-mail | 11. února 2012 v 18:08 | Reagovat

[12]: Jo! JO! Teď jsem přišla domů a hned odeslaná kapča! Supeeeeeeeeer!
Už se těšim na ty vodopády slz...
Děkuju! :-(  :-)

14 Táňa Táňa | E-mail | 11. února 2012 v 18:19 | Reagovat

Hm ... Tak učitelka chemie posloužila jako Brumbál s Perfect Chemistry ... zajímavé :D
Ty tresty v gangu mi přijdou nějaké divné - přece jen kvůli nim Alex pořád riskoval, nakonec se nějak stejně museli dozvědět pravdu o Hectorovi, ne? :-?
Chudák :-(
Ale stejnak se těším na další kapitolu a děkuju, že je to najednou tak rychle :-D  :-D  :-D

15 marti marti | Web | 11. února 2012 v 19:02 | Reagovat

lidicky omlouvam se ale jsem mimo domov a vratim se v pet rano. Muzu na net az doma, takze vsechny kapitolky pridam az kolem paty. Tak me neukamenujte a preju pevny nervy.

16 terushka terushka | E-mail | 11. února 2012 v 19:07 | Reagovat

[15]: A já se chystala vyslat ti kouřový signály jako zprávu, abys šla na net :D No nic, aspoň přestanu každou setinu aktualizovat jako magor...:D Řídím si budíka na brzkou raní hodinu :-P  8-)  :-D

17 Life's good Life's good | 11. února 2012 v 20:28 | Reagovat

A nemůže nám to Míša poslat na mail? :)

18 Lu Lu | 11. února 2012 v 20:48 | Reagovat

[17]: Chviľku strpenia ľudia :D :D Ráno to tu budete mať. Toľko hádam vydržíte :-)

19 terushka terushka | E-mail | 11. února 2012 v 20:52 | Reagovat

[18]: No to asi jo. Ale na druhou stranu tohle je kapitola s velkým K! Tady se všechno vyřeší, jestli Alex přežil, jestli mu Brittany odpustila atd atd...Já teda osobně nechápu, jak se to všechno mohlo udát za jednu kapitolu, když je tady Alex na pokraji smrti! To sem zvědavá, jak to tam Simone všechno nahňácala...
Musím říct, že je to trošku teror na to čekat a nic bych neměla proti zaslání na email....Ale to je na Míše...:D

20 Life's good Life's good | 11. února 2012 v 21:14 | Reagovat

No víš, ono se ti to říká snadno, když jsi to četla a víš, jak to dopadne. :D Ale co my ostatní necizojazykovci? :D

21 viki viki | 11. února 2012 v 21:24 | Reagovat

Děkuji za překlad !

22 Táňa Táňa | E-mail | 11. února 2012 v 21:27 | Reagovat

Sakra! Já se v pět ráno nemůžu zvednout z postele! :-P
Ne fakt, ta spisovatelka mě už naštvala dost už předtím - nechápu jak to jako mohla nacpat tak na sebe - bylo by lepší kdyby bylo více kapitol ... :-D  :-D  :-D Pořád mě štve ten gang (jen abyste věděli :-? ) :D .
Navíc; co jako dělala ta jeho Brittany, když uběhly tři měsíce, určitě se něco stalo, cítím to jako zkažené ovoce.
No ale co, přece jen to není fantasy, žádný můj příběh - tak to nemůžeme předpovídat :-| ...
Děkuju že to sem vůbec dáte :D Doufám, že nebudu potřebovat kapesníky :-D  :-D  :-D

23 terushka terushka | E-mail | 11. února 2012 v 21:31 | Reagovat

[22]: taky mě naštvalo, že to nacpala všechno do jedný kapitoly. Vůbec si nedokážu představit, jak se jí to mohlo povést. A ty tři měsíce... Bojím se, že Brit na něj zapomněla a už ho nemiluje. Přeci jenom jsou tři měsíce dost.... :-x  :-?

24 Misa Misa | 11. února 2012 v 22:09 | Reagovat

Holky mrzi me to, ale taky ted nejsem doma:-(

25 Lu Lu | 11. února 2012 v 22:22 | Reagovat

[23]: Ako sa dá zabudnúť na niekoho takého? :D

[22]: Nie, vreckovky nebudeš veľmi potrebovať. :D

26 terushka terushka | E-mail | 11. února 2012 v 22:27 | Reagovat

[25]: Jenže tři měsíce je fakt straně dlouho....Třeba se z toho dostala a je už v pohodě :((( :/ Pochybuju, že po takový době doma v noci brečí v posteli. Spíš bych řekla, že se rozhodla jít dál a Alexe už neřeší...Ale to ty už víš, jak to je :D Závist!

27 Terka Terka | 11. února 2012 v 23:42 | Reagovat

[26]: Tři měsíce nejsou tak moc. Za takovou dobu přece na osudovou lásku nezapomeš, ne? :-D A Lu má pravdu; obzvlášt, když jde o někoho jako je Alex. Buď trochu romantička a věř jim. :-D

(já vím, mně se to mluví, když vím jak to dopadne :-D )

28 terushka terushka | E-mail | 12. února 2012 v 7:39 | Reagovat

[27]: Já jsem právě šílená romantička! :DDDDDDDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama