BOL - 23.kapitola

16. května 2014 v 22:51 | Míša |  Because of low - Abbi Glines
Kapitola dvacet tři




Marcus



"Teď se nedívej, ale míří k nám Cage," zamumlal Dewayne a vrátil mě zpátky do přítomnosti. Ztratil jsem se v myšlenkách. Od chvíle co mě otec informoval jak neuvěřitelně jsem se ve Willow mýlil, jsem nedělal nic než si přehrával každou hnusnou věc co jsem jí řekl. Rozhlédl jsem se davem dokud jsem ho neuviděl. Byl sám.

"Promiň, kámo, nevěděl jsem, že tu dneska bude, jinak bych ti dal echo," zašeptal Preston, sedící naproti mě.

"Přestaňte ho rozmazlovat. Nakonec se s tím bude muset vyrovnat," řekl Rock s pokrčením ramen. Samozřejmě měl pravdu.

"Nečekal jsem, že budeš dnes venku," řekl Preston, když se Cage zastavil u stolu.

"Potřeboval jsem vypadnout. Low trvala na tom, abych šel něco podniknout."

"Nepřišla s tebou?" zeptáním jsem překvapil všechny včetně sebe.

Cage se na mě zamračil a pak naklonil hlavu ke straně jakoby mě studoval. Zíral jsem na něj. Čekajíc na odpověď, zatímco se rozhodoval jestli si jí vůbec zasloužím.

"Ne. Když jsem jí naposledy přemluvil, aby vyšla ven z bytu a přišla jsem, nedopadlo to nejlíp," odpověděl pomalu a klidně. Ta noc kdy jsem popadl holku a tancoval s ní. Sakra, seznam proti mě byl nekonečný.

"Eh, no, dobře žes přišel. Už to moc často neděláš," ozval se Preston v pokusu prolomit napětí.

Cage se na mě dál díval, "Měl jsem jiné priority."

Chtěl jsem ho nenávidět. Protože on tu pro ní byl. Protože byl to co já ne. Ale nemohl jsem ho nenávidět. Místo toho jsem byl vděčný, že se o ní někdo stará.

"Je v pořádku?" Potřeboval jsem to vědět. Cokoliv. Něco. Potřeboval jsem něco.

Cage se drsně zasmál a zavrtěl hlavou jakoby nemohl uvěřit vlastním uším. "Ne, Marcusi, není. Ale jednoho dne bude. Ne, že by jí předtím ještě nikdo neopustil. Přežije to."

Jestli měl v plánu mě vykuchat, tak uspěl. Potřeboval jsem vzduch. Vstal jsem, popadl svojí vodu a otočil se k odchodu.

"Kdybych to byl já s kým jsi to posral, byl bys pro mě mrtvý. Ale nejsem to já. Byla to Low. A ona není jako většina lidí. Jestli se ti podařilo zbavit se dost toho spravedlivýho hněvu malého chráněného bohatého chlapečka a došlo ti jak enormní chybu jsi udělala, tak ještě není příliš pozdě. Zatím." Pak se Cage York otočil a odešel. Skrz dav a ven předními dveřmi. Stál jsem tam a v hlavě si opakoval jeho slova. Pak jsem se rozeběhl.



Cagův mustang venku neparkoval. Stál jsem, díval se nahoru na okno bytu a ačkoliv byla všechno světla zhasnutá, viděl jsem svítit televizi. Byla tam. Přesně jak Cage řekl. Bral jsem schody po dvou a zastavil se u dveří. Už jsem neměl klíč. Musí přijít otevřít. A možná mi zabouchne před nosem. Utřel jsem si dlaně do džínů a několikrát se zhluboka nadechl. Zasloužím si to vůbec? Jestli tu je nějaká šance, že mi odpustí, jsem toho odpuštění vůbec hoden? Ne, nebyl jsem. Ale byl jsem sobec. Chtěl jsem Low. Na tom jediném mi záleželo. Zvedl jsem ruku, zaklepal na dveře a čekal, zatímco se mi srdce snažilo vyskočit z hrudi. Ozvala se západka a otočila se klika.

Čekal jsem a modlil se, aby mě vyslechla.



Willow



"Marcusi?" Usnula jsem na gauči? Byl tohle sen? Nebyl by první, který jsem o něm za posledních pár měsíců měla. Několikrát jsem zamrkala a zírala. Zdálo se to skutečné.

"Low," zašeptal téměř zbožně. Tohle musí být sen. Tohle byl můj vysněný Marcus. Ten, který ke mě necítil nenávist. Ten, který mě stále miloval. Odvrátila jsem se ode dveří, už jsem nechtěla, aby se mi zdál. Příliš to bolelo. Byla jsem z bolesti unavená.

"Low, prosím, jen mě vyslechni, prosím," žadonil za mnou Marcus. Znovu jsem se otočila a uviděla jak vešel do dveří.

"Já spím?" zeptala jsem se ho zmateně. Protože tenhle sen byl příliš skutečný.

"Ne," byla jeho prostá odpověď. Sledovala jsem jak za sebou zavřel dveře.

"Proč jsi tady?"

Udělal jeden krok blíž a já jeden vzad. V televizi zaječela Sookie a já vylekaně vyskočila. Natáhla jsem se pro ovladač, vypnula zvuk a pak se zase podívala na Marcuse.

"Chtěl jsem s tebou mluvit. Nezasloužím si, abys mě vyslechla, ale budu klidně prosit, jestli to pomůže."

Zamračeně jsem se posadila na gauč a složila si nohy pod sebe.

"Poslouchám," odpověděla jsem a on se viditelně uvolnil.

"Omlouvám se," začal, pevně zavřel oči a zhluboka se nadechl než je znovu otevřel a podíval se na mě pohledem plným tolika různých emocí. "Ten den. Přišla jsi mi to sem říct. Zrovna jsi to zjistila. Ale já to nevěděl. Věděl jsem, žes byla rozrušená, ale pak mi zavolala sestra a máma si vzala plnou lahvičku léků na předpis."

Tohle už jsem věděla, ale nechala jsem ho pokračovat.

"Málem jsme jí ztratili. Ale vypumpovali jí žaludek a já tam stál se sestrou a čekali jsme až se k nám vrátí. Když se vzbudila pověděla nám, že jí táta přinesl rozvodové papíry a stěhuje se k jiné ženě. Pokusila se zabít. Šel jsem do prodejny a dožadoval se, aby mi někdo dal jeho novou adresu. Chystal jsem se ho zmlátit do krve za to co mámě udělal. K čemu jí dohnal. Strach, který jsem cítil celé dopoledne, zatímco jsem sledoval jak mámin život visí na vlásku se změnil v zuřivost. Pak jsem vešel dovnitř a uviděl tebe a tvojí sestru. Nemyslel jsem jasně, Low. Cítil jsem se zrazený. Ne otcem, ale tebou. Nevěděl jsem jak by bylo možný, abys to nevěděla. A taky jsi byla v tom domě. Byl jsem si jistý, žes to věděla. Nevěřil jsem ti. Neposlouchal jsem tě. Prostě jsem otočil všechen ten strach a vztek a vybil si to na tobě. A teď mi bůh pomáhej, budu toho litovat po zbytek života."

V řasách se mi držely slzy, když jsem sledovala zmatek a lítost v Marcusově tváři, zatímco mi převyprávěl co se stalo v den kdy mě zničil. Bolelo mě za něj srdce. Popotáhla jsem a utřela si slzy.

"Odpouštím ti." A byla to pravda. Moc se tím toho neměnilo, ale odpouštěla jsem mu. Zhluboka jsem se nadechla a uvědomila si, že je to teď snazší. Těžkost zmizela, když teď věděl, že jsem ho nezradila. Alespoň většina z ní.

Marcus na mě zíral. Překvapila jsem ho. Nečekal, že mu odpustím.

"Odpouštíš mi?" zeptal se ochraptěle.

"Ano. Chápu co se stalo. Celá ta situace byla noční můra. Ale život už je takový, dostaneš se přes to a půjdeš dál."

Polkl tak ztěžka, že jsem viděla jak se mu sevřel krk.

"Miluju tě, Low."

Chtěla jsem tomu věřit a u něj to tak možná bylo. Ale znovu bych to nepřežila. V lámání srdce jsem dosáhla svého limitu.

"Marcusi, co jsme měli bylo, bylo to neuvěřitelné. Bylo to úžasné. Nikdy předtím jsem nic takového nezažila. Budu si toho vážit po zbytek života."

"Nedělej to, Low. Prosím," zajíkal se Marcus.

Donutila jsem se přes slzy usmát. Teď už mi volně padaly po tváři. Tohle bylo naše uzavření.

"Nemůžu to udělat znovu. Jednou bylo vše co můžu zvládnout. Nikdy by mě nenapadlo, že se někomu takhle otevřu. Budu svobodná a důvěřivá. Ale udělala jsem to. A nelituju toho. Nikdy nebudu. Ale v opuštění jsem dosáhla svojí kvóty na celý život. Potřebuju se chránit."

Marcus dlouze, rozechvěle vydechl a vstal. Sledovala jsem jak si projel rukama v vlasech. Byl krásný. A jednou býval můj. Za to jsem byla vděčná.

"Low, budu tě milovat do posledního dechu," prohlásil a s vlhkýma očima se na mě díval. Také jsem ho milovala. Ale to nestačilo.

"Mrzí mě to," zašeptala jsem.

Dívali jsme se jeden na druhého, zatímco se mezi námi usazovala váha našeho konce. Znovu se zhluboka nadechl a pak přikývl.

"Nemůžu tě nutit, abys mi věřila. Zasloužím si to," hlas se mu třásl.

"Zasloužíš si být šťastný," ujistila jsem ho. Protože si to opravdu zasloužil.

"Bez tebe nikdy šťastný nebudu," odpověděl. Bylo těžké přehlédnout utrpení v jeho očích.

"Ano, budeš."

"Low, bože, moc mě to mrzí. Prosím, jen mi dovol ti dokázat, že nikam neodejdu? Strávím zbytek života dokazováním, že už ti nikdy znovu neublížím."

Vzpomněla jsem si na konverzaci, kterou jsme nedávno vedli na podlaze koupelny. Byla tak podobná. Byl jsi tak jistý, že mi nikdy znovu neublíží. Vždycky tu bude. Marcus byl příliš bezstarostný. Nezvládal špatné věci dobře. Potřebuju někoho, kdo mě neopustí, když se stane něco zlého.

"Nemůžu. Zkusila jsem to. Nefungovalo to. Nemůžu čekat, že Cage posbírá kousky mého života pokaždé, když se rozpadne. Je na čase, abych se naučila napravovat vlastní problémy sama. Vyrovnávat se se špatnými věcmi sama. A to znamená, že nikomu nemůžu svěřit srdce. Protože jsem příliš slabá."

Marcus udělal dva dlouhé kroky a klekl si přede mnou na podlahu. Cítila jsem ho. Tak hezky. Tak čistě. Můj Marcus.

"Low, přísahám, že mi můžeš věřit, prosím. Chybíš mi. Trápím se. Potřebuju tě, Low. Prosím, miláčku, prosím."

Hrudí mi otřásl vzlyk a zavrtěla jsem hlavou. "Já nemůžu."

Položil mi hlavu na kolena, tiše jsme tam seděli a oběma nám tekly slzy. Natáhla jsem ruku a dotkla se jeho vlasů. Zapamatovávajíc si jaký je to pocit. Vychutnávat si jeho vůni, která mě obklopovala. Nakonec pomalu zvedl hlavu a naposledy se na mě podíval, pak vstal a odešel pryč. Když se za ním zavřely dveře, stočila jsem se na gauči a brečela, dokud už mi nezbývaly žádné slzy.
 

34 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kytka.P Kytka.P | 16. května 2014 v 23:01 | Reagovat

Děuju za další kapitolu :-)

2 Mirka Mirka | 17. května 2014 v 1:57 | Reagovat

Je to krásný, děkuji moc za překlad!!

3 Evudar Evudar | 17. května 2014 v 7:26 | Reagovat

Díky za další kapitolu. :-)

4 Veru Veru | 17. května 2014 v 10:18 | Reagovat

Díky za překlad

5 zia zia | 17. května 2014 v 13:56 | Reagovat

Dakujeeeem:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama