Origin - 3.kapitola

12. října 2013 v 21:01 | KitKat (kor Majuš) |  Origin

KATY


Byla jsem překvapená, že z toho všeho zmatku, co můj mozek zažil, jsem byla schopná dělat něco normálního, jako převléct se do čistého oblečení. Do páru černých tepláků a šedého bavlněného trička. Vhodné oblečení na znepokojující úrovni, dokonce i spodní prádlo. Jako by věděli, že přijdu. Jako kdyby měli kolem špehy, kteří čmuchali v mém šuplíku se spodním prádlem a získali moji velikost. Chtěla jsem tím mrsknout.

Místo toho, abych to rozebírala, což by určitě vedlo k tomu, abych se cítila mizerně a znovu dostala do obličeje plno onyxu a ledové vody, jsem se zaměřila na svou celu. Ach, pardon. Můj pokoj, jak mi doktor Roth připomněl. Měl velikost hotelového pokoje, dobrých 28 m2, nebo tak nějak. Dlaždice, pokrývající podlahy, studili pod mýma bosýma nohama. Neměla jsem tušení, kde jsou moje boty. Byla tam manželská postel, natlačená ke zdi, vedle ní malý stolek, prádelník a televize, připevněná na stěně u nohou postele. Ve stropě byli obávané černé tečky bolesti, ale v místnosti nebyli žádné vodovodní hadice. A naproti postele byly dveře.

Položila jsem konečky prstů na polstrování na dveřích a opatrně je otevřela, a napůl jsem očekávala síť z onyxu, klesající na mě. Ale ne. Uvnitř byla malá koupelna s dalšími dveřmi na konci. Ty byly zamčené. Otočila jsem se a šla zpátky do ložnice.

Cesta do cely nebyla tak scénická. Šli jsme z místnosti, kde jsem se probudila, rovnou do výtahu, který se otevřel přímo naproti pokoje, kde jsem teď. Vlastně jsem ani nedostala šanci podívat se na chodbu a vidět, kolik pokojů tam bylo. Stejných pokojů jako ten, kde jsem já teď. Vsadím se, že hodně.

Neměla jsem ponětí, kolik bylo hodin, jestli byla noc nebo den. Přišourala jsem se k posteli a stáhla hnědou přikrývku. Posadila jsem se, opřela se zády o zeď a přitiskla si nohy k hrudi. Vytáhla jsem si přikrývku až k bradě a nasměrovala jsem se čelem ke dveřím.

Byla jsem unavená. Unavená až k jádru. Moje oči byly těžké, tělo mě bolelo od snahy sedět, ale představa, že usínám, vyděsila všechny láskyplné kecy ze mě.

Co když sem někdo přijde, zatímco budu spát?

Byly to hodně reálné obavy. Dveře byly zamčené zvenku, což znamená, že jsem úplně v jejich moci. Abych udržela samu sebe od zdřímnutí, zaměřila jsem se na tisíc otázek, vířících mi v hlavě. Doktor Roth udělal to pošahané prohlášení o Luxenech, kteří stojí za válkou, která začala, Bůh ví kdy.

I kdyby to tak bylo, záleží teď na tom?

Nemyslím si, že ano. Ne, když generace Luxenů byla dávno zničená z toho, jak se jejich předkové spikli. Upřímně řečeno, nechápala jsem, proč mi to řekl.

Aby mi dokázal, jak málo toho vím?

Nebo v tom bylo něco víc?

A co Bethany?

Byla opravdu nebezpečná?

Zatřásla jsem hlavou. I kdyby Luxeni začali válku před stovkami, nebo dokonce tisícovkami let, neznamená to, že jsou zlí. A pokud byla Bethany nebezpečná, pravděpodobně to bylo kvůli tomu, co jí udělali. Nehodlala jsem se jimi nechat zatáhnout do těch lží. A přiznávám, že to, co mi řekli, mě vyvedlo z míry. Můj mozek probíral další otázky.

Jak dlouho měli v plánu mě tady držet?

A co škola?

Moje máma?

Myslela jsem na Carissu. Přivezli ji taky na místo, jako je tohle?

Pořád jsem nechápala, jak skončila zmutovaná. A proč Luc, směšně inteligentní a dokonce trochu děsivý dospívající hybrid, nám pomohl dostat se do Mount Weather a varoval mě, že se možná nikdy nedozvím, co se stalo Carisse...

Nebyla jsem si jistá, jestli s tím dokážu žít.

Nevědět, proč skončila v mé ložnici a zničila se, nebylo správné.

A pokud bych nakonec skončila jako ona, nebo jako bezpočet dalších hybridů, které vláda unesla, co by se potom stalo mámě?

Bez jakýchkoliv odpovědí na všechny tyhle otázky, jsem nakonec nechala odplout mou mysl tam, kde chtěla a čemu jsem se snažila zoufale zabránit.

Deamon.

Moje oči zůstaly zavřené, jak jsem vydechla. Ani jsem se nepokoušela ho vidět. Jeho obličej se poskládal perfektně sám od sebe.

Jeho široké lícní kosti.

Rty, které byly plné a skoro vždy výrazné.

A ty oči. Ty krásné zelené oči, které byly jako dva leštěné smaragdy a neobvykle jasné.

Věděla jsem, že moje paměť k němu nebyla spravedlivá. Měl tu mužskou krásu, kterou jsem nikdy v životě neviděla, o které jsem jen četla v knihách, které jsem milovala.

Člověče, už teď mi chyběly knihy.

V jeho pravé formě, byl Daemon mimořádný. Všichni Luxeni byly úžasně krásní, vyrobení z čistého světla, byly fascinující na pohled, jako vidět hvězdy zblízka.

Daemon Black mohl být stejný jako pichlavý ježek, když měl opravdu špatný den, ale pod vším tím hubeným brněním, byl sladký, ochranářský a neuvěřitelně nesobecký. Věnoval většinu svého života k udržení jeho rodiny a jeho druhu v bezpečí, neustále čelící nebezpečí, s malou myšlenkou na jeho vlastní bezpečnost. Byla jsem z něj v neustálém úžasu. I když to takhle nebylo vždycky.

Slza mi nečekaně stekla po tváři. Opřela jsem si bradu o kolena a dotkla se mokra. Modlila jsem se, ať je v pořádku. Tak v pořádku, jak jen mohl být. Matthew, Dawson a Andrew ho drželi pevně na uzdě, že by ho nenechali udělat to, co jsem věděla, že chtěl: Tu samou věc, kterou bych udělala já, kdyby se situace obrátila. I když jsem ho chtěla a potřebovala ho, aby mě držel, tohle bylo poslední místo, kde bych chtěla, aby byl. Úplně poslední místo.

Srdce mě bolelo. Snažila jsem se myslet na dobré věci. Na lepší věci, ale vzpomínky nestačily. Byla tu silná šance, že už ho možná nikdy neuvidím.

Slzy vyklouzly z mých silně zavřených očí. Pláč nic neřešil, ale bylo těžké zadržet slzy, když mě pronásledovalo vyčerpání. Pořád jsem měla zavřené oči, pomalu odpočítávajíc, dokud chaotický uzel, syrových emocí nevlezl do mého krku.

Další věc, co jsem věděla, byla, že jsem byla vytržena ze spánku, moje srdce prudce bušilo a měla jsem sucho v ústech. Nepamatuju si, že bych usnula, ale musela jsem. Divné chvění se táhlo přes mou kůži, když jsem se nadechla.

Měla jsem noční můru?

Nemohla jsem si vzpomenout, ale něco jsem cítila...

Dezorientovaná, jsem odhodila deku a rozhlédla se po temné cele. Každý sval v těle mě bolel, když moje oči rozpoznali temnější a silnější stín v rohu vedle dveří. Zvedly se mi chloupky na těle. Vzduch se mi zastavil v plících, strach potopil své ledové drápy do mého žaludku a zmrazil mě na místě.

Nebyla jsem sama.

Stín se odtáhl od stěny, pohyboval se rychle kupředu. Můj první instinkt byl vykřiknout Arum, a slepě jsem sáhla po náhrdelníku z opálu, uvědomujíc si pozdě, že ho už nemám.

"Pořád máš noční můry," řekl stín.

Při zvuku známého hlasu, strach ustoupil vzteku tak silnému, že chutnal jako kyselina. Byla jsem na nohou dřív, než jsem to věděla.

"Blake," vyplivla jsem.
 

22 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama