Origin - 5.kapitola 2/2

19. listopadu 2013 v 19:10 | Pavla (kor Majuš) |  Origin
....


Byl oblečený stejně jako předtím, v plné vojenské uniformě. "Jsem rád, že si se k nám konečně mohla připojit."
Ten nervózní, šíleně znějící smích mi znova bublal v krku. "Omlouvám se."
Uniklo mi uchechtnutí. Všichni tři hoši se na mě podívali, Blake byl nejvíc zvědavý, ale zavrtěla jsem hlavou a zhluboka se nadechla. Věděla jsem, že se musím udržet pohromadě. Musela jsem udržet pozornost a zůstat v pohotovosti. Byla jsem daleko za nepřátelskými liniemi. Vyšilovat a dostat onyxovou sprchu by mi nepomohlo. Ani se zhroutit v hysterii a najít si roh, kde bych se kolébala jako blázen. Bylo to těžké-pravděpodobně nejtěžší věc, kterou jsem, kdy udělala-ale dala jsem se dohromady.
Seržant Dasher se otočil na patě. "Je tu něco, co bych ti rád ukázal, Katy. Doufám, že by to mohlo věci pro tebe usnadnit."
Nepravděpodobné, ale následovala jsem ho. Chodba se rozdělovala do dalších dvou chodeb a my zamířili tou pravou. Tohle místo musí být obrovské. Obrovské bludiště chodeb a místností.
Seržant se zastavil před dveřmi. Na stěně byl ovládací panel, blikající červeným světlem v úrovni očí. Přistoupil před něj. Světlo zezelenalo, ozval se měkký nasávací zvuk a dveře se otevřely, odhalující velkou čtvercovou místnost, plnou lékařů. Byla to laboratoř a čekárna v jednom. Vstoupila jsem dovnitř a okamžitě sebou trhla kvůli pachu dezinfekce. Pohled a pach přinesly vlnu vzpomínek.
Znala jsem pokoje jako je tento. Už jsem předtím byla v pokoji, jako je tento.
S mým otcem, když byl nemocný. Trávil čas v pokoji, který byl hodně podobný tomuto, když byl léčen na rakovinu. To mě ochromilo.
Uprostřed místnosti bylo několik pracovišť ve tvaru U; každé z nich s deseti lehátky, o kterých jsem věděla, že budou pohodlné. Mnoho z nich bylo obsazené lidmi-ve všech fázích nemoci. Od optimistických, s jasnýma očima, kteří byli nově diagnostikovaní až po slabé, sotva si uvědomující, kde jsou a všichni z nich byli napojeni na pytlíky s tekutinou a něčím, co vůbec nevypadalo jako chemoterapie. Byla to čirá tekutina, ale třpytilo se to pod světlem, jako když se Dee objevovala a mizela.
Lékaři procházeli kolem, kontrolovali pytlíky a povídali si s pacienty. Směrem dozadu bylo několik dlouhých stolů, kde lidé koukali do mikroskopů a odměřovali medikamenty. Někteří byli na počítačích, jejich bíle laboratorní pláště vláli kolem židlí.
Seržant Dasher se zastavil vedle mě. "Tohle je pro tebe dobře známé, viď?"
Ostře jsem se na něj podívala, jen matně si vědoma, že Archer byl přilepený k mé druhé straně a Blake ustoupil. Zřejmě nebyl tak upovídaný kolem seržanta. "Ano. Jak to víte?"
Objevil se malý úsměv. "Udělali jsme si průzkum. Jaký druh rakoviny měl tvůj otec?"
Trhla jsem sebou. Slova "rakovina" a "otec" stále nesly silnou ránu. "Měl rakovinu mozku."
Pohled seržanta Dashera se přesunul k nejbližší stanici. "Byl bych rád, kdyby ses s někým seznámila."
Než jsem stačila něco říct, vykročil a zastavil se u jednoho z lehátek, které bylo zády k nám. Archer přikývl a já se neochotně posunula tak, že jsem mohla vidět, na co se seržant dívá. Bylo to dítě. Možná devíti nebo desetileté, s nažloutlou pletí, bez vlasů a já jsem nedokázala říct, jestli to je kluk nebo holka, ale oči toho dítěte byly zářivě modré.
"To je Lori. Je naší pacientkou." Mrkl na mladou dívku. "Lori, tohle je Katy."
Lori obrátila ty velké, přátelské oči na mě, když natáhla malou, strašně bledou ruku. "Ahoj, Katy."
Vzala jsem ji za studenou ruku a potřásla si s ní, nebyla jsem si jistá, co jiného dělat. "Ahoj."
Její úsměv se rozšířil. "Jsi taky nemocná?"
Chvilku jsem nevěděla, co na to říct. "Ne."
"Katy je tady, aby nám pomohla," řekl seržant Dasher, když holčička stáhla ruku zpět, strkající ji pod světle šedou deku. "Lori má čtvrtý stupeň, primární CNS lymfom." /pozn. CNS centrální nervový systém-zjednodušeně jde o rakovinu mozku/
Chtěla jsem se podívat jinam, protože jsem byla zbabělec a věděla jsem to. To byl stejný druh rakoviny, jako měl můj otec. S největší pravděpodobností smrtelný. Nebylo to fér. Lori byla příliš mladá na něco takového.
Seržant se usmál na dívku. "Je to agresivní nemoc, ale Lori je velmi silná."
Vroucně přikývla. "Jsem silnější než většina holek v mém věku!"
Přinutila jsem se k úsměvu, i když jsem se tak necítila, když seržant ustoupil na stranu, umožňující doktorovi zkontrolovat pytlíky. Její světle modré dětské oči se odrážely mezi námi třemi.
"Dávají mi lék, abych se cítila lépe," řekla, kousající si spodní ret. "A díky tomuhle léku se necítím tak blbě."
Nevěděla jsem, co na to říct a nemohla jsem mluvit, dokud jsme neustoupili od dívky a nepřešli do rohu, kde jsme nikomu nestáli v cestě.
"Proč mi tohle ukazujete?" zeptala jsem se.
"Chápeš závažnost nemocí," řekl seržant a stočil oči k podlaze laboratoře. "Jak rakovina, autoimunitní onemocnění, stafylokok a mnoho dalších věcí dokáže připravit člověka o jeho nebo její život někdy předtím, než skutečně začne. Desetiletí byly vynaloženy na nalezení léku na rakovinu nebo Alzheimera, bez výsledku. Každý rok vzniká nová nemoc, schopná zničit život."
To všechno byla pravda.
"Ale tady," řekl a rozpřáhl ruce, "jsme se postavili proti nemocím s vaší pomocí. Vaše DNA je pro nás neocenitelná, stejně jako Luxenská chemická náprava. Můžeme ti aplikovat AIDS a neonemocněla by si. Zkoušeli jsme to. Ať už je v Luxenské DNA cokoliv, dělá je to i hybridy odolné proti všem známým lidským onemocněním. Stejné je to pro Arumy."
Po zádech mi projelo zachvění. "Vy jste opravdu aplikovali hybridům a Luxenům nemoci?"
Přikývl. "Ano. To nám umožnilo studovat, jak tělo hybrida nebo Luxena bojuje proti chorobě. Doufáme, že to budeme schopní replikovat a v některých případech jsme měli úspěch, zejména s LH-11."
"LH-11?" zeptala jsem se a teď jsem se dívala na Blakea. Mluvil na jiné dítě. Na kluka, kterému byla podávaná tekutina. Smáli se. Vypadalo to...normálně.
"Genetická replikace," vysvětloval seržant. "Zpomaluje to růst neoperovatelných nádorů. Lori na to reagovala dobře. LH-11 je výsledkem mnohaletého výzkumu. Doufáme, že je to odpověď."
Nevěděla jsem, co na to říct, když můj pohled přejel po místnosti. "Lék na rakovinu?"
"A na mnoho, mnoho dalších onemocnění, Katy. Tohle je to, o čem je Daedalus a ty můžeš pomoct, aby to bylo možné."
Opírající se o zeď, jsem na ní přitiskla dlaně. Část mě chtěla věřit tomu, co jsem slyšela a viděla-že se Daedalus jen snaží najít lék na nemoci-ale věděla jsem víc. Věřit tomuhle bylo jako věřit na Santu. "A to je všechno? Jenom se snažíte o to, aby byl svět lepším místem?"
"Ano. Ale existují jiné způsoby, mimo oblast medicíny, jak udělat svět lepším místem. Způsoby, které ti mohou pomoci udělat svět lepším místem."
Cítila jsem se, jako bych dostávala proslov prodávajícího, ale i v pozici, ve které jsem byla, jsem mohla vidět, jak mocný by lék na tolik smrtelných nemocí mohl být, jak moc by mohl změnit svět k lepšímu. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. "Jak?"
"Pojď." Dasher mě vzal za loket, nedávající mi moc na výběr. Vedl mě k opačnému konci laboratoře, kde část stěny vypadala jako okno se zataženou roletou. Zaklepal na stěnu. Roleta se srolovala, dělající sérii mechanických cvakání. "Co vidíš?"
Vzduch unikl z mých plic. "Luxeny," zašeptala jsem.
V mé mysli nebylo pochyb o tom, že lidé, sedící ve shodujících se lehátkách na druhé straně okna a nechávající lékaře brát jim krev, nebyli odsud. Jejich krása byla jasné znamení. Taky fakt, že mnoho z nich bylo ve své pravé podobě. Jejich měkké světlo naplňovalo místnost.
"Vypadá některý z nich, že by tady nechtěl být?" zeptal se tiše.
Dala jsem ruku na sklo a naklonila se blíž. Ti, kteří nevypadali jako lidská žárovka, se usmívali a smáli. Někteří svačili jídlo a další si povídali. Většina z nich byla starší, hádám kolem dvaceti nebo třiceti. Žádný z nich nevypadal jako rukojmí.
"Vypadají tak, Katy?" pobídl mě.
Zavrtěla jsem hlavou, absolutně zmatená. Byli tady z vlastní vůle? Nemohla jsem pochopit jak.
"Chtějí pomoci. Nikdo je nenutí."
"Ale vy nutíte mě," řekla jsem mu, vědoma si toho, že je Archer za námi. "Nutili jste Bethany a Dawsona."
Seržant Dasher naklonil hlavu na stranu. "Nemusí to tak být."
"Takže to nepopíráte?"
"Existují tři druhy Luxenů, slečno Swartzová. Jsou tu ti, kteří jsou jako ti na druhé straně tohoto okna. Luxeni, kteří chápou, jak jejich biologické procesy můžou výrazně zlepšit naše životy. Pak jsou tu ti, kteří se asimilovali do společnosti a nepředstavují skoro žádné riziko."
"A třetí skupina?"
Chvíli mlčel. "Třetí skupina je ta, které se generace před námi obávali při příchodu Luxenů. Jsou tu ti, kteří chtějí převzít kontrolu nad Zemí a podmanit si lidstvo."
Moje hlava se k němu otočila. "Cože?"
Jeho oči se setkaly s mými. "Kolik Luxenů si myslíte, že tady je, slečno Swartzová?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Nevím." Daemon jednou zmínil kolik si myslí, že jich je, ale nemohla jsem si vzpomenout na to číslo. "Tisíce?"
Dasher mluvil s autoritou. "Je tu zhruba čtyřicet až padesát tisíc Luxenů, obývajících Zemi."
Páni, to bylo hodně.
"Asi sedmdesát procent z tohoto počtu bylo asimilováno. Dalším deseti procentům se dá plně věřit jako těm v druhé místnosti. A posledních dvacet procent? Existuje devět tisíc Luxenů, kteří chtějí ovládnout lidstvo. Devět tisíc bytostí, které dokážou ovládnout tolik zkázy jako malá jaderná hlavice. Sotva je udržíme pod kontrolou tak, jak to je a všechno to, co by stačilo ke kompletnímu třesu naší společnosti je, aby na svoji stranu naklonili víc Luxenů. Ale chcete vědět další překvapující číslo?"
Dívala jsem se na něj a neměla jsem tušení, co na to říct.
"Dovolte mi, abych se vás na něco zeptal, slečno Swartzová. Kam přesně si myslíte, že Daemon Black, jeho rodina a přátelé spadají?"
"Nemají zájem si podmanit ani mouchu!" vyštěkla jsem s drsným smíchem. "To je naprosto směšné."
"Opravdu?" odmlčel se. "Nemůžete nikdy nikoho opravdu znát. A jsem si jistý, že když jste se poprvé setkala s Daemonem a jeho rodinou, nikdy byste nepředpokládala, co jsou zač, správně?"
Dostal mě.
"Musíte uznat, že pokud byli tak dobří ve skrývání skutečnosti, že nejsou ani lidé, jak dobří by museli být ve skrývání něčeho neviditelného, jako je jejich věrnost," řekl. "Zapomínáte, že nejsou lidé a nejsou, o čem vás mohu ujistit, část těch deseti procent, kterým věříme."
Otevřela jsem pusu, ale žádná slova nevyšla. Nevěřila-nemohla jsem-uvěřit tomu, co říkal, ale řekl to všechno bez špetky opovržení. Jako kdyby jen konstatoval skutečnost, jako doktor při říkání pacientovi, že má nevyléčitelnou rakovinu.
Otočil se zpátky k oknu a zvedl bradu. "Spekuluje se, že jsou venku statisíce Luxenů, ve vesmíru, kteří cestují do jiných bodů vesmíru. Co si myslíte, že by se stalo, kdyby sem přišli? Pamatujte, že jde o Luxeny, kteří měli málo nebo žádný kontakt s lidmi."
"Já..." Záchvěv neklidu mi poslal mráz po zádech a přes má ramena. Přesunující moji pozornost k oknu, jsem sledovala Luxena přejít do své pravé podoby. Když jsem promluvila, nepoznávala jsem svůj vlastní hlas. "Já nevím."
"Zničili by nás."
Zhluboka jsem se nadechla, stále jsem nechtěla věřit tomu, co říká. "To zní trochu přehnaně."
"Opravdu?" Odmlčel se, znějící zvědavě. "Podívejte se na naší vlastní historii. Jeden silnější národ převezme jiný. Luxenská a Arumská mentalita se od té naší zas tak moc neliší. Základní darwinismus."
"Právo silnějšího," zamumlala jsem a na chvíli jsem skoro viděla invazi hollywoodských rozměrů a znala jsem Luxeny dost na to, abych věděla, že pokud by jich sem tolik přišlo a chtěli by převzít Zemi, tak by ji převzali.
Zavřela jsem oči a zavrtěla hlavou. Hrál si s mojí myslí. Nebyla tu žádná armáda Luxenů, chystající se nás napadnou. "Co tohle všechno má co dělat se mnou?"
"Kromě toho, že jste silná jako Luxen, který vás zmutoval a vaše krev by nám mohla pomoci dostat se o jeden krok blíž k úspěšné várce LH-11? Rádi bychom studovali spojení mezi vámi a tím, kdo vás zmutoval. Jen málo z nich to byli schopni udělat úspěšně a bylo by velkým úspěchem mít dalšího Luxena, který dokáže úspěšně zmutovat další lidi a stvořit hybridy, kteří jsou stabilní."
Pomyslela jsem na všechny ty lidi, které byl Dawson nucen mutovat a pak sledovat jak umírají. Nesnesla bych, kdyby si tím Daemon musel projít, vytvářet lidi, kteří můžou jenom...
Zhluboka jsem se nadechla. "To je to, co se stalo Carisse?"
"Komu?"
"Víte komu," řekla jsem unaveně. "Byla zmutovaná, ale byla nestabilní. Šla po mně a sama se zničila. Byla..." Dobrý člověk. Ale zastavila jsem se, protože jsem si uvědomila, že pokud seržant ví něco o Carisse, buď nebude mluvit, nebo se prostě nebude zajímat.
Trvalo několik okamžiků, než pokračoval. "Ale tohle není jediná věc, o kterou se Daedalus zajímá. Mít tady Luxena, který vás zmutoval, by bylo skvělé, ale není to to, na co jsme zaměřeni."
Ostře jsem se na něj podívala a moje tepová frekvence se zvedla. Překvapení skrze mě vyzařovalo. Nebyli zaměřeni na vylákání Daemona?
"Chtěli jsme tebe," řekl seržant Dasher.
Připadalo mi to, jako by se mi pod nohama posunula podlaha. "Co?"
Jeho výraz nebyl studený ani vřelý. "Podívejte se, slečno Swartzová, je tu těch devět tisíc Luxenů, se kterými potřebujeme pomoc to vyřešit. A když přijde zbytek Luxenů na Zem-a oni přijdou-budeme potřebovat všechno v našem arzenálu, abychom zachránili lidstvo. To znamená hybridy jako jste vy a doufejme, že i mnoho dalších, kteří můžou bojovat."
Co to...? Byla jsem si jistá, že jsem vklouzla do alternativního vesmíru. Můj mozek se docela dost zhroutil.
Dasher si mě pozorně prohlížel. "Takže otázkou je: Budete s námi nebo budete stát proti svému vlastnímu druhu? Protože si budete muset vybrat, slečno Swartzová. Mezi svými vlastními lidmi nebo těmi toho, který tě zmutoval."
 

23 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 cathrine14 cathrine14 | 19. listopadu 2013 v 20:08 | Reagovat

Skvělý. Díky za překlad! :-)

2 Misha Misha | 19. listopadu 2013 v 20:24 | Reagovat

Hele, já tomu chlápkovi věřim hodně z toho, co navykládal, včetně toho Santy, ale házet špínu na Daemona??? Co? Co? To přece nejde! To mu prostě nežeru 8-) A Blake jako citlivej chlapec, co si povídá s nemocnejma dětma? WTF? U toho už mě taky nikdo nepřesvědčí, že to není parchant :-? Ale překlad i korektura skvělý holky, díky! ;-)

3 zia zia | 19. listopadu 2013 v 21:06 | Reagovat

Dakujem za skvely preklad a korekturu :-) uz som bez vas baby nemohla zit :-D a ja tomu chlapovi nechcem verit, hlavne nic o Daemonovi :-)

4 zia zia | 19. listopadu 2013 v 21:10 | Reagovat

Ozaj preco sa nova kapitola nezobrazila v aktualnych clankoch ? Keby som sem stale nechodila kontrolovat :-D , tak ani neviem, ze ste pridali nieco nove :-)

5 Peťa Peťa | 19. listopadu 2013 v 21:38 | Reagovat

Dškuju za překlad :-)

6 Peťa Peťa | 19. listopadu 2013 v 21:42 | Reagovat

[5]: *Děkuju
Mám takovej pocit ,že Archer tam bude mít nějakej velkej scénář :-D Zdá se mi až příliš ochranitelskej ke Katy( na vojáka z nepřátelské strany)

7 Majuš Majuš | 19. listopadu 2013 v 22:07 | Reagovat

[2]:[3]: Ďakujeme baby. ;-)
[4]: Asi preto, že dnes bolo tých kapitoliek viac. ???
[6]: Máš pravdu. Ale viac ľudí tam bude mať "veľkú rolu" a Luc tiež. :-?

8 Renca Renca | 20. listopadu 2013 v 7:33 | Reagovat

Paráda, už jsem se moc těšila na pokračování. Díky moc za překlad. :-)

9 Veru Veru | 20. listopadu 2013 v 10:33 | Reagovat

Díky za supr překlad.

10 Casey Casey | 20. listopadu 2013 v 12:24 | Reagovat

Děkuju moc za novou kapitolu :-)

11 iv iv | 20. listopadu 2013 v 14:32 | Reagovat

nech ma nesere a neočierňuje tu Daemona to nech si nedovoľuje ale ako ja neviem bude to ťažké ľudia-luxeni kto vyhrá lebo ani jedni z nich nie sú len dobrý :-)  :-)  :-)

12 iv iv | 20. listopadu 2013 v 14:41 | Reagovat

[11]: jaj a fakt že diky za skvelý preklad :-)  :-)

13 Draco Draco | 20. listopadu 2013 v 15:13 | Reagovat

Díky za překlad. Asi ze zásady nevěřím vojákům, ale Archer se mi líbí, zatím.  Ale nevěřím Blakeovi

14 Radka Radka | 20. listopadu 2013 v 15:16 | Reagovat

Děkuji za preklad.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama