Origin - 18.kapitola 2/2

10. března 2014 v 20:57 | Janka (kor Majuš) |  Origin
*****


Archer zablokoval vstup do stanice, která zřejmě měla věci, ke kterým jsme jim nemohli dovolit dostat se, a posílal do vzduchu jednu osobu za druhou, dokud se zbývající pracovníci nenahrnuli před dveře. Před ty, do kterých jsme se potřebovali dostat.

Daemon se před ně postavil, zorničky jeho očí se změnily v bílou. "Kdybych byl vámi, lidi, uhnul bych z cesty."

Většina z nich utekla jako nějaké krysy. Dva zůstali. "Nemůžeme tě nechat udělat to. Nerozumíš, čeho jsou schopní."

Zvedla jsem zbraň. "Hněte sebou."

Přesunuli se. Což bylo dobré, protože jsem nikdy předtím z pistole nestřílela. Ne, že bych nevěděla, jak ji použít, ale stisknout spoušť se mi zdálo těžší, než pohnout prstem.

"Díky," řekla jsem, a pak se cítila hloupě, že jsem to řekla.

Daemon spěchal ke dveřím, pořád v Nancyině podobě. Uviděla jsem panel a uvědomila si, že budeme potřebovat Archera. Začala jsem se k němu obracet, ale zvuk otáčejících se zámků se ozýval jako hrom. Otočila jsem se, dech se mi zastavil v hrudi, když dveře narazily do zdi. Daemon o krok couvl. Já taky. Ani jeden z nás na tohle nebyl připraven.

Micah se s námi setkal ve dveřích třídy. Všechny židle byly obsazené malými kluky různého věku. Stejné účesy. Stejné černé kalhoty. Stejné bílé košile. Všichni měli pohled bystré inteligence a byli otočení na židlích, zírající na nás. V přední části třídy ležela na zemi žena, obličejem dolů.

"Díky." Micah se usmál a vyšel ven.

Zastavil se před Archerem a zvedl svou paži. Tenký černý náramek se obtáčel kolem jeho zápěstí. Potichu, Archer pohnul prsty přes náramek a ozvalo se tiché kliknutí. Náramek sklouzl z Micahovy ruky a zařinčel na podlaze.

Neměla jsem tušení, co to bylo, ale domyslela jsem si, že to bylo důležité.

Micah se otočil ke zbylému personálu, který se shlukoval pohromadě. Jeho hlava se naklonila na bok. "Jediné, co chceme, je hrát si. Nikdo z vás nás nenechá hrát si."

Tehdy začaly výkřiky. Personál začal padat na zem jako horké brambory, naráželi na zem koleny, svírající si hlavy. Micah se pořád usmíval.

"Pojďme," řekl Archer, tlačící židli ke dveřím. Zastrčil ji mezi dveře, aby zůstali otevřené.

Podívala jsem se zpátky do třídy a viděla, že kluci byli na nohách, směrující ke dveřím. Jo, rozhodně byl čas jít.

Muži na chodbě byli pořád v bezvědomí a my jsme spěchali k výtahu napravo. Když jsme byli vevnitř, Archer stiskl tlačítko přízemí.

Daemon se podíval na mou ruku. "Jsi si jistá, že jsi s tím v pohodě?"

Přinutila jsem se k úsměvu. "Tohle je všechno, co mám, dokud se nedostanu ven z téhle stupidní budovy."

Přikývl. "Jenom nezastřel sebe...nebo mě."

"Nebo mě," dodal Archer.

Obrátila jsem oči v sloup. "Vidím, že mi věříte."

Daemon sklonil hlavu k mé. "Ach, já ti věřím. Jsou jiné-"

"Ani nemysli na to, že mi řekneš něco hříšného nebo se mě pokusíš políbit, zatímco jsi pořád v Nancyině těle." Položila jsem mu ruku na hruď, držící ho zpátky.

Daemon se zasmál. "S tebou není žádná legrace."

"Vy dva se musíte soustředit na úkol, který máte před sebou-"

Někde v budově se rozezvučela siréna. Výtah se zastavil na třetím poschodí. Světla se ztlumila, a pak na stropě zablikalo červené světlo.

"Teď to ještě jen bude zábava," řekl Archer, když se dveře výtahu otevřely.

Na chodbě vojáci a pracovníci spěchali kolem, vydávající rozkazy. Archer sejmul prvního vojáka, co se podíval naším směrem a zakřičel. Daemon udělal to samé.

Další voják vytáhl zbraň a já jsem zvedla mou a stlačila spoušť. Zpětný náraz mě překvapil. Kulka trefila vojáka do nohy.

Daemon ztratil kontrolu nad Nancyinou podobou a vklouzl do své. Jeho oči byly rozšířené, když na mě zíral.

"Co?" zeptala jsem se. "Nemyslel sis, že to udělám?"

"Schodiště," zakřičel Archer.

"Neuvědomil jsem si, že budeš tak sexy, když budeš střílet z pistole." Daemon vzal mou volnou ruku. "Jdeme."

Běželi jsme chodbou, pár kroků za Archerem. Stropní světla zhasla a nahradila je blikající červená a žlutá světla nouzového osvětlení. Archer a Daemon vrhali vybuchující energetické koule jako o závod, způsobující, že většina vojáků se zdržela zpátky. Prošli jsme kolem několika výtahů. Dva z nich se otevřely a hrstka původních vyšla ven.

Pokračovali jsme, ale musela jsem se ohlédnout. Musela jsem zjistit, co se chystají udělat. Chtěla jsem to vědět. Byli perfektním rozptýlením. Pozornost všech byla na nich.

Jeden z malých kluků se zastavil uprostřed chodby. Sehnul se a zvedl spadlou pistoli, a viděla jsem, že jeho zápěstí nemělo náramek. Z pistole se zakouřilo, a pak se roztavila, přetvořující se do malé kuličky. Kluk se zachichotal. Pak se otočil a vrhl zkroucenou pistoli přímo na vojáka, který se za ním plížil. Zbraň mu prošla přímo skrz žaludek.

Můj krok zaváhal. Do svaté prdele.

Udělali jsme správnou věc, když jsme je vypustili? Co se stane, jestli se dostanou ven do skutečného světa? Druh škody, kterou mohli napáchat, byl astronomický.

Daemonovo sevření na mé ruce zpevnělo, což mě přivedlo zpátky k úkolu, který jsme museli zvládnout. Budu mít čas strachovat se o nich později. Doufejme.

Obešli jsme roh plnou rychlostí, a najednou jsem byla čelem k pistoli, která byla tak blízko, že jsem mohla vidět prst na spoušti a malou jiskru výstřelu. Výkřik se mi zasekl v hrdle.

Daemon zařval, zvuk tak definitivní, že mi poskakoval v hlavě. Kulka se zastavila, její špička připalující moje čelo. Dále nešla. Prostě se zastavila. Vzduch mi unikl z plic.

Daemon odhodil kulku, a pak si mě trhnutím přitáhl k hrudi. Když jsme se otočili, několik kroků za námi byl Micah se zvednutou rukou.

"To nebylo moc hezké," řekl monotónním dětským hlasem. "Líbí se mi."

Voják zbledl, a pak byl obličejem na podlaze. Nekřičel ani si nesvíral hlavu, krev zpod něj vytékala. Další původní se objevil za Micahem, a pak další a další a další.

Vojáci blokující schodiště padali na podlahu.

Bouchnutí. Bouchnutí. Bouchnutí.

Cesta byla čistá.

"Pojďme," naléhal Archer.

Otočila jsem se zpátky k Micahovi a můj pohled se uzamkl s jeho. "Děkuji."

Micah přikývl.

S posledním pohledem jsem se otočila a pohybovala se mezi těly. Tenké podrážky mých bot klouzaly na podlaze mokré od krve. Už začínala prosakovat přes spodky mých bot.

Nad tím jsem teď nemohla přemýšlet.

Archer otevřel dveře schodiště, a když se za námi zavřely, Daemon se ke mně otočil a jeho ruce najednou svíraly moje ramena. Drsně mě k sobě přitáhl a postavil mě na špičky prstů. "Málem jsem tě ztratil. Znovu."

Jeho rty se otřely o horké místo na mém čele, a pak mě políbil, hluboce a mocně. Ten polibek chutnal zbylým strachem, zoufalstvím a hněvem. Byl závratný v jeho intenzitě, a když se odtáhl, cítila jsem se nahá.

"Není čas na mdloby," řekl s mrknutím.

Pak jsme vyrazili po schodech, ruku v ruce. Archer chytil vojáka na mezipatře. S brutálním hodem ho převrhl přes zábradlí. Řada odporných prasknutí donutila můj žaludek násilně se překroutit. Vojáci se hrnuli na mezipatro do druhého poschodí. V rukách neměli normální pistole, ale něco, co vypadalo jako paralyzéry.

Daemon pustil mou ruku a pomocí zábradlí přeskočil o patro výš. Voják proletěl kolem mě a přistál na boku o dvě patra níž. Archer byl hned za Daemonem. Vyrval vojákovi paralyzér a hodil mi ho. Pistol jsem si prohodila do levé ruky a spěchala jsem zbytkem schodů.

Zasáhla jsem prvního vojáka, co byl poblíž. Jak jsem předpokládala, byl to nějaký druh paralyzéru. Dva dráty vystřelily a zasáhly vojáka do krku. Muž se začal svíjet, jako by měl záchvat a spadl. Svorky se odepnuly, takže jsem měla možnost zasáhnout jednoho, co útočil na Archera. Když bylo mezipatro prázdné, Daemon přitáhl dva vojáky v bezvědomí ke dveřím a položil je na sebe.

"Pojďme," Archer naléhal, když obešel meziposchodí a svlékl si maskáčovou bundu. Natáhl se ke krku a zastrčil si identifikační známky pod své bílé tričko.

Se vším onyxem a diamantem v budově, jsem byla docela k ničemu bez mé pistole a paralyzéru. Svaly v mých nohou začínaly pálit, ale ignorovala jsem je a přidala. Když jsme dosáhli přízemí, Archer se na nás podíval přes rameno. Neřekl nic nahlas, a ta správa byla zaměřená na nás oba.

Nesebereme žádné vozidlo z hangáru. Když budeme venku, budeme rychlejší než cokoliv, co mají. Zamíříme jižně, směrem k Las Vegas, na silnici Great Basin. Jestli se rozdělíme, potkáme se v Ash Springs. To je asi tak osmdesát mil odsud.


Osmdesát mil?

Je tam hotel s názvem The Springs. Jsou tam zvyklí na divné lidi.

Zatímco jsem přemýšlela, jaký druh divných lidí a uvědomila si, že to byla hloupá věc na přemýšlení, se Archer natáhl do zadní kapsy a vytáhl peněženku.

Strčil Daemonovi do ruky peníze. Tohle by mělo být dost.

Daemon krátce přikývl, a pak se Archer podíval na mě. "Připravená?"

"Jo," zaskřehotala jsem a moje prsty se utáhly kolem zbraní. Se strachem tak velkým, že jsem mohla ochutnat jeho hořkou chuť, jsem se zhluboka nadechla a znovu přikývla, z větší části pro mou vlastní dávku odvahy.

Dveře se otevřely a poprvé za měsíce, jsem vdechla čerstvý vzduch zvenčí. Suchý, ale čistý vzduch, ne vyrobený. Naděje ve mně zabublala, dávající mi sílu jít kupředu.

Mohla jsem vidět kousek oblohy za vozidly, barvu soumraku, bleděmodrou a oranžově červenou. Byla to ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděla. Svoboda byla hned tam.

Ale mezi námi a svobodou byla malá armáda vojáků. Ne tolik, kolik jsem očekávala, ale předpokládala jsem, že většina byla pořád v podzemí a zabývala se původními.

Daemon a Archer neotáleli a zaútočili. Výbuchy bílého světla rozzářily hangár, odrážející se od žlutohnědých vojenských teréňáků, protrhávající plátno hangáru. Jiskry létaly.

Údery byly rozdávány v blízkém souboji. Svou část jsem dělala: Použila jsem paralyzér na každého v mé blízkosti. Když jsem běžela kolem padlých těl, všimla jsem si dělostřeleckého vybavení v zadní části jednoho nákladního auta.

"Daemone!"

Otočil se a uviděl, na co ukazuju.

Uhnula jsem se, těsně se vyhýbající někomu, kdo mě chtěl popadnout. Obrátila jsem se a vypálila další ránu. Kovové hroty se zabodly do zad vojáka.

Jasné bílé světlo zabarvené červeně praskalo přes Daemonova ramena, obalující se kolem jeho pravé paže. Energie pulsovala, a udělala oblouk přes prostor mezi ním a nákladním autem. Když vojáci viděli, co se chystá udělat, několik jich utíkalo a ukrylo se za obrovským teréňákem. Udělala jsem to samé, mířící k řadě vozidel, když Daemon vrazil do zadní části nákladního auta a to vyletělo do vzduchu jako na čtvrtého července. Exploze se nesla hangárem, mocná vlna, která mi otřásla vnitřnostmi a svalila mě přímo na zadek.

Hustý šedý kouř stoupal prostorem. Ihned se mi Daemon a Archer ztratili z dohledu. Během praskajících výbuchů se mi zdálo, že jsem slyšela seržanta Dashera.

Na vteřinu jsem byla ohromená až k nehybnosti, a snažila se rozmrkat štiplavý zápach hořícího kovu a střelného prachu. Zabralo vteřinu, než se z hustého kouře vynořil voják. Sedla jsem si, šlehala paralyzérem kolem sebe.

"Ach, ne, to nedělej," řekl, chytil mou paži do obou rukou, nad mým loktem a pod ním, a zkroutil.

Bolest vystřelila mou paží a vybouchla podél mých ramenou. Vydržela jsem, otočila své tělo tak, že jsem přerušila kruté sevření. Voják byl trénovaný, a dokonce i se vší námahou, kterou Daedalus vložil do mého tréninku, nebyla jsem dostatečná soupeřka. Znovu chytil mou paži, bolest ostřejší a intenzivnější. Upustila jsem paralyzér a voják mi zasadil bodající úder do tváře.

Nevím, co se stalo pak. Druhá zbraň byla v mé levé ruce. V mých uších zvonilo. Kouř pálil mé oči. Můj mozek přepnul do módu přežití. Vystřelila jsem. Teplá tekutina mi ostříkala obličej. Se zbraní v levé ruce bylo moje míření trochu nepřesné. Trefila jsem ho do levé části hrudi. Nebyla jsem si jistá, na kterou jeho část jsem mířila, ale trefila jsem ho. Ozval se bublající zvuk, který mi přišel zvláštní, protože jsem ho mohla slyšet přes výkřiky a ječení, a přes pořád vybuchující granáty. V žaludku se mi zvedla nevolnost.

Ruka mi přistála na rameni. Zakřičela jsem, otočila se a těsně jsem se vyhnula zastřelení Daemona. Moje srdce téměř zastavilo. "Ksakru. Vyděsil si mě."

"Měla jsi zůstat u mě, Kotě. Tohle neznamenalo zůstat se mnou."

Poslala jsem mu pohled a prošla kolem zadní části teréňáku. Zasahující noční obloha nás vábila jako siréna. Archer byl o pár teréňáků dál. Zahlédl nás, podíval se na východ a přikývl.

"Počkej," řekl Daemon.

Dasher se objevil v jedněch ze dveří, obklopený důstojníky. Jeho obyčejně elegantní vlasy teď byly nepořádné. Jeho uniforma byla pomačkaná. Prohledával rozházené trosky, vydávající rozkazy, které mi nedávali smysl.

Daemon vzhlédl, jeho pohled prohlížel reflektory. Objevil se mu na obličeji poloviční úsměv a zachytil můj pohled, mrkajíc. "Pojď za mnou."

Ustupovali jsme, plížící se kolem boku teréňáku. Vykoukli jsme zpoza propáleného plátna a uviděla jsem, že prostor byl prázdný. Spěchali jsme kolem řady vozidel a Daemon zastavil před kovovým sloupem, který stoupal ke stropu.

Když položil ruce na trám, Zdroj plápolal z jeho prstů. Vlna světla se vinula po sloupu a rozšířila se přes strop. Žárovky vybuchovali jedna po druhé, podél hangáru a ponořili celý prostor téměř do tmy.

"Hezké," pronesla jsem.

Daemon se zasmál a chytil mě za ruku. Znovu jsme začali utíkat a potkali se s Archerem. Zvedly se hlasy plné paniky, vytvářející tak rozptýlení pro nás tři, abychom mohli zamířit blíž k otvoru, v opačném směru, jako byla Dasherova skupina. Ale ve chvíli, když jsme vystoupili zpoza řady teréňáků, matná záře zvenčí na nás vrhla dostatek světla. Dasher nás hned spatřil.

"Stůjte!" zaječel. "Tohle nebude fungovat. Nemůžete odejít!"

Protlačil se kolem vojáků, doslovně je odstrkoval z cesty. Byl naprosto zoufalý, nejspíš proto, že Nancyin zlatý kluk byl pár krůčků od svobody.

"Nedostanete se ven!"

Daemon se otočil. "Nemáš ponětí, jak moc jsem tohle chtěl udělat."

Dasher otevřel pusu a Daemon napřáhl ruku. Zdroj, který nebylo vidět, zvedl Dashera ze země a poslal ho do vzduchu jako hadrovou panenku. Narazil do sloupu hangáru a zhroutil se na zem. Daemon k němu začal běžet.

"Ne!" zařval Archer. "Na tohle nemáme čas."

Měl pravdu. I když bych ráda viděla Dashera mrtvého, ale ještě o vteřinu více a byli bychom předběhnutí. Potáhla jsem Daemona a stáhla ho k tmavnoucímu otvoru hangáru.

"Daemone," prosila jsem. "Musíme jít!"

"Toho chlapa se dotkl Bůh, přísahám." Daemon se otočil, sval v čelisti mu poskakoval.

Zvuk bot bušících o podlahu se kolem nás ozýval jako hrom, když se Archer přesunul dopředu.

"Skloňte se."

Daemonovy paže se mi omotali kolem pasu, když jsme se sehnuli, a ovinul své tělo kolem mého v téměř ničícím objetí. Tenkou škárou mezi jeho pažemi jsem viděla Archera položit paže na zadní část teréňáku. Nevěděla jsem, jak to udělal, ale vozidlo váhy šesti tisíc liber se zvedlo do vzduchu a bylo hozené jako frisbee.

"Kristepane," řekla jsem.

Teréňák narazil do ostatních. Jako mohutné domino, vytvořil řetězovou reakci, ničící téměř celou flotilu a vojáci prchali. Daemon vystřelil na nohy a vytáhl mě sebou. Strhl si stříbrný náramek s opálem ze zápěstí a sklouzl s ním na moje. Téměř okamžitě mnou přešel náboj energie. Vrstvy únavy se ze mě vypařily, moje plíce se roztáhly a moje svaly uvolnily. Bylo to jako upít si pár loků čistého kofeinu. Zdroj zařval k životu, teplý pramen mi bublal žílami.

"Nestřílejte!" zakřičela Nancy, která se vyřítila ze strany hangáru. "Střílejte tak, abyste je nezabili! Potřebujeme je živé!"

Daemonova ruka se utáhla kolem mé, a pak jsme utíkali s Archerem. Každý krok nás nesl blíž k vnějšku. Zrychlila jsem, tak jako i oni.

A pak jsme byli venku, pod hluboce modrou oblohou. Na vteřinu jsem vzhlédla a uviděla vykukující hvězdy, zářící jako tisíce diamantů, a chtělo se mi brečet, protože jsme byli venku.

Byli jsme venku.
 

36 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jani Jani | 10. března 2014 v 21:40 | Reagovat

Super! :-D Ďakujem za preklad :-)

2 Anettes Anettes | 10. března 2014 v 22:07 | Reagovat

jojojojojojojojojo :-D  :-D  :-D konečně jim daly na frak a utekli z toho blázince :D huráááá! mám stejnou radost jako oni :-D
a teď at utíkají a nezastavují se aby je zas nechytli běžet 80 mil no to se teda proběhnou fakt hodně :D

Díky za překlad :-D

3 zia zia | 10. března 2014 v 22:25 | Reagovat

Skvele , ďakujem

4 evudar evudar | 11. března 2014 v 7:45 | Reagovat

Fakt, skvělé, díky moc za pokračování. :-)

5 Renca Renca | 11. března 2014 v 8:50 | Reagovat

Parádní, moc díky za překlad. :-)

6 Casey Casey | 11. března 2014 v 9:50 | Reagovat

Děkuju moc za pokračování :-)

7 Majuš Majuš | 11. března 2014 v 14:34 | Reagovat

Vopred vám oznamujem, že neviem, kedy bude 19.kapitola!!!!! :-(

8 Radka Radka | 11. března 2014 v 19:19 | Reagovat

Děkuji za překlad.

9 Miška Miška | 11. března 2014 v 23:15 | Reagovat

Tak to byla bondovka hadr. Stejně je zvláštní, jak se tahle série z paranormál romance postupně stala akčňákem :-D

10 Blacky Blacky | E-mail | 12. března 2014 v 6:20 | Reagovat

aaaaaaaaaachhhhhh dakujem za preklad, taka  akcia, ste super ze ste zmakli ste  zlaticka cislo jedna v prekladoch vazia milujem vas za tu pracu co pre nas robite :-)  ;-)

11 Majuš Majuš | 12. března 2014 v 14:08 | Reagovat

[10]:Si zlatá ;-) Ďakujeme :-D

12 Hael Hael | 12. března 2014 v 21:28 | Reagovat

To bylo BOŽÍ BOŽÍ BOŽÍ BOŽÍ
Já jsem tak šťastná!!!!!!!!!!
OMG.......já namám slov!!!!! Já jim tak HROZNĚ moc přeju ten útěk!!!!!! ....... Snad se nic nepodelá.jinak teda opravdu nevim......snad bude vše v poho :-D.
Děkuji za překlad :-)

13 Anettes Anettes | 14. března 2014 v 10:01 | Reagovat

[7]:to nevadí až budeš mýt čas tak jí sem dáš :-)  :-D my se budem hrooooozně těšit [:tired:]  :D

14 Anettes Anettes | 14. března 2014 v 10:03 | Reagovat

chybička :-D mít*

15 Majuš Majuš | 14. března 2014 v 13:01 | Reagovat

[13]:Keď ju prekladateľka preloží, tak ju hneď pošlem- :-D

16 Lenide Lenide | 16. března 2014 v 15:26 | Reagovat

Potom čo bude loool :D O_O :-x :-(

17 iv iv | 18. března 2014 v 20:48 | Reagovat

paráda konečne sa dostali z toho psycho ani neviem opísať čo to je a díky :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

18 Catherine Catherine | 19. března 2014 v 19:11 | Reagovat

Ó bože moc děkujia překlad! :-D  :-D

19 kkovacova kkovacova | E-mail | 23. března 2014 v 12:26 | Reagovat

Ahoj, je to všechno z knihy a je pak další díl? Nebo bude překlad pokračovat?http://bs.jxs.cz/ublog/emoticons/wrong.gif

20 verun verun | 23. března 2014 v 17:20 | Reagovat

Díky moc za překlad

21 Janka Janka | 23. března 2014 v 22:53 | Reagovat

[19]: Ešte to nie je všetko a bude sa pokračovať  :-) Ale druhá prekladatelka má teraz, žiaľ, nejaké problémy, takže poprosime chvíľku strpenia :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama