Rules of Attraction - 17.kapitola

28. února 2012 v 1:04 | Míša |  Rules of Attraction

Kapitola 17 Carlos




Večer jsem byl vyzván, abych přišel do profesorovi pracovny. Očekávám jeho hněv. Upřímně, chci jeho hněv. Když si on nebo soudce u soudu pro mladistvé mysleli, že být tady mě reformuje, nebo změní, ať hádaj znova. Je to čistě instinkt, bouřit se pokaždé, když někdo zkouší kontrolovat můj život a stanovuje mi pravidla.

Profesor Westford si proplete prsty a nakloní se dopředu ve svém křesle, naproti kterému je malý gauč, kam se posadím.

"Co chceš Carlosi?" ptá se.

Hm? Zastihl mě nepřipraveného. Nečekal jsem, že řekne tohle. Chci zpátky do Mexika a dál žít svůj život podle vlastních pravidel. Nebo zpátky do Chicaga, kde mám přátele a bratrance, se kterými jsem vyrůstal….Jsem si jistý jako čert, že mu nemůžu říct, jak rád bych přivedl otce zpátky k životu.

Neodpovídám a Westford si povzdechne. "Jsi tvrdý kluk, to vím." říká. "Alex mi řekl do jak složitých problémů jsi se dostal v Mexiku."

"Takže?"

"Takže, jen chci abys věděl, že si tady můžeš vytvořit nový život, Carlosi. Vykročil jsi špatnou nohou, ale to můžeš smazat a začít s čistým štítem. Alex a tvoje matka pro tebe chtějí to nejlepší."

"Poslouchejte, Dicku. Alex mě nezná."

"Tvůj bratr tě zná lépe než si myslíš. Jste si velice podobní, i když tomu nechceš věřit."

"Právě jste mě potkal. Neznáte mě. A budu upřímný, nemám k vám moc respektu. Otevřete klidně dveře svého domu klukovi, který byl zatčený za drogy. Jak to, že se vůbec nebojíte, mít mě tady?"

"Nejsi první dítě, kterému pomáhám a nebudeš ani poslední," ujišťuje mě. "A měl bys pravděpodobně vědět, že předtím než jsem si udělal doktorát z psychologie, jsem byl v armádě. Vyděl jsem hodně smrti, zbraní a zlých hochů, kolik jich nejspíš neuvidíš za celý svůj život. Možná mám šedé vlasy, ale jsem stejně tvrdý jako ty, když to musí být. Budeme spolupracovat. Teď se vraťme zpátky k tomu, proč jsem tě zavolal. Co je to, co opravdu chceš?"

Raději něco řeknu, abych ho setřásl. "Jít zpátky do Chicaga."

Westford se opře. "Dobře."

"Co to má znamenat, dobře?"

Zvedne ruce. "To znamená "dobře". Budeš dodržovat moje domácí pravidla do zimních prázdnin a já tě dostanu do Chicaga na návštěvu. Slibuji."

"Nevěřím na sliby."

"No, já ano. A nikdy je neporušuji. Nikdy. Nyní, dost vážného hovoru pro dnešní večer. Uvolni se a chovej se jako doma. Jdi se třeba koukat na televizi, jestli chceš."

Místo toho, jsem se vracel zpátky do puntíkatého pekla. Když jsem míjel Brandonův pokoj, to děcko, sedělo na zemi oblečený v pyžamu s malými baseballisty, rukavicemi a míčky. Kluk si hraje s plastovými vojáčky. Vypadá tak nevinně a šťastně. Je to pro něj jednoduché…nebyl vystavený skutečnému světu.

Skutečný svět je na hovno.

Jakmile mě uviděl, zeširoka se usmál. "Hej, Carlosi, chceš si hrát s vojáčky?"

"Dneska ne."

"Zítra večer?" ptá se hlasem plným naděje.

"Nevím."

"Co to znamená?"

"To znamená, zeptej se mě zítra a možná budu mít jinou odpověď," na druhou stranu. "Jdi za sestrou ať si s tebou hraje."

"To už udělala. Teď si na řadě ty."

Na řadě? To dítě má vážně přeludy, jestli si myslí, že se budeme střídat.

"Řeknu ti jak to bude. Zítra po škole si s tebou zahraju fotbal. Pokud mi dáš jeden gól, budu si s tebou hrát s vojákama."

Kluk vypadá zmateně. "Myslel jsem, že fotbal nehraješ."

"Lhal jsem."

"To by jsi neměl dělat."

"Jo. No, až budeš teenager budeš to dělat pořád."

Zavrtěl hlavou. "To si nemyslím."

"Zavolej mi až ti bude šestnáct. Zaručuju ti, že budeš mít jiný názor." Zachechtal jsem se a pak jsem se vydal do svého pokoje. Kiara je na chodbě. Její culík se uvolnil a většině jejích vlasů se podařilo uniknout. Nikdy jsem nepotkal žádnou holku, která by se míň starala o to jak vypadá.

"Kam jdeš, takhle oblečená?" vtipkuju.

Odkašle si jako by se to snažila odkládat odpověď.

"Běhat." odpovídá.

"Proč?"

"Cvičení. Ty…můžeš se přidat."

"Ne." Vždycky jsem zastával teorii, že lidé kteří cvičí, jsou upjatí úředníci, protože většinu dne prosedí na zadku.

Chystala se k odchodu, ale já zavolal za jejími zády.

"Kiaro, počkej." Otočila se. "Řekni Tuckovi, ať se mi drží z cesty. A ohledně tvého rozvrhu sprchování…."

Musím jí ukázat jak to je, aby věděla kdo je tady šéf. Její otec mi možná může zkoušet diktovat pravidla, která nemám v úmyslu dodržovat, ale nikdo, zvlášť ne gringa, mi nebude diktovat kdy si můžu dát sprchu. Zkřížil jsem si ruce na prsou a řekl jí to rovnou. "Nedodržuju rozvrhy."

"No, já a-a-ano, tak si na to z-zzvykni," říká, pak se otočila a odchází ode mě rovnou dolů po schodech.


Zůstal jsem ve svém pokoji až do rána, dokud ke mně nedolehl profesorův hlas před dveře.

"Carlosi, jestli ještě nejsi vzhůru, měl by sis raději pohnout. Odcházíme za půl hodiny."

Když jsem slyšel, jak se jeho kroky vzdalují, vylezl jsem z postele a zamířil do koupelny. Otevřu dveře a najdu Brandona jak si čistí zuby. Jeho zubní pasta je všude po umyvadle a okolo pusy, vypadá jako by měl vzteklinu.

"Pospěš si, cachorro. Potřebuju sprchu."

"Nevím co znamená cha-cha-cho-ro-ro."

Ten kluk nemluví španělsky, to je jisté. "Dobře." Říkám. "To bys ani neměl vědět."

Opírám se o rám dveří, než Brandon skončí. Slyším jak se otevřeli Kiařiny dveře. Vyšla z pokoje, kompletně oblečená. No, možná by se to nedalo úplně přesně nazvat oblečení. Vlasy má vyčesané nahoru do jejího typického culíku, k tomu má žluté tričko s nápisem Zábavní park, volné hnědé šortky a turistické boty.

Jeden pohled na mě a její oči se do široka otevřou a její tvář dostane rudou barvu. Odvrátila pohled pryč.

"Ha, ha, ha!" směje se Brandon, ukazuje na moje boxerky. Podívám se dolů, abych se ujistil, že nedělám vlastní představení pevného přirození. "Kiara viděla tvoje spodky! Kiara viděla tvoje spodky!" zpívá.

Odešla ke schodům a zmizela z dohledu během několika sekund.

Přimhouřil jsem na Brandona oči. "Už ti někdy někdo řekl, že jsi malý otravný sráč?"

Brendonova ruka vystřelí k jeho puse a zalapá po dechu. "Řekl jsi sprosté slovo."

Obrátil jsem oči v sloup. Rozhodně budu muset začít mluvit v blízkosti toho kluka španělsky, aby neměl tušení co říkám. Nebo ho porazím v jeho vlastní hře. "Neřekl. Řekl jsem, že jsi otravný posmívač."

"Ne, neřekl. Řekl jsi sráč."

Ruka mi vyletí k puse a zalapám po dechu. Ukážu na něj a hrozím prsem jako dvouletý a říkám, "Právě si řekl sprosté slovo."

"Řekl jsi ho první, Carlosi," hádá se. "Já jen opakoval co jsi řekl ty."

"Já řekl posmívač. Ty jsi řekl něco, co se s tím rýmovalo." Otvírám ústa jako bych chtěl zakřičet.

Ve skutečnosti bych to neudělal, ale ten malý diablo to neví.

"Neříkej to, prosím."

"Fajn. Odpouštím ti. Pro tentokrát. Vidíš, teď jsme komplicové ve zločinu."

Jeho malé obočí vyskočí nahoru. "Já nevím co to znamená."

"To znamená, že na sebe nesmíme žalovat nikomu jinýmu."

"Ale co když uděláš něco špatného?"

"Potom budeš držet jazyk za zuby."

"A když já udělám něco špatného?"

"Neřeknu to."

Chvilku o tom uvažuje. "Takže když mě uvidíš sníst všechny sušenky ve spíži?"

"Neřeknu ani slovo."

"A když si nebudu čistit zuby?"

Pokrčím rameny. "Půjdeš do školy se smradlavým dechem, ale mě to bude všechno jedno."

Brandon se usmívá a podá mi ruku. "Musíš stvrdit dohodu, chlape."

Chlape? Než jsem se rozkoukal Brandon zmizel ve svém pokoji, jsem zvědavý, jestli jsem vyzrál já na něj, nebo on na mě.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 prekladyknih prekladyknih | 28. února 2012 v 1:08 | Reagovat

Lidičky omlouvam se za tuhle pozdní dobu, ale nějakej chytrák se mi snažil dostat na blog a vyčerpal mi pokusy na přihlášení takže sem musela čekat hodinu.. Tímto dotyčnému děkuju a tady máte kapitolky..

2 terushka terushka | E-mail | 28. února 2012 v 6:21 | Reagovat

Páni, tohle byla suprová kapča! Díky za překlad, vrhám se na další... :-)

3 viki viki | 28. února 2012 v 8:37 | Reagovat

Děkuji za překlad !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama